ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3932.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3932/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně ABF Realitní s.r.o. , IČ 26489040, se sídlem v Praze 1, Palackého 15/715, zastoupené Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 15, proti žalovanému Š. J. , zastoupenému JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, o zaplacení částky 61.285,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 115 EC 122/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2013, č. j. 32 Co 154/2013-114, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 6. 12. 2012, č. j. 115 EC 122/2012-52, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jí částku 61.285,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neměl povinnost zaplatit žalovanou částku třetímu subjektu, a zaplatila-li ji žalobkyně, nemohlo na straně žalovaného vzniknout bezdůvodné obohacení dle §454 obč. zák. tím, že za něj bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Proti uvedenému rozsudku podala odvolání žalobkyně, jež poté, co byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání Krajskému soudu v Praze, doručila soudu prvního stupně návrh, aby do řízení vstoupil na její místo L. R., neboť žalobkyně na něj předmětnou pohledávku postoupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 4. 2013. K návrhu žalobkyně připojila i souhlas L. R. s jeho vstupem do řízení. Krajský soud v Praze posléze usnesením ze dne 24. 6. 2013, č. j. 32 Co 154/2013-114, tento návrh zamítl. Odvolací soud při úvaze, zda je v daném případě na místě aplikovat §107a odst. 2 o. s. ř., připomenul, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 či sp. zn. 32 Cdo 2650/2012) je možno při jinak formálně doložených předpokladech pro vstup nabyvatele práva do řízení namísto původního účastníka ve výjimečných situacích návrh dle §107a o. s. ř. zamítnout. O takový případ se jedná například tehdy, je-li možno dovodit, že cílem návrhu je zneužití procesní úpravy tak, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné straně žalující nedobytnou. V dané věci bylo řízení zahájeno dne 18. 4. 2012, přičemž podobný nárok proti žalovanému byl projednáván v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 99/2009. K postoupení pohledávky, která je předmětem několik let trvajícího sporu (zjevně míněn odvolacím soudem spor jako takový a nikoliv pouze spor vedený před soudem), došlo krátce před jednáním odvolacího soudu ve věci samé. Takovýto postup lze pokládat za nestandardní a vyžadující zohlednění při rozhodování o návrhu dle §107a o. s. ř., zejména byl-li postupitel v řízení před soudem prvního stupně neúspěšný a byla-li mu uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. S ohledem na předestřené tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě je návrh žalobkyně dle §107a o. s. ř. zneužitím práva ve smyslu §2 o. s. ř., pročež jej zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že „důvody dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak, přičemž v rozhodování dovolacího soudu tato otázka dosud nebyla spolehlivě vyřešena.“ Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu nesprávné posouzení věci a označila jeho argumentaci za nepřesvědčivou i nepřípadnou. Podotkla, že z logiky věci vyplývá, že spor trvá pouze rok a půl, což je v daném případě lhůta poměrně krátká. Odvolací soud dle ní své rozhodnutí neodůvodnil způsobem odpovídajícím intencím závěrů podávajících se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010. Dovolatelka tak navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Své dovolání posléze doplnila podáním ze dne 18. 9. 2013 (tj. po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty, jež počala běžet od doručení usnesení odvolacího soudu dne 8. 7. 2013), v němž s poukazem na právní názory zastávané v judikatuře Nejvyššího soudu blíže rozvedla svůj názor na nepodloženost úvah, jež vedly odvolací soud k zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví, a poukázala na výjimečnost takovéhoto postupu, jenž nemůže být odůvodněn pouhou obavou ze zneužití procesní úpravy, nýbrž si žádá naprostou jistotu soudu v tomto směru. Za pochybení dále považuje, rozhodl-li o návrhu na procesní nástupnictví odvolací soud, nikoliv soud prvního stupně, neboť tímto možná i protiústavním postupem byla v podstatě připravena o jednu rozhodovací instanci.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumenty dovolatelky a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
V posuzované věci je dovolání přípustné dle §238a o. s. ř.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dle §240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
Dle §240 odst. 2 o. s. ř. nelze zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 prominout.
Dle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Z citovaných ustanovení se podává, že důvodnost podaného dovolání lze dovozovat pouze z právní otázky řádně vymezené v podání učiněném ve dvouměsíční dovolací lhůtě, jejíž existence však dovoláním žalobkyně nikterak naznačena nebyla. Právní úvahy odvolacího soudu korelují s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, aprobovaná ve své podstatě i soudem Ústavním - nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11), dle níž nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Jak taktéž připomíná odkazovaná judikatura, aplikovatelnost předestřených závěrů je přitom úzce spjata s konkrétními skutkovými okolnostmi dané věci, jež však s ohledem na shora naznačené předpoklady a limity dovolacího přezkumu není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat. Odlišný názor dovolatelky na hodnocení skutečností, jež vyšly najevo v řízení před soudy nižších stupňů, tedy není způsobilý dovodit důvodnost podaného dovolání. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze usuzovat na to, že by odvolací soud popíral výjimečnost daného postupu a potřebu náležitě doložit ohrožení vymahatelnosti případné pohledávky na náhradu nákladů řízení, tyto podmínky však zjevně měl za splněné.
K argumentu týkajícímu se odnětí instance uplatněnému až v opožděně podaném doplnění dovolání pak Nejvyššímu soudu není v souladu s §240 odst. 1 o. s. ř. a §241b odst. 3 o. s. ř. umožněno přihlížet. Pro úplnost však Nejvyšší soud dodává, že postup odvolacího soudu, jenž po té, co mu byla soudem prvního stupně věc předložena k rozhodnutí o odvolání (§210 o. s. ř.), rozhodl o návrhu na procesní nástupnictví dle §107a o. s. ř., byl zcela souladný s procesní úpravou (§211 o. s. ř.), dle níž v řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (není-li stanoveno jinak), tj. i úprava rozhodování o procesním nástupnictví, dojde-li k němu v průběhu řízení před odvolacím soudem. Okolnost, že toto procesní rozhodnutí upravující průběh řízení je činěno soudem odvolacím, je výrazem racionálního a hospodárného způsobu vedení řízení, jenž není překážkou toho, aby hmotněprávní práva a povinnosti, o jejichž posouzení se v řízení jedná především, byly podrobeny řádnému víceinstančnímu přezkumu, v jehož rámci by bylo možno zohlednit i případné procesní nedostatky, které by mohly ohrozit správnost výsledného posouzení v řízení rozebíraných hmotných práv a povinností. Označila-li dovolatelka tento postup za protiústavní, pak lze jen podotknout, že ani ona sama nenaznačuje, s jakými jejími ústavním pořádkem zaručenými právy by snad mohl být tento postup v rozporu.
S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2014
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu