ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.283.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 283/2020-272
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně I. A. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Crhou, advokátem se sídlem v Mostě, Obchodní 41, proti žalovanému Z. A. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, o zaplacení částky 107.097,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 251/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2019, č. j. 38 Co 47/2019-246, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2019, č. j. 38 Co 47/2019-246, se ruší; současně se, vyjma výroku II., ruší rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. ledna 2019, č. j. 10 C 251/2017-195, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2019, č. j. 10 C 251/2017-195, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 107.097,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 64.903,- s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Dále účastníkům řízení uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náklady zálohované státem, a to žalovanému ve výši 6.193,- Kč (výrok IV.) a žalobkyni ve výši 1.796,- Kč (výrok V.).
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně (proti výroku III.) i žalovaného (proti výrokům I., III., IV. a V.) rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 38 Co 47/2019-246, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. změnil tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce na nákladech řízení částku 21.300,- Kč (výrok II.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce na nákladech odvolacího řízení částku 18.217,- Kč (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci řízení měli v rozhodné době od 19. 10. 2015 do 31. 7. 2017 v rovnodílném (podílovém) spoluvlastnictví pozemek parc. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), a pozemky parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále „předmětné nemovitosti“). Předmětné nemovitosti v období od 19. 10. 2015 do 31. 7. 2017 užíval výlučně žalovaný a od roku 2016 i další osoby s ním žijící ve společné domácnosti. Shledaly, že žalobkyně byla v rozhodné době vyloučena z užívání svého spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, neboť předmětný dům obsahuje pouze jednu bytovou jednotku a vztahy mezi účastníky nebyly dobré, přičemž odkázaly na trestní oznámení podaná žalobkyní z obav o své zdraví, byť tato trestní oznámení byla odložena, a na řízení vedená u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 362/2015 a pod sp. zn. 10 C 200/2016. Dovodily proto, že žalovaný v rozhodné době užíval předmětné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu bez právního důvodu, a tudíž se bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení §2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), a to ve výši, jež se odvíjí od obvyklého nájemného za užívání předmětných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016 – označené rozsudky, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Má za to, že úspěch ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení v případě, že některý ze spoluvlastníků užívá společnou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je vázán na skutečnost, že spoluvlastník znemožňuje druhému spoluvlastníkovi danou nemovitost užívat. Domnívá se, že v projednávané věci nebyla prokázána existence překážky, která by žalobkyni bránila v užívání předmětných nemovitostí, a uvádí přitom, že žalobkyně si z předmětné nemovitosti, od níž vždy disponovala klíči, sama odvezla nábytek a osobní věci. Odvolacímu soudu vytýká, že právní posouzení věci konstruoval na pozadí okolnosti, že vztahy účastníků byly narušeny, aniž by zohlednil možnost neužívání společného domu žalobkyní na základě její vlastní vůle. Nesouhlasí rovněž s tím, že odvolací soud dovodil obavu žalobkyně bydlet v daném domě, tedy ryze subjektivní kategorii, z odložených trestních oznámení a zastaveného přestupkového řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, neboť je přesvědčena, že na základě objektivních, v řízení prokázaných, skutečností nemohla realizovat své vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. 10. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného je pro řešení vymezené otázky hmotného práva - vzniku bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu - přípustné, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud
u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení §1122 odst. 1 o. z., dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Jinými slovy řečeno, pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, jakož i dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), použitelná i v poměrech ustanovení §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná).
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05 (zmíněný nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v prvním případě třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení §137 odst. 1 obč. zák. (nyní viz ustanovení §1122 odst. 1 o. z.), s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je přitom posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části. Na základě tohoto posouzení je možno určit, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec.
Vzhledem k řečenému pro závěr, zda žalovanému v posuzovaném případě vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení užíváním předmětných nemovitostí bez právního důvodu, bylo rozhodující zjištění, zda žalobkyně byla žalovaným omezena užívat předmětné nemovitosti v rozsahu a intenzitě odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu. Okolnost, zda žalovaný užíval předmětné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu tím, že ji pro žalobkyni objektivně, respektive „technicky“, znepřístupnil (např. odejmutím klíčů, výměnou zámků), odvolací soud vůbec nebral v potaz, neboť v této souvislosti se zabýval pouze dispozičním uspořádáním společného domu a možnostmi jeho členění na dvě samostatné bytové jednotky.
Obstát tudíž nemůže úsudek odvolacího soudu o vazbě vzniku bezdůvodného obohacení na nedobré vztahy účastníků řízení. Předně je zapotřebí připomenout, že vztah z bezdůvodného obohacení je zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. Povinnost vydat nabytý majetkový prospěch přitom stíhá toho, kdo jej získal způsobem předvídaným v ustanovení §451 a násl. obč. zák. (obdobně srovnej §2991 a násl. o. z.). Samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014). Vzhledem k řečenému proto není možné připustit, aby byl popsaný smysl právní úpravy eliminován toliko s poukazem na vzájemné vztahy účastníků, jež byly v rozhodné době determinovány spory rozvádějících se manželů a na prostorové uspořádání společné věci, která dle závěru soudu obou stupňů neumožňovala, aby byla užívána oběma účastníky v existujících konfliktních vztazích. I v situaci, kdy předmětem spoluvlastnictví je dům o jedné bytové jednotce, nemůže být vyloučena úvaha, že druhý spoluvlastník má možnost tuto jednotku objektivně spoluužívat v rozsahu svého podílu tehdy, jestliže spoluvlastník, který v jednotce fakticky bydlí, užívá pouze její část, která výměrou, popřípadě kvalitou užívání, koresponduje jeho podílu. V uvedeném směru ovšem soudy obou stupňů nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení neposuzovaly, což při absenci stavu znepřístupnění společné věci žalovaným nepochybně učinit měly.
Pro úplnost se jeví vhodným podotknout, že zásada presumpce neviny [čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů] je porušena tehdy, pokud soudní rozhodnutí nebo jiné stanovisko veřejného orgánu vyjadřuje názor, že určitá osoba je vinna, aniž by byla vina této osoby prokázána zákonným způsobem. K porušení presumpce neviny postačí takové vyjádření, z něhož lze dovodit, že soud nebo jiný veřejný orgán pokládá danou osobu za vinnou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3468/2008). Proto je nutno zavrhnout úvahu odvolacího soudu o souvislosti mezi obavou žalobkyně z fyzického napadení žalovaným a podanými trestními oznámeními, jež byla odložena, a zastaveným přestupkovým řízením.
Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku vzniku bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu – správné není, neboť závěr odvolacího soudu, že se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně užíváním společných nemovitostí, je přinejmenším předčasný z důvodu nedostatečného prošetření rozsahu užívání předmětných nemovitostí žalovaným, jakož i faktických překážek, jež by užívání dané nemovitosti žalobkyni reálně znemožňovaly. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl žalovaným uplatněn právem.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 3. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu