ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3446.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3446/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ústavu sociální péče Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Sulitská 48/1958, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, advokátem v Praze 9, Drahobejlova 41, proti žalovaným 1) Ing. J. M. , a 2) J. S. , oba zastoupeni Alexandrem Petričko, advokátem v Liberci, Chrastavská 188/27, o určení vlastnictví oprávněné osoby postupem podle ustanovení §244 a násl. o. s. ř., vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 51/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 3. 2009, č. j. 29 Co 509/2007-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 2. 2007, č.j. 14 C 51/2003-85, ve výroku I., kterým bylo určeno, že žalovaní nejsou spoluvlastníky, a to každý jedné id. 1, nemovitostí zapsaných v identifikaci parcel Katastrálního úřadu Liberec zak. č. 621290-1276 ze dne 21. 12. 1992 v k.ú. R., zapsaných na LV č. 98 (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku), a každý jedné id. 1 nemovitostí zapsaných v identifikaci parcel Katastrálního úřadu Liberec zak. č. 621290/1276 ze dne 21. 12. 1992, v k.ú. F., zapsaných na LV č. 182 (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku), doplněno geometrickým plánem č. 761-1040/1999. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým nebyl přiznán žalovaným nárok na náhradu za zaniklé budovy, byl odvolacím soudem zrušen. Žalovaní byli zavázáni společně a nerozdílně k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 2.142,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž Okresní úřad v Liberci, referát Okresního pozemkového úřadu, dne 10. 12. 2002 rozhodl, že žalovaní jsou spoluvlastníky - každý jednou neoddělitelnou polovinou - nemovitostí uvedených ve shora uvedeném výroku, a to podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále zákon o půdě), přičemž restituční nárok jim vznikl podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, z důvodu politické perzekuce. O vrácení nemovitostí, tj. přídělu č. 5 skládajícího se z usedlosti č.p. 221 a okolních pozemků u obce Raspenava, požádali původní vlastníci J. M. a syn původních vlastníků J. M. s tím, že původní vlastníci B. a J. M. se vzdali písemně přídělu dne 15. 6. 1957. Podle žalobců se tak stalo v důsledku politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná práva a svobody (uplatněný restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r/ zákona o půdě). Z dokazování před soudem prvního stupně mimo jiné vyplynulo, že shora uvedeného dne skutečně došlo ke vzdání se přídělu č. 5 ze strany původních přídělců B. a J. M., přičemž dne 17. 6. 1957 jim byl přidělen menší příděl č. 27 v Raspenavě. Tento příděl vlastnili manželé M. až do své smrti a dědici je vlastní dosud.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní neprokázali v řízení, že by se jejich právní předchůdci vzdali svého vlastnictví (přídělu č. 5) v důsledku nátlaku ze strany státních orgánů či socialistických organizací. Odvolací soud se naproti tomu neztotožnil se závěrem okresního soudu, že nikdo nemohl v předmětné době získat dva příděly, když dekret č. 28/1945 Sb. takovou možnost neobsahoval. Rozsah přídělu byl limitován pouze výměrou zemědělské půdy ve vztahu k počtu příslušníků domácnosti (§4 odst. 3 dekretu). Odvolací soud odmítl tvrzení žalovaných směřující k existenci restitučních důvodů podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) a s) zákona o půdě, neboť z procesního hlediska šlo o nepřípustné novoty. Odvolací soud naopak vyhověl námitce žalovaných, že soud prvního stupně, ohledně nepřiznání nároku žalovaných na náhradu za zaniklé budovy, překročil žalobní požadavek (viz §244 a násl. o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho potvrzující části - podali žalovaní dovolání. Namítali nesprávná skutková zjištění soudu, který nepřihlédl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům učiněným v řízení před správních orgánem a v rámci soudního přezkumu tohoto správního rozhodnutí. Dovolatelé též nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že uplatnili v odvolacím řízení nové skutečnosti, neboť jejich odvolání bylo postaveno na tom, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Jednalo se zejména o nesprávné hodnocení písemného prohlášení ze dne 15. 6. 1957, které se týkalo vzdání se přídělu č. 63 v k.ú. V., a příděl č. 5 byl podle dovolatelů na listinu připsán. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaných nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu. Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., tj. tvrzené procesní vady a nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění do novely č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
V dovolání žalovaných však taková otázka, jež by naplňovala atribut zásadního právního významu, tj. vedla by k odchýlení se od ustálené judikatury nebo přinášela by judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudu v obdobných případech (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95), vymezena není . Dovolání se naopak zaměřilo na zpochybnění zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně i soudem odvolacím, a to zejména na hodnocení konkrétních důkazů, na základě nichž soudy dospěly ke shora uvedeným právním závěrům. V této souvislosti je třeba konstatovat, že tímto skutkovým základem je dovolací soud – jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k §243a o. s. ř. ).
Nejvyšší soud se v souvislosti s přídělem majetku zkonfiskovaného podle tzv. Benešových dekretů zabýval zejména otázkou nabytí vlastnického práva k nemovitostem, které tento příděl tvořily, s tím, že je nutno pokládat za rozhodující nabytí práv k nemovitostem podle rozhodnutí tehdy příslušných orgánů (např. Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy), i když o tomto nabytí, k němuž došlo v období 1945-1948, nebyl proveden zápis do pozemkové knihy, popř. byl proveden později (viz R 35/1993 a též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 923/2000).
Způsobem přechodu přidělených nemovitostí z přídělce zpět na stát se Nejvyšší soud také zabýval v řadě rozhodnutí a dospěl k závěru, že vrácení přídělu státu nevidí jako čistě jednostranný úkon, protože šlo o výsledek hospodaření přídělce na přiděleném majetku za podmínek stanovených státem, podle hodnocení ze strany státu i přídělce. Pokud další hospodaření na přídělu již nepovažovala některá ze stran za možné (např. z důvodu zdravotního handicapu přídělců či neplnění plánu zemědělské výroby) , bylo možné takový vztah ukončit, a to nejen odnětím přídělu, ale i dohodou o vrácení přidělených nemovitostí státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1795/2002). V předmětné věci tak byl zvolen druhý ze způsobů navrácení přídělu státu, o čemž svědčí vedle - dovolateli zpochybňovaného - prohlášení o vzdání se přídělu ze dne 15. 6. 1957 též listina o předání inventáře a zařízení a zápis o vyúčtování s odcházejícím přídělcem (viz příloha č. 1 a 2).
Odvolací soud posoudil věc po hmotněprávní stránce správně, bez formulace právní otázky nebylo možné – při této variantě přípustnosti dovolání – k dovolacímu přezkumu přistoupit, a proto dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaných odmítl.
Žalobci nevzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. K dovolání se písemně nevyjádřil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu