ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4352.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4352/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně Tank ONO, s.r.o. , IČ 48365289, se sídlem v Plzni, Domažlická 160, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalované PROLEMAX s.r.o. , IČ 26342057, se sídlem v Plzni, Cvokařská 160/10, zastoupené Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, o 462.532 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 25 C 218/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2015, č. j. 18 Co 200/2015-92, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 18. 3. 2015, č. j. 25 C 218/2014-81, řízení přerušil do pravomocného skončení věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm 174/2015. Soud shledal, že řízení o nároku na vydání bezdůvodného obohacení, kteréžto mělo vzniknout žalované užíváním pozemků nabytých žalobkyní na základě kupní smlouvy uzavřené dne 11. 10. 2013 se společností TEPON s.r.o. (dále též jen „dlužník“ či „prodejce“), je třeba dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit. Ohledně prodejce je totiž vedeno insolvenční řízení a na jeho majetek byl dne 7. 4. 2014 prohlášen konkurs, přičemž do soupisu majetkové podstaty byly zahrnuty i nemovitosti nabyté žalobkyní na základě shora zmíněné kupní smlouvy, již měl insolvenční správce za neplatnou pro rozpor s §39 obč. zák. Současně ve vztahu k tomuto majetku byla podána odpůrčí žaloba, o níž je vedena ve výroku usnesení označená soudní pře, v jejímž rámci se řeší platnost kupní smlouvy i vlastnictví předmětných nemovitostí. Z důvodu procesní ekonomie je tak vhodné, aby o předběžné otázce týkající se sporného vlastnického práva bylo rozhodnuto nejprve v incidenčním řízení probíhajícím před jiným soudem.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, který je usnesením ze dne 8. 6. 2015, č. j. 18 Co 200/2015-92, změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Ve sporu projednávaném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm 174/2015 se totiž insolvenční správce domáhá dle §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), určení neúčinnosti předmětné kupní smlouvy ze dne 11. 10. 2013, v této při oproti tomu žalobkyně po žalované požaduje vydání obohacení za období od října 2013 do 1. 6. 2014. Řízení o odpůrčí žalobě vede k určení, zda věc či jiná majetková hodnota patří do majetkové podstaty . Jelikož rozhodnutí o neúčinnosti má v souladu s §235 odst. 2 a §236 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. konstitutivní povahu, náleží plnění z neúčinných právních jednání do majetkové podstaty teprve právní mocí tohoto rozhodnutí, jak se podává z §239 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., a do této doby je nelze pojmout ani do soupisu majetkové podstaty. Za popsaných okolností není přípustná ani vylučovací žaloba. Neúčinností pak v souladu se zmiňovanými ustanoveními není dotčena platnost úkonu. Předestřené dokládá absenci důvodu pro přerušení řízení, pročež krajský soud přistoupil k naznačené změně rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce ve smyslu §237 o. s. ř. a je založené na nesprávném právním posouzení, pročež je na dovolání možno pohlížet jako na přípustné i důvodné. Dovolatelka zdůraznila, že v podané odpůrčí žalobě je insolvenčním správcem namítána neplatnost předmětné kupní smlouvy i poukazováno na neúčinnost tohoto úkonu. Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm 174/2015 tedy bude řešena mimo jiné otázka absolutní neplatnosti kupní smlouvy, kterýžto fakt byl odvolacím soudem zcela opomenut a v odůvodnění rozhodnutí nevypořádán. Toto pochybení činí rozhodnutí odvolacího soudu nejen nezákonným, ale i nepřezkoumatelným. Otázka platnosti smlouvy je přitom pro nyní projednávaný spor zásadní a její zodpovězení se neobejde bez součinnosti insolvenčního správce dlužníka, což povede k navyšování nákladů řízení, jakož i zdvojování důkazních prostředků, které jsou součástí sporu o odpůrčí žalobě. Z §231 zákona č. 182/2006 Sb. se podává, že insolvenční soud je jediný povolán k posouzení neplatnosti právního jednání dlužníka, přičemž pokud o neplatnosti rozhodne v průběhu insolvenčního řízení jiný soud, není toto rozhodnutí v insolvenčním řízení závazné, a může tak dojít i ke zcela opačnému posouzení přezkoumávaného úkonu. Dovolatelka dále poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu reprezentovanou například usnesením sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, jíž požadavek na přerušení řízení zjevně konvenuje. Přerušení řízení si tedy žádají zejména ohledy na hospodárnost řízení i možné negativní dopady na účastníky řízení (především ve vztahu k žalované). Svou polemiku s usnesením odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalované, označila dovolání za nepřípustné a navrhla jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku ve smyslu citovaného ustanovení ovšem dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředestřela. Je třeba připomenout, že §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou, jehož aplikaci může Nejvyšší soud korigovat, pouze shledá-li úvahy soudů nižších stupňů zjevně nepřiměřenými (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, či obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5283/2014), což se samozřejmě týká i zhodnocení hospodárnosti řízení či jiných obecných kritérií relevantních při zvažování vhodnosti tohoto kroku, jež jsou zmiňovány v dovolatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013. Argumentace dovolatelky pak nějakému netolerovatelnému excesu odvolacího soudu nenasvědčuje. Okolnost, že pro řízení významná právní otázka se má stát předmětem soudního přezkumu i v odlišném soudním sporu, pak (nehledě na riziko eventuálních rozdílných názorů) sama o sobě nevylučuje, aby si ji soud posoudil sám, čemuž nasvědčuje i dikce §135 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013). Je na soudu, aby se případně s příslušným rozhodnutím vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. Rovněž dovolatelkou uváděné restrikce v tomto směru spjaté se zvláštní povahou insolvenčního řízení a s ním souvisejícími soudními spory (zde srovnej zákon č. 182/2006 Sb.) nejsou natolik kategorické, aby bez dalšího bránily soudu v jiné při posoudit si samostatně otázku platnosti právního úkonu dlužníka (k tomu přiměřeně srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, vyslovující se k výkladu účelu §231 zákona č. 182/2006 Sb.). Uvedené se o to více prosadí za situace, v níž se zjevně jedná o spory osob odlišných (viz §159a o. s. ř.).
Námitka, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nevypořádal s tím, že ve sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm 174/2015 se bude řešit i otázka neplatnosti rozebírané kupní smlouvy, pak povětšinou směřuje především k vytknutí vady řízení, jíž se (není-li spjata s právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř.) může Nejvyšší soud zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto se sluší dodat, že byť odvolací soud své úvahy zcela návodně nevyložil, lze usuzovat, že problematiku neplatnosti a jejích dopadů na projednávanou věc úplně ze zřetele neztratil, neboť tato otázka se dozajista ve značné míře promítá do jeho výsledného závěru (viz výše). Okolnost, že dovolatelka je s to argumentačně brojit proti náhledu odvolacího soudu na předmětnou otázku, pak opět nasvědčuje tomu, že poukazovaný nedostatek odůvodnění odvolacího soudu nebyl závažnějším způsobem na újmu uplatnění jejích práv (k tomu srov. více usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
S ohledem na předestřené tedy Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu