ECLI:CZ:US:2003:2.US.575.2000
sp. zn. II. ÚS 575/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti E. H., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, a o návrhu na zrušení Dohody mezi vládami ČSSR a Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973 podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 26. 9. 2000 ústavní stížnost, neboť se domnívá, že pravomocným rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 8. 2000 (28 Cdo 1458/2000) byla porušena její základní práva a svobody zakotvená v čl. 1, čl. 2, odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11, odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost byla v této části posouzena jako včas podaná (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon") a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem (§30 odst. 1, §34, §72 odst. 4 zákona), Ústavní soud shledal, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé. Současně navrhla, aby Ústavní soud nařídil orgánu veřejné moci, aby jí nahradil náklady řízení.
Stěžovatelka následným podáním ze dne 20. 3. 2001 navrhla podle "§64 odst. 2 písm. d)" zákona zrušení jiného právního předpisu, za nějž považovala Dohodu mezi vládami ČSSR a Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973. Návrh na návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení lze podat za podmínek ust. §74 zákona, které umožňuje (v situaci kdy uplatněním právního předpisu nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti) rozhodovat pouze o návrhu podaném společně s ústavní stížností. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o dovolání bylo stěžovatelce doručeno dne 20. 9. 2000, bylo nepochybné, že lhůta k podání takového návrhu uplynula nejpozději dne 21. 11. 2000 (§74 ve spojení s §72 odst. 2 zákona). Proto byl návrh na zrušení Dohody mezi vládami ČSSR a Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973 odmítnut jako opožděně podaný (§43 odst. 1 písm. b) zákona).
Z ústavní stížnosti, odůvodnění napadeného rozhodnutí a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, vyplývá následující průběh řízení. Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8. 12. 1998 (20 C 126/95-76) zamítla návrh podaný stěžovatelkou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v tehdy v platném znění (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), jímž se stěžovatelka domáhala, aby ve věci dohody o vydání nemovitosti byla rozhodnutím soudu nahrazena vůle k uzavření dohody o vydání nemovitosti. V této dohodě měly mít obec hl. m. Praha a městská část Praha 3 postavení vydávajících a stěžovatelka měla mít postavení příjemkyně. Důvodem pro zamítavé rozhodnutí bylo zejména zjištění soudu, že předmětná nemovitost přešla na stát na základě Dohody mezi vládami ČSSR a Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973, ve spojení s výměnnými dopisy, které tvoří nedílnou součást dohody (dále jen "Dohoda o vypořádání"), přičemž původní vlastník nemovitosti A. H. byl na základě této dohody odškodněn. Z dopisu Majetkového úřadu ze dne 22. 3. 1996 soud zjistil, že Správa pro věci majetkové a devizové dne 18. 6. 1989 (14/107917/89/HK) deklarovala, že u kanadské "F." uplatnil původní vlastník předmětné nemovitosti nárok na náhradu za výše uvedenou nemovitost (pod číslem 2/230); náhrada byla kanadskou stranou přiznána a dne 12. 11. 1976 původní vlastník nemovitosti stvrdil přijetí části náhrady za majetek zanechaný v bývalé ČSSR. K odškodnění došlo v souladu se zákonem, takže nelze újmu odškodňovat znovu. Proto nebyly splněny podmínky zákona o mimosoudních rehabilitacích a nevznikla povinnost k vydání věci. Vůči žalované obci hl. městu Praha pak byl návrhu zamítnut především z tohoto důvodu, že jí nebyla doručena výzva k vydání nemovitosti (§5 zákona o mimosoudních rehabilitacích). [Soud prvního stupně se ve svém rozhodování důsledně řídil usnesením Městského soudu v Praze (č.j. 39 Co 351/97-53 ze dne 24. 11. 1997), kterým byl z podnětu odvolání stěžovatelky zrušen původní zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (č.j. 20 C 126/95-42 ze dne 1. 11. 1996) vydaný v téže věci.] Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 12. 1998 se stěžovatelka znovu odvolala k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem (č.j. 15 Co 358/99-101 ze dne 2. 11. 1999) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl rovněž návrh na připuštění dovolání. Městský soud v Praze plně odkázal na závěry soudu prvního stupně a ztotožnil se i se závěrem, že je-li Dohoda o vypořádání platná, pak nepřešly předmětné nemovitosti na stát bez právního důvodu a nejsou proto podmínky pro aplikaci §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Soud se neztotožnil s námitkami stěžovatelky, že Dohoda o vypořádání je paaktem, který se nestal součástí právního řádu dnešní ČR, protože neprošla transformační procedurou a nebyla řádně publikována. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud České republiky rozsudkem zamítl (č.j. 28 Cdo 1458/2000-114 ze dne 30. 8 2000).
Dovolací soud konstatoval, že platnost a účinnost Dohody o vypořádání je třeba posuzovat podle předpisů platných v době jejího sjednání. Z těchto předpisů však vyplývá, že k tomu, aby byly mezinárodní smlouvy obdobné Dohodě o vypořádání platnými, nebylo třeba jejich publikace, a k jejich vstupu v účinnost se nevyžadoval předchozí souhlas Federálního shromáždění. Proto dovolací soud konstatoval, že Dohoda o vypořádání nabyla účinnosti dne 22. 4. 1973 a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR (sp. zn. 3 Cz 60/86, ze dne 30. 1. 1987, který byl publikován pod číslem 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který formuloval důsledky plynoucí z vypořádání podle Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982. Podle tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR okolnost, že došlo k vypořádání nároků státních příslušníků Spojených států amerických, znamenala zánik příslušných nároků, k čemuž byly soudy povinny přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že nemá důvod se odchýlit od takto formulované zásady vyslovené v souvislosti s aplikací obecných předpisů, rovněž v případech restitucí a tedy i zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. O majetkové křivdě nelze podle Nejvyššího soudu ČR uvažovat v případech, kdy nárok osoby dotčené nezákonným aktem státu, byl uspokojen jiným způsobem. Za takový případ uspokojení nároků nutno podle dovolacího soudu považovat výplatu náhrady způsobem stanoveným ve shora zmíněné mezivládní dohodě. Pojmově je tak vyloučena možnost aplikace ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Závěry odvolacího soudu je proto nutno podle dovolacího soudu považovat za správné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, pokud jde o otázku platnosti, resp. účinnosti Dohody o vypořádání, protože i podle tehdejších předpisů bylo nutné mezinárodní dohodu týkající se občanských práv nejenom publikovat, ale před ratifikací i odsouhlasit Federálním shromážděním ČSSR. Předmětná dohoda se přímo dotýkala vlastnického práva, jež je jedním ze základních lidských práv a vztahovala se na větší počet subjektů. Stěžovatelka nemá námitek proti účinnosti smlouvy z hlediska práva mezinárodního, avšak z hlediska účinnosti vnitrostátní nemůže Dohoda o vypořádání obstát, neboť pouze publikovaný pramen práva má povinnost občan respektovat. I kdyby tehdejší komunistické právo umožňovalo takto důležitý předpis nezveřejnit, bylo by v rozporu se základním vnímáním občanských práv v demokratickém světě. Protiprávnost minulého režimu je uzákoněna zákonem č. 198/1993 Sb., ale soudy k němu vůbec nepřihlížely. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí za diskriminační z hlediska rovnosti práv a povinností občanů. Zákon o mimosoudních rehabilitacích umožnil získat zpět majetek občanů, kteří sami (byť nedobrovolně) uzavřeli kupní smlouvu a předmět koupě takto úplatně na stát převedli. Obdobně je tomu i u znárodnění za náhradu. Dovozuje-li dovolací soud z vyplacení této náhrady zánik restitučního nároku v důsledku splnění, pak podle stěžovatele není tento názor správný, protože by v důsledku znamenal nemožnost restituce i tam, kde byl majetek převeden smlouvou kupní. Stěžovatelka tvrdí, že i přes vyplacenou náhradu pociťuje újmu a rozhodně nelze tuto náhradu považovat za uspokojení jiným způsobem, jak konstatuje Nejvyšší soud. V rámci spravedlivého posouzení věci je třeba dospět k závěru, že i naši krajané musí mít rovné postavení před zákonem s občany žijícími v ČR, tj. musí jim být dána možnost navrácení majetku zabaveného tehdejším protiprávním režimem, byť by to bylo vázáno na povinnost vrátit náhradu od kanadské vlády. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 1 Listiny, zakotvující rovnost občanů, čl. 2 odst. 2 Listiny, protože orgán veřejné moci neuplatňoval státní moc způsobem, který zákon stanoví, čl. 3 odst. 1 Listiny, když základní práva a svobody nebyly zaručeny bez rozdílu, čl. 11 odst. 1 Listiny, když napadeným rozhodnutím je zasahováno do výkonu vlastnického práva stěžovatelky a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, když stěžovatelce bylo znemožněno pokojně užívat svůj majetek. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Nejvyšší soud České republiky ve vyjádření předsedy senátu [§30 odst. 4 zákona] ze dne 22. 11. 2000 sdělil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a v podrobnostech dodal, že diskriminační záměry, které stěžovatelka přičítá čsl. vládě, lze obtížně dovozovat na straně tehdejších kanadských orgánů. Otázka důsledků aktů veřejného práva pro oblast soukromého práva je dle dovolacího soudu obecně složitá, avšak pokud stát činí v oblasti mezinárodního práva kroky směřující k uspokojení nároků svého občana, pak nelze pochybovat, že takové kroky se promítají rovněž do oblasti soukromého práva. K námitce nepublikování Dohody o vypořádání předseda senátu Nejvyššího soudu uvedl, že smyslem publikace předpisu je zajištění možnosti adresátů seznámit se s jeho důsledky. Jak vyplývá z textu Dohody o vypořádání a připojených nót, byly osoby, jichž se dotýkala, s jejím obsahem a důsledky seznámeni. Pokud by Nejvyšší soud ČR nevážil a nepřihlížel ke skutečnosti, že restituční požadavek byl odškodněn v rámci vypořádání dle mezinárodní dohody, byl by takový postup v rozporu s dobrými mravy. Proto má Nejvyšší soud za to, že ústavní stížnost není důvodná. Nejvyšší soud dal souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Městská část Praha 3 v postavení vedlejšího účastníka se ve svém vyjádření ze dne 21. 11. 2000 neztotožnila s právními vývody stěžovatelky ohledně platnosti a účinnosti Dohody o vypořádání. Uvedená Dohoda sice mohla být podkladem k provedení formální změny vlastnictví, ale nelze dovodit, že by taková změna nastala automaticky. Podle názoru Městské části Praha 3 docházelo v minulosti k protiprávním faktickým aktům státních orgánů ČSSR, když vlastnické právo odškodněných k jejich majetku bylo de facto "přepsáno" v evidenci nemovitostí bez řádného správního či soudního rozhodnutí nebo bez vydání právního předpisu o přechodu vlastnictví. Zda-li tato nezákonnost a takový nezákonný akt v podmínkách konkrétního případu byl křivdou, která měla být napravována podle restitučních předpisů, je věcí, která měla být v předchozích řízeních předmětem dokazování. Avšak uvedenou nezákonnost nelze napravovat jako křivdu tak, jak bylo požadováno stěžovatelkou v předchozích soudních řízeních a proto je ústavní stížností napadené rozhodnutí v souladu s ústavním pořádkem. V závěru Městská část Praha 3 navrhla, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl a vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Obec hl. m. Praha v postavení vedlejšího účastníka ve svém vyjádření ze dne 10. 1. 2001 označila rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze za rozhodnutí, jež jsou v souladu se zákonem. Zejména Nejvyšší soud se velmi podrobně zabýval dovoláním stěžovatelky a jeho závěry jsou správné, proto by měla být ústavní stížnost zamítnuta. Obec hl. město Praha vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ministerstvo financí ČR k dotazu uvedlo, že má k dispozici originál zprošťujícího prohlášení A. H., kterým jmenovaný zprošťuje a osvobozuje vládu Kanady, vládu Československé socialistické republiky a československé občany od nároku, za který byla tato platba učiněna. Ministerstvo přiložilo kopii tohoto prohlášení a zaslalo text Dohody o vypořádání, včetně výměnných dopisů tvořících nedílnou součást této dohody a uvedlo, že podle tehdy platné úpravy platnost mezinárodních smluv nevyžadovala jejich vyhlášení.
Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí napadené ústavní stížností z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejdříve bylo posouzeno údajné porušení čl. 11 Listiny. Podle odst. 1 tohoto ustanovení má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a je mu poskytována stejná ochrana. Protože podle ustálené judikatury Ústavního soudu čl. 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované, existující a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně, Ústavní soud dovozuje, že tento článek v souzené věci (tzn. v restitučním řízení) aplikovatelný není [k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995 nebo nález ve věci I. ÚS 107/96, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 72, Praha 1996]. Toto konstatování lze vztáhnout rovněž na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V podstatě z obdobných důvodů bylo nutno odmítnout ústavní stížnost v té části, kde namítala porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka spatřovala diskriminaci v tom, že "zákon o mimosoudních rehabilitacích umožnil získat zpět majetek občanům, kteří sami (byť nedobrovolně) uzavřeli kupní smlouvu a předmět koupě takto úplatně na stát převedli", tato námitka však není přiléhavá, když zpochybňovaný postup byl výslovně umožněn zákonodárcem. Ustanovení §6 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, umožňující restituci i v případech, kdy bylo oprávněným osobám v minulosti poskytnuto nějaké plnění, Ústavní soud vždy interpretoval v závislosti na kontextu vymezeném situací, v níž se konkrétní jednotlivci ocitli v době, kdy byli v dosahu moci tehdejšího státu. Stěžovatelka však takové okolnosti v průběhu celého řízení vůbec nenamítala, a brojila zejména proti platnosti Dohody o vypořádání. Odhlédnuto od toho, že výše uvedená ustanovení Listiny jsou především poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby ve své zákonodárné činnosti respektoval práva a svobody vyplývající z hlavy druhé až páté Listiny základních práv a svobod, muselo by se i zde jednat o porušení konkrétních práv a svobod.
Ústavní soud vycházeje z toho, že není vázán odůvodněním podaného návrhu, se dále zabýval důvodností ústavní stížnosti z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu ve smyslu (především) hlavy páté Listiny. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svůj dřívější právní názor vyslovený ve vztahu k Dohodě o vypořádání, podle kterého na základě náhrady vyplacené kanadské vládě, mající za následek plné a konečné vypořádání kanadských nároků vůči čs. státu a jeho občanům, "nelze pod aspekty ústavně zaručených základních práv a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu ČR, dle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění účelu zákona č. 87/1991 Sb." [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 102/01 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 22., vydání 1., č. 17, Praha 2001]. Ústavní soud, který ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální (a nikoliv formální) pojetí právního státu a interpretaci právních norem z hlediska jejich účelu a smyslu, tedy připouští, že není v rozporu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., jestliže ke zmírnění některých majetkových křivd došlo jinou formou než prostřednictvím citovaného zákona, jelikož účelem restitučních předpisů bylo pouze zmírnění některých majetkových křivd, k nimž v rozhodném období došlo. Jestliže tedy ke zmírnění těchto křivd již došlo jiným způsobem, a to na základě mezivládní dohody, nelze ve vyloučení uplatněného restitučního nároku z režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích spatřovat rysy protiústavnosti [z tohoto právního názoru vychází i nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2000, sp.zn. I. ÚS 306/01, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu www.concourt.cz]. Ústavní soud neshledal důvod k odchýlení se od těchto závěrů.
Nárok na restituce v této věci obecně neplyne ze základních práv a svobod jedince a je věcí státu, zda a v jakém rozsahu přistoupí k nápravě právních poměrů, které vznikly v jiném státním režimu. V souladu s Dohodou o vypořádání byla tehdejší československou vládou kanadské vládě vyplacena částka, mající za následek plné a konečné vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československému státu a jeho občanům (čl. I Dohody o vypořádání). Rozdělení této částky bylo ve výlučné pravomoci kanadské vlády (čl. V Dohody o vypořádání). Ústavní soud vycházel z toho, že manželu stěžovatelky byla kanadskou stranou vyplacena k jeho žádosti ze dne 12. 11. 1976 náhrada. Vyplývá to jak z tvrzení samotné stěžovatelky, tak z rozhodnutí soudu prvního stupně, a konečně i ze sdělení Ministerstva financí zaslaném Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2001[pc1601]. Vyplacením náhrady došlo k naplnění účelu zákona o mimosoudních rehabilitacích, jímž bylo pouhé zmírnění některých majetkových křivd, k nimž v rozhodném období došlo. Vedoucí úvaha smyslu restituce byla v tomto případě naplněna, když k odškodnění nároku z kanadské strany došlo.
V dané věci nebylo možno přehlédnout některá tvrzení pramenící z nesprávného chápání právní povahy Dohody o vypořádání a jejích důsledků v oblasti vnitrostátního práva. Stěžovatelka (ve shodě s obecnými soudy) tvrdí, že předmětná nemovitost přešla na stát v důsledku uzavřené Dohody o vypořádání a namítá, že z hlediska účinnosti vnitrostátní nemůže Dohoda o vypořádání obstát, neboť pouze publikovaný pramen práva má povinnost občan respektovat. Ústavní soud již dříve uvedl, že v době, kdy byla uvedená dohoda uzavřena, panoval v ČSSR dualistický přístup k poměru mezinárodního a vnitrostátního práva. Z toho plyne, že pokud by dohoda uzavřená mezi dvěma vládami měla mít přímý vliv na majetkové poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců, musela by být do právního řádu ČR (resp. ČSSR) inkorporována odkazem v některém zákoně [srov. usnesení sp. zn. II US 265/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 23., vydání 1., usn. č. 29, Praha 2001]. Dohoda o vypořádání nepochybně není a ani nebyla součástí českého (československého) právního řádu; důsledkem tohoto faktu však je (pouze) právní situace, za které subjekty českého práva nejsou přímými adresáty práv a povinností z ní (takovými adresáty jsou vlády a další orgány obou států) a nemohou se jí přímo ani dovolat před národními soudy. Přímá vnitrostátní použitelnost Dohody o vypořádání evidentně nebyla smluvními stranami vůbec zamýšlena. Jedná se totiž z povahy věci o dohodu čerpající své opodstatnění z výkonu diplomatické ochrany Kanady vůči československému státu, na niž nemá občan smluvní strany nárok. Přímá použitelnost by byla proto v rozporu se smyslem Dohody o vypořádání. Předmětem dohody je ostatně globální částka určená k odškodnění, nikoli poskytování individualizovaných plnění ve vztahu k jednotlivým odškodňovaným fyzickým či právnickým osobám. Jednotlivcům (kanadským státním příslušníkům) plynuly z náhradových dohod výhody, nikoli přímé nároky. Ke vzniku konkrétního nároku bylo třeba, aby kanadská vláda rozhodla o individuálním odškodnění každého dotčeného občana z uvedené globální částky. Dohoda o vypořádání je ovšem samozřejmě závazná podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jí řídit, protože musí dodržovat principy právního státu (čl. 1 Ústavy ČR). Jedná se o dohodu mezivládní, jež přímo zavazuje pouze vlády obou států, avšak některá její ustanovení se týkají i orgánů moci soudní. Pokud soudní orgány postupují podle této dohody, nemůže být jejich postup považován druhou smluvní stranou za porušení mezinárodního práva. Námitka stěžovatelky o nedostatku vnitrostátní účinnosti Dohody o vypořádání je proto nepřípadná [II. senát Ústavního soudu zaujal shodný právní názor i v dosud nepublikovaném usnesení ze dne 23. 7. 2002, ve věci sp.zn. II. ÚS 305/01 [pc1602]]. Z obdobných důvodů Dohoda o vypořádání (podle svého obsahu a charakteru) nemohla být ani právním důvodem přechodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti na československý stát - neřešila totiž otázky přechodu vlastnického práva. Důsledkem dohody však byla ztráta možnosti vznášet své nároky přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního práva), tak nepřímo, prostřednictvím své vlády.
Pokud obecné soudy zamítly restituční nárok stěžovatelky, neboť shledaly, že nárok již byl řádně odškodněn podle mezivládní dohody, postupovaly ústavně konformně. Jejich právní závěry totiž odpovídají skutkovým zjištěním, nejsou s nimi v extrémním rozporu a nedošlo jimi proto k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že návrh byl shledán zjevně neopodstatněným, nemohl Ústavní soud ani rozhodnout ve smyslu ust. §83 odst. 1 zákona tak, že náklady zastoupení stěžovatelky zcela nebo zčásti zaplatí stát, a proto byl i tento návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. března 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu
[pc1601]ověř zda 2001
[pc1602]doplň ověř a zvaž použití