ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3508.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3508/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. S. a.s., zastoupenému advokátem, za vedlejšího účastenství na straně žalované České republiky – Ministerstva financí,, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 150/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, č. j. 20 Co 210/2006-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 12.257,- Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2005, č. j. 12 C 150/2003-79, v meritorním výroku tak, že zamítl návrh na určení vlastnického práva žalobce k domu č. p. 592 a pozemku parc. č. 2282 v k. ú. N. M., zapsaných na LV č. 1307, vedeno u Katastrálního úřadu P. Odvolací soud zavázal žalobce nahradit náklady řízení, jež vznikly žalovanému před soudy obou stupňů, ve výši 25.704,- Kč k rukám zástupce žalovaného; ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nebyla povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů stanovena.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že k nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch obce ( města P.) - jako konfiskovaného majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 105/1945 Sb. - došlo rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy o přídělu ze dne 24. 12. 1949. V daném případě šlo o přechod práva na podkladě veřejnoprávního rozhodnutí, u něhož právní předpisy knihovní zápis jako podmínku nabytí vlastnictví výslovně nevyžadovaly. Za den, kterým na obec přešlo vlastnické právo, odvolací soud považoval den rozhodný podle čl. II. tohoto rozhodnutí (pro přechod držby, užívání a správy nemovitostí), tedy den 31. 12. 1949. Jestliže k tomuto datu obec vlastnila předmětné nemovitosti, pak se ně vztahovalo ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 30. 6. 2000, a vlastnické právo k nim přešlo na žalobce podle tohoto zákona ke dni jeho účinnosti, tj. k 24. 5. 1991. Odvolací soud však dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že došlo k vydržení předmětných nemovitostí ze strany žalovaného, a proto žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu žalovaný sám držel nemovitosti na podkladě kupní smlouvy, uzavřené s Fondem národního majetku dne 14. 12. 1992, do dne podání žaloby 7. 10. 2002 v dobré víře, že je jejich vlastníkem. Do vydržecí doby odvolací soud započetl též dobu oprávněné držby právních předchůdců žalovaného (Fondu národního majetku a Bytového podniku P. 1), tedy dobu od 24. 5. 1992 do předání nemovitostí žalovanému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci, spočívajícím v neoprávněnosti námitky vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Za chybnou považoval dovolatel myšlenkovou konstrukci, podle které sice na základě ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. přešlo vlastnické právo dnem 24. 5. 1991 na dovolatele, ale zároveň mohl být jiný subjekt v dobré víře, že se tak nestalo, a to s poukazem na to, že výklad zákona se ustálil až později. Výklad zákona není podle dovolatele nějakou právní skutečností, od níž by bylo možno odvozovat jinou právní skutečnost - v tomto případě existenci dobré víry držitele, že mu věc patří. Pokud judikatura označí určitý výklad za správný, pak byl tento výklad správný již od počátku účinnosti zákona a nelze tvrdit, že v době před vydáním judikátu byl oprávněným držitelem věci někdo, kdo se držel výkladu nesprávného. Dovolatel zpochybňoval oprávněnost držby předmětných nemovitostí žalovaným a jeho právními předchůdci ve smyslu §134 o. z. a navrhoval, aby dovolací soud zrušil ve výroku II. a III. napadený rozsudek odvolacího soudu, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a přiznal dovolateli náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Uvedl, že pro oprávněnou držbu není nutno být vlastníkem věci v souladu s platným právem, nýbrž postačí přesvědčení o vlastnictví věci. Jak vyplývá ze skutečností zjištěných v dosavadním průběhu řízení, byla podmínka dobré víry žalované i právních předchůdců v předmětném sporu splněna. Na dobrou víru lze podle žalované usuzovat též z postoje dovolatele, jenž se nezačal chovat jako vlastník předmětných nemovitostí v době po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaný je navíc přesvědčen, že k původnímu přechodu vlastnického práva na obec byl nezbytný vklad do pozemkové knihy, k němuž došlo až 5. 1. 1950, a proto nebyly splněny podmínky ani pro přechod vlastnického práva na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Při odpovědi na otázku relevance vkladu vlastnického práva do pozemkové knihy (cestou zápisu listiny o nabývacím jednání) jako podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem je třeba přisvědčit odvolacímu soudu. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že v případě přechodu (nikoli převodu) nemovitosti v důsledku úředního výroku, tj. rozhodnutí orgánu státní správy, a to zvláště na základě dekretů prezidenta republiky, přecházelo vlastnictví k nemovitostem již samotným úředním aktem (v něm uvedeným datem), bez zřetele na pozdější zaknihování (rozsudek ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. Odon 4/93, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1993). Stejnou cestou se vydal Ústavní soud, jenž v usnesení ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 20 ve svazku 2, přiznal poválečným úředním rozhodnutím konstitutivní účinek ve vztahu k nabytí vlastnictví (nedošlo-li k tomuto nabytí již ex lege).
Tento právní závěr však není určující pro rozhodnutí v posuzované věci.
Za interpretační východisko je nutno považovat ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož do vlastnictví obcí přecházejí dnem účinnosti zákona stavby a pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřešly do vlastnictví obcí podle §1 téhož zákona (tam šlo o věci, k nimž příslušelo právo hospodaření národním výborům).
Dikci zákona o prvotní podmínce vlastnictví obce „ke dni 31. 12. 1949“ je nutno doprovodit výkladem, a to v tom směru, že nemůže stačit samotná „formální“ skutečnost vlastnictví věci obcí k uvedenému datu. Dá se oprávněně požadovat, že obec musela být v rozhodné době schopna reálného výkonu svých vlastnických oprávnění (možnost disponovat s věcí, existence její držby a užívání). Opačný interpretační pohled by mohl, v závislosti na konkrétních okolnostech případu, nežádoucí měrou upřednostnit formalistický přístup k věci.
Rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 24. 12. 1949 o odevzdání konfiskovaných nemovitostí obci stanovilo v článku II., že „držba, užívání a správa nemovitostí“ přecházejí na obec dnem 31. 12. 1949. Dne 1. 1. 1950 však nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, který v §30 odst. 2 zrušil dosavadní kmenové jmění obcí, v závěrečném derogačním ustanovení §45 zrušil i prvorepublikové zákony o kmenovém jmění a finančním hospodaření obcí, a vyvolal tak zánik obecní samosprávy přechodem obecního majetku do vlastnictví státu (realizovaného poté jeho orgány). V nyní posuzované věci však takto popsaný právní stav navodil nepřijatelnou situaci, při níž by obec měla dne 31. 12. 1949 nabýt vlastnictví k nemovitostem v celém rozsahu a současně by tento den měl být posledním dnem existence jejího vlastnického práva - neboť dnem následujícím ex lege obecní jmění zaniklo, resp. jeho vlastníkem se stal stát.
Více než paradoxní důsledky souběhu přidělovacího aktu a zákona tu zpochybňují relevanci úředního rozhodnutí o odevzdání nemovitostí obci a vedou i k možnému závěru, že pro podstatnou vadu (nerealizovatelnost rozhodnutí pro zákonnou překážku) jde dokonce o tzv. nicotný správní akt (paakt) - k tomu srov. zejména odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 11/2000, jakož i rozbor nicotných správních aktů v učebnici Správní právo – obecná část, D. Hendrych a kol., 4. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 94 – 98. V každém případě plyne z popsaného právního stavu rozpor s žádoucí interpretací ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. (viz výše); intencím tohoto výkladu totiž právní situace, vzniklá na přelomu roku 1949 a 1950, vůbec neodpovídá (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 154/2004).
Nejvyšší soud navíc v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2411/2006 vyložil, že v případě zde existujícího „hraničního“ konfiskačního přídělu lze aplikovat až ustanovení §2a, doplněné do zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 114/2000 Sb. Pak by ovšem mohlo k přechodu nemovitostí na obec dojít ex lege až dnem 1. 7. 2000 – v té době však již nebyla splněna podmínka vlastnictví státu, vlastníkem věcí již byl žalovaný.
Dovolací soud na okraj dodává, že zákon č. 172/1991 Sb. nepředpokládal přechod majetku ze státu na obce zcela „automaticky“. Presumoval určitou aktivitu zúčastněných subjektů, aby byly zákonem dotčené právní vztahy vyjasněny co nejdříve v rozumné době a aby přitom neutrpěla právní jistota relevantních subjektů práva. Výrazem tohoto přístupu je §8 zákona, podle něhož byly obce povinny do jednoho roku od účinnosti zákona učinit návrh tehdejšímu příslušnému středisku geodézie na zápis svého vlastnictví (k tomu blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2322/2005). V daném případě však tento návrh ze strany dovolatele učiněn nebyl.
Dovolací soud považuje za nadbytečné se zabývat otázkou oprávněnosti držby ze strany žalovaného a jeho právních předchůdců ve vztahu k vydržení předmětných nemovitostí, jak to učinil odvolací soud. Ten však každopádně postupoval v konečném důsledku správně, pokud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
Nebylo tedy shledáno naplnění dovolacího důvodu označeného žalobcem. Dovolací soud také nezjistil, že by v řízení před soudy obou nižších stupňů došlo k vadám vedoucím ke zmatečnosti nebo k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalobci byla vzhledem k neúspěchu ve věci uložena povinnost zaplatit náklady dovolacího řízení žalovanému (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.). Tyto náklady protistraně vznikly (dovolací řízení zahájeno již po 1. 9. 2006) ve výši odměny za vyjádření k dovolání. Základní sazba tu činila 20.000,- Kč, a po krácení na polovinu představovala odměna zástupce částku 10.000,- Kč (§5 písm. b/, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Poté bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. R. P. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování a paušální částky náhrady výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty podle sazby daně z přidané hodnoty (19 % - srov. §47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka 1.957,- Kč. Celkový součet nákladů řízení na straně žalovaného pak činil 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu