ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.771.2005.1
sp. zn. 33 Odo 771/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) A. S., , b) A. K., c) M. C., d) K. S., a e) V. Š., zastoupených advokátem, proti žalované Ž. H., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 113/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2004, č. j. 11 Co 567/2004-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Právní předchůdce žalobců A. S. se žalobou domáhal vyklizení domu a pozemků, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve F. (dále též „předmětné nemovitosti“). Uváděl, že na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 26. 5. 1996 (dále jen „smlouva“) daroval tyto nemovitosti žalované. Protože žalovaná a členové její rodiny se k němu opakovaně chovali způsobem hrubě porušujícím dobré mravy, vyzval žalovanou ke vrácení daru podle §630 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalobní požadavek odůvodnil též tvrzením, že darovací smlouva je z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti neplatná, neboť hospodářskou budovu a stodolu, které nemohou být příslušenstvím domu příp. pozemků, potřeboval k provozování zemědělské výroby. V důsledku svázanosti darovací smlouvy se smlouvou o zřízení věcného břemene je darovací smlouva neplatná i proto, že rozsah věcného břemene spočívajícího v užívání darovaných pozemků je neurčitý.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 30. října 2002, č. j. 8 C 113/2002-36, určil, že A. S. je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Učinil tak na základě závěru, že darovací smlouva ze dne 26. 5. 1996 je neplatná pro neurčitost, neboť v ní nebylo určitým způsobem specifikováno příslušenství. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21 . února 2003, č. j. 11 Co 69/2003-52, tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Neztotožnil se s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy a zavázal jej právním názorem, že když účastníci smlouvy nevyloučili z převodu příslušenství věci, nelze z toho, že je blíže nespecifikovali, dovodit neurčitost a tudíž neplatnost smlouvy.
Rozsudkem ze dne 9. března 2004, č. j. 8 C 113/2002-77, pak soud prvního stupně žalobu o vyklizení předmětných nemovitostí zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Nepřisvědčil závěru o neplatnosti darovací smlouvy z důvodů neoznačení pozemku, na kterém stojí dům a nepřesné specifikace převáděného příslušenství – hospodářské budovy. Neuvěřil tvrzení, že úmyslem právního předchůdce žalobců nebylo převést hospodářskou budovu, která je svázána hospodářským účelem s převáděným domem a tvoří jeho příslušenství. Neuznal námitku neplatnosti darovací smlouvy z důvodu neurčitosti ujednání o zřízení věcného břemene. Dovodil, že i když je smlouva o zřízení věcného břemene neplatná, není neplatností z tohoto důvodu postižena i darovací smlouva; obě smlouvy jsou na sobě navzájem nezávislé. Jelikož se nepodařilo prokázat, že se žalovaná dopouští vůči A. S. či členům jeho rodiny jednání rozporného s dobrými mravy, nemůže požadavek na vrácení daru obstát.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č. j. 11 Co 567/2004-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry o platnosti darovací smlouvy a o nenaplnění podmínek pro vrácení daru podle §630 obč. zák. V situaci, kdy soud prvního stupně rozhodl konečným rozsudkem o požadavku na vyklizení, ztratil na významu „mezitímní“ určovací požadavek.
Rozsudek odvolacího soudu napadl původní žalobce A. S. včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b). Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje ve skutečnosti, že soud nerozhodl - po zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 21. února 2003, č. j. 11 Co 69/2003-52 - znovu mezitímním rozsudkem o základu nároku, tj. o určení vlastnictví ke sporným nemovitostem; v rozporu s požadavkem na vydání mezitímního rozsudku, soud prvního stupně a poté odvolací soud rozhodli jen o žalobě na vyklizení. Tím, že soud prvního stupně „s předstihem“ žalobce nevyrozuměl, že nebude rozhodovat mezitímním rozsudkem, byla žalobci odňata možnost rozšířit předmět řízení o žalobu na určení vlastnického práva. Takové rozšíření nepřichází v úvahu v řízení odvolacím ani dovolacím (ani po pravomocném skončení řízení o žalobě na vyklizení) podle §159a odst 5 o. s. ř., pravomocný rozsudek ukládající povinnost k plnění tvoří překážku věci rozhodnuté pro žalobu na určení vycházející z téhož skutkového základu. Nesprávné právní posouzení věci, tj. naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dáno nesprávným závěrem odvolacího soudu o platnosti darovací smlouvy. Právní předchůdce dovolatelů sice původně podal žalobu na vyklizení nemovitosti skutkově opřenou o vrácení daru pro chování žalované v rozporu s dobrými mravy, ale v průběhu řízení žalobu doplnil tvrzením o neplatnosti darovací smlouvy; ta je neplatná pro neurčitost, když z ní není zřejmé, na kterém pozemku se budova nachází a tento nedostatek nelze odstranit výkladem. Určitost darovací smlouvy je navíc nutno poměřovat nejen §37 obč. zák., ale také kogentními ustanoveními zákona č. 344/1992 Sb. (katastrálního zákona). Na neplatnosti smlouvy nemůže ničeho změnit ani rozhodnutí katastrálního úřadu, který vady darovací smlouvy přehlédl a rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva. I když se neurčitost týká jen části smlouvy (domu č. p. 76), je neplatnou celá darovací smlouva, neboť ji nejde ve smyslu §41 obč. zák. oddělit od jejího zbývajícího obsahu. Jestliže součástí jediné listiny je mimo darovací smlouvy i smlouva o zřízení věcného břemene, pak neurčitost ve vymezení rozsahu věcného břemene (neurčitost „části zahrady a zemědělské půdy“ pro chov zvířectva a pěstování zemědělských plodin) podle přesvědčení dovolatele vede k závěru i o neplatnosti darovací smlouvy. Je zjevné, že dárce podmínil darování nemovitostí zřízením věcného břemene; neměl-li by totiž užívací práva k nemovitostem ošetřena smluvně, dar by neposkytl. Dalším důvodem neplatnosti darovací smlouvy je absence vymezení příslušenství převáděných nemovitostí. Obě smluvní strany si rozdílně vyložily, zda předmětem převodu byla i hospodářská budova, tj. stodola a chlév, jakož i trvalé porosty. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Protože v průběhu dovolacího řízení původní žalobce A. S. zemřel, Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. května 2007, č. j. 33 Odo 771/2005- 138, rozhodl o tom, že v dovolacím řízení bude dále jako s procesními nástupci zemřelého pokračováno se žalobci v záhlaví tohoto rozsudku označenými.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřují žalobci v tom, že jim nezákonným postupem byla odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. se rozumí takový postup soudu v průběhu řízení, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch práv, která mu občanský soudní řád přiznává. O vadu podle citovaného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se projevil v průběhu řízení. Za odnětí možnosti jednat před soudem nelze považovat takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu.
Žalobou ze dne 10. 4. 2002, odůvodněnou požadavkem na vrácení daru, domáhal se A. S., aby žalované byla uložena povinnost vyklidit specifikované nemovitosti v k. ú. B. Zároveň požádal, aby mezitímním rozsudkem bylo určeno, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí; nezbytnost vydání mezitímního rozsudku odůvodnil tím, že na základě rozsudku ukládajícího žalované povinnost nemovitosti vyklidit, by nebylo možno provést změnu v katastru nemovitostí, neboť nadále by – i přes uloženou povinnost k vyklizení – byla jako jejich vlastník vedena žalovaná. Rozsudkem ze dne 30. října 2002, č. j. 8 C 113/2002-36, soud prvního stupně rozhodl o „základu nároku“ a určil, že A. S. je výlučným vlastníkem sporných nemovitostí. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem o neplatností darovací smlouvy ze dne 26. 5. 1996 a tím, že „naléhavý právní zájem na tomto určení shledán byl, neboť v katastru nemovitostí je zapsáno vlastnické právo k předmětným nemovitostem ve prospěch žalované a žalobce tedy nemá jinou možnost domoci se změny zápisu než určovací žalobou“; tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. února 2003, č. j. 11 Co 69/2003-52, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 9. března 2004, č. j. 8 C 113/2002-77, soud prvního stupně bez toho, že by nejprve rozhodl mezitímním rozsudkem, žalobu o vyklizení zamítl. V tomto postupu nelze spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem. Soud prvního stupně totiž správně znovu nerozhodl mezitímním rozsudkem, neboť v souzené věci nejde o základ projednávané věci, nýbrž o požadavek na rozhodnutí o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného žalobního návrhu (k tomu srovnej R 44/96). I když se žalobce s odvoláním na nutnost provedení změn v katastru nemovitostí domáhá vydání určovacího „mezitímního rozsudku“ o svém vlastnickém právu, představuje tento jeho požadavek samostatný žalobní nárok podle §80 písm. c) o. s. ř., jehož předpokladem je průkaz naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Právě právní naléhavostí žalobce potřebu vydání mezitímního rozsudku odůvodnil a i soud prvního stupně se proto otázkou naléhavého právního zájmu zabýval. Rozhodl-li soud prvního stupně o žalobě na vyklizení a dosud nerozhodl znovu o požadavku na určení (a to nikoliv mezitímním rozsudkem), nejde o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci vyklizení; dosavadní procesní nečinnost soud prvního stupně napraví vydáním rozhodnutí ve věci určovací žaloby.
Jiné vady řízení vyjmenované v §242 odst. 3 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly v dovolání tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci je shledáváno v tom, že soud prvního stupně ani odvolací soud neposoudily darovací smlouvu jako neplatnou pro absenci specifikace pozemku, na kterém se nachází dům č. p. 76 a převáděného příslušenství (hospodářských budov zahrnujících stodolu a chlév), a že v důsledku neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene nedovodily neplatnost smlouvy darovací obsažené v téže listině.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §628 odst. 1 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá.
Podle §628 odst. 2 obč. zák. darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování.
Podle §121 odst. 1 obč. zák. příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.
Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že předmět darovací smlouvy musí být identifikován dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem (zde nemovitostí).
V projednávané věci byl v darovací smlouvě předmět daru označen tak, že jde o „rodinný dům v B. a o pozemky o výměře 978 m2 , pastvina, o výměře 2745 m2, orná půda, o výměře 2198 m2, orná půda, o výměře 133 m2, a ostatní půda, o výměře 74 m2, se vším příslušenstvím, v k. ú. B.“.
Při respektování výkladových pravidel určených §35 odst. 2 obč. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že předmět daru byl identifikován způsobem, který jej činí nezaměnitelným s jiným, přičemž na jeho, byť jen částečnou, neurčitost nelze usuzovat ani z toho, že ve smlouvě není uvedeno, že rodinný dům v B. je postaven na jednom z převáděných pozemků (tedy konkrétně na pozemku č. ); o předmětu daru neměl pochybnosti ostatně ani katastrální úřad.
Podle čl. II. smlouvy ze dne 26. 3. 1996 dárce (rozuměj A. S.) nemovitosti uvedené v čl. I této darovací smlouvy se vším příslušenstvím bezúplatně odstoupil žalované v mezích a hranicích, jak je sám vlastnil a užíval, se všemi právy i povinnostmi a obdarovaná tyto nemovitosti přijala.
Jak správně dovolatelé poukazují, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, přijal závěr, podle něhož tvoří-li příslušenství věci hlavní nemovitost, může dojít k jeho převodu na jiného smlouvou, jen jestliže byla v této smlouvě vyjádřena vůle převést rovněž příslušenství. Pouze písemné vyjádření vůle převést příslušenství věci vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena natolik dostatečně určitě, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky. Na toto rozhodnutí pak navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1844/2004, který k tomuto závěru dodal, že k platnosti smlouvy o převodu nemovitosti je třeba přesná identifikace příslušenství v právním úkonu, bude-li jím nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí (zejména půjde o pozemky a garáže). Bude-li příslušenstvím nemovitost, která evidenci v katastru nepodléhá (různé vedlejší stavby jako kůlny, ploty apod.), postačí k převodu vyjádření, že věc se převádí \"s příslušenstvím\". Ovšem i tu je k převodu příslušenství třeba výslovný projev vůle, který musí být učiněn, jde-li o nemovitost, písemně; i nadále totiž platí, že příslušenství nepřechází \"bez dalšího\", ale je třeba vyjádřit, že věc se převádí i s příslušenstvím.
Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvod se v posuzované věci odchýlit, nedošlo-li účastníky smlouvy k vyloučení sporné hospodářské budovy (tj. samostatné věci, která není vedena v katastru nemovitostí) z darování, a naopak použili výrazu, že dárce nemovitosti daruje „se vším příslušenstvím“, nelze přisvědčit názoru, že smlouva je z důvodu absence specifikace příslušenství neplatná. Výslovným projevem vůle tak učinil právní předchůdce žalobců veškeré příslušenství převáděných nemovitostí předmětem daru.
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Není vyloučeno, aby do jedné listiny bylo pojato více právních úkonů. Je-li jeden z nich postižen neplatností, musí se soud zabývat tím, zda jej lze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu ( §41 obč. zák.), přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Jen tak lze zjistit, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutno smlouvu pojímat jako jeden nedílný celek. Pro posouzení, zda je část právního úkonu oddělitelná od jeho ostatního obsahu, se přitom uplatní interpretační zásady, jež vyplývají z §35 odst. 2 obč. zák. Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, pokud shodně se soudem prvního stupně za použití výkladových pravidel dovodil oddělitelnost té části smlouvy ze dne 26. 5. 1996 obsahující darovací smlouvu, od její zbývající části, kterou mělo být pro právního předchůdce žalobců a jeho manželku zřízeno právo odpovídající věcnému břemenu (k tomu srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. února 1979, sp. zn. 3 Cz 12/79, publikovaný pod R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1994, sp. zn. 4 Cz 124/92, jakož i další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96 publikované pod R 44/1998, a ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikovaný v časopisu Právní rozhledy 6/98).
Podle čl. V smlouvy bylo zřízeno ve prospěch rodičů A. a A. S. věcné břemeno spočívající v právu doživotního bezplatného užívání blíže specifikovaného bytu v rodinném domě v B., zahrnující oprávnění přijímat v tomto bytě návštěvy příbuzných a známých, a dále právo „pěstovat“ pro svou potřebu domácí zvířectvo, užívat vymezenou část zahrady a zemědělské půdy a pěstovat zemědělské plodiny, jakož i brát si pro svou potřebu plody ovocných stromů a keřů. Hodnota tohoto práva byla vyčíslena částkou 10.000,- Kč. Lze souhlasit se závěrem soudů obou stupňů o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene pouze v části týkající se oprávnění „užívat vymezenou část zahrady a zemědělské půdy a pěstovat pro svou potřebu zemědělské plodiny“, není-li ve smlouvě zároveň nezaměnitelným způsobem určena ona část zahrady a zemědělské půdy, která by měla oprávněným z věcného břemene sloužit k pěstování zemědělských plodin. Tato částečná neplatnost se ale nedotýká věcného břemene spočívajícího v právu doživotního bydlení v blíže vymezeném bytu. Za situace, kdy lze neplatnou část smlouvy oddělit jak od smlouvy darovací, tak i od té části smlouvy o zřízení věcného břemene upravující právo doživotního bydlení, neobstojí námitka dovolatelů o neplatnosti darovací smlouvy v důsledku neplatnosti celé smlouvy o zřízení věcného břemene.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu