ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2709.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2709/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1) Dipl. Ing. J. C. – M., zastoupeného Mgr.Liborem Kaslem LL.M., advokátem, 110 00 Praha 1, Palackého 740/1, a 2) K. C. – M., zastoupené JUDr. Pavlem Vigárem, advokátem, 130 00 Praha 3, Sudoměřská 6, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Co 996/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 147/92 (žalobců: 1. Dipl. Ing. J. C. – M., zastoupeného Mgr.Liborem Kaslem, LL.M., advokátem, 110 00 Praha 1, Palackého 740/1, a 2) K. C. – M., zastoupené JUDr. Pavlem Vigárem, advokátem, 130 00 Praha 3, Sudoměřská 6, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, Praha 1 – Malá Strana, Valdštejnské náměstí č. 3, zastoupenému JUDr. Milošem Hoškem, advokátem, 160 00 Praha 6, Kladenská 1878/5, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, za účasti vedlejšího účastníka řízení (na straně žalovaného) Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rabínovo nábřeží č. 42), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích z 22. 4. 2009, č. j. 5C 147/92-1337. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců o uložení povinnosti žalovanému Národnímu památkovému ústavu uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí (vyjmenovaných v příloze o 86 stranách) tohoto rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci Dipl. Ing. J. C. – M. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Pardubicích na náhradu placených nákladů tohoto řízení 1.542,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni K. C. – M. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Pardubicích na úhradu placených nákladů tohoto řízení 1.542,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Národnímu památkovému ústavu bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Pardubicích 1.550,33 Kč na úhradu placených nákladů tohoto řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. Nebylo však státu přiznáno právo na úhradu částky 742,- Kč zaplacených na náklady tohoto řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 396/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 22. 4. 2009, č. j. 5 C 147/92-1337, potvrzen. žalobcům bylo uloženo zaplatit (každý z nich jednou polovinou) žalovanému na náhradu nákladů řízení odvolacího 15.525,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, neshledal odvolání žalobců důvodnými a přistoupil k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci byl již vydán částečný rozsudek, potvrzený i rozsudkem odvolacího soudu (z 18. 10. 2007, sp. zn. 18 Co 148/2007 Krajského soudu v Hradci Králové), který obstál i při jeho posuzování rozsudkem Nejvyššího soudu z 11. 2. 2009, 28 Cdo 5328/2008) i nálezem Ústavního soudu ČR z 11. 8. 2010, I.ÚS 1211/09, takže je třeba závěry těchto rozhodnutí vztahovat i na další rozhodování v této právní věci, v níž jde o stejný předmět sporu, ale pouze o jiné věci ze zámku v Opočně.
Odvolací soud konstatoval, že žalobu v této právní věci, týkající se movitých věcí (inventáře) na zámku Opočno, podali 31. 3. 1992 původně J. C. – M. a K. – M.; původní žalobce J. C. – M. v průběhu řízení dne 2. 12. 1998 zemřel a jeho právním nástupcem se stal Ing. J. C. – M.
Odvolací soud připomínal, že o některých movitých věcech ze zámku Opočno bylo již soudem pravomocně rozhodnuto, a to jmenovitě o vydání 68 obrazů, jež byly původně ve výlučném vlastnictví J. C. – M. (rozhodnuto takto bylo pod sp. zn. 5C 207/98 Okresního soudu v Pardubicích).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) posuzoval nároky žalobců jako nároky uplatněné podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když stát začal fakticky nakládat s žalobci uváděnými věcmi v zámku Opočno jako se svým majetkem po 25. 2. 1948, i když se stát uchopil tohoto majetku již před 25. 2. 1948. Oba žalobce nepokládal odvolací soud za oprávněné osoby po původním vlastníku J. C. M. ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 až 4 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že k odnětí předmětných movitých věcí došlo v daném případě za nacistické okupace, a to konfiskací podle nařízení německé Tajné státní policie – velitelství Praha ze 16. 2. 1942, č. 572/41-VI (tedy před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. 25. 2. 1948 – 1. 1. 1990/). Po válce tu nedošlo k vrácení majetku původnímu vlastníku J. C. – M. a bylo mu znemožněno s tímto majetkem nakládat a nebylo mu umožněno za tímto účelem vstupovat do zámku Opočno. Odvolací soud byl také toho názoru, že tu k odnětí majetku původnímu vlastníku nedošlo z důvodu rasové perzekuce.
Odvolací soud měl i za to, že v tomto soudním řízení nebylo doloženo, že by byly splněny podmínky pro prohlášení majetku C. – M. v Opočně za státní kulturní majetek, ale rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947, zabývající se touto otázkou, bylo argumentačně využíváno k uplatňování představy, že majetek C. – M. náleží státu.
Odvolací soud však neshledal důvodu k odchýlení se od závěrů žalobu zamítajícího rozsudku soudu prvního stupně a potvrdil jej podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroků o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s odkazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 i §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 9. 3. 2011 doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalobce Dipl. Ing. N. C. – M., a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo předáno na poště v pondělí dne 9. 5. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně (z 22. 4. 2009) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatel Dipl. Ing. J. C. M. poukazoval ve svém dovolání nejprve na dosavadní průběh řízení v této právní věci, v němž bylo nejprve částečným rozsudkem rozhodnuto o vydání sbírky 68 obrazů, které byly nepochybně výlučným vlastnictvím původního vlastníka J. C. – M. (narozeného v roce 1866 a zemřelého v roce 1957). V dalším průběhu řízení bylo dalším částečným rozsudkem rozhodováno o části mobiliáře v zámku Opočno, ale žaloba tu byla zamítnuta. Posléze je pak soudem v tomto řízení rozhodováno o zbývající části nároku žalobců, a vynesen byl rozsudek rovněž o zamítnutí žaloby. Podle názoru uvedeného odvolatele „jediným důvodem, pro který soudy zamítly uvedenými dvěma dalšími rozhodnutími žalobu žalobců v této právní věci, bylo tvrzení, že původní vlastník J. C. – M. byl zbaven svého majetku před 25. 2. 1948, tedy před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb.“. Kromě toho byl v dalším průběhu rozhodování soudů v této právní věci poukazováno na rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947, č. j. 33.219/47-IX A 3, kterým byl údajně zámek Opočno prohlášen za kulturní majetek a byl odevzdán podle §2 a §3 zákona č. 128/1946 Sb. (včetně movitých věcí, které se tam nacházely) do správy a užívání kulturní komise. Odvolatel je přesvědčen, že takto, pouze na podkladě obou uvedených tvrzených okolností, „soudy zcela nesprávně posoudily otázku přechodu movitého majetku původního vlastníka J. C. – M. na stát, a to v rozhodném období ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb.“. Odvolatel vytýká proto soudům obou stupňů, že ve svých rozhodnutích nevysvětlily a neodůvodnily svůj skutkový závěr, že J. C. – M., byl počátkem rozhodného období (t. j. po 25. 2. 1948) odepřen vstup do zámku Opočno, když naopak z dopisu správy zámku z 24. 6. 1947 vyplývá opak, a dále se soudy vůbec nevypořádaly s důkazy potvrzujícími respektování vlastnického práva původního vlastníka J. C. – M. před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. (t. j. před 25. 2. 1948), což zejména vyplývalo z výměru Zemského národního výboru v Praze z 21. 1. 1947, č. III.-PK-131/20-1946. Odvolatel má proto za to, že v této poslední fázi řízení v této právní věci soudy rozhodovaly na základě neúplných spisových podkladů. Rozhodováno bylo i na základě tvrzeného, ale nikdy nedoloženého rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947, a to tak, jako by z něj vyplývalo, že tu stát v důsledku prohlášení majetku C. – M. za státní kulturní majetek fakticky nabýval tohoto majetku v době před 25. 2. 1948. Dovolatel je naopak plně přesvědčen o tom, že tu nebyly splněny podmínky stanovené v zákoně č. 137/1946 Sb., o Národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku; nebyl tu ostatně nikdy vydán žádný akt, který by prohlašoval movité věci z mobiliáře zámku Opočno a za státní kulturní majetek.
Odvolatel poukazoval i na to, že z dopisu národní správy velkostatku C. – M. z 24. 6. 1947, č. 219/Ns, který měl odvolací soud v této právní věci k dispozici při svém rozhodování o odvolání, vyplývalo, že J. C. – M. byl umožněn vstup do zámku Opočno, a také v tomto dopise bylo výslovně uvedeno, že ohledně inventáře, zařízení a sbírek v zámku Opočno se jedná o vlastnictví J. C. – M. st., původního vlastníka zámku Opočno; jinak by mu také nebyla (v dopise rovněž uváděná) dispozice s věcmi v zámku. Dovolatel má proto (na rozdíl od názoru odvolacího soudu) za to, že není pochybností o tom, že původnímu vlastníku zámku byl znemožněn výkon vlastnického práva s předmětnými movitými věcmi na zámku Opočno až po 25. 2. 1948. Nelze proto, podle názoru dovolatele Dipl. Ing. J. C. M., pokládat za správný nedoložený závěr soudů v této právní věci, že tu došlo k „převzetí věcí státem bez právního důvodu před rozhodným obdobím“ podle zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl také 9. 3. 2011 doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalobkyni K. C. – M., a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 6. 5. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Pardubicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka K. C. M. ve svém dovolání zejména zdůrazňovala, že soudy obou stupňů se v posuzování této právní věci nezabývaly vůbec otázkou jejího židovského původu a v této souvislosti nepřihlížely zevrubněji k výkladu pojmu „rasová perzekuce“, jak tento výklad vyplýval ze soudu předloženého posudku z oboru historie doc. PhDr. J. Ž. Ph.D., podle něhož „konfiskace panství Opočno byla součástí německého plánu na rozšíření německé základny v etnicky české oblasti východních Čech; tento plán byl součástí promyšlené protičeské rasové perzekuce“. Dovolatelka poukazovala v této souvislosti i na obsah tzv. Terezínské deklarace.
Dovolatelka vytýkala zároveň odvolacímu soudu nesprávné posouzení významu přípisu Ministerstva zemědělství z 27. 5. 1957, č. j. 150 868/57-232-VI, z něhož mělo být v tomto řízení doloženo nikdy v tomto řízení nepředložené rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947, č. j. 33 219/47-IX A 3, jakož i dovození závěru z této nepředložené listiny, že totiž na jejím podkladě došlo k převzetí věcí, o něž jde v tomto řízení, státem. Je nesprávný, podle názoru uvedené dovolatelky, názor odvolacího soudu, že vlastnické právo původního vlastníka tu bylo obmezeno už před 25. 2. 1948, že stát neumožnil převzít movitý majetek, nacházející se na zámku Opočno a tak tedy proto neumožnil původnímu vlastníku s tímto majetkem nakládat. Nesprávný je také, podle názoru dovolatelky, názor odvolacího soudu, že movitý majetek tu sledoval osud zámku Opočno, byl údajně prohlášen za státní kulturní majetek a byl údajně odevzdán podle §2 a §3 zákona č. 137/1946 Sb. do správy a užívání národní kulturní komise. Zámek Opočno byl převzat 27. 5. 1948, takže i ohledně sbírek na tomto zámku mohlo dojít k jejich převzetí až od tohoto uvedeného dne, tedy v rozhodné době podle zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud se v tomto řízení jednalo o výklad pojmu „rasová perzekuce“, je dovolatelka toho názoru, že „rasová diskriminace za trvání nacistické okupace postihovala mnohem větší skupinu (skupiny) lidí než jen ty, které byly postiženy norimberskými rasovými zákony“, tedy je proto na místě extenzívní výklad tohoto pojmu; tento názor se promítl i v tzv. Terezínské deklaraci, přijaté na konferenci v Terezíně v roce 2009. Proto má dovolatelka za to, že ke konfiskaci majetku Dr. J. C. – M. došlo i z důvodu rasové perzekuce.
Dovolatelka dále zdůrazňovala, že „neexistuje jakýkoli titul, podle něhož by stát převzal předmětné movitosti, o něž jde v tomto řízení, před 25. 2. 1948“. Nelze tu také dovodit, že by samotným znemožněním pobytu J. C. na zámek Opočno „došlo zároveň k přechodu vlastnictví movitých věcí na stát, zvláště za situace, kdy naopak bylo s těmito movitými věcmi původním vlastníkem při jeho krátkodobém pobytu na zámku Opočno dne 23. 6. 1947 mu umožněno volně s těmito věcmi nakládat“.
Ve vyjádření žalovaného Národního památkového ústavu k dovolání, obou odvolatelů bylo uvedeno, že podle názoru tohoto ústavu tu není dán důvod, aby těmto dovoláním bylo vyhověno. V předchozím řízení v této právní věci došlo již k vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5328/2008 i k vydání usnesení Ústavního soudu ČR, II.ÚS 1211/11, takže tu byla dána plná způsobilost k tomu, aby byly vyřešeny všechny otázky, které nyní znovu odvolatel Dipl. Ing. C. – M. pokládá za charakterizující právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z 27. 1. 2011. Nebylo v tomto řízení vyvráceno, že tu k žalobci uváděné újmě došlo před 25. 2. 1948, což je základní konkrétní právní skutečností, rozhodnou pro posouzení této právní věci. Pokud dovolatelka K. C. – M. poukazuje na obsah expertního posudku Doc. Ž., je třeba k tomu uvést, že k otázce pojmu „rasová perzekuce“ byl zaujat právní názor Ústavního soudu ČR pod sp. zn. I. ÚS 1211/09, který je pro řešení této právní věci závaznější. Podle názoru žalovaného konfiskace majetku žalobkyně Německou říší nebyla provedena z rasového důvodu, nýbrž z důvodu „nepřátelství“ k Říši“. Není tu také v tomto soudním řízení ve věci, v níž byl zaujat už názor Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR, třeba vycházet z úvah orgánu exekutivy, obsažených i v tzv. Terezínské deklarace, na niž poukazuje ve svém dovolání dovolatelka K. C. – M. Pokud odvolací soud vycházel z obsahu přípisu Ministerstva zemědělství z 27. 5. 1957, č. j. 150.868/57-232-VI, jde tu o listinu, jejíž věrohodnost (včetně věrohodnosti jejího obsahu) zkoumaly již soudy v předchozích rozhodnutích v této právní věci, včetně Ústavního soudu ČR, takže lze mít za to, že touto listinou deklarovaný obsah je průkazný.
Přípustnost dovoláni dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé uplatňovali ve svých dovoláních v tomto případě jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci rozhodnutím soudu je dáno buď tím, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na zmírnění některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony i správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 („rozhodné období“).
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (je státním občanem ČR a k přechodu její věci došlo na stát způsobem uvedeným v §6 zákona č. 87/1991 Sb.) a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na věc nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
V daném případě bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení §243d, věta první, občanského soudního řádu, z něhož vyplývá, že i v řízení dovolacím platí ustanovení §226 občanského soudního řádu o vázanosti soudu prvního stupně názorem soudu odvolacího a tedy i o vázanosti soudů obou stupňů názorem soudu dovolacího.
V rozsudku Nejvyššího soudu z 11. 2. 2009, 28 Cdo 5328/2008, bylo jednak poukázáno na právní názor zaujatý v nálezu Ústavního soudu ČR z 19. 12. 1996, IV. ÚS 279/95 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že „podmínka nabytí vlastnictví státu je nezbytná pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních podmínek) v případech uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.“. Dále byl v uvedeném rozsudku z 11. 2. 2009 shledán dovolacím soudem správným názor odvolacího soudu (Krajského soudu v hradci Králové v rozsudku z 18. 10. 2007, sp. zn. 18 Co 148/2007), že původní vlastník J. C. – M. „ztratil své vlastnické právo již před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. (t. j. před 25. 2. 1948) a k obnovení jeho vlastnického práva podle zákona č. 128/1946 Sb. nedošlo“; s tím pak nebyla shledána v rozporu skutková zjištění odvolacího soudu, že původnímu vlastníku byl znemožněn vstup na zámek Opočno k nakládání s movitými věcmi v tomto zámku. Posléze bylo v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu z 11. 2. 2009, 28 Cdo 5328/2008, konstatováno: „Bylo třeba mít na zřeteli, že v této právní věci (sp. zn. 5C 147/92 Okresního soudu v Pardubicích) odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel z toho, že movitý majetek v zámku Opočno byl rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947, č. j. 33.219/47 – IX A 3, prohlášen za státní kulturní majetek a byl odevzdán podle §2 a §3 zákona č. 137/1946 Sb. („včetně movitých věcí v zámku se nacházejících“) do správy a užívání národní kulturní komise“.
Sám odvolatel Dopl. Ing. J. C. – M. ve svém dovolání pak uváděl: „Žalobce podal proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 11. 2. 2009 ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR. Usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 11. 8. 2010, I. ÚS 1211/09, byla ústavní stížnost odmítnuta“.
Podle názoru dovolacího soudu bylo třeba proto mít i v dalším řízení v téže právní věci (vedené stále pod sp. zn. 5C 147/92 Okresního soudu v Pardubicích) na zřeteli rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 11. 2. 2009, 28 Cdo 5328/2008, jakož i nález Ústavního soudu ČR z 11. 8. 2010, I. ÚS 1211/09, a vycházet ze závěrů zaujatých jmenovitě Nejvyšším soudem ČR v rozsudku z 11. 2. 2009, 28 Cdo 5328/2008, zejména z těch právních závěrů, jak jsou shora citovány. Je to na místě zejména i proto, že v dalších řízení u soudů obou stupňů nevyšlo přesvědčivě najevo skutkově i právně něco, co by tyto závěry dovolacího soudu, obsažené v citovaném rozhodnutí z 11. 2. 2009, vyvracelo.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud shledat u dovolání odvolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, že by totiž odvolací soud ve svém rozsudku z 27. 1. 2011 (sp. zn. 23 Co 996/2009 Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích), proti němuž směřují dovolání odvolatelů, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.). Nebylo tedy možné posoudit dovolání odvolatelů jako dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U dovolání nepřípustného již nenáleží dovolacímu soudu (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné…“) posuzovat uplatněné dovolací důvody, jmenovitě důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (to se v daném případě týkalo zejména posouzení otázky existence a obsahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947, č. j. 33.219/47 – IX A 3, v souvislosti s přípisem Ministerstva zemědělství z 27. 5. č. j. 150.868/57-232-VI). Lze tu poukázat např. na závěry v rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: Vadná nebo i nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen zakládají-li některý z dovolacích důvodů upravených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá.
Dovolací soud tedy v daném případě přikročil podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání odvolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud jde o náklady vynaložené žalovaným Národním památkovým ústavem v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání odvolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalovanému nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání odvolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo ze strany žalovaného uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně 28. listopadu 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu