ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2703.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2703/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce I. H., zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti žalovaným 1) Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci, IČ: 00016918, se sídlem Jeneč, Karlovarská 7, zast. JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, adresa pro doručování Praha 1, Malé nám. 144/1, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 5.377.409,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 13 C 118/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2012, č. j. 28 Co 499/2011-460, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen nahradit 1. žalovanému k rukám JUDr. Daniela Volopicha, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 12.463,- Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 9. 2011, č.j. 13 C 118/2006-399, ve výrocích I. a V., jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 5.377.409,- Kč a žalobci bylo uloženo, aby 1. žalovanému nahradil náklady řízení (výrok II.). Odvolací soud současně změnil nákladový výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně tak, že právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovaným Pozemkovým fondem České republiky, do jehož práv a povinností s účinností od 1. 1. 2013 vstoupila Česká republika – Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), nepřiznal žádnému z účastníků (výrok I.). Výroky III. a IV. pak odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že podle dohody uzavřené dne 22. 12. 1992 mezi právním předchůdcem 1. žalovaného Státním statkem Veltrusy jako osobou povinnou ve smyslu ustanovení §5 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. o půdě“), a žalobcem jako osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zák. o půdě byla na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu v Mělníku ze dne 24. 3. 1992, č.j. PÚ 1358/91-1083/A, žalobci vydána jedna ideální polovina zemědělské usedlosti čp. 24 v O. Dne 9. 6. 1995 Pozemkový fond České republiky náhradou za znehodnocenou nemovitost čp. 24 v O. převedl na žalobce druhou ideální polovinu této nemovitosti, hospodářské budovy, stavebních parcel, na nichž jsou uvedené stavby zbudovány, a dalších pozemků. Dopisem ze dne 16. 3. 2001 pak 1. žalovaný žalobci sdělil, že mu náhradou za znehodnocení nemovitosti čp. 24, nevydání nemovitostí čp. 11, čp. 70, čp. 55 a stodoly na stavební parcele č. 11 v O. a náhradou za živý a mrtvý inventář (vše v celkové výši 9.901.570,- Kč) byl již vydán movitý majetek v hodnotě 10.823.563,- Kč. Na uplatňovaných náhradách tak měl žalobci vzniknout přeplatek 896.803,- Kč. Z uvedeného důvodu 1. žalovaný nároky uplatněné žalobcem nehodlal dále uspokojovat. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že za situace, kdy žalobce znal povinnou osobu ve smyslu ustanovení §5 odst. 1, 2 zák. o půdě, jednal s ní a tato osoba se vypořádání restitučních náhrad nebránila, pouze mu dopisem ze dne 16. 3. 2001 oznámila, že jeho nárok na náhradu za znehodnocené a nevydané nemovitosti a živý a mrtvý inventář je již uspokojen (dokonce přečerpán), tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku na uvedené restituční náhrady počala běžet nejpozději ode dne, kdy byl žalobci uvedený dopis doručen. Jelikož uplynula dříve, než žalobce vznesený nárok na náhradu za nevydané nemovitosti čp. 70, 55, 11 a 3 v katastrálním území a obci O., konfiskovaný majetek a znehodnocení zemědělských budov čp. 1, 2 a 24 a staveb na parcelách č. 6 a 7, vše v katastrálním území O., a za znehodnocení pozemku parcelní č. 16 v katastrálním území K. (požadovanou v celkové výši 5.377.409,- Kč) uplatnil u soudu (řízení zahájeno dne 30. 6. 2006), odvolací soud k námitce 1. žalovaného ve vztahu k němu žalobě z důvodu promlčení nevyhověl. Ve vztahu k 2. žalovanému odvolací soud dovodil, že se zřetelem k charakteru povinné osoby (povinnou osobou není obec, kraj ani stát) a skutečnosti, že Pozemkový fond České republiky nepřevzal závazek k poskytnutí restituční náhrady žalobci, není 2. žalovaný ve sporu pasivně věcně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Poukazuje na okolnost, že mu teprve v roce 2010 byla rozhodnutím Pozemkového fondu České republiky vydána drobná zemědělská stavba na pozemku parc. č. 11 katastrálního území O., namítal, že v roce 2001 jeho restituční nároky vůči 1. žalovanému přečerpány nebyly. Uváděl přitom, že v této době nebyla známa přesná cena restituovaných nemovitostí. Dovozoval tak, odkazuje na znění §16 odst. 3 věty druhé zák. o půdě a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1266/2002, že uplatněný nárok promlčen není. Uváděl rovněž, že vzhledem k přechodu závazků ze Státního statku Veltrusy na 1. žalovaného nebylo zcela jasné, jaká restituční náhrada žalobci náleží. Z uvedené okolnosti dovozoval, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 634/2003, že závazek k poskytnutí restituční náhrady přešel na Pozemkový fond České republiky. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že obecná tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu za nevydání nemovitostí či znehodnocení vydaných nemovitostí nebo náhradu za živý či mrtvý inventář ve smyslu ustanovení §14 až §16 a §20 zák. o půdě, počala běžet nejpozději ode dne, kdy oprávněné osobě osoba povinná oznámila, že její nárok neuspokojí, a na závěru, že za situace, kdy nepřevzal závazek státního podniku k poskytnutí restituční náhrady, není Pozemkový fond České republiky ve sporu o jeho uspokojení pasivně věcně legitimován.
Otázkou promlčení nároku na restituční náhrady podle zákona o půdě se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že obecná tříletá promlčecí lhůta (§101 obč. zák.) v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počíná běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1307/2010). Námitka promlčení práva na restituční náhradu podle zákona o půdě je pak uplatněna v rozporu s dobrými mravy například tehdy, vyjádří-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo dojde-li k jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků, eventuelně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění ze strany povinného, podložený jeho reálným jednáním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000).
V projednávané věci žalobce coby osoba oprávněná podle zákona o půdě nejpozději z dopisu ze dne 16. 3. 2001 adresovaného mu 1. žalovaným jakožto osobou povinnou zjistil, že mu osoba povinná na uspokojení nároku na restituční náhradu za nevydání nemovitostí, znehodnocení vydaných nemovitostí (o vydání nemovitostí bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto v 90. letech 20. století) a náhradu za živý a mrtvý inventář, jehož se v řízení domáhá, nadále nehodlá ničeho plnit. Obecná tříletá promlčecí doba, ve které bylo třeba restituční nárok uplatnit u soudu tudíž počala běžet nejpozději dnem doručení citovaného dopisu a uplynula dříve, než žalobce zahájil soudní řízení (řízení zahájeno 30. 6. 2006). Vznesení námitky promlčení ze strany 1. žalovaného přitom není v rozporu s dobrými mravy, neboť 1. žalovaný nejpozději od roku 2001 dával žalobci jednoznačně najevo, že mu požadovanou restituční náhradu neposkytne. Žalobci, jemuž byl v 90. letech 20. století vydán restituovaný majetek, tak nic nebránilo v tom, aby nejpozději poté, co mu právní nástupce povinné osoby dne 16. 3. 2001 oznámil, že na uspokojení požadované restituční náhrady nehodlá více ničeho plnit, uplatnil svůj nárok v tříleté promlčecí době u soudu. Odvozuje-li žalobce, odkazuje na ustanovení §16 odst. 3 věty druhé zák. o půdě, počátek běhu promlčecí doby od okamžiku, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž mu v roce 2010 byla vydána drobná zemědělská stavba na pozemku parc. č. 11 katastrálního území O., sluší se uvést, že ve smyslu citovaného ustanovení se lhůta k podání výzvy k vydání náhrady za znehodnocenou nemovitost odvíjí již od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, na jehož základě byla oprávněné osobě znehodnocená nemovitost vydána, nikoliv až od okamžiku, kdy mu v roce 2010 byla vydána jiná stavba, za jejíž eventuální znehodnocení se žalobce v posuzovaném řízení náhrady nedomáhá. Poukazuje-li v této souvislosti žalobce též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1266/2002, nezbývá než dodat, že uvedený rozsudek v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu ztotožňuje počátek běhu promlčecí doby, ve které je nárok na restituční náhradu třeba uplatnit u soudu, rovněž s okamžikem, kdy se oprávněná osoba dozví o tom, že osoba povinná odmítá její nárok uspokojit. Závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku na poskytnutí restituční náhrady ve vztahu k prvnímu žalovanému tudíž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není třeba odchýlit ani v posuzovaném případě.
Otázkou pasivní věcné legitimace Pozemkového fondu České republiky ve sporu o poskytnutí restituční náhrady podle zákona o půdě se Nejvyšší soud rovněž již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že pasivní legitimace Pozemkového fondu České republiky ve smyslu ustanovení §18a zák. o půdě je vždy dána pouze v případech, jež jsou uvedeny v ustanovení §18a odst. 1 věta první a věta druhá zák. o půdě (jde o případy, kdy povinnou osobou je obec, kraj nebo stát nebo o případy, v nichž poskytla náhradu obec před účinností zákona o půdě). V případech uvedených ve větě třetí ustanovení §18a zák. o půdě (tj. v případech, v nichž Pozemkový fond České republiky může převzít závazky povinných osob na poskytování náhrady podle ustanovení §14 až §16 a §20 zák. o půdě, je-li povinnou osobou státní podnik nebo právnická osoba, jejímž zakladatelem je stát, a to když před privatizací nebo likvidací této právnické osoby nebyly nároky vypořádány) je pasivní legitimace Pozemkového fondu České republiky dána jen tehdy, jestliže je prokázáno, že tento fond převzal závazky povinných osob ve smyslu ustanovení §531 nebo §533 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 1999, sp. zn. 28 Cdo 903/99 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 808/2002). Jelikož v posuzovaném případě nebylo prokázáno, že by Pozemkový fond České republiky na základě písemné dohody uzavřené podle ustanovení §531 nebo §533 obč. zák. převzal závazek povinné osoby, resp. jejího právního nástupce, k uspokojení požadované restituční náhrady, odpovídá závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně druhého žalovaného ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se rovněž není důvodu odchylovat ani v projednávané věci. Závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 634/2003 (nelze-li zjistit osobu povinnou k poskytnutí restituční náhrady podle zákona o půdě nebo jejího právního nástupce, poskytne náhradu Pozemkový fond České republiky), na které odkazuje dovolatel, se pak v projednávané věci neuplatní, neboť žalobci bylo známo, kdo je osobou povinnou i kdo je jejím právním nástupcem, přičemž tyto osoby s ním až do 16. 3. 2001 o vypořádání restitučních náhrad vyjednávaly.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a druhé žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
První žalovaný má podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 10.000,- Kč (§3 odst. 1, bod 8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby prvnímu žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 12.463,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu