ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2329.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2329/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V. A., právně zastoupeného advokátem, proti žalovanému S.H.C. M. P., s. r. o., právně zastoupenému advokátem, o náhradu škody ve výši 730.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 10/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č. j. 19 Co 490/2005-130, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.347,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalovaném náhrady škody ve výši 744.030,- Kč s přísl., která mu byla způsobena na jeho vozidle zn. Mercedes A 196, jenž měl zaparkováno v podzemních garážích žalovaného v P., a to v době povodní v srpnu roku 2002, při kterých bylo jeho vozidlo zatopeno a zničeno.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31.5.2004, č.j. 20 C 10/2003-58, žalobci vyhověl a zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 634.527,- Kč s přísl., zatímco žalobu o zaplacení částky 109.503,- Kč s přísl. zamítl. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný porušil prevenční povinnost dle §415 ObčZ, neboť neprovedl opatření směřující k odstranění hrozby vzniku škody, přičemž uvedl, že prekluzivní lhůta k uplatnění práva na náhradu škody podle §436 ObčZ se v daném případě neuplatní.
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 1.12.2004, č.j. 20 Co 456/2004-86, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že úvaha soudu prvního stupně, podle které se prekluzívní lhůta podle §436 ObčZ uplatní pouze v některých případech vzniku škody na vnesených či umístěných věcech a v jiných nikoliv (konkrétně tehdy, jestliže provozovatel o vzniku škody věděl) nemá oporu v zákoně a je i neodůvodněná. Odvolací soud uvedl, že přes obsáhlé dokazovaní a opakovaný výslech nebylo zjištěno, kdy žalobce poprvé po škodné události viděl své vozidlo, ačkoliv takové zjištění je určující pro závěr, zda byla prekluzívní lhůta podle §436 ObčZ dodržena či nikoliv. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že neurčil počátek běhu prekluzívní lhůty a za této situace ani nelze zjistit, zda ji žalobce dodržel.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.7.2005, č.j. 20 C 10/2003-106, žalobu o náhrady škody ve výši 744.027,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 23.11.2002 do zaplacení zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že žalovaného vyzval k náhradě škody vzniklé na vozidle v prekluzívní lhůtě 15 dnů od prvého spatření vozidla dne 2.10.2002. Soud prvního stupně tak uzavřel, že prekluzí nárok žalobce na náhradu škody zanikl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 18.1.2006, č.j. 19 Co 490/2005-130, rozsudek soudu prvního stupně stran náhrady škody potvrdil, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého žalobce neprokázal, že během ústního jednání se zaměstnanci žalovaného ani jiným způsobem právo na náhradu škody v 15 denní prekluzívní lhůtě podle ustanovení §436 ObčZ uplatnil a jeho právo uplynutím prekluzívní doby zaniklo.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. b), neboť dovoláním napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Současně spatřoval přípustnost podaného dovolání v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu z podstatné části oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o.s.ř..
Konkrétně žalovaný uvedl, že prekluzívní patnáctidenní lhůta k uplatnění práva na náhradu škody podle §436 ObčZ začíná běžet až od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl nejen o škodě, tj. o tom, že mu nějaká škoda vznikla, ale rovněž jaká je její výše. Samotná povědomost žalobce o vzniku škody na vozidle nestačí k tomu, aby u žalobce škodu v konkrétní výši uplatnil. Podle názoru žalobce je tak pojem „dozví se o škodě“ obsažený v §436 ObčZ nutno vykládat tak, že vyjadřuje nejen vědomost poškozeného o tom, že mu vznikla jakási majetková újma, ale i o tom, že vznikla škoda, kterou je možno již natolik objektivně vyjádřit v penězích, aby ji poškozený mohl uplatnit u soudu. Nadto žalobce uvádí, že pro dezolátní stav garáže si nemohl zničené vozidlo důkladně prohlédnout učinit si tak dostatečnou představu o rozsahu vzniklé škody. Konkrétní představu o rozsahu škody na vozidle si mohl žalobce učinit až na základě znaleckého posudku dne 16.2.2002.
Dále žalobce v podaném dovolání namítal, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby na náhradu škody na základě důkazů provedených výslechem svědku S. a A., ač oba byli v té době zaměstnanci žalovaného. Oba svědkové shodně tvrdili, že ačkoliv se v rozhodné době s žalobcem několikrát setkali a o zatopeném vozidle několikrát jednali, žalobce při těchto jednáních nárok na náhradu škody nevznesl. Toto skutkové zjištění odvolacího soudu označil žalobce za nesmyslné a nelogické, neboť žalobce neměl podle svých slov žádnou jinou potřebu nebo důvod se se svědky scházet za jiným účelem, než aby s nimi projednal způsob náhrady škody na vozidle, zvláště pak za situace, když všechna setkání žalobce inicioval.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil v tom směru, že navrhl, aby podané dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Pokud by dovolací soud dovolání připustil, navrhl žalovaný, aby dovolací soud podané dovolání zamítl. Konkrétně uvedl, že žalobce musel mít po osobní prohlídce vozu zcela prokázanou vědomost o vzniku škody. Nejednalo se o situaci, kdy bylo zničeno několik skrytých částí vozu; vozidlo bylo viditelně zcela zničeno.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 18.1.2006, č.j. 19 Co 490/2005-130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11.7.2005, č.j. 20 C 10/2003-106, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 31.5.2004, č.j. 20 C 10/2003-58, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 1.12.2004, č.j. 20 Co 456/2004-86. Dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
I. K námitce počátku běhu prekluzívní doby
1. Podle ustanovení §433 odst. 1 ObčZ „provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak.“ V souladu s ustanovením §435 ObčZ platí, že „stejně jako provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného druhu, pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství.“
2. Podle ustanovení §436 ObčZ musí být právo na náhradu škody uplatněno u provozovatele garáže bez zbytečného odkladu. „Právo zanikne, nebylo-li uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl.“ Ustanovení §436 ObčZ stanoví prekluzívní patnáctidenní lhůtu, jejímž marným uplynutím právo na náhradu škody zaniká. Zánik práva na náhradu škody prekluzí je důsledkem dvou právních skutečností: uplynutím stanovené prekluzívní lhůty a opomenutím oprávněného právo uplatnit.
3. Pro počátek běhu subjektivní patnáctidenní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody „je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (nikoli tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nikoli z jeho předpokládané vědomosti o této škodě). Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 25 Cdo 730/2004). Jak již Nejvyšší soud konstatoval v rozhodnutí ze dne 24.11.2004, sp. zn. 25 Cdo 1098/2004, „o škodě se poškozený dozví, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. K uplatnění nároku u soudu není třeba, aby znal výši škody přesně (např. na základě odborného posudku).“ Počátek běhu subjektivní promlčecí doby tak nezávisí na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů, například znalecký posudek vyčíslující vzniklou škodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.05.2006, sp. zn. 25 Cdo 2086/2005).
4. V souladu s výše uvedenými závěry dovolací soud konstatuje, že k počátku běhu patnáctidenní prekluzívní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody není nutné přesné znalecké vyčíslení vzniklé škody. Postačí, že jsou poškozenému známy skutkové okolnosti, na jejichž základě může poškozený učinit finanční vyjádření vzniklé majetkové újmy. I pro podání žaloby u soudu totiž postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že „se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.9.2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004). Žalobce se seznámil se skutkovými okolnostmi vzniku škody ve chvíli, kdy si zdemolované vozidlo v zatopených garážích prohlédl. Vznik škody na vozidle musel být v tento okamžik žalobci zřejmý. Ostatně i sám žalobce v podaném dovolání uvádí, že si z objektivních důvodů „nemohl učinit dostatečnou představu o rozsahu vzniklé škody na vozidle“. Z podaného dovolání tudíž vyplývá, že si žalobce mohl učinit představu o vzniku škody na vozidle, ale ne o jejím konkrétním rozsahu, neboť tu mohl zjistit až na základě znaleckého posudku. Odvolací soud proto správně uzavřel, že subjektivní prekluzívní lhůta začala běžet v okamžiku, kdy si žalobce zničené vozidlo v zatopené garáži prohlédl, tj. dne 2.10.2002, neboť v té chvíli se seznámil se skutkovým okolnostmi z nichž bylo možné vznik škody a její orientační rozsah dovodit.
II. K námitce rozporu skutkového zjištění a provedeného dokazování
5. Právo na náhradu škody podle ustanovení §436 ObčZ lze u provozovatele garáže uplatnit i ústně, neboť písemná forma pro tento úkon není předepsána. Jednostranný právní úkon, kterým oprávněná osoba uplatňuje své právo na náhradu škody, musí být určitý a srozumitelný natolik, aby z něj bylo odpovědné osobě zřejmé, že oprávněnému vznikla škoda, za kterou ji činí odpovědnou. Nestačí proto pouhé oznámení o vzniku škody, nýbrž musí být jednoznačné, že je škoda vytýkána odpovědné osobě a že oprávněný uplatňuje své právo požadovat po odpovědné osobě její náhradu. Pro tento právní úkon není předepsána písemná forma a je možné jej učinit i ústně, ovšem z jeho obsahu musí být pro obě strany nepochybné, že oprávněný projevil svoji vůli uplatnit svoje právo na náhradu škody vůči odpovědné osobě. (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1123). Z toho důvodu je z hlediska důkazní povinnosti v zájmu poškozeného, aby své právo uplatnil písemně. Pokud tomu tak v tomto konkrétním případě nebylo, pak zodpovězení otázky, zda právo na náhradu škody bylo uplatněno ústně a zda tedy nedošlo k jeho zániku uplynutím prekluzívní lhůty, závisí na skutkových zjištění ohledně obsahu ústního jednání. Pokud odvolací soud zjišťoval na základě svědeckých výpovědí obsah ústního jednání mezi žalobcem a zaměstnanci žalovaného, postupoval zcela správně.
6. Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., „protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2002, sp. zn. 25 Cdo 31/2001).
7. Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení §132 o.s.ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Zásadě volného hodnocení důkazů, která je v tomto ustanovení vyjádřena, proto neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině. K námitce žalobce, že odvolací soud přihlédl ke svědeckým výpovědím svědků Ing. S. a Ing. A., ač byli zaměstnanci žalovaného, dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.12.1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, publikovaný v časopise Soudní Judikatura, 1999, č. 2, ve kterém soud konstatoval, že „skutečnost, že svědek je zaměstnancem účastníka řízení, sama o sobě nevede k závěru, že jeho výpověď není pravdivá (věrohodná)“.
8. Ze zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, I. díl. 7. vyd. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 609). V závěrech odvolacího soudu stran hodnocení důkazu svědeckých výpovědí dovolací soud neshledal žalobcem tvrzenou nelogičnost a rozpornost, neboť nejen s odkazem na svědecké výpovědi, ale též samotné vyjádření žalobce (např. ze dne 5.4.2005), dospěl k závěru, že žalobce si poprvé prohlédl automobil dne 2.10.2002, avšak do 15 dnů svou oznamovací povinnost ve smyslu §436 ObčZ nesplnil a naopak v té době jednal o odvezení automobilu a platnosti parkovací karty. Dospěl-li proto odvolací soud po zopakování důkazů svědeckých výpovědí k závěru, že žalobce břemeno důkazní na podporu svých tvrzení neunesl, není na dovolacím soudu přezkoumávat hodnocení důkazů provedených odvolacím soudem, protože by tím dovolací soud předepisoval soudu nižšího stupně, jak má prováděné důkazy hodnotit.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, ani že by odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, které neměly podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 21.225,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění ke dni 22.6.2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění ke dni 22.6.2006) a 19 % DPH ve výši 4.074,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu