ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2643.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2643/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalovanému: Myslivecké sdružení Jestřebnice, o. s., se sídlem v Ledči nad Sázavou, Dobrá Voda 13, zastoupenému Mgr. Klárou Stibůrkovou, advokátkou v Benešově, Husova 2117, o neplatnost rozhodnutí členské schůze, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 103/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2010, č. j. 17 Co 21/2010-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 3.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátky Mgr. Kláry Stibůrkové.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 3. 11. 2009, č. j. 10 C 103/2009-44, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že rozhodnutí členské schůze žalovaného ze dne 19. 8. 2009 o uložení opatření žalobci v podobě dočasného omezení lovu na dobu do 15. 5. 2010, je neplatné z důvodu jeho nezákonnosti a rozporu se stanovami žalovaného. Rozsudkem odvolacího soudu byla dále žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14.792,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky Mgr. Kláry Stibůrkové.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že právní ochranu člena sdružení ve smyslu ust. §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, je třeba vykládat restriktivně tak, aby byla zachována spolková autonomie (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2306/2008).
Dle výše zmíněného ustanovení platí, že považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.
V dané věci se nižší instance nezabývaly věcnou stránkou sporu, neboť dovodily, že jelikož žalobce nevyužil svého práva odvolat se proti rozhodnutí výboru žalovaného, který byl dle čl. 6 odst. 1 stanov sdružení oprávněn k uložení příslušné sankce za porušení předpisů o myslivosti, k členské schůzi, jež byla s uvedeným potrestáním žalobce pouze seznámena. Jednání členské schůze nelze tudíž dle závěru soudů obou stupňů považovat za rozhodnutí o této sankci a žalobce se tak nemůže domáhat určení neplatnosti tohoto rozhodnutí soudní cestou podle ust. §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označil problematiku posuzování správnosti formálního postupu při rozhodování občanských sdružení o právech svých členů, když dle jeho názoru v předmětné věci z provedeného dokazování jasně vyplývá, že o udělení trestu jeho osobě rozhodovala též členská schůze žalovaného, neboť na jejím zasedání (konaném dne 19. 8. 2009) došlo k odhlasování příslušného trestu, který byl žalobci uložen výborem sdružení v tentýž den. Dovolatel namítal, že tímto postupem členské schůze byly zásadním způsobem porušeny stanovy žalovaného a zkrácena tak jeho práva, neboť by za jiných okolností mohl využít možnosti podat proti rozhodnutí výboru opravný prostředek, který by byl dále předpokladem pro to, aby se žalobce mohl domáhat svého nároku soudní cestou dle ust. §15 zákona č. 83/1990 Sb. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaných ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce nesplňuje.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V této souvislosti je třeba odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/1999, v němž byl učiněn závěr, že pokud je řešení konkrétní právní otázky spojeno s posuzováním jedinečného skutkového základu, nečiní to rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. V dané věci se nepochybně o uvedený případ jedná, tudíž není možné shledat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Nutno uvést, že nižší instance nepostupovaly správně, když došly k závěru o nemožnosti uplatnění práva dovolatele soudní cestou dle ust. §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Toto ustanovení váže sice možnost domáhat se určení, zda je rozhodnutí příslušného orgánu sdružení ve shodě se zákonem a stanovami, na předchozí využití opravného prostředku, který členu sdružení poskytují stanovy. V předmětné kauze byl však dovolatel o možnost uplatnění tohoto opravného prostředku připraven, a to rozhodnutím členské schůze, jež hlasovala v bezprostřední návaznosti na rozhodnutí výboru žalovaného o uložené sankci. Sankce spočívající v dočasném omezení lovu byla však žalobci uložena na časové období do 15. 5. 2010, z čehož vyplývá, že v současné době nelze již právní poměry dovolatele v této věci ovlivnit.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, rovněž za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení, a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno dodat, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.). V posuzované věci došlo sice ke kontroverznímu rozhodování, které ovlivnilo práva dovolatele, právní aspekty věci však dovolací soud nepovažuje za mimořádně významné a judikatorně závažné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo možné dovodit přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Žalovaný má podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Za tento úkon náleží podle §5 písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 10.000,-- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§14, §15, §18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 2.500,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalovanému činí 3.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu