ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1874.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1874/2022-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: CENTRÁLNÍ DODAVATELSKÁ s. r. o., IČ 28157419, se sídlem v Praze, Rybná 716/24, zastoupena JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze, Londýnská 608/52, proti žalované: ITALINVEST CZ s. r. o., IČ 06256139, se sídlem v Praze, Světova 523/1, zastoupena JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Národní 416/37, o 108 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 128/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2022, č. j. 21 Co 328/2021-449, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 970 Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Říhy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 19. 1. 2022, č. j. 21 Co 328/2021-449, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 5. 2021, č. j. 18 C 128/2019-401, jímž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni 108 900 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda má žalobkyně právo na vrácení poskytnuté peněžité sumy, coby plnění poskytnutého bez právního důvodu, ačkoliv plnila s vědomím, že k úhradě není povinna. Měla za to, že odvolací soud předestřenou otázku vyřešil odchylně od judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, a ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019. Vytýkala rovněž, že soudy nižších stupňů neprovedly jí navržené důkazy výpověďmi svědků (jež měly prokázat existenci a obsah smlouvy o poskytování právních služeb a provedení jednotlivých úkonů právní služby dovolatelkou). Jejich postup pak měla za odporující rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3299/2021, a nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, publikovanému pod č. 177/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Vytýkala rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
3. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Na vyřešení dovolatelkou vznesené otázky, zda má žalobkyně právo na vrácení peněžitého plnění poskytnutého s vědomím, že k úhradě není povinna, žel napadený rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, když tento při svém rozhodování nevycházel ze skutkových konkluzí o vědomosti žalobkyně o tom, že snad k poskytnutí peněžitého plnění nebyla povinna, nýbrž – v závislosti na procesní obraně dovolatelky – ze závěru o dovolatelčině neunesení břemene tvrzení ani břemene důkazního stran existence dohody o poskytování právních služeb, respektive provedení jednotlivých účtovaných úkonů právní služby, coby právního důvodu opravňujícího ji si přijaté plnění ponechat.
6. Odvolací soud se přitom nikterak nezpronevěřil judikatuře dovolacího soudu řešící otázku rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení (na níž není důvodu čehokoliv měnit), dle níž důkazní břemeno ohledně určité právně významné skutečnosti leží na tom účastníku řízení, který z existence této skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tudíž tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5215/2017 , ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020, nebo ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2080/2019). Za dané důkazní situace, kdy ochuzená žalobkyně prokázala přesun peněžních prostředků ve výši 108 900 Kč do majetkové sféry žalované dovolatelky, zatímco její tvrzení o poskytnutí právních služeb žalobkyni se prokázat nepodařilo, tedy odvolací soud rozhodl v souladu s výše citovanou judikaturou, dovodil-li po provedeném dokazování, že se dovolatelka na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila o 108 900 Kč a uvedenou částku (s příslušenstvím) je žalobkyni povinna vydat (§2991 o. z.).
7. Vytýká-li pak dovolatelka, že soudy nižších stupňů neprovedly jí navržené důkazy a vydaly nepřezkoumatelné rozhodnutí, upozorňuje tím na vady řízení. Zjevně přitom pomíjí, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); na přípustnost dovolání tudíž toliko z vytýkaných procesních vad usuzovat nelze.
8. Zůstává přitom na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). V situaci, kdy soudy nižšího stupně přiléhavě vysvětlily svůj postup v odůvodnění svých rozhodnutí – dovolatelka netvrdila, kdy a mezi kým měla být dohoda o poskytnutí právních služeb uzavřena ani jaké konkrétní právní služby poskytla, a neuvedla ani, jaké konkrétní právně významné skutečnosti hodlá navrženými důkazy prokazovat (viz zejména body 19.-21. rozsudku soudu prvního stupně a body 10.-11. rozsudku odvolacího soudu), tudíž okolnost, že nebyly provedeny veškeré dovolatelkou navržené důkazy, vadu řízení nepředstavuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný pod č. 49/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný pod č. 80/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přisvědčit nelze ani výtce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí – z jeho odůvodnění jsou totiž seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatelka je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu pak nasvědčuje tomu, že poukazovaný nedostatek nebyl nikterak na újmu uplatnění jejích práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
9. Z výše uvedených důvodů podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně, která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 5 460 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 6 970 Kč.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu