ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3877.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3877/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce A. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Dudou, advokátem se sídlem v Opavě, Holasická 2, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 419/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.4.2008, č. j. 62 Co 23/2008-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9.4.2008, č. j. 62 Co 23/2008-77, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30.8.2007, č. j. 6 C 419/2006-64, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce uplatňuje veškeré své nároky jako nároky, které získal uzavřením smluv o postoupení pohledávek, tedy jako postupník. Shodně se soudem prvního stupně dále vzal za prokázané, že žalobce uplatňuje nárok na poskytnutí náhradního pozemku za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“).
Odvolací soud vyslovil, že nárok žalobce na vydání náhradních pozemků ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě zanikl dnem 31.12.2005, a to vzhledem k tzv. restituční tečce, nezávisle na tom, že žaloba ve věci byla podána již dne 28.6.2005. Věc posoudil v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaném pod č. 531/2005 Sb., kterým byla zrušena ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě a jejich dědicům. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že shora uvedeným nálezem tedy zůstalo v platnosti přechodné ustanovení v článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. pokud šlo o osoby, které své nároky získaly na základě smluv o postoupení pohledávky, což je případ žalobce. Odvolací soud poznamenal, že oprávněné osobě vzniká při aplikaci ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě pouze právo na poskytnutí obecným způsobem specifikovaného náhradního pozemku, avšak nemá vůči pozemkovému fondu nárok na jeho výběr.
Podle odvolacího soudu lhůta stanovená v ustanovení §13 odst. zákona o půdě je lhůtou propadnou a právo na vydání náhradního pozemku zanikne bez ohledu na to, zda bylo uplatněno u soudu ve stanovené lhůtě či nikoli.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam s tím, že došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces a rozhodnutí dovolacího soudu má pro judikaturu po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že žalovaný vykonává vůli státu v právním vztahu, v němž je stát dlužníkem a je tedy v prodlení s plněním povinností řádně a včas splnit svůj závazek. Namítal, že podáním žaloby muselo dojít ke stavení běhu lhůt, proto právo na vydání náhradních pozemků nemohlo zaniknout. Navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Shora uvedenou problematikou se dovolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž vyslovil závěr, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007 a ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně zdůraznil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb. byla zrušena ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek IV. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům.
Dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.
Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.
V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatele obsažené v dovolání je tedy třeba považovat za nepřípadné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu