ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3480.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3480/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. J. K., proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 464/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 30. 3. 2009, č. j. 36 Co 392/2008 – 108, takto:
I. Rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. července 2008, č. j. 12 C 464/2005-88 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 30. března 2009, č. j. 36 Co 392/2008-108, se zrušují.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 3. 2009, č. j. 36 Co 392/2008 – 108, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 7. 2008, č. j. 12 C 464/2005 – 88. Uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem dohodu o vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., blíže specifikovanou v článku IV. žaloby a aby mu byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku p.č. 1544/9 v k. ú. H. n. N., okres L. o výměře 12.783 m2 (výrok I.). Dále zamítl žalobu v té části, pokud žalobce požadoval uložení povinnosti žalovanému uzavřít dohodu o vydání dílu z pozemku p. č. 1544/1 v k. ú. H. n. N., okres L. o výměře 112.093 m2 nebo vydání jiného pozemku, resp. jeho dílu v působnosti Pozemkového fondu České republiky – územního pracoviště Liberec (výrok II.).
Odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce jako postupníka, jehož nárok odlišil od nároku na vydání náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ( zákona o půdě) a dovodil existenci restituční tečky ke dni 31. 12. 2005, jak vyplývá též z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05. Odvolací soud se rovněž zabýval rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, které má do jisté míry rozšiřovat okruh osob, na něž se restituční tečka nevztahuje s tím, že ve zmíněné věci šlo o zcela odlišné skutkové okolnosti než o jaké se jedná v tomto případě. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně výběru konkrétního náhradního pozemku, z něhož vyplývá, že oprávněná osoba toto právo nemá. Co se týče vydání předběžného opatření ohledně parcely, kterou žalobce požadoval vydat, ztotožnil se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně v tom, že tato skutečnost ani cena náhradního pozemku při jeho poskytování pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce není významná. Vzhledem k tomu, že právo žalobce jakožto postupníka na poskytnutí náhradního pozemku zaniklo dnem 31. 12. 2005 a vztahuje se tedy na něj tzv. restituční tečka, nebyla žaloba shledána důvodnou. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pro otázku zásadního právního významu a to nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec ( pro jejich judikaturu). Důvody dovolání označil podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí mělo spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že se soudy snaží na danou věc paušálně vztahovat restituční tečku. Restituční tečka stejně jako soudy nadbytečně rozváděný nález ústavního soudu Pl. ÚS 6/05 podle jeho názoru na danou věc vůbec nedopadají. Za nesprávně právně posouzené považoval rovněž otázku práva na výběr konkrétního náhradního pozemku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření namítal nepřípustnost dovolání., neboť soudy obou nižších instancí rozhodly na podkladě úplně zjištěných skutkových okolností a věc správně posoudily i po právní stránce. Žalobci jako postupníkovi zanikl restituční nárok v důsledku tzv. restituční tečky v zákonem stanovené lhůtě a v daném případě je možno odkázat na již ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky v podobných případech, od níž není důvod se v této konkrétní věci odchylovat. Žalobce si musel být vědom nejen možných výhod, ale i rizik takové cese a zejména toho, že nárok na vydání náhradního pozemku dnem 31. 12. 2005 zanikne a nález Pl. ÚS 6/05 na jeho případ plně dopadá. Z uvedených důvodů navrhl žalovaný, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podán o včas (§240odst. 1 věta první o. s. ř.), účastníkem řízení, který je fyzickou osobou, která má právnická vzdělání (§241 odst. 1, věta první, §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.) Přezkoumal proto napadený rozsudek v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a současně opodstatněné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, založil tento své rozhodnutí předně na závěru o nemožnosti uplatnění nároku žalobce znějícího na uzavření dohody se žalovaným o vydání náhradních pozemků specifikovaných v článku IV. žaloby, jakož i na nemožnosti žalovat na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním dohodu o vydání konkrétního pozemku (shora uvedeného). Dodal jinak, že právní postavení žalobce na poskytnutí náhradního pozemku zaniklo dnem 31. 12. 2005 a v důsledku tzv. „restituční tečky“ mu přísluší jen nárok na peněžní náhradu (zák.č. 178/2006 Sb.).
Pokud jde o posouzení druhé části žaloby (jež byla soudem prvního stupně zamítnuta), vyslovil v tomto směru odvolací soud závěr, podle něhož nelze v tomto případě žalovat z uzavření dohody (tvrzené žalobcem). Zveřejnění nabídky, resp. oznámení o zamýšleném převodu podle §15 zákona č. 95/1999 Sb., o když žalobce o tento pozemek projevil přihláškou k veřejné nabídce ze dne 21. 11. 2005, zájem, načež žalovaný žalobci oznámil, že předmětný pozemek dodatečně z veřejné nabídky vyřadil, nelze podle odvolacího soudu považovat jako nabídku prodeje konkrétního pozemku a reakci žalobce v podobě veřejné přihlášky tak dlužno hodnotit pouze jako návrh na uzavření smlouvy o převodu pozemku. S ohledem na ustanovení §43a odst. 1 občanského zákoníku tak nepřichází do úvahy, ježto veřejná nabídka pozemku byla v daném případě adresována neurčitému počtu adresátů, takže ji nelze považovat za uzavření smlouvy.
K této části odůvodnění odvolacího soudu považuje dovolací soud už na tomto místě (bez ohledu na opakující se argumentaci žalobce v jeho dovolání) uvést, že jde o závěr správný, povaha veřejné nabídky vylučuje možnost posouzení takového úkonu jako jednostranného právního úkonu adresovaného konkrétnímu subjektu, přihláška žalobce tak nemohla vést k perfekci této nikoliv adresné nabídky. V důsledku toho nevznikl mezi účastníky závazkový vztah, z něhož by žalobce mohl se úspěšně dovolávat nahrazení projevu vůle žalovanému v tom znění, jak to bylo v žalobě uplatněno.
Ve vztahu k prvé části žaloby, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému k uzavření dohody o vydání pozemků uvedených v petitu žaloby, opřel odvolací soud své rozhodnutí o závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu České republiky (jmenovitě rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1478/2000). s tím, že oprávněná osoba nemá právo na výběr konkrétního(ch) pozemku(ů).
Za podstatné pak považoval odvolací soud závěr, podle něhož žalobce není původním restituentem ani dědicem po původním restituentovi. Svůj restituční nárok získal koupí od postupitelů a náhradní pozemku mu do 31. 12. 2005 nebyly vydány. V tomto směru se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně o účincích tzv. restituční tečky, tedy že nárok žalobce na vydání náhradních pozemků k uvedenému datu zanikl. Odvolací soud v tomto směru poukázal na závěry pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 V této souvislosti vyslovil, že v dané věci nepřichází do úvahy aplikace závěrů plynoucích z pozdějšího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Učinil tak porovnáním skutkového stavu v citované věci, aniž na druhé straně zhodnotil, zda a v jakém rozsahu žalobce provozuje zemědělskou výrobu, od kterého data, v jakém rozsahu a jaký význam by pro něj mělo získání jím požadovaných náhradních pozemků.
Odvolacímu soudu za takto vylíčené situace nelze upřít poctivou snahu o rozhodnutí této konkrétní věci v souladu s relevantními právními předpisy a na něj navazujícími závěry dřívější judikatury. Dovolací soud ovšem při posouzení přípustnosti a následně důvodnosti dovolání nemohl ponechat stranou judikatorní vývoj, k němuž v mezidobí došlo.
Předně ve vztahu k prvně uvedené dovolací námitce, se sluší připomenout závěry plynoucí z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 z 9. 12. 2009. Podle nich totiž „odvolací soud vycházel ze závěrů doposud zastávaných judikaturou samotného Nejvyššího soudu, totiž že vydání konkrétního pozemku osobě oprávněné podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., lze sice realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ale jen tehdy, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce. Jelikož v daném případě bylo zjištěno, že předmětné pozemky nebyly v takové veřejné nabídce uvedeny a že žalobce odmítl plnění ve formě vydání jiných pozemků, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Nebylo proto z pohledu jeho právního posouzení ani třeba zabývat se tím, zda žalovaný ve vztahu k vyřizování nároku žalobce postupoval liknavě či svévolně a otázka vady řízení v postupu odvolacího soudu se stává druhotnou. Dovolací soud zde totiž posuzuje především, zda se osoba oprávněná může podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. u soudu úspěšně domáhat vydání konkrétního pozemku, aniž by tento pozemek byl Pozemkovým fondem České republiky nabídnut k převodu ve veřejné nabídce .
Již ve svém dřívějším rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že „považuje problematiku převodů náhradních pozemků podle zákona o půdě za složitou, a to i s ohledem na změny, k nimž docházelo novelami zákona o půdě i zákony, na něž zákon o půdě odkazoval, včetně návazných rozhodnutí Ústavního soudu“ (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007) a dále uvedl, že „jde o vztahy účastníků, spadající do oblasti občanského práva, přičemž rozhodování o nich nebylo svěřeno žádnému státnímu orgánu, a spadá proto do působnosti obecných soudů podle §7 odst. 1 o. s. ř.“ Již ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), přitom Nejvyšší soud dovodil, že „nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu“.
Stejně tak je namístě připomenout závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3453/2007 ze dne 4. 11. 2009, podle nichž „Rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé vychází z prvního názoru, že od doby účinnosti zákona č. 131/2006 Sb. (tj. od 14. 4. 2006), jímž byl zákon o půdě novelizován a nově do něj bylo včleněno ust. §11a, nemohou již oprávněné osoby své právo na převod jiného (náhradního) pozemku realizovat prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního pozemku.
Ačkoli zásadně platí, že oprávněné osoby nemají ani podle zákona č. 95/1999 Sb. právo výběru konkrétních pozemků, jež jim mají být jako pozemky náhradní převedeny do vlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006), s ohledem na konkrétní okolnosti případu takový postup vyloučit nelze, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (znovu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008). I po účinnosti zákona č. 161/2006 Sb. pokládá Nejvyšší soud za aktuální a nadále použitelnou judikaturu Ústavního soudu, řešící problematiku převodu náhradních pozemků (zejm. srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33, svazek 32, popř. nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Názory, k nimž již dříve dospěl Ústavní soud, nelze pokládat za překonané jenom tím, že postup Pozemkového fondu ČR je nyní upraven i jiným právním předpisem, podrobněji, než tomu bylo dříve . I nadále platí, že nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků mají přednost před prodejen pozemků jiným osobám. Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných soudů zkoumat, zda ze strany Pozemkového fondu nejedná se o libovůli či dokonce svévoli; prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i žaloba na vydání konkrétního pozemku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02).“
Se správným posouzením nároků žalobce v této věci souvisí úzce i jeho postavení osoby, která získala své nároky postoupením nároků od postupitelů – původních oprávněných osob, přičemž nebyla v dosavadním řízení věnována pozornost tomu, zda tak učinil nikoliv ze spekulativních důvodů, nýbrž případně v zájmu udržení a rozšíření své vlastní zemědělské výroby, kterou dosud provozuje a míní ji rozšiřovat. Pak ovšem nelze ponechat stranou závěry shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 436/2007, ze dne 30. 11. 2007. Ve světle těchto závěrů nelze upřít opodstatnění dovolacím námitkám dovolatele, pokud by ve smyslu zmíněného závěru spadal do kategorie postupníků, u nichž se újma spojená se zánikem práva na převod náhradního pozemku jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou a finanční náhrada pro ně znamená újmu neúměrnou ztrátě majetku, spočívající právě v nároku na náhradní pozemek. Je třeba klást důraz na dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem, jímž je zájem na ukončení procesu restitucí a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce. V posuzované věci však tomu odpovídající skutková zjištění absentují, o čemž svědčí ostatně i formulace odůvodnění odvolacího soudu, který sice rekapituloval skutkový stav plynoucí z rozsudku 28 Cdo 436/2007, aniž však měl k dispozici na druhé straně dostatečná skutková zjištění vztahující se v této věci na postavení žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, ze shora uvedených závěrů rozhodovací praxe nevycházelo. Hledisky přicházejícími v úvahu v této konkrétní věci se odvolací soud nezabýval a dovolací soud proto nemohl jeho právní závěry rozhodnutí v tomto směru přezkoumat. To platí i pro úvahy soudu prvního stupně. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně.
V dalším řízení bude nezbytné provést dokazování v rozsahu plynoucím z tvrzení účastníků a důsledkům plynoucím ze shora uvedených citovaných právních závěrů. (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Po doplnění řízení rozhodne soud znovu, a to i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu
28 Cdo 3480/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. J. K., proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 464/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 30. 3. 2009, č. j. 36 Co 392/2008 – 108, takto: I. Rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. července 2008, č. j. 12 C 464/2005-88 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 30. března 2009, č. j. 36 Co 392/2008-108, se zrušují.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 3. 2009, č. j. 36 Co 392/2008 – 108, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 7. 2008, č. j. 12 C 464/2005 – 88. Uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem dohodu o vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., blíže specifikovanou v článku IV. žaloby a aby mu byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku p.č. 1544/9 v k. ú. H. n. N., okres L. o výměře 12.783 m2 (výrok I.). Dále zamítl žalobu v té části, pokud žalobce požadoval uložení povinnosti žalovanému uzavřít dohodu o vydání dílu z pozemku p. č. 1544/1 v k. ú. H. n. N., okres L. o výměře 112.093 m2 nebo vydání jiného pozemku, resp. jeho dílu v působnosti Pozemkového fondu České republiky – územního pracoviště Liberec (výrok II.).
Odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce jako postupníka, jehož nárok odlišil od nároku na vydání náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ( zákona o půdě) a dovodil existenci restituční tečky ke dni 31. 12. 2005, jak vyplývá též z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05. Odvolací soud se rovněž zabýval rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, které má do jisté míry rozšiřovat okruh osob, na něž se restituční tečka nevztahuje s tím, že ve zmíněné věci šlo o zcela odlišné skutkové okolnosti než o jaké se jedná v tomto případě. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně výběru konkrétního náhradního pozemku, z něhož vyplývá, že oprávněná osoba toto právo nemá. Co se týče vydání předběžného opatření ohledně parcely, kterou žalobce požadoval vydat, ztotožnil se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně v tom, že tato skutečnost ani cena náhradního pozemku při jeho poskytování pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce není významná. Vzhledem k tomu, že právo žalobce jakožto postupníka na poskytnutí náhradního pozemku zaniklo dnem 31. 12. 2005 a vztahuje se tedy na něj tzv. restituční tečka, nebyla žaloba shledána důvodnou. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pro otázku zásadního právního významu a to nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec ( pro jejich judikaturu). Důvody dovolání označil podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí mělo spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že se soudy snaží na danou věc paušálně vztahovat restituční tečku. Restituční tečka stejně jako soudy nadbytečně rozváděný nález ústavního soudu Pl. ÚS 6/05 podle jeho názoru na danou věc vůbec nedopadají. Za nesprávně právně posouzené považoval rovněž otázku práva na výběr konkrétního náhradního pozemku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření namítal nepřípustnost dovolání., neboť soudy obou nižších instancí rozhodly na podkladě úplně zjištěných skutkových okolností a věc správně posoudily i po právní stránce. Žalobci jako postupníkovi zanikl restituční nárok v důsledku tzv. restituční tečky v zákonem stanovené lhůtě a v daném případě je možno odkázat na již ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky v podobných případech, od níž není důvod se v této konkrétní věci odchylovat. Žalobce si musel být vědom nejen možných výhod, ale i rizik takové cese a zejména toho, že nárok na vydání náhradního pozemku dnem 31. 12. 2005 zanikne a nález Pl. ÚS 6/05 na jeho případ plně dopadá. Z uvedených důvodů navrhl žalovaný, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podán o včas (§240odst. 1 věta první o. s. ř.), účastníkem řízení, který je fyzickou osobou, která má právnická vzdělání (§241 odst. 1, věta první, §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.) Přezkoumal proto napadený rozsudek v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a současně opodstatněné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, založil tento své rozhodnutí předně na závěru o nemožnosti uplatnění nároku žalobce znějícího na uzavření dohody se žalovaným o vydání náhradních pozemků specifikovaných v článku IV. žaloby, jakož i na nemožnosti žalovat na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním dohodu o vydání konkrétního pozemku (shora uvedeného). Dodal jinak, že právní postavení žalobce na poskytnutí náhradního pozemku zaniklo dnem 31. 12. 2005 a v důsledku tzv. „restituční tečky“ mu přísluší jen nárok na peněžní náhradu (zák.č. 178/2006 Sb.).
Pokud jde o posouzení druhé části žaloby (jež byla soudem prvního stupně zamítnuta), vyslovil v tomto směru odvolací soud závěr, podle něhož nelze v tomto případě žalovat z uzavření dohody (tvrzené žalobcem). Zveřejnění nabídky, resp. oznámení o zamýšleném převodu podle §15 zákona č. 95/1999 Sb., o když žalobce o tento pozemek projevil přihláškou k veřejné nabídce ze dne 21. 11. 2005, zájem, načež žalovaný žalobci oznámil, že předmětný pozemek dodatečně z veřejné nabídky vyřadil, nelze podle odvolacího soudu považovat jako nabídku prodeje konkrétního pozemku a reakci žalobce v podobě veřejné přihlášky tak dlužno hodnotit pouze jako návrh na uzavření smlouvy o převodu pozemku. S ohledem na ustanovení §43a odst. 1 občanského zákoníku tak nepřichází do úvahy, ježto veřejná nabídka pozemku byla v daném případě adresována neurčitému počtu adresátů, takže ji nelze považovat za uzavření smlouvy.
K této části odůvodnění odvolacího soudu považuje dovolací soud už na tomto místě (bez ohledu na opakující se argumentaci žalobce v jeho dovolání) uvést, že jde o závěr správný, povaha veřejné nabídky vylučuje možnost posouzení takového úkonu jako jednostranného právního úkonu adresovaného konkrétnímu subjektu, přihláška žalobce tak nemohla vést k perfekci této nikoliv adresné nabídky. V důsledku toho nevznikl mezi účastníky závazkový vztah, z něhož by žalobce mohl se úspěšně dovolávat nahrazení projevu vůle žalovanému v tom znění, jak to bylo v žalobě uplatněno.
Ve vztahu k prvé části žaloby, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému k uzavření dohody o vydání pozemků uvedených v petitu žaloby, opřel odvolací soud své rozhodnutí o závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu České republiky (jmenovitě rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1478/2000). s tím, že oprávněná osoba nemá právo na výběr konkrétního(ch) pozemku(ů).
Za podstatné pak považoval odvolací soud závěr, podle něhož žalobce není původním restituentem ani dědicem po původním restituentovi. Svůj restituční nárok získal koupí od postupitelů a náhradní pozemku mu do 31. 12. 2005 nebyly vydány. V tomto směru se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně o účincích tzv. restituční tečky, tedy že nárok žalobce na vydání náhradních pozemků k uvedenému datu zanikl. Odvolací soud v tomto směru poukázal na závěry pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 V této souvislosti vyslovil, že v dané věci nepřichází do úvahy aplikace závěrů plynoucích z pozdějšího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Učinil tak porovnáním skutkového stavu v citované věci, aniž na druhé straně zhodnotil, zda a v jakém rozsahu žalobce provozuje zemědělskou výrobu, od kterého data, v jakém rozsahu a jaký význam by pro něj mělo získání jím požadovaných náhradních pozemků.
Odvolacímu soudu za takto vylíčené situace nelze upřít poctivou snahu o rozhodnutí této konkrétní věci v souladu s relevantními právními předpisy a na něj navazujícími závěry dřívější judikatury. Dovolací soud ovšem při posouzení přípustnosti a následně důvodnosti dovolání nemohl ponechat stranou judikatorní vývoj, k němuž v mezidobí došlo.
Předně ve vztahu k prvně uvedené dovolací námitce, se sluší připomenout závěry plynoucí z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 z 9. 12. 2009. Podle nich totiž „odvolací soud vycházel ze závěrů doposud zastávaných judikaturou samotného Nejvyššího soudu, totiž že vydání konkrétního pozemku osobě oprávněné podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., lze sice realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ale jen tehdy, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce. Jelikož v daném případě bylo zjištěno, že předmětné pozemky nebyly v takové veřejné nabídce uvedeny a že žalobce odmítl plnění ve formě vydání jiných pozemků, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Nebylo proto z pohledu jeho právního posouzení ani třeba zabývat se tím, zda žalovaný ve vztahu k vyřizování nároku žalobce postupoval liknavě či svévolně a otázka vady řízení v postupu odvolacího soudu se stává druhotnou. Dovolací soud zde totiž posuzuje především, zda se osoba oprávněná může podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. u soudu úspěšně domáhat vydání konkrétního pozemku, aniž by tento pozemek byl Pozemkovým fondem České republiky nabídnut k převodu ve veřejné nabídce .
Již ve svém dřívějším rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že „považuje problematiku převodů náhradních pozemků podle zákona o půdě za složitou, a to i s ohledem na změny, k nimž docházelo novelami zákona o půdě i zákony, na něž zákon o půdě odkazoval, včetně návazných rozhodnutí Ústavního soudu“ (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007) a dále uvedl, že „jde o vztahy účastníků, spadající do oblasti občanského práva, přičemž rozhodování o nich nebylo svěřeno žádnému státnímu orgánu, a spadá proto do působnosti obecných soudů podle §7 odst. 1 o. s. ř.“ Již ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), přitom Nejvyšší soud dovodil, že „nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu“.
Stejně tak je namístě připomenout závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3453/2007 ze dne 4. 11. 2009, podle nichž „Rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé vychází z prvního názoru, že od doby účinnosti zákona č. 131/2006 Sb. (tj. od 14. 4. 2006), jímž byl zákon o půdě novelizován a nově do něj bylo včleněno ust. §11a, nemohou již oprávněné osoby své právo na převod jiného (náhradního) pozemku realizovat prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního pozemku.
Ačkoli zásadně platí, že oprávněné osoby nemají ani podle zákona č. 95/1999 Sb. právo výběru konkrétních pozemků, jež jim mají být jako pozemky náhradní převedeny do vlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006), s ohledem na konkrétní okolnosti případu takový postup vyloučit nelze, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (znovu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008). I po účinnosti zákona č. 161/2006 Sb. pokládá Nejvyšší soud za aktuální a nadále použitelnou judikaturu Ústavního soudu, řešící problematiku převodu náhradních pozemků (zejm. srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33, svazek 32, popř. nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Názory, k nimž již dříve dospěl Ústavní soud, nelze pokládat za překonané jenom tím, že postup Pozemkového fondu ČR je nyní upraven i jiným právním předpisem, podrobněji, než tomu bylo dříve . I nadále platí, že nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků mají přednost před prodejen pozemků jiným osobám. Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných soudů zkoumat, zda ze strany Pozemkového fondu nejedná se o libovůli či dokonce svévoli; prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i žaloba na vydání konkrétního pozemku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02).“
Se správným posouzením nároků žalobce v této věci souvisí úzce i jeho postavení osoby, která získala své nároky postoupením nároků od postupitelů – původních oprávněných osob, přičemž nebyla v dosavadním řízení věnována pozornost tomu, zda tak učinil nikoliv ze spekulativních důvodů, nýbrž případně v zájmu udržení a rozšíření své vlastní zemědělské výroby, kterou dosud provozuje a míní ji rozšiřovat. Pak ovšem nelze ponechat stranou závěry shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 436/2007, ze dne 30. 11. 2007. Ve světle těchto závěrů nelze upřít opodstatnění dovolacím námitkám dovolatele, pokud by ve smyslu zmíněného závěru spadal do kategorie postupníků, u nichž se újma spojená se zánikem práva na převod náhradního pozemku jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou a finanční náhrada pro ně znamená újmu neúměrnou ztrátě majetku, spočívající právě v nároku na náhradní pozemek. Je třeba klást důraz na dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem, jímž je zájem na ukončení procesu restitucí a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce. V posuzované věci však tomu odpovídající skutková zjištění absentují, o čemž svědčí ostatně i formulace odůvodnění odvolacího soudu, který sice rekapituloval skutkový stav plynoucí z rozsudku 28 Cdo 436/2007, aniž však měl k dispozici na druhé straně dostatečná skutková zjištění vztahující se v této věci na postavení žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, ze shora uvedených závěrů rozhodovací praxe nevycházelo. Hledisky přicházejícími v úvahu v této konkrétní věci se odvolací soud nezabýval a dovolací soud proto nemohl jeho právní závěry rozhodnutí v tomto směru přezkoumat. To platí i pro úvahy soudu prvního stupně. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně.
V dalším řízení bude nezbytné provést dokazování v rozsahu plynoucím z tvrzení účastníků a důsledkům plynoucím ze shora uvedených citovaných právních závěrů. (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Po doplnění řízení rozhodne soud znovu, a to i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu
28 Cdo 3480/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. J. K., proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 464/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 30. 3. 2009, č. j. 36 Co 392/2008 – 108, takto: I. Rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. července 2008, č. j. 12 C 464/2005-88 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 30. března 2009, č. j. 36 Co 392/2008-108, se zrušují.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 3. 2009, č. j. 36 Co 392/2008 – 108, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 7. 2008, č. j. 12 C 464/2005 – 88. Uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem dohodu o vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., blíže specifikovanou v článku IV. žaloby a aby mu byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku p.č. 1544/9 v k. ú. H. n. N., okres L. o výměře 12.783 m2 (výrok I.). Dále zamítl žalobu v té části, pokud žalobce požadoval uložení povinnosti žalovanému uzavřít dohodu o vydání dílu z pozemku p. č. 1544/1 v k. ú. H. n. N., okres L. o výměře 112.093 m2 nebo vydání jiného pozemku, resp. jeho dílu v působnosti Pozemkového fondu České republiky – územního pracoviště Liberec (výrok II.).
Odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce jako postupníka, jehož nárok odlišil od nároku na vydání náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ( zákona o půdě) a dovodil existenci restituční tečky ke dni 31. 12. 2005, jak vyplývá též z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05. Odvolací soud se rovněž zabýval rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, které má do jisté míry rozšiřovat okruh osob, na něž se restituční tečka nevztahuje s tím, že ve zmíněné věci šlo o zcela odlišné skutkové okolnosti než o jaké se jedná v tomto případě. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně výběru konkrétního náhradního pozemku, z něhož vyplývá, že oprávněná osoba toto právo nemá. Co se týče vydání předběžného opatření ohledně parcely, kterou žalobce požadoval vydat, ztotožnil se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně v tom, že tato skutečnost ani cena náhradního pozemku při jeho poskytování pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce není významná. Vzhledem k tomu, že právo žalobce jakožto postupníka na poskytnutí náhradního pozemku zaniklo dnem 31. 12. 2005 a vztahuje se tedy na něj tzv. restituční tečka, nebyla žaloba shledána důvodnou. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pro otázku zásadního právního významu a to nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec ( pro jejich judikaturu). Důvody dovolání označil podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí mělo spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že se soudy snaží na danou věc paušálně vztahovat restituční tečku. Restituční tečka stejně jako soudy nadbytečně rozváděný nález ústavního soudu Pl. ÚS 6/05 podle jeho názoru na danou věc vůbec nedopadají. Za nesprávně právně posouzené považoval rovněž otázku práva na výběr konkrétního náhradního pozemku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření namítal nepřípustnost dovolání., neboť soudy obou nižších instancí rozhodly na podkladě úplně zjištěných skutkových okolností a věc správně posoudily i po právní stránce. Žalobci jako postupníkovi zanikl restituční nárok v důsledku tzv. restituční tečky v zákonem stanovené lhůtě a v daném případě je možno odkázat na již ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky v podobných případech, od níž není důvod se v této konkrétní věci odchylovat. Žalobce si musel být vědom nejen možných výhod, ale i rizik takové cese a zejména toho, že nárok na vydání náhradního pozemku dnem 31. 12. 2005 zanikne a nález Pl. ÚS 6/05 na jeho případ plně dopadá. Z uvedených důvodů navrhl žalovaný, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podán o včas (§240odst. 1 věta první o. s. ř.), účastníkem řízení, který je fyzickou osobou, která má právnická vzdělání (§241 odst. 1, věta první, §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.) Přezkoumal proto napadený rozsudek v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a současně opodstatněné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, založil tento své rozhodnutí předně na závěru o nemožnosti uplatnění nároku žalobce znějícího na uzavření dohody se žalovaným o vydání náhradních pozemků specifikovaných v článku IV. žaloby, jakož i na nemožnosti žalovat na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním dohodu o vydání konkrétního pozemku (shora uvedeného). Dodal jinak, že právní postavení žalobce na poskytnutí náhradního pozemku zaniklo dnem 31. 12. 2005 a v důsledku tzv. „restituční tečky“ mu přísluší jen nárok na peněžní náhradu (zák.č. 178/2006 Sb.).
Pokud jde o posouzení druhé části žaloby (jež byla soudem prvního stupně zamítnuta), vyslovil v tomto směru odvolací soud závěr, podle něhož nelze v tomto případě žalovat z uzavření dohody (tvrzené žalobcem). Zveřejnění nabídky, resp. oznámení o zamýšleném převodu podle §15 zákona č. 95/1999 Sb., o když žalobce o tento pozemek projevil přihláškou k veřejné nabídce ze dne 21. 11. 2005, zájem, načež žalovaný žalobci oznámil, že předmětný pozemek dodatečně z veřejné nabídky vyřadil, nelze podle odvolacího soudu považovat jako nabídku prodeje konkrétního pozemku a reakci žalobce v podobě veřejné přihlášky tak dlužno hodnotit pouze jako návrh na uzavření smlouvy o převodu pozemku. S ohledem na ustanovení §43a odst. 1 občanského zákoníku tak nepřichází do úvahy, ježto veřejná nabídka pozemku byla v daném případě adresována neurčitému počtu adresátů, takže ji nelze považovat za uzavření smlouvy.
K této části odůvodnění odvolacího soudu považuje dovolací soud už na tomto místě (bez ohledu na opakující se argumentaci žalobce v jeho dovolání) uvést, že jde o závěr správný, povaha veřejné nabídky vylučuje možnost posouzení takového úkonu jako jednostranného právního úkonu adresovaného konkrétnímu subjektu, přihláška žalobce tak nemohla vést k perfekci této nikoliv adresné nabídky. V důsledku toho nevznikl mezi účastníky závazkový vztah, z něhož by žalobce mohl se úspěšně dovolávat nahrazení projevu vůle žalovanému v tom znění, jak to bylo v žalobě uplatněno.
Ve vztahu k prvé části žaloby, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému k uzavření dohody o vydání pozemků uvedených v petitu žaloby, opřel odvolací soud své rozhodnutí o závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu České republiky (jmenovitě rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1478/2000). s tím, že oprávněná osoba nemá právo na výběr konkrétního(ch) pozemku(ů).
Za podstatné pak považoval odvolací soud závěr, podle něhož žalobce není původním restituentem ani dědicem po původním restituentovi. Svůj restituční nárok získal koupí od postupitelů a náhradní pozemku mu do 31. 12. 2005 nebyly vydány. V tomto směru se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně o účincích tzv. restituční tečky, tedy že nárok žalobce na vydání náhradních pozemků k uvedenému datu zanikl. Odvolací soud v tomto směru poukázal na závěry pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 V této souvislosti vyslovil, že v dané věci nepřichází do úvahy aplikace závěrů plynoucích z pozdějšího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Učinil tak porovnáním skutkového stavu v citované věci, aniž na druhé straně zhodnotil, zda a v jakém rozsahu žalobce provozuje zemědělskou výrobu, od kterého data, v jakém rozsahu a jaký význam by pro něj mělo získání jím požadovaných náhradních pozemků.
Odvolacímu soudu za takto vylíčené situace nelze upřít poctivou snahu o rozhodnutí této konkrétní věci v souladu s relevantními právními předpisy a na něj navazujícími závěry dřívější judikatury. Dovolací soud ovšem při posouzení přípustnosti a následně důvodnosti dovolání nemohl ponechat stranou judikatorní vývoj, k němuž v mezidobí došlo.
Předně ve vztahu k prvně uvedené dovolací námitce, se sluší připomenout závěry plynoucí z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 z 9. 12. 2009. Podle nich totiž „odvolací soud vycházel ze závěrů doposud zastávaných judikaturou samotného Nejvyššího soudu, totiž že vydání konkrétního pozemku osobě oprávněné podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., lze sice realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ale jen tehdy, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce. Jelikož v daném případě bylo zjištěno, že předmětné pozemky nebyly v takové veřejné nabídce uvedeny a že žalobce odmítl plnění ve formě vydání jiných pozemků, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Nebylo proto z pohledu jeho právního posouzení ani třeba zabývat se tím, zda žalovaný ve vztahu k vyřizování nároku žalobce postupoval liknavě či svévolně a otázka vady řízení v postupu odvolacího soudu se stává druhotnou. Dovolací soud zde totiž posuzuje především, zda se osoba oprávněná může podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. u soudu úspěšně domáhat vydání konkrétního pozemku, aniž by tento pozemek byl Pozemkovým fondem České republiky nabídnut k převodu ve veřejné nabídce .
Již ve svém dřívějším rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že „považuje problematiku převodů náhradních pozemků podle zákona o půdě za složitou, a to i s ohledem na změny, k nimž docházelo novelami zákona o půdě i zákony, na něž zákon o půdě odkazoval, včetně návazných rozhodnutí Ústavního soudu“ (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007) a dále uvedl, že „jde o vztahy účastníků, spadající do oblasti občanského práva, přičemž rozhodování o nich nebylo svěřeno žádnému státnímu orgánu, a spadá proto do působnosti obecných soudů podle §7 odst. 1 o. s. ř.“ Již ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), přitom Nejvyšší soud dovodil, že „nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu“.
Stejně tak je namístě připomenout závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3453/2007 ze dne 4. 11. 2009, podle nichž „Rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé vychází z prvního názoru, že od doby účinnosti zákona č. 131/2006 Sb. (tj. od 14. 4. 2006), jímž byl zákon o půdě novelizován a nově do něj bylo včleněno ust. §11a, nemohou již oprávněné osoby své právo na převod jiného (náhradního) pozemku realizovat prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního pozemku.
Ačkoli zásadně platí, že oprávněné osoby nemají ani podle zákona č. 95/1999 Sb. právo výběru konkrétních pozemků, jež jim mají být jako pozemky náhradní převedeny do vlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006), s ohledem na konkrétní okolnosti případu takový postup vyloučit nelze, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (znovu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008). I po účinnosti zákona č. 161/2006 Sb. pokládá Nejvyšší soud za aktuální a nadále použitelnou judikaturu Ústavního soudu, řešící problematiku převodu náhradních pozemků (zejm. srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33, svazek 32, popř. nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Názory, k nimž již dříve dospěl Ústavní soud, nelze pokládat za překonané jenom tím, že postup Pozemkového fondu ČR je nyní upraven i jiným právním předpisem, podrobněji, než tomu bylo dříve . I nadále platí, že nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků mají přednost před prodejen pozemků jiným osobám. Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných soudů zkoumat, zda ze strany Pozemkového fondu nejedná se o libovůli či dokonce svévoli; prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i žaloba na vydání konkrétního pozemku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02).“
Se správným posouzením nároků žalobce v této věci souvisí úzce i jeho postavení osoby, která získala své nároky postoupením nároků od postupitelů – původních oprávněných osob, přičemž nebyla v dosavadním řízení věnována pozornost tomu, zda tak učinil nikoliv ze spekulativních důvodů, nýbrž případně v zájmu udržení a rozšíření své vlastní zemědělské výroby, kterou dosud provozuje a míní ji rozšiřovat. Pak ovšem nelze ponechat stranou závěry shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 436/2007, ze dne 30. 11. 2007. Ve světle těchto závěrů nelze upřít opodstatnění dovolacím námitkám dovolatele, pokud by ve smyslu zmíněného závěru spadal do kategorie postupníků, u nichž se újma spojená se zánikem práva na převod náhradního pozemku jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou a finanční náhrada pro ně znamená újmu neúměrnou ztrátě majetku, spočívající právě v nároku na náhradní pozemek. Je třeba klást důraz na dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem, jímž je zájem na ukončení procesu restitucí a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce. V posuzované věci však tomu odpovídající skutková zjištění absentují, o čemž svědčí ostatně i formulace odůvodnění odvolacího soudu, který sice rekapituloval skutkový stav plynoucí z rozsudku 28 Cdo 436/2007, aniž však měl k dispozici na druhé straně dostatečná skutková zjištění vztahující se v této věci na postavení žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, ze shora uvedených závěrů rozhodovací praxe nevycházelo. Hledisky přicházejícími v úvahu v této konkrétní věci se odvolací soud nezabýval a dovolací soud proto nemohl jeho právní závěry rozhodnutí v tomto směru přezkoumat. To platí i pro úvahy soudu prvního stupně. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně.
V dalším řízení bude nezbytné provést dokazování v rozsahu plynoucím z tvrzení účastníků a důsledkům plynoucím ze shora uvedených citovaných právních závěrů. (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Po doplnění řízení rozhodne soud znovu, a to i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu