ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2077.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2077/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) F. L., a b) Ž. L., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 4. 2005, sp. zn. 35 Co 598/2004, vydaném v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 94/97 (žalobců F. L. a Ž. L., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. Město L., 2. L. N., 3. L. S., 4. P. P., 5. M. F., a 6. R. P., zastoupeným /ad 2.-6./ advokátem, o neplatnost kupní smlouvy), takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 4. 2005, sp. zn. 35 Co 598/2004, vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 94/97, se zrušuje jen ve výrocích označených III. a IV. V tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k pokračování v odvolacím řízení a k novému rozhodnutí o nákladech řízení.
II. Jinak se dovolání dovolatelů zamítají.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení v tomto řízení o dovolání (28 Cdo 2077/2005 Nejvyššího soudu).
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 1. 1997, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 15. 3. 2002, čj. 21 C 94/97-227. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená mezi žalovaným Městem L. a žalovanými L. N. a H. N. dne 21. 9. 1992, o koupi domu čp. 271 a pozemků parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území D. H. (obec L.), jež byla registrována bývalým Stáním notářstvím v L. dne 7. 12. 1992 pod sp. zn. R I 2171/92. Žalovaným Městu L., L. N. a H. N. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 97.265 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 4. 2005, sp. zn. 35 Co 598/2004 (když před tím odvolací soud usnesením z 30. 3. 2005 rozhodl, že po úmrtí žalované H. N. /7. 1. 2004/ bude v řízení pokračováno vedle žalovaného L. N. také s žalovanými L. S., P. P., M. F. a R. P., kteří jsou dětmi uvedené zůstavitleky). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená dne 21. 9. 1992 mezi Městem L. (jako prodávajícím) a L. N. a H. N. (jako kupujícími) o koupi domu čp. 271 s pozemky parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území D. H. (obec L.), jež byla registrována Státním notářstvím v L. dne 7. 12. 1992 pod sp. zn. R I 2171/92. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že mezi žalobci a žalovaným Městem L. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, zatím co ve vztahu mezi žalobci a žalovanými L. N., L. S., P. P., M. F. a R. P. bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně těmto žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.175 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 15.637 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; dále bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Městu L. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že u kupní smlouvy, ohledně níž bylo žalobci navrhováno, aby bylo určeno, že je neplatná, došlo sice k porušení zákona, ale tak nízké intenzity, že to nemůže založit neplatnost posuzované kupní smlouvy. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy zamítl (§220 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 59/2005 Sb./).
Odvolací soud především poukazoval na to, že v daném případě šlo o kupní smlouvu z 21. 9. 1992, podle níž prodalo Město L. manželům L. a H. N. dům čp. 271 a pozemky parc. č. 715 a parc. č. 716 v D. H. (obec L.), přičemž však uzavření této smlouvy a její registraci bývalým státním notářstvím předcházelo nabídkové řízení probíhající u Magistrátu města L. V době od 18. 9. 1991 do 18. 10. 1991 byla na úřední desce Magistrátu města L. vyvěšena listina ze dne 17. 9. 1991, oznamující záměr obce prodat uvedené nemovitosti. Žádost žalovaného L. N. o koupi nemovitosti projednala rada města dne 18. 8. 1992; s prodejem nemovitostí L. N. byl vysloven souhlas zastupitelstvem města usnesením z 25. 8. 1992 č. 28/92. Následně pak primátor města uzavřel dne 21. 9. 1992 kupní smlouvu, kterou se uváděné nemovitosti prodaly kupujícím manželům L. a H. N. Žalobci F. a Ž. L. podali žádost koupi týchž nemovitostí až po uzavření kupní smlouvy s manžely N., a to dne 11. 11. 1992.
Pokud šlo o nabídkové řízení, které předcházelo uzavření uvedené kupní smlouvy z 21. 9. 1992, poukazoval odvolací soud na to, že v době počátku tohoto konkrétního nabídkového řízení byl tehdy v účinnosti §9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb.; ten byl od 29. 11. 1991 nahrazen stejně znějícím ustanovením §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. Podle tohoto ustanovení záměry obce převést nemovitý majetek a pronajmout nemovitý majetek (s výjimkou nájmu bytů) musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky.
Odvolací soud se v této souvislosti zabýval otázkou, zda tu žalovaní mají naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, a vycházel tu, jak uváděl, z názoru zaujatého ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 22. 7. 2004, 28 Cdo 2453/2003, který byl vydán v této právní věci k dovolání žalobců F. a Ž. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 11. 3. 2003, sp. zn. 35 Co 479/2002. Dospěl proto odvolací soud i ve svém rozsudku z 26. 4. 2005, sp. zn. 35 Co 598/2004 k závěru, že žalobci tu mají naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení ohledně uvedené kupní smlouvy z 21. 9. 1992, protože je třeba je považovat za účastníky nabídkového řízení, když svou žádost o koupi nemovitostí z 11. 11. 1992 podali sice po uzavření kupní smlouvy z 21. 9. 1992, ale ještě v době do její registrace (k níž došlo u bývalého Státního notářství v L. 7. 12. 1992).
Dále se odvolací soud zabýval tím, zda kupní smlouva z 21. 9. 1992 (uzavřená mezi Městem L. a L. a H. N.) je neplatná a dospěl k závěru, že tu nejde o neplatnou smlouvu. Odvolací soud byl toho názoru, že „porušení zákona a tudíž neplatnost posuzované kupní smlouvy v důsledku rozporu se zákonem (ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku) tu nelze vyvodit z nedodržení zásad privatizace z 28. 1. 1992“, přijatých zastupitelstvem Města L. Tyto zásady, dovozoval odvolací soud, nebyly vydány formou vyhlášky podle ustanovení §16 zákona č. 367/1990 Sb., takže nemají povahu obecně závazného předpisu, nýbrž jsou jen interním právním aktem, závazným pouze uvnitř právnické osoby, tedy pro orgány města. Byl proto odvolací soud toho názoru, že neplatnost uváděné kupní smlouvy z 21. 9. 1992 tu nelze dovozovat z toho, že tu žalované město neinformovalo nájemce domu o způsobu prodeje, ceně a platebních podmínkách, jak to bylo stanoveno v Zásadách privatizace z 21. 1. 1992, schválených zastupitelstvem Města L.
Odvolací soud se pak ještě zabýval otázkou, zda nesplněním uvedených povinností podle schválených zásad privatizace z 28. 1. 1992 Město L. vykonávalo svá práva a své povinnosti v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 občanského zákoníku. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že skutečnost, že se uvedenými zásadami, nevydanými formou vyhlášky, žalované město neřídilo, nemůže představovat rozpor s dobrými mravy při výkonu vlastnictví k nemovitostem, které patřily žalovanému městu.
Také se odvolací soud zabýval otázkou, zda tu nedošlo k uvedení v omyl žalovaného města žalovaným L. N., který městu předložil jím samotným sepsané potvrzení o tom, že žalobci F. L. a Ž. L. nemají zájem o koupi domu čp. 271 v katastrálním území D. H. Odvolací soud posoudil uvedenou skutečnost tak, že by tu mohlo jít o relativní neplatnost smlouvy kupní smlouvy z 21. 9. 1992 (uzavřené mezi Městem L. a manžely N.), ale měl za to, že námitka relativní neplatnosti této smlouvy měla být uplatněna jen do tří let od jejího uzavření, tedy do 21. 9. 1995 (ve smyslu ustanovení §49a, §40a a §101 občanského zákoníku); to se však v daném případě nestalo, když žalobci uvedenou námitku uplatnili až ve své žalobě, podané u soudu 30. 1. 1997, „takže toto jejich právo je již promlčeno“. Odvolací soud měl za to, že „totéž platí pro námitku žalobců F. a Ž. L., týkající se nesprávně určené kupní ceny nemovitostí ve smlouvě ze 21. 9. 1992“.
Posléze se dovolací soud zabýval tím, že v daném případě podal žádost o koupi nemovitosti Městu L. jen žalovaný L. N. a nikoli také jeho manželka H. N. Kupní smlouvou z 21. 9. 1992 byly však nemovitosti prodány oběma manželům. Uvedenou skutečnost posuzoval odvolací soud jednak z hlediska rozporu s ustanovením §36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a jednak z hlediska ustanovení občanského zákoníku upravujícího vztah bezpodílových spoluvlastníků. Rozpor s ustanovením §145 odst. 1 občanského zákoníku tu odvolací soud neshledal, když kupní smlouva byla posléze uzavřena oběma manžely N. a kupní cena byla uhrazena z jejich společných prostředků. Pokud šlo o druhou uváděnou skutečnost, byl odvolací soud toho názoru, že „zmíněný nesprávný postup žalovaného města (převod nemovitostí i na H. N., která žádost o koupi neuplatnila) byl v rozporu s ustanovením §39 zákona č. 367/1990 Sb.“. Odvolací soud však dále dovozoval, že toto porušení zákona, není takové intenzity, že by mělo mít za následek neplatnost uvedené kupní smlouvy. Především je tu třeba, uváděl odvolací soud, vzít v úvahu, že kupní smlouva byla uzavřena v rámci privatizace obecního majetku. Zmíněné porušení zákona se netýká předmětu převodu, ale pouze rozsahu (počtu) nabyvatelů. Že bude zmíněný dům s pozemky jiným subjektům (zájemcům) prodán, bylo prodávajícím městem rozhodnuto v souladu se zákonem, a to zastupitelstvem města. Nejde tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, o situaci, kdy by kupní smlouvou byl na nájemce převeden majetek, jehož převod by zastupitelstvo neschválilo, tedy takový majetek, který by si obec chtěla nadále ponechat. Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že zmíněné porušení zákona o obcích je tu tak nízké intenzity, že nemůže založit neplatnost posuzované kupní smlouvy.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy zamítl. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 2, §142 odst. 1, §137 odst. 3 a §151 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 27. 5. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 25. 7. 2005 na poště k doručení Okresnímu soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé ve svém dovolání zdůrazňovali zejména tyto skutečnosti: a/ žalobci neobdrželi od žalovaného Města L. písemnou nabídku, v níž by byly obsaženy údaje o podstatných náležitostech smlouvy (o typu smlouvy, o předmětu převodu a o kupní ceně), podle níž by se mohli kvalifikovaně rozhodnout, zda mají o koupi zájem či nikoli, b/ listina vyvěšená na úřední desce Města L. neměla náležitosti rozhodné pro řádnou informovanost a odkazovala nesprávně na zákon č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, c/ zastupitelstvo Města L. posuzovalo prodej nemovitostí smlouvou z 21. 9. 1992 za účinnosti zásad privatizace, schváleného jím dne 28. 1. 1992, ale nemělo k dispozici žádný doklad o informovanosti občanů podle uvedených zásad, d/ pokud se týká odvolacím soudem uváděného ustanovení §36a zákona č. 367/1990 Sb., byť jeho změní je identické s ustanovením §9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., nebylo podle něj postupováno, protože účinnost nabyl až 29. 11. 1991, přičemž záměr o prodeji nemovitosti, o něž tu šlo, byl vyvěšen na úřední desce Města L. už před tím (tj. mezi 18. 9. 1991 a 18. 10. 1991) a e/ rada i zastupitelstvo Města L. posuzovaly žádost L. N. ze 6. 8. 1991, která však s tímto datem nebyla podána, nýbrž je datována 6. 9. 1991 a je prezentována podatelnou Magistrátu města L. 11. 9. 1991.
Dovolatelé zdůrazňovali, že o prodeji nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, nebyli řádně informováni a bylo jim zabráněno zúčastnit se nabídkového řízení; uvedeným jednáním tu byla porušena zásada rovnosti v postavení subjektů tohoto nabídkového řízení. Dovolatelé mají proto za to, že oni spadají do kategorie neúspěšných účastníků nabídkového řízení a jejich neúspěch byl ovlivněn jednáním žalovaného L. N. Žalobci F. a Ž. L. měli o koupi nemovitostí v daném případě zájem a kdyby byli správně informováni, podali by žádost o tuto koupi dříve než 11. 11. 1992 (jak to také učinili). K těmto okolnostem odvolací soud v daném případě vůbec nepřihlížel. Nepřihlížel ani k tomu, co bylo jako právní závěr dovolacího soudu uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu z 22. 7. 2004, 28 Cdo 2453/2003.
Dovolatelé také zdůrazňovali, že jednání žalovaného města a žalovaného L. N. (i původní žalobkyně H. N.) bylo naprosto v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení §3 občanského zákoníku). Šlo především o to, že nebylo vůbec ověřováno majetkovým odborem Magistrátu města L. to, zda žalovaným L. N. předložené, jím samotným sepsané potvrzení, že žalobci nemají o koupi nemovitostí zájem, je jimi skutečně sepsáno a vyjadřuje jejich vůli; v podkladech pro jednání zastupitelstva bylo nesprávně uvedeno, že žalovaný L. N. podal žádost o koupi 6. 8. 1991 (a nikoli 11. 9. 1991, kdy k podání žádosti ve skutečnosti došlo); uvedeným odborem Magistrátu města L. bylo žalovanému L. N. vysvětlováno, jak má postupovat na úkor nájemců, oprávněných k uplatnění práva na koupi privatizovaných nemovitostí i jak dosáhnout nižší kupní ceny. Ze strany žalovaného města tu tedy nešlo o to, že by bylo žalovaným L. N. uvedeno v omyl, jak měl za to odvolací soud, nýbrž šlo tu o zřejmé protěžování ve vztahu vůči žalovanému L. N. Podle názoru dovolatelů je v rozporu s dobrými mravy, aby žalované město a žalovaný L. N. i původně rovněž žalovaná H. N. uzavřeli smlouvu, jejíž důsledky jsou zřejmě na újmu žalobců F. a Ž. L.
Dovolatelé posléze namítali nesprávné právní posouzení právní povahy a právních důsledků posouzení schválených zásad privatizace z 28. 1. 1991 Města L. Dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že „město není soukromoprávní subjekt, ale je organizační jednotkou územního systému, respektive jednotkou místní správy. Podle článků 99 a 100 odst. 1 Ústavy ČR je pojato jako samosprávné společenství občanů s postavením právnické osoby a vlastním majetkem. Za tohoto stavu nelze uvažovat o jakémkoli právním aktu města jako o soukromém aktu, vydaném pro úředníky města, ale jde o pravidla, vydaná jak pro město, tedy jak pro ty, kdo jsou zaměstnanci města, tak pro ty, kdo město tvoří, tedy zejména pro společenství občanů města (kterými jsou i žalobci v tomto případě)“.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé jako dovolací důvod ve svém přípustném dovolání uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu, napadený jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy, jestliže soud věc posoudí podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 26. 4. 2005 (sp. zn. 35 Co 598/2004 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) poukázal v odůvodnění rozsudku (na str. 2 - 3) na ustanovení §3, §39, §40a, §49a, §101, §143 a §145 odst. 1 občanského zákoníku a na ustanovení §36a a §39a písm. c) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích; těmito hmotněprávními ustanoveními odvolací soud ve svém rozsudku argumentoval. Změnu rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil odvolací soud z procesních předpisů ustanovením §220 odst. 2 občanského soudního řádu (ve změní před novelizací zákonem č. 59/2005 Sb.).
Odvolací soud také vycházel z právních závěrů rozsudku Nejvyššího soudu z 22. 7. 2004, 28 Cdo 2453/2003, vydaného v téže právní věci v předchozím průběhu řízení, jímž byl podle ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řízení vázán, a to jmenovitě v otázce, že u žalobců je v tomto případě dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, uzavřené mezi žalovaným Městem L. a žalovaným L. N. i jeho manželkou H. N. o koupi domu čp. 271 a pozemků parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území D. H. (obec L.).
V uvedeném zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 22. 7. 2004 (28 Cdo 2453/2003 Nejvyššího soudu) bylo pro další průběh odvolacího řízení uvedeno: „V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat přezkoumáváním důvodnosti odvolání žalovaných (Města L. a L. i H. N.), popírajících všechny žalobci tvrzené důvody údajné neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, a to ze všech účastníky řízení uvedených důvodů, k jejichž doložení stíhá důkazní břemeno zejména žalobce, a to z hlediska občanského zákoníku a případně i jiných souvisejících právních předpisů“.
Nyní v znovu následujícím dovolacím řízení je ze strany dovolacího soudu na místě konstatovat, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení (po zrušujícím rozsudku dovolacího soudu) ve shodě s tím, co dovolací soud shledal potřebným provést v dalším řízení před odvolacím soudem.
Odvolací soud měl odpovědně na zřeteli, aby byla zejména zevrubně posouzena důvodnost názoru žalobců z toho hlediska, zda jimi uváděna smlouva z 21. 9. 1992, uzavřená mezi Městem L. a L. a H. N., je či není právním úkonem, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku).
Odvolací soud měl na zřeteli jak to, zda uváděná smlouva, uzavřená před téměř 15 roky, je v rozporu se zákonem, jako obecně závazným předpisem, tak i to, zda při porušení jiných aktů (které povahu obecně závazných předpisů nemají) touto smlouvou nebyl zákon obcházen anebo zda jde či nejde o právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Odvolací soud zevrubně a odpovědně posuzoval zejména závažnou právní otázku, zda tu jde o právní úkon absolutně neplatný, ale zabýval se i tím, zda tu případně nejde o právní úkon relativně neplatný.
Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, že v daném případě bylo na místě posoudit žalobci tvrzený rozpor uvedené smlouvy z 21. 9. 1992 se zákonem jen pokud šlo o ustanovení zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a nikoli o rozpor s ustanoveními jiných právních předpisů obecně závazných, nevyjímaje ustanovení občanského zákoníku jako základní normy občanskoprávních vztahů. Ohledně jiných norem, předpisů či instrukcí odvolací soud správně došel v podstatě k názoru, doloženému výsledky řízení v této právní věci, že totiž jen ze způsobu a okolností, za nichž je právní úkon uzavřen, nelze neplatnost právního úkonu podle ustanovení §39 občanského zákoníku dovozovat.
Ani posouzení žalobci zdůrazňovaného rozporu s dobrými mravy (podle §39 občanského zákoníku v návaznosti na ustanovení §3 téhož právního předpisu) nelze, podle názoru dovolacího soudu, označit posouzení této právní věci odvolacím soudem jako posouzení, jež by bylo rozdílné od posouzení této otázky v uveřejněné judikatuře soudů (i v nálezech či usneseních Ústavního soudu ČR, jak je to vyjádřeno např. v usnesení Ústavního soudu ČR z 26. 2. 1998, II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14 /usnesení/ ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že totiž obecný horizont pojmu „dobré mravy“ musí být posuzován z hlediska konkrétního případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu, přičemž takové hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, pokud jednání jednotlivců nesignalizuje porušení základních práv a svobod.
Ani aplikaci a interpretaci ustanovení §40a, §49a, §101, §143 a §145 odst. 1 občanského zákoníku odvolacím soudem v daném případě neshledal dovolací soud v rozporu se zněním a účelem těchto ustanovení a jejich obvyklým výkladem v praxi soudů.
Ve věci samé tedy neshledal dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nesprávným tak, aby bylo na místě toto rozhodnutí ve věci samé zrušit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Proto dovolání dovolatelů proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle téhož ustanovení občanského soudního řádu dovolací soud zamítl.
Vzhledem k právní povaze projednávané právní věci a ke skutkovým okolnostem řešeného sporu mezi účastníky řízení však má dovolací soud za to, že nejsou správné související výroky odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně, které jsou v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 4. 2005, sp. zn. 35 Co 598/2004 označený jako výroky III. a IV., u nichž jsou plně dány zákonné předpoklady použití ustanovení §150 občanského soudního řádu. Proto tyto výroky rozsudku odvolacího soudu dovolací soud zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu, aby o nich znovu rozhodl, vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu).
Dovolatelé nebyli v tomto dovolacím řízení úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. února 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu