ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1881.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1881/2018-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení částky 515.308,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 243/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 91 Co 344/2017-133, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 8. 1. 2015, č. j. 21 C 243/2014-24, „řízení ohledně částky 274.487,95 Kč zastavil, jelikož žalobkyně vzala žalobu zpět“ (výrok I.), takže „předmětem dalšího řízení bude částka 515.308,95 s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2014 do zaplacení + náklady řízení“ (výrok II.) - mezitímním rozsudkem ze dne 26. 6. 2017, č. j. 21 C 243/2014-110, rozhodl, že základ nároku žalobkyně je dán. Vyhověl tak co do základu žalobou uplatněnému nároku žalobkyně na zaplacení částky 515.308,95 Kč s příslušenstvím, jakožto bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků p. č. XY o výměře 3568 m 2 a p. č. XY o výměře 106 m 2 v k. ú. XY, obci XY (dále jen „předmětné pozemky“), jejichž vlastníkem je žalobkyně a na nichž jsou postaveny stavby ve vlastnictví žalovaného, a to za období od 16. 9. 2012 do 31. 5. 2014. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem oploceného areálu (souboru věcí) tvořících biologickou čistírnu odpadních vod a nacházejících se na předmětných pozemcích, k nimž vlastnické právo v rozhodném období svědčilo žalobkyni (a svědčí i nadále). Správcem tohoto souboru staveb a zařízení je na základě smlouvy o nájmu a správě Pražská vodohospodářská společnost (PVS), a. s. a jejich provozovatelem je na základě smlouvy o podnájmu a provozování movitých a nemovitých věcí na úseku vodního hospodářství č. PVS 2/007/01/2 společnost FRAMAKA, spol. s. r. o. Nedůvodnou soud shledal námitku žalovaného, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, jakož i námitku nedostatku jeho pasivní legitimace ve sporu (a to i při znalosti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 29 Co 59/2015-79), neboť povinnosti vlastníka pozemku strpět užívání předmětu jeho vlastnictví koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout mu za to náhradu. K obohacení vlastníka stavby tedy dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, tudíž na straně žalovaného došlo v období od 16. 9. 2012 do 31. 12. 2013 ke vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a v období od 1. 1. 2014 do 31. 5. 2014 podle §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 91 Co 344/2017-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně o vzniku závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení mezi účastníky, který vzniká v případě, kdy vlastník pozemku je odlišný od vlastníka stavby na něm stojící, přičemž při takové kolizi vlastnických práv má vždy přednost vlastník pozemku, jelikož existence stavby bez pozemku je na rozdíl od existence pozemku bez stavby vyloučena. Pasivní legitimaci v řízení o vydání bezdůvodného obohacení je tedy třeba v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, a ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005) odvozovat od vlastnického práva ke stavbě, a to bez ohledu na to, jakým způsobem její vlastník své vlastnické právo realizuje, tedy zda mu například užívání stavby přináší zisk, nebo zda stavbu užívá osobně nebo ji pronajímá. Dále odvolací soud konstatoval, že pokud judikatura výjimečně dovodila závěr jiný (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, a o něj opřený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 29 Co 59/2015-79), tj. že „ve skutkové podstatě §451 obč. zák. je akcentován nikoliv vlastnický vztah, ale vztah uživatelský“, pak to neznamená, že tento názor má univerzální platnost, když byl nadto v citovaném usnesení Ústavního soudu „vyřčen jako součást obiter dictum“. Poukázal rovněž na to, že žalovaný nemůže být považován za vlastníka, jenž by měl k dispozici jen holé vlastnictví, neboť na základě smlouvy o nájmu a správě uzavřené s PVS, a. s. inkasuje za přenechání správy čistírny odpadních vod od této společnosti nájemné.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se v řešení otázky pasivní legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků zastavěných veřejně prospěšnými stavbami odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015, a rozhodnutí v něm citovaných. Dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a namítá, že odvolací soud nesprávně nerozlišil, jakým způsobem, jakými subjekty a za jakým účelem jsou pozemky ve vlastnictví žalobkyně užívány, přičemž dovozuje, že bezdůvodně se obohatila městská část, do jejíž svěřené správy čistírna odpadních vod náleží, a to tím, že nemusela potřeby občanů řešit výstavbou jiné čistírny odpadních vod či jiným způsobem, čímž se nesnížila její aktiva, ač by se tak za běžných okolností stalo. Poukázal na to, že žalobkyně si byla vědoma majetkoprávních vztahů k pozemku a k čistírně odpadních vod již v okamžiku nabytí vlastnického práva žalovaného k předmětnému souboru zařízení, jakož i na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2015, č. j. 27 C 171/2014-51, a Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 29 Co 59/2015-79, týkající se obdobné věci, v nichž tyto soudy dospěly k závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného; proto má s poukazem na §13 o. z. za to, že odvolací soud měl v dané věci rozhodnout stejně. Názor Ústavního soudu uvedený v usnesení ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, nepovažuje za výjimečný a ani za nezávazný, byť byl vysloven jen jako obiter dictum. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dochází k bezdůvodnému obohacení vlastníka stavby již ze samotného titulu vlastnického práva bez ohledu na to, jakým způsobem je vlastnické právo ke stavbě vykonáváno. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 1., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného podle §237 o. s. ř. přípustné není, protože otázka hmotného práva, zda je k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním pozemků zastavěných stavbami vlastněnými od pozemkového vlastníka odlišnou osobou pasivně věcně legitimován žalovaný hl. m. Praha, coby vlastník staveb zřízených na cizích pozemcích, nebo příslušná městská část, jež tyto stavby spravuje, byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a není důvod, aby tato otázka byla vyřešena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu ustáleně zastává právní názor, že plněním bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák., resp. §2991 odst. 2 o. z. (žalobkyní požadované bezdůvodné obohacení vzniklé v době od 16. 9. 2012 do 31. 12. 2013 se řídí ustanoveními občanského zákoníku účinného do 31. prosince 2013 a uplatňované bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2014 do 31. 5. 2014 se řídí ustanoveními občanského zákoníku účinného od 1. 1 2014 - viz §3028 odst. 1, 3 o. z., jak dovodil již soud prvního stupně) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005). Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005 , či usnesení téhož soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012). Citovaná judikatura je přitom se zřetelem k obdobnému znění §451 obč. zák. a §2991 o. z. použitelná i v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. ledna 2014 (srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, a ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010), že „v situaci, kdy hlavní město Praha vlastní stavby, které byly svěřeny do správy městské části, a osoba, vlastnící pozemky, na nichž se uvedené stavby nacházejí, požaduje vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků bez právního důvodu, je k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimováno hlavní město Praha, tedy obec, nikoliv městská část“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, či usnesení téhož ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, a ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, nebo jeho usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014). Z hlediska bezdůvodného obohacení je totiž rozhodné to, kdo je vlastníkem staveb umístěných na pozemcích žalobkyně, a nikoliv to, kdo tyto stavby spravuje. Skutečnost, že budovy byly svěřeny do správy městské části, nemůže ve sporu přenést na městskou část pasivní věcnou legitimaci za situace, kdy je tato legitimace založena na vlastnictví budov (nemovitostí obecně).
Dovolatelem (a odvolacím soudem) zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 2496/11, není rozhodnutím meritorním a odlišné právní posouzení věci pro případ majetkové správy budov Ústavní soud pouze hypoteticky připouští (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017).
Rozhodnutí odvolacího soudu není oproti mínění dovolatele v rozporu ani se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015, neboť v něm šlo o bezesmluvní užívání pozemků, na nichž je umístěna stavba místní komunikace vlastněná žalovaným, přičemž dovolací soud neshledal správným závěr odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, že žalovaný není ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimován.
K námitce rozporu napadeného rozsudku s §13 o. z. (tedy rozporu se zásadou konzistentnosti soudního rozhodování) dovolací soud poukazuje jednak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl zaujat a odůvodněn závěr, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry), což se v daném případě týká uplatněného nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 16. 9. 2012 do 31. 12. 2013, a dále na §13 část věty za středníkem o. z., jež stanoví, že „byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky“, čemuž odvolací soud v napadeném rozhodnutí při posouzení pasivní legitimace žalovaného plně dostál (pokud jde o uplatněný nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za období 1. 1. 2014 do 31. 5. 2014).
Protože dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu