ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2040.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2040/2021-175
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. Davida Jánošíka , se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105/36, identifikační číslo osoby: 72074477, jako insolvenčního správce dlužníka PSJ, a. s., se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, identifikační číslo osoby: 25337220, zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované Střechy KMB, spol. s r. o. , se sídlem v Otrokovicích, Objízdná 1878, identifikační číslo osoby: 63489082, zastoupené Mgr. Helenou Machálkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Na Stráni 598, o zaplacení částky 108.310,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 115/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2021, č. j. 74 Co 142/2019-147, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2021, č. j. 74 Co 142/2019-147, ve znění opravného usnesení ze dne 3. května 2021, č. j. 74 Co 142/2019-158, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, č. j. 11 C 115/2018-91, uložil žalované povinnost zaplatit společnosti PSJ, a. s. (dále „žalobce“) částku 108.310,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 108.310,- Kč za dobu od 9. 10. 2018 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 108.310,- Kč za dobu od 9. 12. 2015 do 8. 10. 2018 (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 16.859,35 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že u Krajského soudu v Brně byl pod sp. zn. 4 Cm 109/2009 veden spor mezi žalobcem a žalovanou, v němž žalovaná byla právně zastoupena JUDr. Marií Bučkovou, která po doručení prvoinstančního rozhodnutí oznámila výpověď plné moci. Dne 17. 2. 2015 podala sama žalovaná prostřednictvím svého jednatele odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. U Vrchního soudu v Olomouci se dne 24. 9. 2015 konalo jednání, na němž byla soudu předložena plná moc udělená žalovanou Mgr. Heleně Machálkové a byl vyhlášen rozsudek vyhotovený pod č. j. 4 Cmo 137/2015-323. V záhlaví zmíněného rozsudku byla jako právní zástupkyně žalované označena JUDr. Marie Bučková, jíž byl tento rozsudek následně rovněž doručen. Na základě uvedeného rozhodnutí byl žalobce povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 108.310,- Kč, což učinil dne 23. 10. 2015 na účet sdělený JUDr. Marií Bučkovou. Vrchní soud v Olomouci vydal dne 19. 11. 2015 opravné usnesení, jímž opravil označení právní zástupkyně žalované v záhlaví rozsudku z JUDr. Marie Bučkové na Mgr. Helenu Machálkovou. Dne 8. 12. 2015 pak žalobce uhradil náklady řízení ve výši 108.310,- Kč na účet dle výzvy Mgr. Heleny Machálkové.
Soud prvního stupně konstatoval, že do 25. 11. 2015 se ze soudních rozhodnutí podávalo, že platebním místem pro náhradu nákladů řízení je JUDr. Marie Bučková, a provedl-li tak žalobce dne 23. 10. 2015 úhradu na účet sdělený JUDr. Bučkovou, plnil na platební místo určené (nesprávně) soudním rozhodnutím. Uvedl, že povinností účastníka řízení není zjišťovat aktuální změny v právním zastoupení protistrany, přičemž v případě soudního rozhodnutí platí presumpce správnosti. Dovodil proto, že žalobce náklady řízení nahradil žalované dvakrát, a tudíž žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila ve smyslu ustanovení §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“).
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované (výslovně toliko proti výrokům I. a III.) rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 74 Co 142/2019-147, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2021, č. j. 74 Co 142/2019-158, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 108.310,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 9. 10. 2018 do zaplacení (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 28.886,33 Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 21.438,95 Kč (výrok III.).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nahradil žalované náklady řízení pouze jednou, a to platbou ze dne 8. 12. 2015 zaslanou na účet Mgr. Heleny Machálkové. Částku 108.310,- Kč připsanou na účet JUDr. Marie Bučkové odvolací soud nepovažoval za platbu náhrady nákladů řízení dle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2015, č. j. 4 Cmo 137/2015-323, jelikož žalovaná upozornila žalobce na změnu v jí požadovaném platebním místě, pročež chyba v označení právní zástupkyně žalované v záhlaví označeného rozhodnutí byla v době uskutečnění platby na účet JUDr. Bučkové oběma účastníkům řízení zřejmou. Nadto odvolací soud podotkl, že k převodu finančních prostředků dne 23. 10. 2015 došlo před právní mocí shora uvedeného rozsudku a plnění tedy bylo poskytnuto předčasně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci vyřešené otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak, či otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že zpochybňování platebního místa k náhradě nákladů řízení uvedeného v rozsudku soudu je v rozporu se zásadou dobré víry žalobce, legitimního očekávání a presumpce správnosti soudního rozhodnutí. Zdůrazňuje, že nedořešené vztahy mezi žalovanou a její právní zástupkyní, jakož i následky nesprávného postupu právní zástupkyně žalované, nemohou jít k jeho tíži. Akcentuje své důvodné přesvědčení, že plnění na účet JUDr. Bučkové mělo účinky splnění dluhu, neboť v době plnění bylo platební místo jasně určeno a JUDr. Bučková vystupovala jako právní zástupkyně žalované. Částku 108.310,- Kč převedenou na účet Mgr. Machálkové proto pokládá za plnění bez právního důvodu, které je žalovaná povinna žalobci vrátit. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila nesouhlasně. Uvedla, že žalobce si vzhledem k okolnostem věci musel být vědom, že JUDr. Marie Bučková není v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 109/2009 a následně u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Cmo 137/2015 jediným (posledním) advokátem, a tedy ani platebním místem k náhradě nákladů řízení. Žalobce – dle mínění žalované – zaslal předmětnou platbu na účet JUDr. Bučkové dobrovolně (schválně) bez jakékoli obezřetnosti a existence oprávněnosti svého počínání, před nabytím právní moci daného rozsudku odvolacího soudu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je přípustné, neboť při posuzování aplikačních předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu dle ustanovení §2991 o. z. odvolací soud nesledoval patřičně rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobce shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud
u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020 – zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Plnění bez právního důvodu je přitom jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019).
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění (srovnej např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2491/2013). Nerozhodné je taktéž to, pro jaký účel byla předmětná finanční částka použita, jelikož předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je toliko neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1904/2018).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak je ustálena i v závěru, že ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. nezakládá právo advokáta na náhradu nákladů řízení; advokát je zde pouze tzv. platebním místem a je povinen náhradu nákladů řízení, jež mu byla vyplacena, vyúčtovat jím zastoupenému účastníku. Výrok rozhodnutí soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena advokátu (k jeho rukám), pak představuje určení platebního místa; nic se tím nemění na tom, že advokát není věcně legitimován k náhradě nákladů řízení a že nositelem přisouzeného práva, je vždy jím zastupovaný účastník řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, jakož i na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 686/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3966/2019). Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2506/2012, a dále v něm citovaná rozhodnutí).
V přítomné věci ovšem odvolací soud k výše uvedeným závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu nepřihlédl, omezil-li se na posouzení, zda chyba v označení právní zástupkyně žalované v záhlaví rozhodnutí byla chybou známou oběma účastníkům řízení. Ve svých úvahách tak odvolací soud dostatečně nezohlednil objektivní povahu vztahu z bezdůvodného obohacení; předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je toliko neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví. Samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 409/2020). Jestliže v projednávané kauze odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které bylo mezi účastníky řízení nesporné, tj. že dne 23. 10. 2015 žalobce zaslal žalované na účet JUDr. Marie Bučkové částku ve výši 108.310,- Kč, aniž by žalovaná tvrdila a prokázala existenci právního důvodu, na jehož základě si smí poukázané prostředky ponechat, byl tím zjednán adekvátní podklad pro naplnění pojmových znaků skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §2991 odst. 1 a 2 o. z. (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2080/2019).
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 9. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu