ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2849.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2849/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce R. D. , zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalované E.ON Distribuce, a.s. , IČ 280 85 400, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o zaplacení 189.672 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 238/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2015, č. j. 7 Co 720/2015-416, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2015, č. j. 7 Co 720/2015-416, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 1. 2015, č. j. 23 C 238/2012-347, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), přičemž rozhodl též o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. a III.) a o vrácení soudního poplatku (výrok IV.). Žalobce svůj nárok odůvodňoval tvrzením, že se na jeho pozemku nachází plynovodní potrubí ve vlastnictví žalované, která tak onen pozemek bez právního důvodu užívá. Soud zjistil, že stavbu zmíněného vysokotlakého plynovodu, jehož vlastníkem je v současnosti žalovaná, povolil stavební úřad jako plynovou přípojku pro závod společnosti Jihočeské cihelny, a. s., a že příslušné povolení ze dne 4. 3. 1991 bylo rovněž opatřeno doložkou právní moci. Žalobce, s nímž stavební úřad opomněl jednat jako s účastníkem stavebního řízení, požádal 14. 4. 2010 o doručení stavebního povolení, dne 20. 4. 2010 pak tento správní akt napadl odvoláním, na jehož základě bylo dané povolení zrušeno. Okresní soud nicméně poté, co odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 737/2004, jež bylo podle jeho názoru vydáno za obdobných skutkových okolností, konstatoval, že i vadný správní akt (stavební povolení chybně označené doložkou právní moci) je aktem platným, pročež došlo ze zákona ke vzniku věcného břemene sloužícího jako právní důvod situování plynovodu na předmětném pozemku. I kdyby věcné břemeno umístění plynovodního potrubí na pozemku žalobce nebylo účinně konstituováno ex lege , žalovaná by právo tomuto věcnému břemeni korespondující vydržela. Žalobce se tudíž vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, po žalované dožadovat nemůže.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 4. 2015, č. j. 7 Co 720/2015-416, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III., napadených odvoláním žalobce, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud v první řadě neshledal podloženými pochybnosti odvolatele o nepodjatosti soudce JUDr. Vladimíra Košty, který rozhodoval v řízení před okresním soudem, neb žalobcem tvrzené důvody pro vyloučení JUDr. Košty spočívaly výhradně v jeho údajně vadném procesním postupu, z takto koncipovaných námitek ovšem v souladu s §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k závěru o podjatosti soudce dospět nelze. Pokud jde o věc samu, měl krajský soud za to, že žalovaná je vlastníkem sporného potrubí (ač se nepodařilo dohledat historické listiny, jimiž by bylo možno jednoznačně doložit, kdy jeho vlastnictví nabyla), založiv toto své mínění mimo jiné na notářském zápisu, v němž žalovaná a právní nástupkyně společnosti Jihočeské cihelny, a. s., učinily souhlasné prohlášení, že mezi nimi není sporu ani pochyb o vlastnickém právu žalované k danému plynovodu. Odvolací soud následně s odkazem na §22 odst. 1 písm. a) a odst. 5 zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §22 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 5 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že stavebníkovi (společnosti Jihočeské cihelny, a. s.) vzniklo ze zákona k předmětnému pozemku bezplatné věcné břemeno, jež v současnosti svědčí žalované jako vlastníku zmiňovaného plynovodního potrubí. Naznačený závěr se podle odvolacího soudu uplatní, přestože bylo řízení předcházející vydání stavebního povolení zatíženo vadou, v jejímž důsledku nebylo se žalobcem jednáno jako s účastníkem, neboť je nutno vycházet z presumpce správnosti tohoto správního aktu. Ke vzniku věcného břemene tak podle krajského soudu došlo, byť bylo stavební povolení v roce 2012 zrušeno, aniž kdy nabylo právní moci. Jelikož žalovaná pozemek žalobce neužívá bez právního důvodu, počínal si okresní soud korektně, pakliže žalobu na vydání bezdůvodného obohacení zamítl. Úvahu soudu prvního stupně týkající se otázky, zda mohla žalovaná vydržet právo odpovídající věcnému břemeni umístění plynovodu na sporném pozemku, označil odvolací soud za zcela nadbytečnou, a blíže se jí proto nezabýval.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobce dovoláním, v němž předně upozorňuje, že ve prospěch společnosti Jihočeské cihelny, a. s., nemohlo vzniknout zákonné věcné břemeno zatěžující pozemek žalobce, poněvadž nebyla plynárenským podnikem (ve smyslu definice obsažené v prováděcí vyhlášce k plynárenskému zákonu), jimž podle aplikovatelné právní úpravy příslušelo oprávnění zřizovat na cizích pozemcích plynovodní sítě. Dovolatel rovněž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1819/99), když pokládal věcné břemeno váznoucí na jeho pozemku za existentní navzdory tomu, že stavební povolení, v souladu s nímž byla provedena stavba předmětného plynovodního potrubí, nikdy nenabylo právní moci.
Žalobce dále uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil povahu notářského zápisu sepsaného se žalovanou a právní nástupkyní společnosti Jihočeské cihelny, a. s., neboť v tomto dokumentu nebylo notářsky ověřeno nic jiného, než že dotčené subjekty prohlásily, že vlastníkem plynovodu je žalovaná. V žádném případě touto listinou nemohlo dojít k převodu vlastnictví onoho zařízení na žalovanou, a pokud na jejím základě soud podobný závěr učinil, jsou jeho skutková zjištění v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Dovolatel rovněž trvá na tom, že nedostatky v postupu JUDr. Vladimíra Košty, jež popsal již ve svém odvolání (nedoručení závěrečného vyjádření žalované žalobci, zohlednění daného podání navzdory tomu, že bylo učiněno po uplynutí stanovené soudcovské lhůty, a doslovné převzetí části argumentace žalované do odůvodnění prvoinstančního rozsudku), jakož i skutečnost, že žalovaná svůj závěrečný návrh zaslala nejen na elektronickou podatelnu okresního soudu, ale též přímo na e-mailovou adresu JUDr. Košty, zakládají pochybnosti o nepodjatosti tohoto soudce.
Z předestřených důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobnímu návrhu vyhoví, eventuálně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež navrhla jeho odmítnutí, protože klíčovou otázku vzniku věcného břemene odvolací soud vyřešil konformně s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 737/2004, přičemž ostatní dovolatelovy námitky jsou bezpředmětné, nelogické a nedůvodné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První dovolatelem uplatněná námitka, jež se týká otázky, zda společnost Jihočeské cihelny, a. s., splňovala definici plynárenského podniku zakotvenou v právním předpisu provádějícím plynárenský zákon, nemůže přípustnost předmětného dovolání založit, poněvadž na ní napadený rozsudek nespočívá. Odvolací soud jmenovaný subjekt jednoznačně nepokládal za energetický podnik, nýbrž za jinou organizaci, jíž bylo dáno povolení ke stavbě plynovodní sítě, ve smyslu §22 odst. 3, věty druhé, elektrisačního zákona (aplikovaného na základě odkazu obsaženého v §22 odst. 5 plynárenského zákona). Správnost úsudku, že společnost Jihočeské cihelny, a. s., bylo přiléhavé klasifikovat jako takovouto jinou organizaci , v jejíž prospěch mohlo vzniknout věcné břemeno umístění a provozu plynovodního zařízení na pozemku žalobce, pak dovolatel nikterak nezpochybnil, a dovolací soud, vázaný v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. uplatněnými dovolacími důvody, ji tudíž nemohl podrobit svému přezkumu.
Nejvyšší soud se dále nedomnívá, že by napadené rozhodnutí záviselo na jakékoli otázce výkladu právní povahy notářského zápisu, v němž bylo obsaženo prohlášení žalované a právní nástupkyně Jihočeských cihelen, a. s., vyjadřující shodu na tom, že vlastníkem sporného plynovodního potrubí je žalovaná. Odvolací soud totiž v uvedeném notářském zápisu nespatřoval titul, na jehož základě by mělo dojít k převodu vlastnického práva k řečenému zařízení na žalovanou, nýbrž toliko jeden z důkazních prostředků, jimiž bylo doloženo, že se žalovaná stala vlastníkem tohoto objektu již před sepsáním zmíněného souhlasného prohlášení. Tvrzení, že podle odvolacího soudu sepisem onoho dokumentu došlo k převodu vlastnictví plynovodu, je tak pouhou dezinterpretací úvah obsažených v napadeném rozsudku.
Dovolání žalobce bylo ovšem třeba shledat přípustným, neboť při řešení otázky vzniku věcného břemene umístění a provozování plynovodu na cizím pozemku dle §22 plynárenského zákona se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Krajský soud vycházel z teze, že stavebnímu povolení, jež bylo podle nezpochybněných zjištění soudu prvního stupně opatřeno doložkou právní moci, svědčí coby aktu veřejné moci presumpce správnosti a zákonnosti, pročež ke vzniku věcného břemene váznoucího na pozemku žalobce došlo i přesto, že dané správní rozhodnutí v důsledku pochybení v řízení předcházejícím jeho vydání nikdy právní moci nenabylo. Tento myšlenkový postup se však jeví neudržitelným, jelikož Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §22 odst. 1 písm. a) plynárenského zákona ve spojení s §22 odst. 3 elektrisačního zákona kupříkladu v rozsudku ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1819/99, výslovně dovodil, že oprávnění zřídit a provozovat na cizím pozemku plynovodní síť, respektive věcné břemeno tomuto právu odpovídající vznikaly podle citované úpravy právní mocí stavebního povolení.
Absenci uvedeného předpokladu vzniku věcného břemene přitom nelze překlenout poukazem na zásadu presumpce správnosti veřejnoprávních aktů, přestože bylo příslušné správní rozhodnutí opatřeno doložkou právní moci. Dle judikatury se sice správnost doložky právní moci na určitém aktu vyznačené vskutku presumuje, zároveň však platí, že právní skutečností, s níž je spjat vznik, změna či zánik práv a povinností, zůstává samotná právní moc rozhodnutí, zatímco doložka právní moci přestavuje pouhé úřední osvědčení o dané skutečnosti (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 456/97, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3152/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1291/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1057/2003, dále srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1 As 28/2004-106, ze dne 22. 6. 2005, č. j. 3 As 56/2004-82, a ze dne 30. 1. 2014, č. j. 7 Ans 16/2013-39). Z právě nastíněného plyne, že pokud vzpomínané rozhodnutí stavebního úřadu nikdy pravomocným nebylo (tím spíše byl-li důvodem, pro nějž nenabylo právní moci, fakt, že vlastník zatíženého pozemku nedostal příležitost uplatňovat svá práva v řízení, v němž byl tento správní akt vydán), objektivní právní skutečnost podmiňující nastoupení zásadních následků v rovině hmotného práva – konstituování věcného břemene omezujícího vlastnické právo žalobce – nenastala, naznačený právní účinek tedy nemohl být vyvolán, na čemž ničeho nemění ani to, že správní orgán právní moc daného stavebního povolení chybně osvědčil. Odlišný závěr v žádném případě nevyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 737/2004. V oné věci sice Krajský soud v Praze opravdu dovodil vznik věcného břemene dle §22 plynárenského zákona navzdory tomu, že stavební povolení, na jehož základě byla stavba plynovodního potrubí uskutečněna, nenabylo právní moci, Nejvyšší soud ale vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace, jež se ubírala zcela odlišným směrem, nebyl oprávněn zhodnotit správnost popsané úvahy odvolacího soudu, a žádný právní názor stran této problematiky v citovaném rozsudku tudíž nevyslovil.
Dovolací soud taktéž v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda řízení před soudy nižších stupňů nebylo postiženo zmatečnostmi či jinými vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ze spisu však pochybení tohoto typu nezjistil. K důvodům, s ohledem na něž dovolatel usuzuje, že soudce okresního soudu JUDr. Košta, jenž v předmětné kauze rozhodoval, měl být vyloučen pro podjatost, je nutno podotknout, že učinění elektronického podání žalovanou na e-mailovou adresu JUDr. Košty samo o sobě nijak nenasvědčuje tomu, že by mezi ní a tímto soudcem existoval jakýkoli vztah ohrožující nestrannost rozhodování soudu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 4 Nd 11/2010). Zbývající argumentace, o niž dovolatel opírá svůj úsudek o nutnosti vyloučení řečeného soudce, pak představuje kritiku jeho procesního postupu, jejímž prostřednictvím nepodjatost soudce účinně rozporovat nelze (§14 odst. 4 o. s. ř.).
Žalobcovy výtky proti způsobu vedení řízení JUDr. Koštou se nadto nejeví opodstatněnými. Zdůrazňuje-li totiž dovolatel, že mu okresní soud nedoručil závěrečný návrh žalované, je třeba připomenout, že řečený soud stejně tak nezasílal žalované závěrečné vyjádření žalobce, neboť uvedená podání korektně nepokládal za další součásti výměny replik mezi účastníky, nýbrž za úkony, jimiž strany (kterým bylo soudem umožněno písemnou formou realizovat právo závěrečného přednesu zakotvené v §119a odst. 2 in fine o. s. ř.) naposledy artikulovaly svůj skutkový a právní náhled na projednávaný případ před vyhlášením meritorního rozhodnutí. Rovněž tím, že toleroval zmeškání soudcovské lhůty pro podání závěrečného návrhu žalovanou, se soud prvního stupně nedopustil žádného pochybení, neb daná lhůta neměla propadný charakter a s jejím marným uplynutím nebyl spojen následek bezpodmínečné nemožnosti přihlédnutí k opožděně podanému vyjádření (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1700/2013, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2008, č. j. 7 Azs 44/2008-63). Konečně ani skutečnost, že se nalézací soud ztotožnil s argumentací žalované, a proto částečně převzal některé pasáže jejího podání do odůvodnění svého rozsudku, nezakládá vadu řízení způsobilou ohrozit správnost rozhodnutí ve věci samé, poněvadž (jak Nejvyšší soud podotkl například ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006) není ničím neobvyklým, že se závěr soudu o právním posouzení kauzy zcela nebo zčásti překrývá s právním hodnocením skutkového stavu jedním z účastníků řízení.
S ohledem na shora vylíčenou nesprávnost úvahy, jež odvolací soud vedla k závěru, že na pozemku žalobce vzniklo věcné břemeno ex lege , přikročil nicméně Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, a §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 7. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu