ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3206.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3206/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce A. M. , P., zastoupeného Mgr. Janem Stratílkem, bytem v Praze 4, Murgašova 1274/3, proti žalovaným 1) D. K. , P., 2) L. N. , P., a 3) JUDr. L. S. , P., zastoupeným JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, o zaplacení 8 980 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 138/95, o dovolání první a druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2016, č. j. 53 Co 228/2015-1138, takto:
I. Řízení o dovolání podaném druhou žalovanou se zastavuje .
II. Ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III o náhradě nákladů řízení, ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání první žalované odmítá .
III. Žalobce a druhá žalovaná vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. března 2015, č. j. 5 C 138/95-1100, uložil žalovaným (v podílech uvedených ve výroku rozhodnutí) povinnost zaplatit žalobci částku 7 660 000 Kč spolu s 18 % úrokem z prodlení z uvedené částky za dobu od 28. 1. 1997 do zaplacení (výrok I), co do částky 1 320 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi jeho účastníky (výrok III) a o nákladech vzniklých státu (výroky IV až V).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku pod bodem I „jen tak“, že zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 7 660 000,- Kč od 28. 1. 1997 do zaplacení, „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném výroku, jakož i ve výrocích pod body III, IV a V potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení, tak, že „žalobci se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává“.
Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním první a druhá žalovaná.
Protože druhá žalovaná vzala dovolání v celém rozsahu zpět (podáním z 1. 6. 2016, téhož dne doručeným soudu prvního stupně), Nejvyšší soud dovolací řízení ve vztahu k této účastnici zastavil (srov. §243c odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Dovolání první žalované – jde-li o jeho část, jíž se napadá rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu, oproti mínění dovolatelky, nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
V situaci, kdy rozsudkem odvolacího soudu – v rovině právních úvah – není popřena teze, že v případě investic vynaložených na cizí nemovitost je vyjádřením majetkového prospěchu obohaceného vlastníka zhodnocení této nemovitosti, nikoliv samotná výše vynaložených prostředků, není posouzení dané otázky odvolacím soudem v rozporu z dovolatelkou v dané souvislosti předestřenou judikaturou dovolacího soudu (jež se co do určení rozsahu bezdůvodného obohacení hlásí zejména k závěrům vysloveným již Nejvyšším soudem ČSR ve zprávě jeho občanskoprávního kolegia ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, publikované pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Kritizované závěry, jež staly se podkladem pro určení zhodnocení nemovitosti (kdy odvolací soud vycházel zejména z odborného posouzení relevantních okolností znaleckým ústavem Jokl Appraisal v.o.s. a jím určeného „nárůstu tržní hodnoty nemovitosti“ v důsledku provedených investic a již nepřihlížel k dalšímu posudku opatřenému žalovanou stranou) patří k závěrům skutkovým, jež jsou výsledkem provedeného dokazování, kdy je tak dovolatelkou napadáno hodnocení provedených důkazů (znaleckých posudků), ačkoliv takové hodnocení není otázkou právní, nýbrž právě otázkou skutkových zjištění (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1024/2010, či jeho usnesení ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 837/2012). Ke skutkovým zjištěním patří i závěry odvolacího soudu, jež se staly na straně druhé podkladem pro kvantifikaci kompenzabilního nároku žalovaných na vydání majetkového prospěchu, jejž získal žalobce užíváním nemovitosti v jejich vlastnictví na základě neplatné nájemní smlouvy (kdy odvolací soud – v souladu se závěry konstantní judikatury – poměřuje výši bezdůvodného obohacení s obvyklým nájemným; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný po č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitky dovolatelky vznášené vůči shora uvedeným závěrům plynoucím z provedeného dokazování tudíž nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., stejně tak jako další námitky vznášené vůči procesnímu postupu soudu v řízení, které nepředstavují kvalifikované otázky procesního práva, jež by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím, nýbrž vystihují vady řízení s možným dopadem na správnost rozhodnutí, k nimž však dovolací soud – jak vidno z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – přihlíží toliko v případě již jinak přípustného dovolání.
Vytýkaná procesní pochybení, zejména pak formální či obsahové nedostatky rozhodnutí nečinní napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) nepřezkoumatelným, jsou-li přes namítané deficity zřejmé důvody, pro které soud takto rozhodl a kdy odůvodnění rozhodnutí, dovolatelkou takto kritizované i pro svou věcnou nesprávnost, nebránilo této účastnici v tom, aby proti němu formulovala dovolací (proti prvostupňovému rozhodnutí odvolací) důvody; k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud proto nepokládá za důvodné ani v této souvislosti dovolatelkou uplatňované námitky o porušení práva na spravedlivý proces doprovázené četnými odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, jíž ovšem Ústavní soud reagoval na rozhodnutí obecných soudů zejména tam, kdy zásadní argumentace některé z procesních stran zůstala soudem zcela opomenuta.
Při řešení otázky hmotného práva vztahující se k závěru o neplatnosti dohody o narovnání (§585 obč. zák.), odvolací soud vycházel z posouzení, které Nejvyšší soud učinil již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí v projednávané věci – v rozsudku ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 666/2011 (v němž dovodil, že mínili-li účastníci dohodou o narovnání upravit sporná práva založená nájemní smlouvou, uzavřenou v písemné formě, pak i tato dohoda o narovnání musela být pod sankcí absolutní neplatnosti uzavřena písemně). Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se od těchto závěrů měl nyní odchýlit.
Ovšem i otázku platnosti nájemní smlouvy (uzavřené zde účastníky již dne 27. 7. 1992) posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2, věty druhé, zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná [srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 687/2005 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 212/08), usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4771/2008, z poslední doby pak srov. např. rozsudek ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 893/2009, usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2343/2012, nebo rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 699/2014]. K dovolatelkou předestřeným důvodům z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nelze než uvést, že jde o rozhodnutí vycházející z odlišných skutkových okolností a dovolací soud je spojuje toliko s dobrou vírou účastníků v platnost uzavřené nájemní smlouvy.
Jde-li o argumentaci dovolatelky ve prospěch závěru o oddělitelnost části ujednání (o vypořádání zhodnocení domu stavebními investicemi po skončení nájmu) ve smyslu §41 obč. zák., obsažené v nájemní smlouvě účastníků (datované 27. 7. 1992) hodnocené soudy jako absolutně neplatné, nelze než odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž je rozhodující, zda jde o část úkonu oddělitelnou z hlediska jeho obsahu, kdy posouzení otázky oddělitelnosti úkonu úzce souvisí s jeho výkladem a proto se i zde uplatní interpretační zásady vyplývající z ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 7. 1979, sp. zn. 3 Cz 12/79, uveřejněný pod číslem 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 2, ročník 1994, sešit 3; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, č. 6, ročník 1998; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005). Tyto interpretační zásady sleduje i rozhodnutí odvolacího soudu ve svém závěru o neplatnosti ujednání účastníků jako celku (a tedy jeho obsahové neoddělitelnosti), v situaci, kdy je zřejmé, že pokud by se žalobce neměl stát nájemcem předmětných prostor v domě žalovaných (a toto právo po zamýšlenou dobu nevykonával), pak by neuzavřel dohodu o tom, že „po skončení nájmu odevzdá pronajímatelkám nebytové prostory zhodnocené o stavební investice bez náhrady“ (jak se dovolatelka snaží – navzdory zjevnému hospodářskému účelu dohody a skutečné vůli účastníků – interpretovat účastníky projevenou vůli v nájemní smlouvě, jež je pro rozpor se zákonem neplatná). Uvedené závěry (o posuzování oddělitelnosti úkonu po stránce obsahové, se zřetelem na projevenou vůli účastníků) pak sleduje i žalobkyní odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1816/2011 (s nímž tedy řešení dané otázky odvolacím soudem v nyní posuzované věci v kolizi není).
Proto Nejvyšší soud dovolání první žalované v jeho části, kterou napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Přípustné (pro rozpor s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu; §237 o. s. ř.) a současně i opodstatněné (naplňující dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci; §241a odst. 1 o. s. ř.) je pak dovolání v části napadající rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, a to jak nákladů odvolacího řízení, tak i nákladů řízení před soudem prvního stupně (o nichž odvolací soud přes částečnou změnu rozhodnutí ve věci samé rozhodl formou potvrzení nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně, nikoliv sám znovu, jak mu ukládá ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř.). Se zřetelem na výši (dle obsahu spisu) účtovaných nákladů, jejichž náhrada zde měla být takto dovolatelce odepřena, není přípustnost dovolání proti napadenému nákladovému rozhodnutí vyloučena ani ustanovením §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (formulované ve formě výroku, že „žalobci se toto právo nepřiznává“, s odkazem na důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř.) vychází z posouzení, že to byl žalobce, jenž byl v převažující míře ve věci úspěšný (§142 odst. 2 o. s. ř.), kdy odvolací soud jako z předmětu řízení vycházel evidentně toliko z jistiny peněžité pohledávky (ve vztahu k dovolatelce ve výši 5 106 666 Kč), nikoliv i z jejího příslušenství (jež představuje žalobcem požadovaný úrok z prodlení, jenž ke dni rozhodování odvolacího soudu násobně převyšoval jistinu pohledávky).
Je-li žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří i toto příslušenství předmět řízení, kdy soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§152 odst. 2 o. s. ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení. Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Pro určení přesné výše příslušenství je rozhodný stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.). Opačný názor, že je třeba vycházet pouze z pohledávky samotné bez zohlednění příslušenství, postrádá pro účely posouzení úspěchu ve věci oporu v platném právu tak, jak je tomu ve speciálních případech určení výše soudního poplatku (§6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), odměny advokáta (§8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) či posouzení přípustnosti dovolání [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] – srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015, 25 Cdo 2284/2015.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení – ve světle shora citovaných závěrů – neobstojí, vycházel-li odvolací soud při určení úspěchu ve věci toliko z pohledávky (jistiny) samotné a opomenul příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (a kdy tyto nesprávné úvahy měly vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, vycházel-li odvolací soud – při následné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. – právě z předpokladu, že převažující úspěch ve věci měl žalobce). Výrok o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení pak nemůže obstát i proto, že při změně (a to i částečné) rozsudku soudu prvního stupně, ukládá ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu, aby sám znovu (originárně) rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem.
Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném nákladovém výroku podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, stejně tak jako v potvrzující části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III o náhradě nákladů řízení, vše v dovoláním dotčeném rozsahu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou; §242 odst. 1 o. s. ř.; v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 věty první o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V novém rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o nákladech tohoto dovolacího řízení (srov. §243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Ve vztahu k druhé žalované, jež vzala dovolání zpět a řízení o tomto dovolání tak bylo zastaveno, jde o rozhodnutí konečné; proto bylo rozhodováno i o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a touto účastnící, se zřetelem na ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., v situaci, kdy zastavení dovolacího řízení sice zavinila druhá žalovaná, ovšem žalobci v něm účelně vynaložené náklady nevznikly.
Zbývá jen dodat, že o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jenž (se zřetelem na věc samu a rozhodnutí o ní) neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu