ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2253.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2253/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobců A) J. T. a B) L. T., zastoupených v dovolacím řízení advokátem, proti žalovanému Družstvu N. n., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 17 C 162/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6.2003, č. j. 27 Co 233/2002-124, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit oběma žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení o dovolání v celkové výši 2.355,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. V. K.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným došlo k potvrzení rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 3. 2002, č. j. 17 C 162/2000-83, kterým byl žalovaný zavázán vyklidit a vyklizené žalobcům předat nemovitosti, a sice objekt občanské vybavenosti v P. č.p. 16, stojící na pozemku parc. č. 74/5-zastavěné ploše a pozemek parc. č. 74/5, obojí v obci a k. ú. P., zapsáno na LV č. 5223 u Katastrálního úřadu v P. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobců jako nabyvatelů nemovitostí (převodcem byla společnost, jejíž konkursní správkyně dala výpověď z nájmu nemovitostí) s tím, že se nejedná o spor vyvolaný konkursem. Na základě výpovědi z nájmu, doručené 31. 5. 2000, skončil podle odvolacího soudu nájemní vztah žalovaného dne 31. 8. 2000 a po tomto datu užíval žalovaný nemovitosti bez právního důvodu. Nemohlo dojít k obnovení nájemního práva ve smyslu §676 odst. 2 občanského zákoníku (dále „o. z.“), neboť toto ustanovení dopadá pouze na skončení nájmu uplynutím sjednané doby určité.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm uplatnil tyto námitky:
I. ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, jak bylo změněno novelou č. 105/2000 Sb., je protiústavní a nemělo být aplikováno; norma neumožňuje konkursní správkyni výpověď z nájmu, neboť by šlo o nepřípustnou retroaktivitu, a navíc sjednaná doba určitá měla trvat 15 let a nájemné bylo zaplaceno pro celé období předem;
II. ustanovení §676 odst. 2 o. z. lze aplikovat na všechny druhy skončení nájmu, nejen na nájem sjednaný na dobu určitou; také po výpovědi správkyně konkursní podstaty měl následovat postup pronajímatele podle §676 odst. 2 o. z., tedy návrh na vyklizení nemovitosti podaný do 30 dnů po uplynutí výpovědní doby; tento návrh nebyl podán a žalovaný tedy nadále oprávněně nemovitosti užíval;
III. spor měl řešit v první instanci nikoli okresní soud, ale místně příslušný krajský soud, neboť po stránce věcné jde o spor vyvolaný konkursním řízením podle §9 odst. 4 písm. a) o. s. ř. (tzv. spor incidenční); rozhodnou je tu skutečnost, že výpověď z nájemní smlouvy dala správkyně konkursní podstaty JUDr. T.;
IV. odvolací soud měl zohlednit, že mezi účastníky šlo o synallagmatický vztah, a neměl rozhodnout pouze o vyklizení nemovitostí bez toho, aby stanovil žalobcům odpovídající povinnost k vrácení již předem zaplaceného nájemného.
Žalovaný navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a žádal, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli buď jeho odmítnutí, nebo zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Ještě před případným meritorním posouzením dovolání se však musel dovolací soud zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné. Při konformitě rozsudku obou nižších instancí připadala v úvahu pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé. Tento zásadní právní význam nelze zásadně spatřovat, na rozdíl od dovolatelova vylíčení dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., v případných procesních vadách postupu odvolacího soudu.
Proto se dovolací soud, jako mimořádná přezkumná instance, nezabýval námitkou sub. III. o nesprávném určení věcné příslušnosti nižších soudů; ostatně tyto soudy již věc meritorně projednaly a bylo pravomocně rozhodnuto.
Z dovolatelem vypočtených právních otázek, kterým přičítal zásadní význam po právní stránce, pak musel dovolací soud učinit závěr, zda je tento význam v některém případě dán.
Pokud jde o otázku označenou I., pak dovolací soud nesdílí názor dovolatele o protiústavnosti §14 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Jestliže bylo správci konkursní podstaty svěřeno oprávnění vypovědět nájemní smlouvu (i při postavení úpadce jako pronajímatele) také u smlouvy sjednané na dobu určitou, pak nejde o ustanovení, které by zpochybňovalo samotný základ nájemního vztahu, tedy nájemní smlouvu. Jde o speciální ustanovení, které je použitelné od účinnosti zákona č. 105/2000 Sb. dnem 1.5.2000, a to po dobu trvání nájemního vztahu od zmíněného data účinnosti. Výpověď z nájmu na dobu určitou, včetně nájmu nebytových prostor, tu nemusí být opřena o výpovědní důvody vypočtené v §9 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor, případně o výpovědní důvody stranami smlouvy sjednané. Oprávnění správce konkursní podstaty dát výpověď z nájmu zde vyplývá z postavení úpadce, který je v konkursu, i z účelu konkursního řízení. Tuto interpretaci považuje dovolací soud za obecně přijímanou (srov. např. Komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání autorů Zelenky a Maršíkové, Linde, Praha 2002, 2. vydání, str. 418, 419).
Stejně tak námitce dovolatele k výkladu §676 odst. 2 o. z. (II.) nelze přiznat důvodnost. Dovolací soud považuje interpretaci citovaného ustanovení za konstantní bez toho, že by jí přičítal zásadní právní význam. Poněvadž se však v poslední době zabýval dovolatelem nastolenou otázkou jen okrajově (např. v závěru usnesení ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1349/2003), považuje za žádoucí se k výkladu §676 odst. 2 o. z. blíže vyjádřit.
Zajisté, že judikatura opakovaně dovodila (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2000, sp. zn. 30 Cdo 714/2000), že v případě odpovídající dohody účastníků může být nájem na dobu určitou ukončen i výpovědí bez udání důvodů. Tento výklad, který výslovně neprotiřečí znění §676 odst. 1 o. z., však nic nemění na vzájemném vztahu obou odstavců §676 o. z. i na celkovém smyslu zákonné úpravy.
Postup upravený v §676 odst. 2 o. z., podle něhož může pronajímatel zabránit obnovení nájemní smlouvy jen tehdy, podá-li v případě dalšího užívání věci návrh na vyklizení nemovitosti soudu do 30 dnů od skončení nájmu, byl nepochybně zamýšlen jako úprava vztahující se ke skončení nájmu uplynutím sjednané určité doby. Svědčí pro to hmotněprávní i procesní důvody.
Z hlediska materiálního má 30-ti denní lhůta k podání žaloby na vyklizení od skončení nájmu smysl jen tehdy, pokud byla sjednána právě doba určitá, jejímž uplynutím nájemní vztah skončil. Předpokládá se eventuální pasivita pronajímatele s následkem, že by mohlo dojít k pokračování nájmu za stejných podmínek. Jediným úkonem pronajímatele, který může tomuto následku zabránit, je lhůtou vázaný návrh na vyklizení nemovitosti. Postrádá však smyslu, měl-li by pronajímatel dát výpověď a po uplynutí výpovědní doby být vázán (znovu) lhůtou, jejíž dodržení má být nezbytným k ochraně jeho vlastnického práva.
Také procesní pohled odporuje výkladu, který s odkazem na judikát Krajského soudu v Ostravě zastává dovolatel. Při přijetí výkladové verze dovolatele by po uplynutí běhu výpovědní doby mohlo docházet ke zbytečnému hromadění žalob, kdy by na jedné straně mohl nájemce bez časového omezení napadat platnost výpovědi, na straně druhé by však musel pronajímatel v krátké 30-ti denní lhůtě žalovat na vyklizení předmětu nájmu.
Všechny tyto důvody jen doplňují interpretaci, podle níž je ustanovení §676 o. z. především úpravou skončení nájmu uplynutím sjednané určité doby. Třicetidenní lhůta k podání návrhu pronajímatele na vyklizení nemovitostí počíná běžet právě a jen po uplynutí doby trvání nájemního vztahu. V posuzované věci tedy pronajímatel (správkyně konkursní podstaty) nebyl před převodem nemovitostí žalobcům zmiňovanou lhůtou vázán.
Neobstojí ani námitka dovolatele o synallagmatickém vztahu mezi účastníky s údajnou povinností soudu rozhodnout o jejich vzájemném vypořádání (IV.). Zde dovolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde se správně dovozuje, že žaloba vede k ochraně vlastnického práva, nikoli k úpravě vzájemných práv a povinností.
I ve světle dovolatelem vytýčených právních otázek tedy odvolací soud nepochybil při hmotněprávním posouzení věci. Hmotněprávní aspekty věci také nevedou k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud proto neshledal dovolání přípustným a podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Odmítnutí dovolání vyvolalo povinnost žalovaného snášet účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobců. Tyto náklady spočívaly v odměně za vyjádření k dovolání; dovolací soud sice respektoval převzetí věci novým zástupcem v dovolacím řízení jako samostatný úkon právní služby, neshledal však tento úkon účelným. Při sazbě odměny za úkon ve výši 3.800,- Kč podle §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. bylo nutno provést nejprve zvýšení sazby o 20 % při společném zastoupení podle §17 odst. 2 citovaného předpisu a poté krácení odměny za úkon o polovinu, neboť došlo k odmítnutí dovolání (§15 téhož předpisu). Výsledná částka odměny za úkon tedy činila 2.280,- Kč, a s přičtením režijního paušálu podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. pak šlo o náklady řízení žalobců ve výši 2.355,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. března 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu