ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3620.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3620/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce J. S., IČ 10135316, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , IČ 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 20.856.923 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 405/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012, č. j. 68 Co 532/2011-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 7. 2011, č. j. 41 C 405/2009-61 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 41 C 405/2009-76, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 20.856.923,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Cm 270/2004. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 27. 12. 2004 podala společnost CIUR, a. s. žalobu proti žalovanému J. S. o zaplacení částky 871.803,- Kč s příslušenstvím. Vzal za prokázané, že předmětem smlouvy byl nedoplatek ze smlouvy o dílo uzavřené dne 9. 3. 2003 mezi žalovaným (v tomto řízení žalobcem) a P. T. jako zhotovitelem, když předmětem díla bylo dodání a montáž vzduchotechnického zařízení v provozovně žalovaného ve V. Dále zjistil, že cena díla byla stanovena na částku 1.362.860,- Kč. Žalobce uhradil před realizací díla částku 750.000,- Kč a pohledávka na doplatek ceny díla ve výši 612.860,- Kč a DPH z celkové ceny díla ve výši 258.943,- Kč byla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12. 11. 2004 postoupena na společnost CIUR, a. s. Žalobce v rámci své procesní obrany uvedl, že dosud nebylo dílo řádně ukončeno a předáno a vykazuje vady, proto vzduchotechnické zařízení není funkční. Též vzal za prokázané, že dne 10. 3. 2009 byl vypracován znalecký posudek č. 773/09 Ing. Radimem Ledeckým, v němž byla posouzena funkčnost vzduchotechnického zařízení a rovněž i skutečnost týkající se výměny řídící jednotky vzduchotechnického zařízení na chod tohoto zařízení.
Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle §13 odst. 1,2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Podle odvolacího soudu odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem předpokládá existenci protiprávního úkonu – nesprávného úředního postupu, vznik majetkové újmy a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem majetkové újmy. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v dané věci není příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem, spočívajícím v průtazích řízení při ustanovování znalců v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Cm 270/2004 a tvrzenou škodou, představující pokles obratu ve výrobě v letech 2005 - 2008 v souvislosti s tím, že v jeho provozovně je nefunkční vzduchotechnické zařízení. Odvolací soud dále vyslovil, že i kdyby bylo prokázáno, že v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Cm 270/2004 nastaly průtahy, soud prvního stupně správně dovodil, že nepřiměřeně dlouhé řízení nemohlo být v příčinné souvislosti s tím, že žalobci klesl obrat ve výrobě v letech 2005 - 2008 oproti roku 2004 proto, že nemohl podnikat podle podnikatelského záměru (vyrábět bazény i v období od října do dubna kalendářního roku). Zaujal názor, že i pokud by znalecký posudek byl vypracován již prvním znalcem, který byl v řízení před Městským soudem ustanoven, pak výsledek znaleckého zkoumání nemohl ovlivnit samotnou nefunkčnost vzduchotechnického zařízení, v důsledku které podle žalobce došlo k poklesu jeho výroby. Podle odvolacího soudu jestliže žalobce tvrdí, že mu bylo dodáno vadné dílo, je třeba zvažovat odpovědnost dodavatele za takové dílo, případně odpovědnost samotného objednatele, pokud dílo užívá či ho po jistou dobu reálně užíval a rovněž do díla významným způsobem zasahoval. Dále poznamenal, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, je v dané věci nepřípadný, neboť se v něm Nejvyšší soud zabývá nadbytečným prováděním důkazů (vypracováním znaleckého posudku) ve vztahu k celkové délce řízení, ale v souvislosti s nárokem na odškodnění nemajetkové újmy, která vznikla žalobci v souvislosti s nepřiměřeně dlouhou dobou řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. V dovolání rekapituloval průběh řízení před soudy obou stupňů. Namítal, že soudy nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí. Podle dovolatele v dané věci není pochyb o existenci protiprávního úkonu, a to nesprávného úředního postupu, spočívajícího v průtazích v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 270/2004 s tím, že průtahy v tomto řízení trvaly 7 let. Poukazoval na skutečnost, že na vlastní náklady nechal zdokumentovat stav vzduchotechnického zařízení znaleckým posudkem č. 231/2006, který vypracoval Doc. Ing. Karel Brož, CSc., a exekutorským zápisem JUDr. I. G. Ohledně výše škody dovolatel dovozoval, že škoda ve formě ušlého zisku skutečně vznikla a jeho výši nechal opět na své náklady stanovit na základě znaleckého posudku, který zpracoval soudní znalec Ing. Rudolf Doucha. Nesouhlasil s názorem soudů obou stupňů, že mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou neexistuje příčinná souvislost. Podle dovolatele nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je, aby mezi protiprávním úkonem (nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze) na straně jedné a škodou (ušlým ziskem) na straně druhé existoval vztah příčiny a následku. Namítal, že soudy měly izolovat občanskoprávně relevantní následek a občanskoprávně relevantní příčinu. Podle dovolatele občanskoprávně relevantním následkem je v dané věci způsobení škody ve formě ušlého zisku. Dále tvrdil, že příčinou vzniku škody byla skutečnost, že došlo k nebývalým průtahům v soudním řízení, díky nimž nemohl žalobce nechat opravit vzduchotechnické zařízení. Vytýkal soudům obou stupňů, že v projednávaném případě pominuly, že při hodnocení existence příčinné souvislosti je třeba vycházet z teorie adekvátní příčinné souvislosti . Podle dovolatele oba soudy měly při hodnocení předvídatelnosti vycházet z objektivního měřítka, tj. zda byla škoda předvídatelná každou rozumně se chovající osobou, která by se nacházela v době způsobení škody na místě žalobce. Podle dovolatele odvolacímu soudu mělo být zřejmé, že neustálým obměňováním znalců dojde k průtahům v řízení, které zapříčiní, že spor ohledně vzduchotechniky nebude ukončen, a proto vzduchotechnické zařízení nebude moci být opraveno. Namítal, že mezi průtahy v řízení a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost. Dále poukazoval na nesprávný názor soudů, že žalobce svým jednáním porušil povinnost stanovenou v ustanovení §415 o. z. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, v němž bylo stanoveno, že stát nese odpovědnost za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku. Vytýkal rovněž odvolacímu soudu, že se nevypořádal s rozhodnutími ESLP ze dne 25. 6. 1987, ve věci Capuano proti Itálii a ze dne 22. 2. 2001 ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, odst. 113, v nichž bylo stanoveno, že hlavní odpovědnost za zpoždění způsobené odbornými posudky leží na státu. Dovolatel navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 28. 5. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupen advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Dovolací soud poznamenává, že s ohledem na důsledky plynoucí z citovaného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř . nelze předně přihlížet k námitce uplatněné v dovolání nesoucí se k údajné vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze a vznikem škody.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
V projednávané věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky existence (resp. neexistence) příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze. Je třeba zdůraznit, že k dané otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009, kde zaujal názor, že otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Dále podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nemůže z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 29 pod č. C 2593). Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobou problematikou se zabýval rovněž Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27.10.2009, sp.zn. I. ÚS 3109/08, v němž vyslovil závěr, že otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní.
Dovolací soud dále podotýká, že problematikou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem se zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „ pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
Vzhledem k tomu, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze vůči právnímu posouzení soudů nižších stupňů nic namítat. Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyla splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou na straně žalobce a nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze, je správný. Protože tento důvod sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť na celkový výsledek dovolacího řízení nemohou mít vliv. Není-li totiž dána příčinná souvislost mezi škodou vzniklou žalobci a nesprávným úředním postupem, nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 2829/11.
Nejvyšší soud, i když si je vědom toho, že mu nenáleží provádět přezkum věci po stránce skutkové, se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, pokud jde o neexistenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody u žalobce a nesprávným úředním postupem žalované.
Dovolací soud se rovněž ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, je v dané věci nutno považovat za nepřípadný.
S ohledem na výše uvedené převzal závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury (od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci) a neodporuje ani hmotnému právu, nejde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu