ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1849.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1849/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) M. V. , b) M. M. , c) M. K. , d) D. S. , e) L. S. , f) J. M. , g) Ing. P. P. , h) K. P. , ch) J. P. , i) J. Z. , j) A. P. , k) B. H. , a l) J. O. , všech zastoupených JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalované České republice – Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy se sídlem v Praze 4, Kongresová 1666/2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 115/2005, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2014, č. j. 58 Co 444/2013-286, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, č. j. 30 C 115/2005-259, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 109.737,- Kč s příslušenstvím, žalobkyni b) částku 109.737,- Kč s příslušenstvím, žalobkyni c) částku 95.108,- Kč s příslušenstvím, žalobkyni d) částku 58.524,- Kč příslušenstvím, žalobkyni e) částku 95.108,- Kč s příslušenstvím, žalobkyni f) částku 219.473,50 Kč s příslušenstvím, žalobci g) částku 658.422,50 Kč s příslušenstvím, žalobci h) částku 70.636,- Kč s příslušenstvím, žalobci ch) částku 35.317,- Kč s příslušenstvím, žalobkyni i) částku 35.317,- Kč s příslušenstvím, dále každé ze žalobkyň j), k) a l) částku 40.811,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Obvodní soud, vycházeje z názorů vyslovených v usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl zrušen jeho předchozí rozsudek v této věci, dospěl k závěru o důvodnosti podané žaloby, jejímž prostřednictvím se žalobci s odkazem na §451 obč. zák. domáhali vydání bezdůvodného obohacení, kteréžto žalovaná nabyla užíváním pozemků v jejich podílovém spoluvlastnictví bez právního důvodu. Výši prospěchu takto získaného žalovanou soud určil dle znaleckým posudkem stanoveného obvyklého nájemného. Jelikož činnost Policie České republiky (dále též jen „Policie“), jež dané pozemky užívá, lze přirovnat k určitému atypickému podnikání státu, není důvodu vycházet z výměrů Ministerstva financí regulujících výši nájemného u pozemků nesloužících k podnikání, přičemž v této otázce lze mít za analogicky aplikovatelné i nálezy Ústavního soudu publikované pod č. 582/2002 Sb. a č. 231/2000 Sb. Výkon žalovaného práva přitom neodporuje dobrým mravům, pro což hovoří i to, že žalovaná si byla vědoma skutečnosti, že užívá pozemky bez právního důvodu, a mohla tudíž již dříve poskytnout žalobcům částku, již neměla za spornou. Soud tedy žalobě vyhověl a přiznal každému ze žalujících spoluvlastníků právo na plnění odpovídající výši jeho ideálního podílu na dotčených pozemcích.
K odvolání žalované, jíž bylo požadováno ponížení částek k zaplacení jednotlivým žalobcům na sumy uvedené v odvolání, přezkoumal uvedené rozhodnutí v takto vymezeném rozsahu Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 20. 2. 2014, č. j. 58 Co 444/2013
-286, zrušil ve výroku I. ve vztahu k žalobkyním a) a b) co do částky 81.274,83 Kč s příslušenstvím, žalobkyni c) co do částky 70.440,78 Kč s příslušenstvím, žalobkyni d) co do částky 43.344,17 Kč s příslušenstvím, žalobkyni e) co do částky 70,440,78 Kč s příslušenstvím, žalobkyni f) co do částky 161.211,64 Kč s příslušenstvím, žalobci g) co do částky 483.636,93 s příslušenstvím, žalobci h) co do částky 53.606,54 Kč s příslušenstvím, žalobci ch) co do částky 26.802,27 Kč s příslušenstvím, žalobkyni i) co do částky 26.802,27 Kč s příslušenstvím, co do částky 30.971,76 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každé ze žalobkyň j), k) a l) i v nákladových výrocích II. a III. a věc v naznačené části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným, postrádajícím dostatečné odůvodnění výše plnění pro jednotlivé žalobce, jakož i opomíjející vznesenou námitku započtení. Náležitě nebyly vypořádány ani výhrady stran příslušenství žalované pohledávky a rozporu jejího uplatnění s dobrými mravy. Úvaha připodobňující činnost Policie podnikání státu pak neobstojí, neboť úkolem Policie coby státního orgánu je ochrana státu a jeho obyvatel, což nelze hodnotit jako podnikatelské aktivity prospívající samotné žalované. Výši nabytého obohacení je tedy třeba určit dle příslušných výměrů Ministerstva financí vydaných na základě zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a regulujících maximální výši nájemného u pozemků nesloužících k podnikání. Odvolací soud závěrem zdůraznil, že ve svém předchozím rušícím usnesení nevyslovil závazný právní názor ohledně způsobu stanovení výše obohacení, ale toliko poukázal na rozhodovací praxi v obdobných sporech, stejně jako na rozhodnutí odklánějící se od judikaturou sledovaného směru, a ponechal na soudu prvního stupně, aby se s tímto, a potažmo tak i příslušnou námitkou žalobců vypořádal. Ke zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně ovšem přikročil především s ohledem na jeho nesoulad s §157 odst. 2 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Vyzdvihli úvahy vyslovené odvolacím soudem v jeho předchozím rušícím usnesení v dané věci, jimiž bylo soudu prvního stupně předně připomenuto, že by stranou jeho pozornosti neměly zůstat nálezy Ústavního soudu publikované pod č. 528/2002 Sb. a č. 231/2000 Sb., a dle nichž nebylo dostatečně odůvodněno stanovení rozsahu nabytého prospěchu dle úpravy regulovaného nájemného. Obvodní soud se v intencích zmíněného rušícího rozhodnutí přiklonil k uplatnění kritéria ceny obvyklé, avšak odvolací soud při následném přezkumu vyslovil mínění opačné. Formulace zvolené odvolacím soudem v jeho prvém rušícím usnesení přitom zjevně nasvědčují závaznému právnímu názoru ohledně určení výše obohacení dle obvyklého nájemného. Změnou náhledu městského soudu byl do řízení vnesen prvek nestability a zmatečnosti. S právním hodnocením věci odvolacím soudem pak žalobci nesouhlasí a domnívají se, že je záhodno, aby Nejvyšší soud v dané souvislosti zodpověděl otázku (vykazující atributy požadované §237 o. s. ř.), má-li být výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemků Policií posuzována dle ceny obvyklé či regulované. Dle dovolatelů se odvolací soud dopustil v rámci svého nazírání na tuto problematiku nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a o. s. ř., neboť na konání Policie je třeba analogicky pohlížet jako na podnikání svého druhu, jež může být (jak tomu částečně je v jiných státech) svěřeno do rukou soukromého subjektu, přičemž pak by se jednoznačně jednalo o podnikatelskou aktivitu, byť by její náplň zůstávala stejná. Postrádá opodstatnění, aby byli žalobci kráceni na svých právech proto, že předmětnou činnost vykonává přímo žalovaná. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu pak završili návrhem na jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření zpochybnila argumenty dovolatelů a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno dle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci nelze přehlédnout, že předmětem sporu zůstaly dílčí nároky jednotlivých žalobců, jež u žalujících d), ch), i), j), k) a l) nepřesahují bagatelní limit 50.000,- Kč, a proto je přípustnost dovolání v jejich případě vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Přípustnost dovolání z hlediska uvedeného ustanovení je totiž u rozsudků či usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o dílčích právech více samostatných účastníků, třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda součet dotčených nároků převyšuje částku 50.000,- Kč (k tomu srov. více viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 111/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1992/2013).
Nejvyšší soud se dále zabýval naplněním předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ve vztahu k ostatním žalobcům. Je třeba zdůraznit, že odvolací soud své rušící usnesení založil především na závěru o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, jež není dovolateli v podstatě jakkoliv rozporován, pročež Nejvyšší soud, vázaný při zvažování přípustnosti dovolání položenými otázkami, nemá prostor pro zpochybnění korektnosti této úvahy. Obstojí-li přitom rozhodnutí odvolacího soudu už z toho důvodu, nelze na přípustnost dovolání usuzovat ani z jiných v dovolání uplatněných výtek, neboť se nejedná o otázky, na nichž by napadené rozhodnutí záviselo a jejichž řešení by bylo s to ovlivnit výsledné posouzení jeho správnosti (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1172/2015, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4335/2010, a judikaturu zde odkazovanou, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006). Přesto Nejvyšší soud pokládá v dané procesní situaci za vhodné uvést k výtkám dovolatelů následující.
Předně je namístě podotknout, že odklon odvolacího soudu od názorů vyslovených tímto soudem v předchozím rušícím rozhodnutí v téže věci nelze bez dalšího pokládat za pochybení. Ze zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neplyne, že by snad odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor změnit v pozdějším odvolacím řízení, shledá-li za dané situace důvod, pro nějž jeho předchozí právní názor již nemůže obstát jako správný (k tomu srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1289/2011). V projednávaném sporu se pak z formulací obsažených v předchozím rušícím usnesení městského soudu podává, že odvolací soud vytknul rozsudku soudu prvního stupně především procesní nedostatky, přičemž ve vztahu ke způsobu peněžního ocenění nabytého prospěchu spíše instruoval soud prvního stupně ohledně aspektů, s nimiž by bylo záhodno se vypořádat v rámci odůvodnění rozhodnutí, než aby jej zavázal k respektování určitého právního názoru. Není tak pražádného důvodu spatřovat v postupu odvolacího soudu žalobci nastiňovanou nekonzistentnost v právních názorech.
Dožadují-li se dovolatelé dále toho, aby na konání Policie bylo nahlíženo jako na podnikání (a tomu odpovídajícím způsobem byla následně vyčíslena i výše majetkového prospěchu nabytého žalovanou), zcela pomíjejí význam tohoto pojmu v právním řadu, stejně jako povahu úkolů, k jejichž zajišťování je v zájmu řádného chodu státu a společnosti povolána Policie. Dle §2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného v rozhodné době, se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Obdobné vymezení aktivit podnikatele je pak předestřeno i v §420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Z §2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, se pak podává, že úkolem Policie je sloužit veřejnosti, chránit bezpečnost osob a majetku i veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku i bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Z citovaných definic je zřejmá diametrální odlišnost povahy i směřování činnosti Policie a činnosti podnikatelské. Z podmínek, jejichž splnění je nezbytné k tomu, aby na určitou aktivitu bylo možno pohlížet jako na podnikání, by přitom u Policie přicházela do úvahy snad jen soustavnost, zatímco stěžejní definiční prvek vyjadřující cíl počínání podnikatele je zcela jiný. Ostatně Policie by jen stěží mohla plnit své poslání, kdyby jejím hlavním úkolem bylo generovat zisk. Úvaha o zajišťování úkolů Policie prostřednictvím jiného podnikatelského subjektu, dovolateli zjevně vyslovená jako myšlenka ryze hypotetická a vyjádřená bez náležité opory v českém právním řádu, pak vskutku postrádá význam pro nahlížení na činnost žalované, a potažmo tak i způsob vyčíslení prospěchu nabytého užíváním předmětných pozemků.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné ani ve vztahu k dovolatelům, jejichž nárok přesahuje zákonem stanovený bagatelní limit, pročež Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl v celém rozsahu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu