ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2423.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2423/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. B., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 1193/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2007, č. j. 17 Co 205/2007-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.11.2007, č. j. 17 Co 205/2007-150, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 18.12.2006, č. j. 3 C 1193/2005-128, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11.2007, č. j. 17 Co 205/2007-150, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 2006, č. j. 3 C 1193/2005-128, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“), jejíž nárok byl uspokojen pouze zčásti. Vzal za prokázané, že další nemovitosti jí nebylo možno vydat z důvodů podle §11 zákona o půdě. Též zjistil, že žalobkyni přísluší dosud nevypořádaný restituční nárok v hodnotě 8.800,- Kč, který se skládá jednak z přímého restitučního nároku na převod pozemků v hodnotě 5.494,47 Kč (za pozemky, které jí nebylo možno vydat), a co do zbývající výše z hodnoty 8.800,- Kč požadované hodnoty se jednalo o nároky vzniklé na základě smluv o postoupení.
Podle odvolacího soudu v dané věci je třeba považovat za stěžejní rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III.ÚS 495/2002 a sp. zn. Pl.ÚS 6/05. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, 28 Cdo 1229/2005 a 28 Cdo 3042/2006. Zaujal názor, že i když judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu řešila již způsob vymožení práva na náhradní pozemek soudem, platily její závěry pouze do 13. 4. 2006, od kdy platí nové ustanovení §11a zákona o půdě (zákon č. 131/2006 Sb.). Podle něj převádí Pozemkový fond oprávněným osobám náhradní pozemky na základě veřejných nabídek, výjimečně mimo veřejnou nabídku pouze v případě, kdy je oprávněná osoba vlastníkem či spoluvlastníkem nemovité stavby, která na příslušném pozemku stojí anebo stavby, která s pozemkem funkčně souvisí. Toto ustanovení obsahuje podrobný postup Pozemkového fondu při sestavování a zpracování veřejných nabídek. Podle odvolacího soudu tedy oprávněná osoba může podat žalobu ,,pouze“ o zařazení pozemku, o který má zájem, do veřejné nabídky fondu. Odvolací soud vyslovil, že platná právní úprava v současnosti jednoznačně znemožňuje převést pozemek z titulu uspokojení nároku, vyplývajícího z §11 zákona o půdě, oprávněné osobě bez ohledu na to, že tu jsou i další oprávněné osoby, které by o týž pozemek mohly projevit zájem. Ohledně části nároků, které nabyla žalobkyně od třetích osob postoupením, je dalším důvodem pro zamítnutí žaloby skutečnost, že právo na vydání náhradních pozemků bylo postupníkům zákonem č. 253/2003 Sb. s účinností od 1. 1. 2006 odňato (tzv. restituční tečka).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky její nárok je dlouhodobě žalovaným neuspokojen, a to po dobu 7 let, přičemž k uspokojení nároku nedošlo ani po podání žaloby. Namítala, že ve veřejných nabídkách pozemků nikdy nebyl nabízen adekvátní náhradní pozemek. Poukazovala na skutečnost, že pokud jí byl poskytnut pozemek v jiných katastrálních územích, není tím de facto poskytnut náhradní pozemek, ale pouze možnost získat náhradu finanční poté, co se jí podaří pozemek prodat. Tvrdila, že pouze pozemek, který je jí poskytnut v obci, kde její nárok vznikl, je skutečně náhradním pozemkem. Vytýkala, že odvolací soud nesprávně neposoudil jednání žalovaného jako liknavé a diskriminující. Podle dovolatelky pokud se ostatní oprávnění rozhodli právo na náhradní pozemek neuplatnit, nemůže to být bráno k její tíži, neboť dovolatelka již od roku 1998 aktivně usilovala o převod náhradního pozemku. Namítala, že k zamítnutí žaloby by mohlo vést pouze zjištění, že tyto pozemky reálně převést nelze. V dovolání odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 4.3.2004, sp. zn. III. ÚS 495/2002 a ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 26 Cdo 1478/2000 a ze dne 22. 2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že žalobou se domáhala uspokojení nároků způsobem, který podle platného práva není přípustný. Konstatovala, že zákon č. 131/2006 Sb. neobsahuje žádná přechodná ustanovení týkající se účinnosti tohoto zákona a tudíž právní vztahy musí být posuzovány podle zákona platného v době podání žaloby. Podle dovolatelky při změně právní úpravy musí být vznik právních vztahů posuzován vždy podle zákonů a jiných pramenů práva účinných v době jejich vzniku. Vytýkala odvolacímu soudu, že ji nepoučil z hlediska procesního (poučení o úpravě petitu). V rozhodnutí odvolacího soudu spatřovala dovolatelka denegatio iustitiae. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti vyžadované zákonem, a dospěl k závěru, že napadá rozsudek odvolacího soudu, který po právní stránce má zásadní význam, a že tedy je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neposoudil právní otázku správně v souladu s hmotným právem. Právní závěry odvolacího soudu proto přezkoumal věcně, v rámci dovolacích důvodů, pokud se týkají daného právního vztahu. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolacím soudem řešenou otázkou, tj. problematikou převodů náhradních pozemků oprávněným osobám za pozemky, které jim nelze vydat (vrátit) podle zákona o půdě, se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. zejména rozsudek ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008, popř. rozsudky ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1197/2008; ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 808/2008; ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008; ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1082/2008; a mnohé další). Neopomněl vždy připomenout, že jedná se o problematiku komplikovanou a zákonodárcem nepřehledně upravenou, což bezpochyby přispělo k tomu, že žalovaný svou povinnost převádět náhradní pozemky oprávněným osobám plnil v míře nedostatečné a nápravě majetkových křivd podle restitučních zákonů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb.) tak nebyla v tomto směru věnována patřičná pozornost. Již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, přitom vyslovil názor, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, jehož splnění musí být vynutitelné; jde tedy o právo soudem chráněné a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Na tomto právním názoru Nejvyšší soud konstantně setrvává i po účinnosti zákona č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě (s účinností od 14. 4. 2006) nově včleněno ustanovení §11a upravující podrobněji postup při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám. Z hlediska řešeného právního vztahu neshledává podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby podle současné úpravy s úpravou převodu náhradních pozemků, jež byla i dříve podrobně upravena zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů (srov. zejm. ust. §2 písm. a) a §7 tohoto zákona).
Ačkoli zásadně platí, že oprávněné osoby nemají ani podle zákona č. 95/1999 Sb. právo výběru konkrétních pozemků, jež jim mají být jako pozemky náhradní převedeny do vlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006), s ohledem na konkrétní okolnosti případu takový postup vyloučit nelze, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (znovu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008). I po účinnosti zákona č. 161/2006 Sb. pokládá Nejvyšší soud za aktuální a nadále použitelnou judikaturu Ústavního soudu, řešící problematiku převodu náhradních pozemků (zejm. srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33, svazek 32, popř. nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Názory, k nimž již dříve dospěl Ústavní soud, nelze pokládat za překonané jenom tím, že postup Pozemkového fondu ČR je nyní upraven i jiným právním předpisem, podrobněji, než tomu bylo dříve. I nadále platí, že nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků mají přednost před prodejen pozemků jiným osobám. Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných soudů zkoumat, zda ze strany Pozemkového fondu nejedná se o libovůli či dokonce svévoli; prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i žaloba na vydání konkrétního pozemku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02).
Na základě shora uvedeného se dovolací soud nemohl ztotožnit s výkladem zaujatým odvolacím soudem o důsledcích plynoucích z ustanovení §11a zákona č. 131/2006 Sb.
K tomu přistupuje závěr rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž zaujal názor, že dovolací soud si je vědom toho, že zákon předpokládá jistou cestu vypořádání nároků osob oprávněných (prostřednictvím veřejných nabídek), avšak žalovaný musí tímto způsobem nabízet adekvátní pozemky takovým způsobem, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům a k takovému postupu, který by bylo možno označit za liknavý, či dokonce svévolný. Je jen věcí žalovaného, aby měl technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupoval bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu. Ve shora citovaném rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že oproti v minulosti projevenému názoru (viz sp. zn. 28 Cdo 4180/2007) má za to, že při řešení obdobných nároků oprávněných na převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není přiléhavé aplikovat úvahy o absolutní neplatnosti smluvních převodů z toho důvodu, že nebyl dodržen postup podle §7 zákona č. 95/1999 Sb., tedy veřejné nabídky pozemků.
Dovolací soud z výše vyložených důvodů nepovažuje za udržitelné nadále obecně vázat důvodnost žaloby na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného (Pozemkového fondu České republiky). Tím se nic nemění na požadavku veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků Pozemkovým fondem.
Dovolací soud současně připomíná, že řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby tu lze uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem) vázán (k tomu srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008). Ukáže-li se v průběhu řízení, že oprávněnou osobou vybraný pozemek není k převodu způsobilý, lze žalobě vyhovět i převodem jiného (vhodného) pozemku, především z nabídky Pozemkového fondu ČR, za předpokladu, že s takovým plněním oprávněná osoba souhlasí.
Soudy tedy nepostupovaly správně podle §153 odst. 2 o. s. ř., pokud nezjistily, zda žalobkyně souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu. Nárok uplatněný žalobou tedy neposoudily správně (§241 odst. 2 písm.b) o. s. ř.).
Jiné řešení nastolené právní otázky odvolacím soudem je tedy v rozporu s hmotným právem a současnou interpretační praxí dovolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu proto nebyl shledán správným, a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně. Oba rozsudky byly proto v dovolacím řízení zrušeny, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nelze podat opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu