ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3993.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3993/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: F. H. S. , L. A., zastoupený JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 12, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené JUDr. Kateřinou Mullis, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 147/2011, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2015, č. j. 20 Co 32/2015-245, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. června 2014, č. j. 17 C 147/2011-176, ve výroku pod bodem II, jímž tento soud (pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení práva) zamítl žalobu o určení, že „Česká republika je ode dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nepřetržitě vlastníkem budovy na stavební parcele č. 2111 a stavební parcely č. 2111 o výměře 677 m 2 , druh zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území N. M., obec P.“, jakož i v závislých výrocích nákladových (III a IV), a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
V relevantních právních otázkách se rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále), rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a Nejvyšší soud rovněž neshledává důvody, pro které by pro rozhodnutí určující právní otázky, v rozhodovací praxi dovolacího soudu již dříve vyřešené, měly být posouzeny jinak.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spočívá předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, po procesní stránce v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010), přičemž tyto dvě podmínky nejsou totožné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2084/2009, spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz ). Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků, přičemž tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4641/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2613/2013).
Ačkoliv naléhavý právní zájem bývá zpravidla dán tehdy, když se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem věci, nelze vyloučit situace, kdy bude dán naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem věci je žalovaný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1571/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007).
Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu nebo o jejichž sporné právo jde. Přípustné je rovněž určení právního vztahu nebo práva, jichž se žalobce – z pohledu hmotného práva – neúčastnil, jestliže se takový právní vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní sféry a jím požadované určení proto může ovlivnit jeho právní postavení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 9, ročník 1999, s. 489).
Ačkoliv ani dovolatel zřetelně nerozlišuje mezi oběma shora uvedenými předpoklady úspěšnosti určovací žaloby – věcnou legitimací a naléhavým právním zájmem na žádaném určení, je evidentní, že v relevantních právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (výše citované). Žalobce požaduje pozitivní určení vlastnického práva žalované 2), v situaci, kdy je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán žalovaný 1), přičemž žalobce současně tvrdí a dokládá, že takové určení může přímo ovlivnit i jeho právní postavení (může mít vliv i na nabytí vlastnictví dle zákona č. 403/1990 Sb., resp. na výsledek současně probíhajícího řízení o vkladu práva k předmětným nemovitostem na podkladě dohody o vydání věci, nadto přerušeného právě z důvodu řešení relevantní otázky vlastnického práva v tomto řízení). Nejde tedy o případ, že by žalobce „vnucoval“ vlastnictví jinému subjektu bez toho, že by jím žádané určení mohlo ovlivnit jeho právní postavení; potud je nepřípadná judikatura, jíž žalobce označil v dovolání na podporu této své argumentace.
Ostatní námitky dovolatele týkají se pak vesměs rozhodování a postupu soudu v jiném řízení, o vkladu práva k nemovitostem (věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 6/2011), včetně námitky o nepřípustnosti obnovy tohoto řízení, potažmo tedy překážky věci pravomocně rozhodnuté (kdy tato dovotelem prezentovaná argumentace mohla by snad nalézt své místo při zkoumání podmínek tohoto řízení, nikoliv v daném řízení, nehledě na to, že ke zmatečnostem i tzv. jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Sluší se pak dodat, že s ohledem na změněný skutkový stav nejsou pro danou věc určující ani závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2356/2011, vydaného ve věci týchž účastníků, jde-li v souzené věci sice o tentýž právní poměr mezi účastníky, avšak uplatněný nárok se opírá o jiné skutečnosti, které zde nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později, jak v souzené věci Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2710/2013, jímž odmítl dovolání žalovaného ad 1/, zčásti založené na téže argumentaci o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení práva; ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 51/14.
I o náhradě nákladů dovolacího řízení bude pak rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu