ECLI:CZ:NSS:2014:7.ANS.16.2013:39
sp. zn. 7 Ans 16/2013 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: T. H., zastoupený Mgr.
Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 10/1340, Praha 4, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2013, č. j. 8 A
1/2013 - 16,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2013, č. j. 8 A 1/2013 – 16,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2013,
č. j. 8 A 1/2013 - 16, rozhodl v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu tak,
že žalovaný (dále jen „stěžovatel“) je povinen ve lhůtě třiceti dnů od právní moci výše uvedeného
rozsudku vydat rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. S -MHMP 362035/2006
proti obviněnému V. P. (dále jen „obviněný“), kterým bude rozhodnuto o nároku žalobce (dále
jen „účastník řízení“) na náhradu škody.
Městský soud dospěl k závěru, že je stěžovatel nečinný. Zásadní pro tento závěr bylo to,
že Ministerstvo dopravy (dále jen „ministerstvo“) svým rozhodnutím č. j. 232/2007 -160-SPR/11
ze dne 23. 4. 2012, které nabylo právní moci dne 14. 5. 2012, zr ušilo rozhodnutí stěžovatele
ze dne 28. 12. 2006, č. j. S -MHMP 362035/2006 bur/Bu, a věc vrátilo tomuto orgánu k novému
projednání. Stěžovatel však nové rozhodnutí nevydal. Nečinn ým zůstal i po podání žaloby
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu účastníkem řízení, a i poté, kdy byl městským
soudem se žalobou seznámen. Nečinnost stěžovatele trvala i nadále po jeho vyjádření k žalobě
ze dne 8. 2. 2013.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., v níž nesouhlasí s tím,
že je nečinný. Předně namítá, že došlo k vadnému doručení rozhodnutí ministerstva,
protože rozhodnutí bylo dne 14. 5. 2012 doručeno pouze zmocněnci účastníka řízení, Mgr. M. Š.,
nikoliv obviněnému. Pokud je tedy vyznačeno, že rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 5. 2012,
je takový údaj nesprávný. Tuto skute čnost namítal stěžovatel již ve vyjádření k žalobě účastníka
řízení a následně si ji ověřil při nahlížení do spisu; kompletní spis postoupil stěžovatel
ministerstvu dne 23. 10. 2012 v souvislosti s podaným podnětem ministerstvu k zahájení
přezkumného řízení. Od uvedeného dne neměl stěžovatel kompletní s pisový materiál k dispozici.
Stěžovatel dále namítá, že dosud pravomocné rozhodnutí ministerstva zřejmě nesprávně
zrušilo celé jeho rozhodnutí, tedy ne pouze výrok o náhradě škody, ale i výrok o vině a trestu.
Takové pochybení ministerstva by však pro účastníka řízení znamenalo, že by stěžovatel musel
řízení zastavit a nemohl by rozhodnout o nároku na náhradu škody. Od spáchání předmětného
skutku obviněným, ke kterému došlo dne 14. 8. 2006, totiž uplynula jednoroční prekluzivní lhůta
uvedená v ust. §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o přestupcích“), a došlo tak k zániku odpovědnosti obviněného. I z uvedených
důvodů podal stěžovatel podnět k zahájení přezkumného řízení ministerstvu, od něhož do dne
podání kasační stížnosti neobdržel žádné vyjádření.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsu dek
městského soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník řízení se ke kasační stížnosti vyjádřil především v tom směru, že podáním
podnětu k zahájení přezkumného řízení podle ust. §94 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád (dále jen „správní řád“), se neodkládá právní moc rozhodnutí ani se nepřerušuje či
neprodlužuje běh lhůt pro vydání rozhodnutí podle ust. §71 odst. 3 citovaného zákona. Stejně
tak není důvodem pro přerušení či prodloužení běhu lhůt pro vydání rozhodnutí podle ust. §71
odst. 3 správního řádu skutečnost, že správní orgán nemá k dispozici spis, protože jej předložil
(zapůjčil) jinému orgánu. V tomto směru poukázal účastník řízení na nález Ústavního soudu
ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. I. ÚS 663/01, podle kterého nedostupnost spisu je toliko problém
technické a organizační povahy, jelikož lze takový spis krátkodobě zapůjčit nebo zajistit kopie
potřebných částí spisu. K zániku odpovědnosti za přestupek účastník řízení uvádí, že jednoroční
prekluzivní lhůta se vztahuje pouze k projednání přestupku samotného, nikoliv k rozhodnutí
o náhradě škody, neboť ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích vydání takového rozhodnutí
nebrání. Proto také nic nebrání tomu, aby stěžovatel při pravomocném výroku o vině a trestu
rozhodl znovu o nároku na náhradu škody. Na závěr konstatuje, že pokud by měl stěžovatel
pravdu ohledně výkladu ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích a toto ustanovení by bránilo
v rozhodnutí o nároku na náhradu škody, stěžovatel by tím nebyl zbaven povinnosti řízení
ukončit, a to zastavením řízení. Nic tedy neopravňuje stěžovatele, aby byl nečinný a odmítal vydat
rozhodnutí, jímž by řízení o návrhu (nároku na náhradu škody) skončil. Kasační stížnost proto
účastník řízení navrhuje zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že ministerstvo vydalo dne 23. 4. 2012 rozhodnutí,
kterým zrušilo rozhodnutí stěžovatele ze dne 28. 12. 2006 o vině, druhu a výměry sankce
obviněného a o nároku na náhradu škody účastníka řízení. Na rozhodnutí ministerstva je
vyznačena doložka právní moci ze dne 24. 5. 2012 tak, že rozhod nutí nabylo právní moci
dne 14. 5. 2012, tedy v den doručení zmocněnci účastníka řízení. Dne 29. 10. 2012 předal
stěžovatel ministerstvu kompletní spisový materiál k posouzení, zda nebyly v daném případě
naplněny podmínky pro zahájení přezkumného řízení. Stěžovateli nebylo totiž zřejmé, zda se jeho
rozhodnutí zrušuje v celém rozsahu, nebo se toto zrušení týká pouze výroku o náhradě škody
účastníka řízení. Dále se stěžovatel domníval, že rozhodnutí ministerstva nebylo oznámeno všem
účastníkům správního řízení, ale pouze zmocněnci účastníka řízení, proto nemůže být v právní
moci. Protože stěžovatel do 2. 1. 2013 v předmětné věci nerozhodl, v tentýž den podal účastník
řízení žalobu na ochranu před nečinností stěžovatele. Městský soud na základě nekompletního
správního spisu (stěžovatel ve svém vyjádření k žalobě městskému soudu sdělil, že spis se nachází
u ministerstva) rozhodl dne 15. 11. 2013, že stěžovatel je povinen ve lhůtě třiceti dnů od právní
moci rozsudku vydat rozhodnutí v řízení vedeném proti obviněnému, kterým bude rozhodnuto
o nároku účastníka řízení na náhradu škody, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníka
řízení. Z protokolu o nahlížení do spisu zástupkyní stěžovatele ze dne 12. 12. 2013 vyplynulo, že
doložka právní moci byla vyznačena chybně, neboť ministerstvo své roz hodnutí nezaslalo
obviněnému.
Stěžovatel mimo jiné namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto se musel Nejvyšší správní soud přednostně
zabývat touto námitkou, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí vylučuje jeho věcný přezkum.
Podle ustálené judikatury zdejšího soudu platí, že má-li být soudní rozhodnutí
přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak
uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení
za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou
(viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné
na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75, všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Pokud účastník řízení namítá nečinnost stěžovatele, je jednou ze stěžejních otázek,
zda má stěžovatel povinnost rozhodnutí vydat. Tato povinnost plynula dle odůvodnění
městského soudu z rozhodnutí ministerstva ze dne 23. 4. 2012, které nabylo právní moci
dne 14. 5. 2012, a které tak zrušilo rozhodnutí stěžovatele a vrátilo mu věc k novému projednání.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že aby bylo rozhodnutí ministerstva pro stěžovatele
závazné, musí být pravomocné (ust. §73 odst. 2 správního řádu). Městský soud zřejmě dovozuje
nabytí právní moci z doložky právní moci vyznačené na rozhodnutí ministerstva a považuje tuto
skutečnost tak za nespornou a správnou. Nejvyšší správní soud již však ve své judikatuře
upozornil, že doložka právní moci je „pouze“ úředním osvědčením o právní moci (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1 As 28/2004 – 106, dostupný
na www.nssoud.cz). Podle ust. §73 odst. 1 ve spojení s ust. §72 odst. 1 správního řádu nastává
právní moc rozhodnutí, pokud bylo rozhodnutí oznámeno účastníkům řízení, tedy stejnopis
písemného vyhotovení rozhodnutí byl doručen do vlastních rukou účastníkům řízení,
příp. rozhodnutí bylo ústně vyhlášeno, a zároveň proti němu nelze podat odvolání.
Pokud stěžovatel ve svém vyjádření k žalobě mimo jiné namítal, že se domnívá, že právní
moc na rozhodnutí ministerstva je vyznačena nesprávně, protože rozhodnutí nebylo doručeno
jednomu z účastníků řízení - obviněnému, a proto nemůže být pravomocné, byla tato námitka
tak zásadní v souvislosti s určením nečinnosti stěžovatele, že se jí měl městský soud zabývat.
Městský soud ale takto neučinil. V odůvodnění rozsudku nevylíčil své úvahy, které jej vedly
k závěru, že právní moc rozhodnutí ministerstva je vyznačena správně a vyznačenou právní moc
považoval za nespornou. Protože se jedná o stěžejní otázku, která má vliv na posouzení,
zda ministerstvo zrušilo stěžovatelovo rozhodnutí a stěžovatel má tak povinnost vydat
rozhodnutí nové, zatížil městský soud své rozhodnutí vadou, která má za následek
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a proto napadený rozsudek podle ust. §110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s.
zrušil, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na městském soudu, aby se z abýval námitkou stěžovatele,
že rozhodnutí ministerstva nenabylo právní moci, a proto není stěžovatel nečinný.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém řízení
podle ust. §110 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu