ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1993.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1993/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalované P. K., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 774/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 12 Co 634/2004-113 , takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 12 Co 634/2004-113, se v rozsahu, v němž směřuje do výroku II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 1. 2004, č. j. 4 C 774/2001-81, ve výroku pod bodem I určil, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. 297/14 zapsaného na LV č. 128 pro k. ú. O. na M. (dále jen „pozemek“ nebo „předmětný pozemek“) a ve výroku pod bodem II z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil řízení ve vztahu k tehdejšímu žalobci b) Ing. J. D. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně u žalobce shledal naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.). Z provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce se stal vlastníkem předmětného pozemku na základě trhové smlouvy ze dne 8. 7. 1947 (jež byla pro nezletilost žalobce téhož dne schválena soudem) a jako vlastník byl evidován v pozemkové knize. Na základě přídělového řízení v roce 1948 byl pozemek přidělen F. a A. K., právním předchůdcům původního žalovaného J. K., jehož právní nástupkyní je žalovaná, kteří byli evidováni na LV č. 66 jako vlastníci předmětného pozemku podle přídělové listiny ze dne 31. 1. 1979 vydané Okresním národním výborem v T.. Z provedených důkazů (z výkazů přídělců z 19. 1. 1961 a z února 1961 a ze spisu Státního notářství v T. D 527/61) však vyplývá, že F. a A. K. se přídělu vzdali, a to již před datem vydání přídělové listiny Okresního národního výboru v T. ze dne 22. 3. 1961. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací (poté, co usnesením ze dne 25. 8. 2006, č. j. 12 Co 634/2004-102, rozhodl, že na místě původního žalovaného J. K., který zemřel po předložení věci odvolacímu soudu, bude v řízení dále pokračováno s jeho právní nástupkyní) rozsudkem ze dne 22. 11. 2006, č. j. 12 Co 634/2004-113, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem předmětního pozemku, zamítá. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že nároky upravené zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nelze řešit podle jiných právních předpisů ve smyslu zásady lex specialis derogat legi generali, uzavřel, že pokud žalobce tvrdí, že se v daném případě jedná o pozemky, které v rozhodném období ve smyslu zákona o půdě převzal stát bez právního důvodu, jedná se o „naplnění předpokladu ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. p) tohoto zákona“. Jelikož uplatnění majetkových nároků podle jiných právních předpisů je v takovémto případě, jak vyplývá ze shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyloučeno, odvolací soud neshledal předpoklady pro uplatnění určovací žaloby ve smyslu §80 písm c) o.s.ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ačkoli nepochybil při výkladu platné judikatury ve věcech uplatňování restitučních nároků, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, protože dovolatel „až v průběhu restitučního řízení zjistil, že nikdy k předmětné nemovitosti nepozbyl vlastnického práva, a tudíž nemůže na majetek ve svém vlastnictví aplikovat restituční zákony“. A. a F. K. předmětný pozemek do svého vlastnictví nenabyli, neboť se tak mělo stát na základě neplatného právního úkonu – přídělové listiny ze dne 31. 1. 1979. Od roku 1979 tak pozemek měl dva vlastníky, a to dovolatele a původní vlastníky přídělu, resp. jejich právní nástupce. Dovolatel napadá rovněž výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že straně žalované neměla být z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o.s.ř. náhrada nákladů řízení přiznána. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a zavázal žalovaného k úhradě nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s nímž se ztotožňuje, a uvádí, že žalobce se dříve domáhal vydání předmětného pozemku v restitučním řízení u Okresního úřadu T. - pozemkového referátu. Na základě rozhodnutí vydaného v tomto restitučním řízení, jímž žalobci nebylo přiznáno vlastnické právo k předmětnému pozemku, byla žalobci na jeho žádost za nevydaný pozemek poskytnuta náhrada. Žalovaná navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad v posuzovaném případě tvrzena nebyla a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud v dané věci vycházel z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor, že osoba, jejíž nemovitost převzal stát v tzv. rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990) i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 občanského zákoníku) ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. K tomu lze dodat, že podle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.5.2006, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky (nepravomocného rozhodnutí, neplatného právního úkonu).
Zásadní výklad k právní otázce vztahu restitučních předpisů a obecných předpisů o ochraně vlastnického práva byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., v němž mimo jiné dovodil: Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Žaloba na určení práva (§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c/ o.s.ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Základní podmínkou uplatnění určovací žaloby je naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ač je možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele (žalobce) není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. V nálezu ze dne 2.2.2006, sp. zn. II.ÚS 346/03, Ústavní soud konstatoval, že pokud by obecné soudy postupovaly v rozporu s uvedenými závěry, zasáhly by ústavně garantované právo na spravedlivý proces a vlastnické právo (čl. 36 a č. 11 Listiny základních práv a svobod).
Judikatura Nejvyššího soudu uvedené závěry respektuje (srov. např. rozsudky ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, ze dne 21.6.2006, sp. zn. 20 Cdo 750/2006, nebo ze dne 23.3.2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005).
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s citovanými závěry judikatury. Dovolateli se nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Zásadní dovolací námitka, že „až v průběhu restitučního řízení zjistil, že nikdy k předmětné nemovitosti nepozbyl vlastnického práva, a tudíž nemůže na majetek ve svém vlastnictví aplikovat restituční zákony“, není důvodná. Jestliže totiž restituční předpisy umožňují uplatnit právo na vydání mimo jiné i těch věcí, které přešly na stát bez právního důvodu, není podmínkou uplatnitelnosti restitučního nároku přechod vlastnického práva na stát (srov. nález Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 279/99, uveřejněný pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), a proto ani v případech, kdy stát drží věc na základě nicotného či nepravomocného rozhodnutí, neplatného právního úkonu či jen na základě faktické okupace věci, nemůže se vlastník, který byl takto věci zbaven, domáhat ochrany svého vlastnického práva žalobou na určení vlastnictví věci proti osobám, které věc nabyly od státu.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Výrok o nákladech řízení, ač je součástí rozhodnutí ve věci samé, pro nějž je stanovena forma rozsudku, má však, jak vyplývá z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř., povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hlediska zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Se zřetelem ke shora uvedenému je možno uzavřít, že dovolání proti výroku odvolacího soudu ve věci samé není důvodné; ve zbývající části dovolání směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce v rozsahu, v němž napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl; jinak dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované vznikly náklady dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. b/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a částky 1.007,- Kč odpovídající 19 % DPH. Důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o.s.ř., pro které by bylo možné náhradu nákladů úspěšnému účastníku výjimečně odepřít, dovolací soud neshledal a dovolatel takové (konkrétní) důvody ani netvrdil.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Robert W a l t r, v. r.
předseda senátu