ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4004.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4004/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele K.-N., a. s., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 6. 2007, sp. zn. 18 Co 57/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 17 C 1/2006 (žalobců 1. E. B., 2. D. L. L.a 3. RNDr. J. N., zastoupených advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě podané v této právní věci u soudu dne 31. 5. 1995, bylo rozhodnuto posléze rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 10 z 27. 10. 2006, č. j. 17 C 1/2006-257. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované akciové společnosti vydat žalobkyním H. B. (z jedné ideální čtvrtiny) a RNDr. J. N. (z jedné ideální čtvrtiny) pozemek parc. č. 1201/1, dům č. 478 (na pozemku parc. č. 1201/1), pozemek parc. č. 1201/3 se stavbou na tomto pozemku, pozemek parc. č. 1201, dům čp. 629 na pozemku parc. č. 1202, pozemek parc. č. 1203/1 se stavbou na tomto pozemku, pozemek parc. č. 1203/2 se stavbou na tomto pozemku, pozemek parc. č. 1203/3, pozemek parc. č. 1203/5 se stavbou na tomto pozemku, vše v katastrálním území V., jakož i pozemek parc. č. 1190 v katastrálním území N. Bylo také uloženo žalované akciové společnosti vydat žalobkyni H. B. (z jedné ideální čtvrtiny) a žalobkyni RNDr. J. RNDr. J. N. (z jedné ideální čtvrtiny) 19 zarámovaných obrazů, kreseb a litografií (v rozsudku konkrétně identifikovaných). Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyň, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo vydat žalobkyni H. B. (z jedné ideální čtvrtiny) a žalobkyni RNDr. J. N. (z jedné ideální čtvrtiny) pozemek parc. č. 1189, dům čp. 570 na pozemku parc. č. 1189, pozemek parc. č. 29, pozemek parc. č. 30/1, dům čp. 316 na pozemku parc. č. 30/1 a pozemek parc. č. 30/2 v katastrálním území N. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobkyním H. B. a RNDr. J. N. 39.662,- Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců E. B., D. L. L. B. (právních nástupců původní žalobkyně H. B.) a RNDr. J. N. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 6. 2007, sp. zn. 18 Co 57/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 27. 10. 2006, č. j. 17 C 1/2006-257, změněn ve výroku vyhovujícím žalobě jen tak, že „žalovaná akciová společnost je povinna vydat žalobcům E. B. (z jedné ideální osminy) a D. B. (z jedné ideální osminy) nemovitosti i věci movité uvedené v rozsudku soudu prvního stupně“; jinak byl tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změně tak, že se uvedeným žalobcům náhrada nákladů řízení nepřiznává. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení částku 15.251,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné; odvolací soud uváděl, že sdílí správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně.
Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že žalující E. B., D. B. a RNDr. J. N. jsou právními nástupci původní žalobkyně V. H. (která zemřela 24. 11. 1995), jež byla v tomto případě oprávněnou osobou (podle zákona č. 87/1991 Sb.), a to po svém otci Z. W. a po svém strýci J. W., kteří byli společníky veřejné obchodní společnosti W. a spol. (nešlo tu o právnickou osobu podle tehdejší právní úpravy); jmění vložené členy do této veřejné obchodní společnosti přešlo (po majetkových přesunech v době nacistické okupace za války v důsledku rasové perzekuce vůči W.) podle vyhlášky Ministerstva průmyslu z 27. 12. 1945 č. 141/1946 Ústředního listu znárodněním (bez náhrady) do majetkové podstaty národního podniku K., spojené kovoprůmyslové závody. Nepředcházelo tu odškodnění uváděných majetkových nároků v poválečném období podle zákona č. 128/1946 Sb. a ani po 25. 2. 1948 (s odůvodněním v soudním rozhodnutí, že přihlášení dědicové H. W. a Z. W. se zdržovali v cizině bez souhlasu čs. úřadů). Nárok oprávněné osoby V. H. byl založen až nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.; V. H. pak dne 29. 12. 1994 uplatnila výzvu k vydání věcí, o něž jde v tomto řízení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl tohoto názoru, že na tento případ nedopadá článek II, bod 2, zákona č. 119/1994 Sb. (podle něhož věc nelze vydat byla-li pod 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl schválen 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl schválen ohledně takové věci privatizační projekt anebo vydáno rozhodnutí o privatizaci, když totiž nárok oprávněné osoby – V. H. byl tu založen až nálezem č. 164/1994 Sb.).
Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku žalované akciové společnosti, že vydání nemovitostí brání v daném případě poskytnuté odškodnění J. W. podle mezivládní dohody bývalé ČSSR a USA z 29. 1. 1982. Odvolací soud dovozoval, že uvedená dohoda neměla normativní povahu právního aktu, obsahujícího obecně závazné právní důsledky, takže nebyla důvodem vzniku vlastnictví československého státu k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení; uváděná dohoda nemá vliv na oprávněné restituční nároky podle zákona č. 87/1991 Sb., mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud dospěl i k závěru, že restituční nároky je tu třeba považovat primárně, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových přesunů.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícím žalobě ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (toliko s tou změnou, která vyjadřuje rozsah ideálních spoluvlastnických podílů žalobců E. B. a D. L. L. B., jichž se jim na uvedených vydávaných nemovitostech dostalo v důsledku jejich právního nástupnictví po dřívější žalobkyni H. B., do jejichž práv vstoupili uvedení dva nynější žalobci v důsledku dědění). V části zamítající žalobu zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen ( §206 odst. 2 občanského soudního řádu).
Nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně byl odvolacím soudem změněn podle ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 19. 7. 2007 a dovolání ze strany žalované akciové společnosti bylo dne 26. 7. 2007 podáno u soudu, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se akciová společnost navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že jako dovolací důvody uplatňuje, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání bylo připomenuto, že nároky pozůstalých po J. W. a Z. W. (jimž jako společníkům veřejné obchodní společnosti W. a spol. náležely podíly na zisku společnosti převodu uvedených podílů na okupující Německou říši (k tomuto převodu došlo v roce 1943), nebylo vyhověno usnesením bývalého Okresního soudu civilního v Praze ze 4. 4. 1951, sp. zn. Nc 1555/49 a Nc LI 1564/49.
Dále bylo v dovolání dovolávající se akciové společnosti uváděno, že původní žalobkyně V. H. sice dne 27. 12. 1994 uplatnila výzvu původní žalobkyně k vydání věcí, o něž jde v tomto řízení, ale tato výzva postrádala, podle názoru dovolatelky, základní náležitosti, které požaduje ustanovení §5 odst. 1 zákona č.87/1991 Sb. (např. nebyl v ní vůbec uveden způsob převzetí věcí státem a nebylo v ní uvedeno upřesnění nároku V. H. jako „potomkyně společníků“ veřejné obchodní společnosti W. a spol.). Pro tyto vady výzvy k vydání věci, které nebyly v zákonné lhůtě odstraněny, nárok uplatněný V. H. v důsledku prekluze zanikl, jak měla dovolatelka za to.
V dovolání dovolatelky K., a. s., bylo také poukazováno na to, že ke znárodnění veřejné obchodní společnosti W. a spol. zestátněním došlo k dni účinnosti znárodňovacího dekretu č. 100/1945 Sb., tj. ke dni 27. 10. 1945, vyhláškou Ministerstva průmyslu z 27. 12. 1945 a následným odevzdáním majetkové společnosti dne 7. 3. 1946. Přechod majetku na stát tu tedy neproběhl v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb. (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990). Nárok na poskytnutí náhrady za tento znárodněný majetek vlastně vůbec ze strany původní žalobkyně V. H. (ani ze strany některého jejího právního předchůdce) nebyl uplatněn, když v restitučním poválečném řízení se domáhala pouze „určení neplatnosti převodu podílů společníků veřejné obchodní společnosti W. a spol. na Německou říši“ za okupace v letech 1939-1945. Podle názoru dovolatelky nedošlo v daném případě ani ke konfiskaci majetku „z důvodu rasové perzekuce“ (např. formou holokaustu).
Podle názoru vyjádřeného v dovolání dovolatelky, na daný případ dopadá ustanovení článku II, bod 2 zákona č. 116/18994 Sb., podle něhož nedochází v případech v něm uvedených k absolutnímu zániku restitučního nároku, nýbrž pouze k nemožnosti věc požadovanou restituenty vydat, a to ovšem při zachování nároku na finanční náhradu za věc, tedy dochází rovněž ke zmírnění majetkové křivdy, k níž došlo, ovšem s přiměřeným šetřením o poměrech vzniklých např. v procesu privatizace.
Ve vyjádření žalobců k dovolání dovolávající se akciové společnosti bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť se v tomto případě soudy obou stupňů se skutečnostmi a námitkami, zdůrazňovanými v dovolání, podrobně a řádně vypořádaly s odpovídajícím odůvodněním. Ve vyjádření žalobců bylo poukazováno na to, že v této právní věci došlo již i k vydání věcí vzhledem k ustanovením článku II. bod 2 zákona č. 119/1994 Sb., nýbrž mají za to, že jejich restituční nároky jsou tu primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových přesunů. Za zcela nesprávný a nepatřičný považují žalobci názoru dovolatelky, že tu na straně jejích právních předchůdců nedošlo k potřebné intenzitě rasové perzekuce, když totiž i v případě jejích rodiny došlo k výraznému postupu okupačních nacistických úřadů z důvodu jejich příslušnosti k židovské komunitě, který lze plně označit jako postup perzekuční.
Přípustnost dovolání dovolávající se akciové společnosti tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo h obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 1/2006 Obvodního soudu pro Prahu 10), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Rozhodování o dovolání dovolatelky K. z 24. 7. 2007 proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 6. 2007, sp. zn. 18 Co 57/2007 předcházelo v téže právní věci (nyní sp. zn. 17 C 1/2006 a dříve 5 C 125/95 Obvodního soudu pro Prahu 10) již i vydáním rozsudku dovolacího soudu z 24. 8. 2005 (28 Cdo 1535/2005 Nejvyššího soudu), kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze 7. 10. 2004, sp. zn. 18 Co 437/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 3. 10. 2003, č. j. 5 C 125/95-125, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V uváděném zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu byl především zaujat právní závěr, že v tomto občanském soudním řízení „soudu nenáleželo přezkoumávat rozhodnutí státních orgánů o privatizaci, vydaná v tomto řízení“. Dále měl dovolací soud za to, že „v daném případě nebyla vyřešena otázka, zda tu žalující osoby jsou či nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb.“ Také měl dovolací soud za to, že nebylo možné „zatím mít plně za prokázáno, že tu ohledně majetku společníků veřejné obchodní společnosti W. a spol. – tedy J. W. a Z. W. – šlo nebo nešlo o majetek fyzických osob, které měly na věci nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a zda k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvlášních předpisů, tu došlo z důvodů rasové perzekuce a zda tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (viz §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Dovolací soud měl také za to, že soudy se tu rovněž „nezabývaly tím, zda tu nešlo o neposkytnutí náhrady za znárodnění majetek“. Soudy tu také, podle názoru dovolacího soudu, „bez dalšího vycházely z ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. bez posouzení toho, zda se žalující osoby staly nebo nestaly oprávněnými osobami teprve nálezem Ústavního soudu ČR č. 16/1994 Sb. (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 29. 11. 2001, III. ÚS 263/01, uveřejněný pod č. 186 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR)“.
Podle uvedených závěrů zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu soudy obou stupňů v dalším řízení postupovaly a dospěly k objasnění a k doložení dovolacím soudem připomínaných otázek, tj. zda žalující lze pokládat za oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zda žalující osoby lze pokládat za oprávněné osoby, na jejichž straně (na straně jejich právních předchůdců) šlo o fyzické osoby, které měly na věci nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a zda tu k převodu nebo k přechodu vlastnického práva došlo za nacistické okupace z důvodu rasové perzekuce, zda tu šlo o případ neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek v roce 1945 a zda se tu žalující osoby staly prováněnými osobami podle zákona č. 87/1994 Sb. teprve v důsledku účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Tyto dovolacím soudem přípomínané otázky (v jeho zrušovacím rozhodnutí z 24. 8. 2005) byly soudy obou stupňů posouzeny v souladu se závěry vyjádřenými v tomto rozhodnutí dovolacího soudu.
Dále se odvolací soud (i soud prvního stupně) zabýval otázkou, zda „vydání nemovitostí v daném případě brání odškodnění, které bylo J. W. (společníku znárodněné veřejné obchodní společnosti W. a spol.) poskytnuto v rámci mezivládní dohody, uzavřené mezi vládami bývalé ČSSR a USA ze dne 29. 1. 1982“. Při posuzování této otázky odvolací soud vycházel z právního názoru, že uváděná mezivládní dohoda „nemohla být případným právním důvodem vzniku vlastnictví československého státu k těmto věcem, a to bez zřetele k tomu, zda eventuálně a v jaké výši postižení státní příslušníci USA obdrželi v souladu s článkem 3 Dohody náhradu za nároky vymezené v článku I odst. 1 a 2 Dohody“. Odvolací soud tedy k této mezivládní dohodě a k náhradě podle ní přihlížel (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), avšak dospěl k právnímu názoru, že „restituční nároky je třeba považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových přesunů“ (viz nález Ústavního soudu ČR z 11. 12. 2001, II. ÚS 515/2000, uveřejněný pod č. 195 ve svazku č. 195 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), přičemž ovšem zaujal právní názor, že tedy zmíněná mezivládní dohoda“ podle svého obsahu a charakteru nemohla být právním důvodem přechodu vlastnického práva k nemovitosti na československý stát, takže neřešila otázku přechodu vlastnického práva (takový právní závěr byl zaujat např. v usnesení Ústavního soudu ČR z 11. 3. 2003, II. ÚS 575/2000).
Za těchto uvedených okolností, zejména právních závěrů z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu (kterými byly soudy obou stupňů v dalším řízení vázány podle ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu), jakož i právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (s přihlížením k právním závěrům Ústavního soudu ČR), nemohl dospět dovolací soud přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí proti němuž směřuje dovolání dovolávající se akciové společnosti, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu o dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolalteky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání žalované, použil dovolací soud ve smyslu §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníkovi řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobců k dovolání dovolatelky, uvádějícímu v podstatě jen to, co žalobci již uplatnili a uvedli v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu