ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3130.2011.2
sp. zn. 28 Cdo 3130/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Obec Bašť , se sídlem Bašť 126, zast. JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 2,335.550 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 259/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, č. j. 20 Co 469/2010-180, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 6. 2010, č. j. 19 C 259/2007-146, zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku ve výši 1.205.550,- Kč, a to do patnácti dní od právní moci rozsudku (výrok I.). Zamítl dále žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 1.130.000,- Kč (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci a žalovanému uložil úhradu znalečného na účet obvodního soudu pro Prahu 2 ve výši uvedené ve výroku rozsudku (výrok III. – V.).
K odvolání žalobce Městský sud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 20 Co 469/2010-180, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 145.548,- Kč. Změnil dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 984.452,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl konečně o výši nákladů řízení státem na znalečném a o nákladech řízení mezi účastníky.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti potvrzujícímu výroku ohledně přiznání částky 1.205.550 Kč a proti měnícímu výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 984.452,- Kč podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost ve vztahu k potvrzujícímu výroku dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř, ve vztahu k měnícímu výroku pak z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V dovolání rekapitulovala průběh spor, který z hlediska předmětu řízení, byl vymezen požadavkem na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Odpovědnostním titulem tu bylo nezákonné rozhodnutí, a to rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 27 Co 236/2001-84, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu pro Prahu východ, č.j. 4 C 105/97-73, jenž byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Odo 177/2002-101. Tímto (nezákonným) rozhodnutím byly převedeny nemovitosti (dům a pozemek) ve vlastnictví žalobce, na osobu, která je následně převedla na třetí osobu. Vzniklá škoda pak představovala tržní cenu nemovitosti, zaplacenou daň a ušlé nájemné.
Tato zjištění vážící se k východisku, sporu, žalovaná i v dovolání považuje za nesporná. Připouští, že je založen odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost prodat P. K. specifikovanou nemovitost. Toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno a následně žaloba P. K. o uložení povinnosti prodat nemovitost byla zamítnuta. Stejně tak (žalovaná) nyní dovolatelka uznala, že v mezidobí, po nabytí právní moci později zrušeného rozhodnutí, než stanovenou povinnost nynější žalobce řádně vykonal, stačil P. K. coby nový majitel nemovitostí tyto prodat třetí osobě, aniž by však přitom nynějšímu žalobci zaplatil kupní cenu nemovitostí.
Dovolatelka opakovala svou argumentaci, podle níž bylo povinností žalobce domáhat se ochrany svého vlastnického práva, a to podáním žaloby na určení vlastnictví. Žalobce tak sice učinil, avšak podanou žalobu vzal pět. Tím porušil prevenční povinnost. Stejně tak opakovala svou námitku o nepřípustnosti žalovat současně na přisouzení hodnoty tržní ceny nemovitosti a ušlého nájemného.
Z toho důvodu považuje dovolatelka potvrzující výrok odvolacího soudu ohledně kupní ceny předmětné nemovitosti, včetně daně z převodu nemovitosti, za nesprávný. Tuto námitku vyslovuje dovolatelka při vědomí ustanovení §243d odst. 2 o.s.ř., které nemohlo bránit vydání rozhodnutí v řízení o určení vlastnictví. Pokud by totiž žalobce byl v takovém řízení úspěšný, došlo by k nápravě pro žalobce, obzvláště za situace, kdy P. K. kupní cenu žalobci neuhradil. Dovolatelka poukazovala na to, že žalobce vůbec nežaloval P. K. ze nesplnění smluvní povinnosti uhradit kupní cenu. Pokud by tak učinil, škoda spočívající v kupní ceně by mu nemohla vzniknout. S poukazem na ustanovení §415 o.z. tak dovozovala, že žalobce svou prevenční povinnost nesplnil.
V důsledku toho formulovala dovolatelka otázku zásadního právního významu tak, zda měl žalobce možnost uplatnit obranu žalobou na určení vlastnictví a předejít tak vzniku škody, byť ustanovení §243d odst. 2 stanoví, že právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím (tj. v daném případě rozsudkem Okresního soudu pro Prahu východ č.j. 4 C 204/2004-146) dotčeny.
Ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu namítala dovolatelka, že přiznaná částka 984.452,- Kč měla představovat ušlý zisk spočívající v ušlém nájemném, za kterou by mohla být předmětná nemovitost, pokud by nedošlo k jejímu prodeji, pronajata, a to za dobu od 12. 10. 2005 do 30. 9. 2009. Dovolatelka poukazovala na právní závěr soudu prvního stupně, podle něhož je vyloučeno současně uplatňovat náhradu skutečné škody spočívající v neuhrazené kupní ceně a náhradu ušlého zisku spočívajícího v ušlém nájemném. Z logiky věci plyne, že pokud někdo prodá svůj majetek, těžko jej může následně pronajímat. Pokud byla nemovitost prodána již v roce 2001 a náhrada ušlého nájemného byla žalobci přiznána za období od roku 2005 do roku 2009, jde o rozhodnutí založené na nesprávném právním posouzení. V popsaném období byla již nemovitost dávno prodána, a rovněž soudní sporu o tuto nemovitost (v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí) ukončen. Dovedeno do důsledku by takto mohl žalobce požadovat ušlé nájemné „donekonečna“ jako jakousi quasi rentu, aniž by byla brána do úvahy skutečnost prodeje nemovitosti a tím ukončení zdroje příjmů z nájmu.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání vyvracel důvody dovolání s tím, že:
1. žalobce podal žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem, avšak tuto vzal zpět po zvážení důsledků plynoucích z ustanovení §243d odst. 2 o.s.ř., zejména když bral do úvahy závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1836/2002, podle nichž v konkrétní věci byla dána dobrá víra nabyvatelů v zápis do katastru nemovitostí. Pokud by žalobu nevzal zpět, musel by navíc platit náklady neúspěšného řízení.
2. kupní cenu po P. K. žalobce nevymáhal proto, že její výši nikdy neuznával, neuznával ani svou povinnost uzavřít s P. K. kupní cenu ohledně předmětných nemovitostí pro absolutní neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí. Kromě toho, po zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, odpadl i právní titul domáhat se zaplacení kupní ceny.
3. v této souvislosti poukazoval na pravděpodobnou námitku žalované, podle níž, pokud by žalobce ve zmíněném sporu neuspěl, tvrdila by žalovaná, že takové náklady nejsou v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, když je žalobce vynaložil na základě svého rozhodnutí, takže by mu je stejně odmítla uhradit. Dovozoval proto, že podmínky pro založení porušení prevenční povinnosti nejsou na jeho straně dány.
4. k dovolací námitce o nemožnosti souběžného uplatnění nároků z titulu nevyplacené kupní ceny a současně ušlého zisku plynoucího z nemožnosti pozbytou nemovitosti pronajímat, odkázal na zjištění učiněná soudem prvního stupně o výši ušlého zisku.
Z hlediska základu takového nároku a příčinné souvislosti připomněl, že pokud by nedošlo k pochybení Krajského soudu v Praze, a nebyl vydán jeho nesprávný rozsudek, zůstalo by žalobci zachováno vlastnické právo k nemovitosti, včetně jeho oprávnění ji pronajímat. Nezákonné (zrušené) rozhodnutí mu tuto možnost odňalo, takže do doby zaplacení tržní hodnoty nemovitostí žalovanou (25.3.2011) mu náleží ušlý zisk z toho, že nemohl nemovitost užívat, resp., tuto pronajímat třetí osobě. Odmítl tezi dovolatelky o nemožnosti souběhu uplatnění obou těchto nároků, když za rozhodující je třeba považovat existenci nezákonného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, v důsledku něhož P. K. převedl nemovitost na jiného, vůči němuž se žalobce nemohl žádného nároku domáhat, právě pro důsledky plynoucí z ustanovení §243d odst. 2 o.s.ř.
V replice ze dne 3. 1. 2012 pak doplnil žalobce své vyjádření k dovolání tak, že žalobou uplatňuje pouze ušlé nájemné za dobu od 1. 10. 2009 do 25. 3. 2011 v celkové výši 267.000,- Kč (při částce 15.000,- Kč měsíčně). Proti tomu částku 100.000,- Kč, původně požadovanou podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. neuplatňuje.
Odmítl tvrzení dovolatelky o možnosti promlčení nároku žalobce, ježto nárok na náhradu škody, kterou uplatňuje, nemohl být ohrožena plynutím promlčecí doby od 12. 12. 2005, když v té době takto formulovaná škoda v uplatněné výši ani vzniknout nemohla.
Zopakoval své tvrzení, že uplatňuje nárok na náhradu škody z titulu ušlého nájemného, který mu byl přiznán rozhodnutím odvolacího soudu a citoval v této souvislosti část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Pokud jde o přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo třeba vycházet z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož přípustnost dovolání je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
R ozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. v) o. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah. ( Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 66/2011.
Pokud jde o dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, plyne jeho přípustnost ze zákona (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45).
K posouzení dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu:
Dovolání v této části přiznává dovolací soud otázku zásadního významu, ježto v podobě, kterou uplatnila dovolatelka, nebyla v judikatuře dovolacího soudu zatím řešena.
Odpovědnost státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím (§5 písm. a/, §8 zákona č. 82/1998 Sb.) – jež je odpovědností objektivní a nelze se jí zprostit (§2 cit. zákona) – předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 25 Cdo 430/2000, nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006).
Ustálené závěry soudní praxe však vycházejí z priority nároků toho, jemuž vznikla škoda, a to proti dlužníkovi. Tak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2003 bylo uvedeno: „Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Aplikováno na posuzovanou věc, je třeba posoudit chování žalobce, který původně postupoval v souladu se shora citovanými závěry a náhradu škody požadoval po účastníkovi neplatné smlouvy, avšak později svůj návrh vzal zpět.
Podle §415 o.z. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Toto ustanovení vyjadřuje obecnou prevenční povinnost, jež se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, a vztahuje se samozřejmě i na toho, komu riziko vzniku škody hrozí. Porušení prevenční povinnosti poškozeným může proto zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu §441 o.z.
Ustanovení §415 o.z. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody. Obecně lze konstatovat, že odpovědným podle občanského zákoníku nebude ten, kdo si v občanskoprávním styku počíná podle podmínek konkrétní situace natolik bedlivě (pozorně), aby při tom nezpůsobil škodu. Proto je každý povinen při svém jednání zachovávat s ohledem na konkrétní podmínky vždy takový stupeň pozornosti a bedlivost, který je – objektivně posuzováno – způsobilý vždy zabránit vzniku daných škod. Jde tedy o běžnou míru opatrnosti, nikoliv o bezbřehou povinnost předvídat a předejít veškerým možným škodám v budoucnu . Je na poškozeném, aby v soudním řízení, v němž se domáhá náhrady škody, prokázal skutkové okolnosti, v jejich důslekdu mu vznikla škoda, jejíž náhradu požaduje. Zda jednání či nečinnost žalovaného je porušením jeho povinnosti (zákonné, smluvní či prevenční), je posouzením právním, jež náleží soudu. (srov. k tomu: Občanský zákoník, Komentář, Švestka J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol., 10. vydání, Praha, C.H. Beck,2006, str. 696 – 697).
Uvedené závěry komentářové literatury respektuje soudní praxe, která v důsledku toho poskytuje řadu případů posuzování jednotlivých, konkrétních, situací, podřaditelných pod režim ustanovení §415 o.z. Z hlediska míry obecnosti a s přihlédnutím k právní otázce předložené dovolacímu přezkumu v této věci lze zmínit kupříkladu závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 618/2001, podle nichž „Podle §415 o.z. je každý povinen zachovávat vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku , uvedené ustanovení však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody.“
V posuzované věci tvrdí dovolatelka, že žalobce se dopustil porušení prevenční povinnosti proto, že sice proti kupujícímu uplatnil náhradu kupní ceny ve výši uvedené v kupní smlouvě, avšak tuto žalobu posléze vzal zpět. Pokud by tak neučinil, pak po zrušení původního (nezákonného) rozsudku odvolacího soudu, ve sporu proti kupujícímu uspěl a důvod k uplatnění náhrady škody proti státu by tak nebyl dán.
Odvolací soud tuto část svého rozhodnutí odůvodnil na základě zjištění, podle nichž rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, č.j. 27 Co 236/2001-84, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne15.1.12001, č.j. 4 C 105/97-73, který byl spolu s prvostupňovým rozsudkem zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2003, č.j. 29 Odo 177/2002-101. Následně byla žaloba žalobce P. K. na určení povinnosti žalobci uzavřít s ním kupní smlouvu ohledně shora uvedených nemovitostí rozsudkem Okresního soudu Prah-západ ze dne 21. 4. 2005, sp. zn 4 C204/2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 27 Co 402/22005, zamítnuta s právní mocí rozsudkem dne 12. 12. 2005. P. Klazar však v mezidobí nemovitosti převedl na třetí osoby. Vzhledem k těmto zjištěním dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce se teoreticky mohl domáhat z titulu bezdůvodného obohacení vydání kupní ceny, kterou obdržel P. K. od kupujících, takový jeho nárok však byl vzhledem ke dni prodeje 6. 9. 2001 v době pravomocného skončení řízení, vedeného u Okresního soudu pro Prahu východ pod sp zn. 4 C 105/97, ke dni 12. 12. 2005 promlčen a tedy soudně nevymahatelný, jak plyne z důvodů rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 16. 4. 2009, č.j. 20 Co 99/2009-71.
Dovolací soud dospívá k závěru, že samotné zpětvzetí žaloby za vylíčených konkrétních okolností nelze považovat za jednání představující porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 o.z. Nelze přehlédnout, že rubem povinnosti žalobce uplatnit nárok proti původnímu dlužníkovi (z titulu neplatné smlouvy), je rovněž povinnost nést náklady řízení v případě neúspěchu ve věci, a to jak vzniklé protistraně, tak vzniklé žalobci z titulu právního zastoupení, zaplacení soudního poplatku, případně dalších obvykle vznikajících nákladů. Pokud žalobce zohlednil své vyhlídky v zahájeném sporu a s přihlédnutím k ekonomii řízení dospěl k závěru o zřejmé neúspěšnosti své žaloby, postupoval jednak v rámci soukromé autonomie při zvažování o poměru nákladů spojených s vymáháním pohledávky a výší žalované částky, jednak postupoval v rámci své úvahy, která vycházela z hlediska předvídatelnosti soudního rozhodnut. Žalobce přitom respektoval důsledky plynoucí z dobré víry dalších nabyvatelů (kteří nemovitost získali od původního kupujícího) a ze znalosti judikatury chránící dobrou víry těchto nabyvatelů. Kromě toho, jak dovodil i odvolací soud, uplatnění jeho nároku by bylo ohroženo námitkou promlčení, jak plyne ze shora uvedené skutkové rekapitulace věci. Pak ovšem postup žalobce nelze označit za jednání, které by postrádalo rysy obezřetnosti a jeho respekt k otázkám ekonomie řízení byl pochopitelný a odůvodněný. Takový krok proto nelze podřadit pod jednání představující porušení prevenční povinnosti podle §415 o.z.
Na podporu uvedeného závěru dodává dovolací soud, že v důsledku jednoznačně formulovaného ustanovení §243d) odst. 2 právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. To má svůj průmět i do úvah o možnostech primárního uplatnění nároku na vzniklou náhradu škody proti kontrahentovi z neplatné smlouvy. Jinak vyjádřeno, pakliže v důsledku nezákonného rozhodnutí s přihlédnutím k důsledkům plynoucím z citovaného ustanovení a respektování principy ochrany dobré víry dalších nabyvetelů (jako je tomu v dané věci), případně možného vznesení námitky promlčení se strany původního kupujícího, bylo vyloučeno, aby původní prodávající uplatnil nárok na vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy proti kupujícímu, nastupuje odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí. V důsledku toho odpadají i úvahy o zvažování postupu původního prodávajícího z hlediska ustanovení §415 o.z. Neměl-li původní prodávající možnost uplatnit svůj nárok z neplatné smlouvy proti kupujícímu (dlužníkovi), kontrahentovi, tím spíše nelze uvažovat o jeho povinnosti prevenční ve vztahu k uplatnění takového, objektivně neuplatnitelného, nároku, nemohla jeho nečinnost vůbec, nebo jeho procesní úkon spočívající ve zpětvzetí podané žaloby proti dlužníkovi, být hodnocena jako jednání zakládající porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 o.z. Postup žalobce a právní posouzení jeho kroků zaujaté odvolacím soudem je třeba považovat za správné.
Dovolací soud proto dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
K měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu:
Dovolací soud předně vychází ze závěru, podle něhož z žádného ustanovení platného práva neplyne a priori vyloučení možnosti žalovat souběžně nároky plynoucí z ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, spočívající dílem v nároku na úhradu kupní ceny plynoucí z neplatné kupní smlouvy, resp. smlouvy, která byla prohlášena za neplatnou (později zrušeným, tedy nezákonným) rozhodnutím soudu, spolu s nároky na náhradu ušlého zisku ve smyslu §442 odst. 2 o.z., ve vztahu k ustanovení §26 citovaného zákona), pakliže to skutkové okolnosti případu odůvodňují. Opačné argumentaci dovolatelky nelze proto přisvědčit.
Předmět řízení v posuzované věci je dán vylíčením rozhodujících skutkových tvrzení a požadovaným petitem. Žalobce od počátku tvrdil jednak existenci škody spočívající v nemožnosti domoci se proti kupujícímu vrácení dohodnuté ceny, jednak ušlého zisku vzniklého tím, že v důsledku nezákonného rozhodnutí odvolacího soudu pozbyl vlastnictví k předmětné nemovitosti.
Odvolací soud posuzoval oba nároky samostatně, v souladu s výsledky řízení, které ani v dovolání nejsou zpochybňovány. Vyslovil předně, že pokud jde o nárok na náhradu škody spočívající v hodnotě předmětných nemovitostí, jejichž vlastnictví pozbyl žalobce v důsledku nezákonného rozhodnutí, je tato částka představována výši obvyklého ceny předmětných nemovitostí ke dni 1. 10. 2005, ve výši 1.678.000,- Kč. K tomu odvolací soud uvedl, že žalobci v důsledku ztráty předmětných nemovitostí náleží rovněž rozdíl mezi částkou původní kupní ceny 1.150.000,- Kč a uvedenou obecnou cenou, tedy další částka 528.000,- Kč.
K této části přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu dodává dovolací soud pro úplnost dovo, že výklad zaujatý odvolacím soudem odpovídá hlediskům uvedeným v ustanovení §442 odst. 1 o.z., na které odvolací soud poukazoval, což se týká zejména posouzení obecné ceny nemovitostí. Dovolání ostatně proti těmto závěrům nebrojí, neboť se vyčerpává v opakované argumentaci o vyloučení takového nároku žalobce jako poškozeného proto, že tento nesplnil prevenční povinnost podle §415 o.z. K této otázce však již dovolací soud shora zaujal své stanovisko.
Pokud jde o ušlý zisk, vyšel odvolací soud ze závěrů rozhodnutí publikovaného pod č. 5/1971 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek. Dovodil přitom, že nárok žalobce na ušlé nájemné je právě nárokem na ušlý zisk v příčinné souvislosti se shora uvedeným nezákonným rozhodnutím, bez něhož by při pravidelném běhu věcí žalobce nájemné z nemovitosti získal. Výši měsíčního nájemného pak považoval odvolací soud za doloženou v částce 10.000,- Kč. Tuto částku přiznal žalobci za dobu od 12. 10. 2005 do 30. 9. 2009 v částce 456.000,- Kč, když za dobu před vznikem škody od 1. 10. 2005 do 11. 2. 2005 mu tento nárok nepříslušel.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, jak byla podrobně již shora shrnuta, podle nichž žaloba žalobce P. K. na určení povinnosti žalobci uzavřít s ním kupní smlouvu ohledně shora uvedených nemovitostí rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 4. 2005, sp. zn 4 C204/2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 27 Co 402/22005, byla zamítnuta s právní mocí rozsudku dne 12. 12. 2005. Pavel Klazar však v mezidobí nemovitosti převedl na třetí osoby.
Odvolací soud dále vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž již od roku 2000, v každém případě však v době od 12. 10. 2005 do 30. 9. 2009 měl žalobce (v důsledku reálného zájmu řady zájemců o pronájem nebytových prostor v předmětné nemovitosti) možnost tuto nemovitost pronajímat, a to v cenách za dobu od 12. 12. 2005 do 31. 12. 2005 za částku 6.452,- Kč, za rok 2006 až 2008 za roční nájemné 120.000,- Kč a za leden až září 2009 v částce 90.000,- Kč. Odvolací soud vyslovil, že žalobci nárok z titulu ušlého zisku před vznikem škody, to je v době od 1. 10. 2005 do 11. 12. 2005 , nepřísluší. Úhrnem tak přiznal žalobci částku 984.452,- Kč.
Uvedené posouzení nároku žalobce z titulu ušlého zisku je v souladu s ustanovením §441 odst. 1 o.z., na něž odvolací soud odkazuje, jakož i se závěry rozhodovací činnosti dovolacího soudu, jak byly odvolacím soudem rovněž zmíněny. V této souvislosti se pro doplnění odkazuje rovněž na závěry dalších rozhodnutí dovolacího soudu, kupř. rozsudek ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, rozsudek ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, týkajících se shodné problematiky, které měl odvolací soud zřejmě na mysli, neboť jeho posouzení je se závěry uvedené judikatury v souladu.
Dovolací soud proto nemohl spolehlivě přisvědčit tvrzení dovolání, že by shora uvedené závěry odvolacího soudu byly výrazem nesprávného právního posouzení.
Z těchto důvodů dovolací soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených na vyjádření žalobců k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a to v daném případě vzhledem jednak k povaze projednávané právní věci a jednak vzhledem k obsahu uváděného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalobce učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. listopadu 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu