ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3181.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3181/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně E. S., B., zastoupené JUDr. Vlastou Vrškovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cejl 62b, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 476.195,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 324/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2012, č. j. 11 Co 113/2012-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 476.195,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že spolu s K. K. (jejím bratrancem) měli založeny společné vkladní knížky, na nichž měli uloženy finanční prostředky v celkové výši 952.390,- Kč. Po smrti K. K. připadlo celé dědictví po něm (včetně vkladů na vkladních knížkách) jako odúmrť České republice. Žalobkyně tvrdí, že peníze na vkladních knížkách byly v podílovém spoluvlastnictví jich obou, a její podíl (žalovaná částka) proto neměl být zahrnut do dědictví, a z tohoto důvodu se nyní domáhá jeho vydání.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. července 2011, č. j. 36 C 324/2009-157, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 476.195,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že K. K. (uvedený jako první vkladatel) a žalobkyně (uvedená jako druhý vkladatel) měli u Československé obchodní banky a. s., divize Poštovní spořitelna, založeny celkem tři vkladní knížky č. 28678593, č. 41299483 a č. 41958020, přičemž vklady na ně byly prováděny K. K., který dne 20. listopadu 2004 zemřel bez zanechání závěti. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 66 D 1281/2004-173, pak bylo potvrzeno, že dědictví po něm – včetně vkladů (na výše uvedených vkladních knížkách), které ke dni jeho smrti činily celkem 952.390,- Kč – připadlo České republice (zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových). Žalobkyně nebyla účastnicí dědického řízení a o tom, že dědictví po K. K. připadlo žalované, se dozvěděla až od Československé obchodní banky a. s., která provedla zákaz výplat na uvedené vkladní knížky. Žalobkyně s rozhodnutím dědického soudu nesouhlasila a dopisem ze dne 24. 7. 2006 požádala žalovanou o vydání částky 476.195,- Kč, avšak ze strany žalované nebylo této žádosti vyhověno.
Uplatněný nárok soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.). Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou se soud zabýval nejprve touto námitkou a dovodil, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, jelikož žalobkyně se dozvěděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že se na její úkor obohatila právě žalovaná, nejpozději dne 24. 7. 2006, kdy sdělila Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, že byla rozhodnutím v dědickém řízení poškozena, jelikož vklady na shora citovaných vkladních knížkách připadly státu v plné výši, a žádala náhradu škody minimálně v nyní žalované částce. Od tohoto data jí proto začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta (podle §107 odst. 1 obč. zák.), která uplynula dne 24. 7. 2008, protože však žaloba byla u soudu podána až dne 19. 11. 2008, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby. Pro větší úplnost soud dodal, že v projednávané věci se nejedná o případ, na nějž by dopadalo ustanovení §100 odst. 3 obč. zák., neboť tímto je řešena otázka vztahu mezi peněžním ústavem (do něhož jsou vloženy vklady) a vkladatelem, zatímco v posuzované věci se jedná o vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Současně se nejedná ani o případ podle §485 obč. zák., a proto nelze při posouzení promlčení použít ustanovení §105 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalobkyně namítala, že žalovanou vznesená námitka promlčení jí uplatněného nároku je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), se soud zabýval i touto námitkou, ale neshledal jí důvodnou.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 11 Co 113/2012-184, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že žalobkyni nesvědčí spoluvlastnické právo k finančním částkám na předmětných vkladních knížkách, což by bylo zcela v rozporu s ustanovením §778 a násl. obč. zák., jelikož K. K. a žalobkyni nezůstalo zachováno vlastnické právo k peněžním prostředkům na těchto vkladních knížkách, ale měli toliko právo na vyplacení zmíněných vkladů (tj. pohledávku za peněžním ústavem). Finanční prostředky tak přestaly být jejich vlastnictvím a přešly ze sféry práva vlastnického do sféry práva závazkového, a z tohoto důvodu mohlo dojít k promlčení tohoto majetkového práva podle §100 odst. 2 obč. zák. Domáhá-li se žalobkyně vydání žalované částky, může tak činit jedině podle §451 obč. zák., neboť na straně žalované (státu) došlo k bezdůvodnému obohacení plněním získaným bez právního důvodu. Odvolací soud se poté naprosto ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno podle §107 odst. 1 obč. zák., jelikož žalobkyni marně uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba. Ztotožnil se rovněž i se závěrem, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (podle §3 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud přitom poukázal na to, že žalobkyně se dopisem ze dne 18. 11. 2005 dozvěděla od Československé obchodní banky a. s., která provedla zákaz výplat na uvedené vkladní knížky, o pravomocném usnesení soudu o dědictví po K. K. s poučením, že cítí-li se takovým rozhodnutím poškozena, má postupovat podle §175y o. s. ř. Přesnější informaci pak získala od dědického soudu (dopis ze dne 29. 3. 2006). O tom, že vklady na uvedených vkladních knížkách připadly jako odúmrť státu, se tedy žalobkyně dozvěděla včas, a byla také poučena o možném postupu podle §175y o. s. ř., jestliže pak nechala marně uplynout dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu, aniž by se tak stalo v důsledku jednání žalované, nelze podle odvolacího soudu námitku promlčení hodnotit jako uplatněnou v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Právní úpravu vkladů obsaženou v občanském zákoníku považuje za kusou a nepostihující situaci, v níž vkladní knížku vlastní dva vkladatelé, a je proto přesvědčena, že v takovém případě je nutné vycházet ze smluvního vztahu (resp. smluvních podmínek) mezi vkladatelem a peněžním ústavem, z čehož dovozuje, že vlastnické právo k vkladům a právo dispozice s nimi náležela K. K. i jí jako spoluvlastníkům se stejnými podíly. Tvrdí tedy, že je vlastníkem poloviny zůstatku vkladů na vkladních knížkách, které tak celé neměly být zahrnuty do aktiv dědictví a neměly ani připadnout žalované. Namítá, že uplatňuje vlastnické právo, které se nepromlčuje, a proto je závěr odvolacího soudu o promlčení jí uplatněného práva nesprávný. Nesouhlasí ani s posouzením jejího nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť je přesvědčena, že ten nenaplňuje ani jeden z atributů bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák., a poukazuje nato, že majetek po zůstaviteli připadl žalované na základě rozhodnutí soudu v dědickém řízení. Námitku promlčení považuje za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
Podle §100 odst. 2, věty první, obč. zák. se promlčují všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického.
Podle §100 odst. 3 obč. zák. nepromlčují se rovněž práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá.
Už jen z toho, že zákon uvádí jako nepromlčitelné nejprve právo vlastnické a dále zvlášť práva z vkladů na vkladních knížkách (za trvání vkladového vztahu), vyplývá, že vlastnické právo je odlišné od práv z vkladů. Právo z vkladu na vkladní knížce nemůže být předmětem vlastnického práva, neboť nejde o věc. Podle §778 obč. zák. smlouva o vkladu vzniká mezi fyzickou nebo právnickou osobou (dále jen „vkladatel“) a peněžním ústavem složením vkladu u peněžního ústavu a jeho přijetím peněžním ústavem. Z tohoto ustanovení vyplývá, že vkladem se rozumí peněžní prostředky předané peněžnímu ústavu. Podle §781 odst. l obč. zák. přijetí vkladu potvrdí peněžní ústav vkladní knížkou tak, aby z ní byla zřejmá výše vkladu, jeho změny a konečný stav. K výkladu těchto ustanovení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 479/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1034, uvedl, že „na základě smlouvy o vkladu vzniká mezi peněžním ústavem a vkladatelem závazkový vztah. Základním právem vkladatele je právo nakládat s vkladem. Předmětem práva jsou vložené peněžní prostředky a peněžní prostředky, na něž vkladateli vznikl nárok na základě úroku nebo jiných majetkových výhod. Právo nakládat s těmito peněžními prostředky není výrazem vlastnického práva vkladatele, poněvadž jejích vlastníkem se stává peněžní ústav. Toto právo vyplývá ze závazkového vztahu mezi peněžním ústavem a vkladatelem.“ Peněžní prostředky složené vkladatelem peněžnímu ústavu, který je přijal, jsou majetkem peněžního ústavu a vkladateli vzniká vůči peněžnímu ústavu pohledávka ve výši vkladu. Pohledávka není věcí, a proto není možné uvažovat o nepromlčitelnosti vlastnického práva k pohledávce podle §100 odst. 2 obč. zák. S ohledem na právě uvedené nelze než závěr odvolacího soudu o promlčitelnosti práva k pohledávce, jež má vkladatel vůči peněžnímu ústavu ve výši jeho vkladu v době, kdy jeho vkladový vztah již netrvá, i práva vůči osobě, jíž byl následně vklad vyplacen, považovat za správný (§100 odst. 2 i 3 obč. zák.).
K námitkám zpochybňujícím posouzení žalobkyní uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení se sluší uvést, že podle §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustálené judikatury soudů vyjadřuje institut bezdůvodného obohacení zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor druhého, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3345/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 3606/2009).
Právní teorie přitom již dávno dovodila, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje, jestliže k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního právního vztahu mezi účastníky podle příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. Je proto třeba zdůraznit, že závazek z bezdůvodného obohacení vzniká pouze v případě, že mezi účastníky neexistuje jiný právní vztah, v jehož rámci zvláštní právní norma ukládá povinnost, která směřuje v podstatě ke stejnému cíli. O bezdůvodné obohacení pak nejde, je-li povinnost plnit dána na základě jiného ustanovení zákona nebo je-li založena smluvně. Ustanovení o bezdůvodném obohacení lze aplikovat také teprve v situaci, v níž nejsou splněny ani předpoklady odpovědnosti za škodu. Bylo-li totiž obohacení získáno zaviněným protiprávním jednáním, popřípadě škodní událostí u objektivní odpovědnosti, vzniká poškozenému nárok na náhradu škody. Jsou-li ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení (k tomu srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1324 s.). S ohledem na posledně uvedené považuje Nejvyšší soud za nutné zmínit, že dovolatelka v průběhu celého řízení netvrdila žádné skutečnosti (a tím méně je prokazovala), jež by nasvědčovaly existenci jiného konkrétního vztahu mezi účastníky (vyjma práva vlastnického – viz výše) nebo které by mohly vést k posouzení jí uplatněného nároku jako nároku z titulu náhrady škody, přičemž sama žalobkyně uvádí, že se o nárok na náhradu škody nejedná (č. l. 39 spisu). Navíc případné posouzení nároku žalobkyně jako nároku na náhradu škody by pro žalobkyni nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci, neb v daném případě by počátek i běh subjektivní promlčecí doby zůstaly nezměněny (§§106 a 107 obč. zák.).
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá vydání žalované částky s odůvodněním, že se jedná o finanční prostředky, které byly na shora citovaných vkladních knížkách v podílovém spoluvlastnictví jí a K. K. Tvrdí, že byla vlastníkem poloviny vkladů na těchto vkladních knížkách, a proto se nyní domáhá svého vlastnického práva k těmto prostředkům (jejich vydání) po žalované, jelikož té připadly neoprávněně na základě výsledků dědického řízení, kterého žalobkyně nebyla účastníkem. Odvolací soud však při posouzení otázek rozhodných pro závěr o kvalifikaci uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. aplikoval i interpretoval, jak bylo zmíněno výše, citované ustanovení v souladu s ustálenou judikaturou i právní teorií. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto (z hlediska této právní otázky) nemůže mít zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Ani zbývající námitky, které žalobkyně uplatňuje v dovolání, nečiní napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007, ze dne 25. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 812/2008, nebo ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010; ústavní stížnost proti naposled citovanému usnesení podanou Ústavní soud usnesením ze dne 31. října 2011, sp. zn. IV. ÚS 473/2011, odmítl) je totiž nutno problematiku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy posuzovat individuálně, a proto ji nelze zpravidla považovat za otázku zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., která by tak mohla založit přípustnost dovolání, neboť o tu by se mohlo jednat jen v případě, že by pochybení při hodnocení rozporu s dobrými mravy bylo zvláště výrazné a mělo obecnější ráz (tedy pokud by se týkalo samotné koncepce posuzování rozporu s dobrými mravy), což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Přes uvedené se však jeví jako vhodné uvést, že výklad dovolatelkou zpochybněné otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od konstantního řešení této otázky neodchýlil. Argument žalobkyně, že námitka promlčení vznesená žalovanou odporuje dobrým mravům, by přitom i v případě přípustného dovolání musel dovolací soud odmítnout. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2009, konstatoval, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (dále k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1058, dále rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 4545/2010).
V projednávaném případě však došlo dle obsahu spisu k marnému uplynutí promlčecí doby v důsledku chování žalobkyně, která neuplatnila své právo na vydání bezdůvodného obohacení včas, tj. ve lhůtě jí k tomu zákonem vyhrazené, ačkoli jí nebránil žádný závažný důvod (tím spíše, když se tak nestalo ani v důsledku jednání žalované). Rozpor s dobrými mravy ohledně vznesené námitky promlčení by tudíž v dané věci nebylo možné shledat.
S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu