ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.442.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 442/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce M. L. , bytem v B., zast. JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 870.027,54 Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 242/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2011, č. j. 64 Co 337/2011-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 3. 2011, č. j. 12 C 242/2010-52, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 870.027,54 Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že usnesením Policie ČR ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. ČTS: PSC-828/TČ-2008, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro skutek spočívající v tom, že dne 19. 7. 2007 kolem 23.15 hod. před vchodem do restaurace v K. D. v úmyslu usmrtit a zmocnit se jeho věcí, zavíracím nožem o délce čepele 10 cm, střední silou bodl do levé poloviny hrudníku do oblasti 4. – 5. mezižebří poškozeného K. F., přičemž rána pronikla nejméně k žebrům a léčba poškozeného nepřesáhla šest týdnů, ač v případě proniknutí čepele nože k hrudní stěně mohlo dojít k bezprostřednímu ohrožení životně důležitých orgánů a života poškozeného, a v průběhu útoku strhl poškozenému z krku zlatý řetízek s přívěskem a prstenem s bílým kamenem v hodnotě nejméně 3.400,- Kč. Předmětným usnesením policejního orgánu bylo rovněž zahájeno trestní stíhání žalobce pro skutek představovaný tím, že na stejném místě po ukončení útoku na poškozeného K. F. v přítomnosti dalších osob údery pěstí do obličeje napadl poškozeného R. Z. Dne 15. 12. 2008 byl žalobce zadržen a následně vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) trestního řádu. Na základě podané obžaloby byl žalobce rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 2 T 37/2009, uznán vinným ze spáchání výše popsaných skutků kvalifikovaných jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody na 12 let. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 8 To 86/2009, rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a nově rozhodl tak, že žalobce uznal vinným ze spáchání skutku spočívajícího v tom, že dne 19. 7. 2007 kolem 23.15 hod. před vchodem do restaurace v K. D., v přítomnosti dalších osob, ač byl srozuměn, že může dojít k poranění důležitých orgánů v hrudníku uložených, zavíracím nožem o délce čepele 10 cm, střední silou bodl do levé poloviny hrudníku do oblasti 4. – 5. mezižebří poškozeného K. F., přičemž rána pronikla nejméně k žebrům a léčba poškozeného nepřesáhla šest týdnů, a poté na stejném místě v přítomnosti dalších osob údery pěstí do obličeje napadl poškozeného R. Z., a ze spáchání skutku představovaného tím, že v průběhu útoku na K. F. tomuto strhl z krku zlatý řetízek s přívěškem a prstenem s bílým kamenem v hodnotě nejméně 3.400,- Kč a tyto věci si ponechal. Uvedené skutky odvolací soud kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 trestního zákona a trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) trestního zákona a výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a žalobce za ně odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let za současného uložení dohledu. Dne 7. 10. 2009 byl žalobce propuštěn z vazby.
Odvolací soud přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně, že za situace, kdy trestní stíhání žalobce nebylo zastaveno a žalobce nebyl ani zproštěn obžaloby (naopak byl uznán vinným ze spáchání stíhaných skutků), nejsou dány zákonné podmínky odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (usnesení o zahájení trestního stíhání) či rozhodnutím o vazbě (§§8, 9 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“). Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že nemůže být dána příčinná souvislost mezi trestním stíháním žalobce a ušlým ziskem v podobě výdělku, kterého žalobce po propuštění z vazby nedosahoval po dobu své nezaměstnanosti. Správnou shledal rovněž úvahu soudu prvního stupně, že se zřetelem na dikci ustanovení §31a zák. č. 82/1998 Sb. lze přiznat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby pouze v případě nezákonného rozhodnutí o vazbě, k jehož vydání však nedošlo. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě o náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby ve výši 180.664,50 Kč a ušlém zisku ve výši 339.363,04 Kč vyvolaném ztrátou zaměstnání v důsledku výkonu vazby a o náhradu nemajetkové újmy ve výši 350.000,- Kč, způsobené dlouhodobým pobytem ve vazbě, stresem vyvolaným výkonem vazby a hrozbou trestu a ztrátou zaměstnání, nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítal, že náklady obhajoby byly nezbytné k odstranění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Uvedl, že napadený rozsudek byl k odvolání obhájce zrušen pro nezákonnost a žalobce byl uznán vinným ze spáchání mnohem méně závažného trestného činu, přičemž odvolací soud změnil nejen právní kvalifikaci ale i popis stíhaného skutku, když dospěl k odlišnému skutkovému závěru stran subjektivní stránky žalobcova jednání, který vyjádřil i jiným zněním skutkové věty. Upozornil na okolnost, že soudy nižšího stupně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1202/2007, na projednávanou věc nedopadá, neboť v jím řešeném případě odvolací soud odlišné skutkové závěry neučinil; změnil pouze právní kvalifikaci stíhaného skutku. Dovolatel vyjádřil názor, že náklady obhajoby byly v jeho trestní věci vynaloženy v příčinné souvislosti se zrušeným nezákonným rozhodnutím. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne
28. 6. 1990, sp. zn. 1 Cz 41/90, a nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2003, sp. zn.
I. ÚS 513/2002. Namítal rovněž, že v případě správného posouzení skutku, pro nějž byl stíhán (trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody v sazbě dvou až osmi let), by nebyly dány důvody pro uvalení vazby. Vyjádřil přitom názor, že rozhodnutí, na jejichž základě byl držen ve vazbě, jsou z uvedeného důvodu nezákonná a orgány činné v trestním řízení se v souvislosti s jeho vazbou dopustily nesprávného úředního postupu. V důsledku výkonu vazby dovolateli měla vzniknout škoda v podobě ušlého zisku (výdělku ze zaměstnání) za dobu od vzetí do vazby (15. 12. 2008) do 7. 5. 2010, kdy po propuštění z vazby nadále trvala jeho nezaměstnanost, v celkové výši 197.539,68 Kč. Dovolatel rovněž uvedl, že dlouhodobý pobyt ve vazbě, obavy z hrozícího trestu, včetně nepravomocného odsouzení k trestu odnětí svobody na 12 let, a ztráta zaměstnání způsobená trestním stíháním odůvodňují poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 350.000,- Kč. Dovolatel odvolacímu soudu taktéž vytkl, že se řádně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném právním závěru, že právo na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání a vzetím do vazby nenáleží obviněnému, jenž byl pro spáchání stíhaného skutku pravomocně odsouzen.
Otázkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou trestním stíháním se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval. Vždy přitom uzavřel, že nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním a vzetím do vazby je třeba posuzovat jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (§§7, 8, 9 zák. č. 82/1998 Sb.). Podmínkou odpovědnosti státu je tedy okolnost, že pravomocné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo pro nezákonnost zrušeno. Stejný význam jako zrušení pravomocného usnesení o zahájení trestního stíhání má, došlo-li k němu z určitých důvodů, i zastavení trestního stíhání, zproštění obžaloby či postoupení věci jinému orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 24, C 1813; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/2005).
Žalobce byl na základě usnesení policejního orgánu trestně stíhán pro skutek spočívající v tom, že dne 19. 7. 2007 kolem 23.15 hod. před vchodem do restaurace v K. D. v úmyslu usmrtit a zmocnit se jeho věcí, zavíracím nožem o délce čepele 10 cm střední silou bodl do levé poloviny hrudníku do oblasti 4. – 5. mezižebří poškozeného K. F., přičemž rána pronikla nejméně k žebrům a léčba poškozeného nepřesáhla šest týdnů, ač v případě proniknutí čepele nože k hrudní stěně mohlo dojít k bezprostřednímu ohrožení životně důležitých orgánů a života poškozeného, a v průběhu útoku strhl poškozenému z krku zlatý řetízek s přívěskem a prstenem s bílým kamenem v hodnotě nejméně 3.400,- Kč a pro skutek představovaný tím, že na stejném místě po ukončení útoku na poškozeného K. F. v přítomnosti dalších osob údery pěstí do obličeje napadl poškozeného R. Z. Následně byl odvolacím soudem odsouzen pro spáchání skutku spočívajícího v tom, že dne 19. 7. 2007 kolem 23.15 hod. před vchodem do restaurace v K. D., v přítomnosti dalších osob, ač byl srozuměn, že může dojít k poranění důležitých orgánů v hrudníku uložených, zavíracím nožem o délce čepele 10 cm střední silou bodl do levé poloviny hrudníku do oblasti 4. – 5. mezižebří poškozeného K. F., přičemž rána pronikla nejméně k žebrům a léčba poškozeného nepřesáhla šest týdnů, a poté na stejném místě v přítomnosti dalších osob údery pěstí do obličeje napadl poškozeného R. Z. a skutek představovaný tím, že v průběhu útoku na K. F. tomuto strhl z krku zlatý řetízek s přívěškem a prstenem s bílým kamenem v hodnotě nejméně 3.400,- Kč a tyto věci si ponechal. Jelikož i přes odlišné závěry odvolacího soudu ohledně žalobcova zavinění (pachatel nejednal v úmyslu usmrtit, nýbrž byl srozuměn, že může poranit důležité orgány prvního poškozeného uložené v hrudníku) zůstala zachována jak totožnost jeho jednání (místně a časově individualizovaný útok nožem o délce čepele 10 cm vedený střední silou do levé poloviny hrudníku prvního poškozeného, údery pěstí do obličeje druhého poškozeného vykonané na veřejnosti, zmocnění a přisvojení si zlatého řetízku s přívěškem a prstenu s bílým kamenem), tak i totožnost způsobených následků (rána nožem na těle prvního poškozeného zasahující nejméně k žebrům, odcizení předmětu v hodnotě 3.400,- Kč), dospívá dovolací soud k závěru, že žalobce byl pravomocně odsouzen pro spáchání skutků totožných se skutky, pro něž bylo zahájeno jeho trestní stíhání (k totožnosti skutku v trestním řízení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21/2010). Na posuzovaný případ tak plně dopadá i závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1202/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 12/2010, že na totožnosti stíhaných skutků ničeho nemění ani změna jejich právní kvalifikace (skutky kvalifikované původně jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. h/ trestního zákona a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, byly odvolacím soudem překvalifikovány na pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 trestního zákona a trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. d/ trestního zákona a výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona).
Poněvadž tedy trestní stíhání žalobce skončilo jeho pravomocným odsouzením (usnesení o zahájení žalobcova stíhání tedy nebylo zrušeno, jeho trestní stíhání nebylo zastaveno, žalobce nebyl zproštěn obžaloby pro stíhané skutky a jeho věc nebyla postoupena jinému orgánu), odpovědnost žalované za škodu způsobenou zahájením žalobcova trestního stíhání a jeho vzetím do vazby spočívající v nákladech obhajoby a ušlém zisku ze zaměstnání za dobu výkonu vazby a období nezaměstnanosti následující po propuštění z vazby, dána není (§§7, 8, 9 zák. č. 82/1998 Sb.).
Namítá-li dovolatel, že mu v trestním řízení vznikla škoda v důsledku nezákonného odsuzujícího rozsudku vyhlášeného soudem prvního stupně, jenž byl zrušen rozhodnutím odvolacího soudu, dlužno dodat, že odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je podle §8 zák. č. 82/1998 Sb. dána pouze tehdy, jde-li o rozhodnutí pravomocné, eventuelně o rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005 uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod C 4030). Poněvadž předmětný rozsudek soudu prvního stupně pravomocným rozhodnutím ani rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc není (§139 trestního řádu), zákonné podmínky odpovědnosti státu za jím způsobenou škodu naplněny nejsou. Za situace, kdy trestní stíhání pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 trestního zákona, za který byl žalobce odsouzen, stejně tak jako trestní stíhání pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, pro který byl žalobce původně stíhán, představují případy nutné obhajoby (§36 odst. 3 trestního řádu), ostatně není dána ani příčinná souvislost mezi změnou právní kvalifikace odvolacím soudem a náklady vynaloženými na nutnou obhajobu žalobce. Vztah příčiny a následku není dán ani mezi změněnou právní kvalifikací a vzetím žalobce do vazby, neboť jak trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, tak i trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, představují trestné činy, při jejichž stíhání lze na obviněného uvalit vazbu (§68 odst. 2 trestního řádu). Oba tyto trestné činy byly zákonodárcem navíc definovány jako zvlášť závažné trestné činy (§41 odst. 2 trestního zákona), za něž trestní zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osmi let. Se zřetelem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu by tudíž bylo lze uvalit na dovolatele vazbu z důvodu jeho ohrožení vysokým trestem (§67 písm. a/ trestního řádu) i v případě trestního stíhání pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, za který byl následně pravomocně odsouzen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03).
Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 6. 1990, sp. zn. 1 Cz 41/90, nezbývá než dodat, že citované rozhodnutí řeší v souladu s výše uvedenými závěry odpovědnost státu za škodu způsobenou pravomocnými rozsudky (zrušenými z podnětu stížnosti pro porušení zákona), a to pro případ, kdy poškozený byl obžaloby zproštěn. Dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. I. ÚS 513/2002, je rovněž založen na odlišném skutkovém stavu, než jaký se podává v projednávané věci, když vychází ze situace, kdy státní zástupce zrušil nezákonné sdělení obvinění.
Domáhá-li se dovolatel náhrady nemajetkové újmy, je třeba uvést následující. Nemajetková újma může vzniknout jak v důsledku nesprávného úředního postupu, tak i v důsledku nezákonného rozhodnutí. Vždy bez ohledu na to, zda došlo též ke vzniku majetkové škody (§31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.). Aby mohla být dovozena objektivní odpovědnost státu za vznik nemajetkové újmy, musí být kumulativně splněny tři podmínky: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik nemajetkové újmy, 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou nemajetkovou újmou. Při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy je soud vázán tím, jak poškozený nemajetkovou újmu a její příčiny skutkově vylíčil. Právním posouzením příčinné souvislosti se pak rozumí vymezení mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou újmy) má být vztah příčiny a následku zjišťován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009).
Dovolatel uplatňuje náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku dlouhodobého pobytu ve vazbě, obav z hrozícího trestu, včetně nepravomocného odsouzení k trestu odnětí svobody na 12 let, a ztráty zaměstnání způsobené trestním stíháním. Příčinou nemajetkové újmy způsobené pobytem ve vazbě a ztrátou zaměstnání vyvolanou výkonem vazby jsou rozhodnutí, na jejichž základě bylo zahájeno žalobcovo trestní stíhání a žalobce byl vzat do vazby. Příčina vzniku nemajetkové újmy způsobené obavami z hrozícího trestu pak rovněž tkví v usnesení o zahájení žalobcova trestního stíhání. Poněvadž však trestní řízení, v jehož průběhu byl žalobce vzat do vazby, skončilo jeho pravomocným odsouzením pro skutky, k jejichž stíhání bylo vedeno (jak vysvětleno výše), nelze rozhodnutí o zahájení žalobcova trestního stíhání a o uvalení vazby považovat za nezákonná (§7, §8, §9 zák. č. 82/1998 Sb.). Z hlediska toho, jak žalobce skutkově vymezil příčiny vzniku své nemajetkové újmy, tak v posuzovaném případě při absenci nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a o uvalení vazby zákonné podmínky odpovědnosti žalované za vzniklou nemajetkovou újmu naplněny nejsou (§31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.). Okolnosti nasvědčující tomu, že by žalobci vznikla nemajetková újma v důsledku nesprávného úředního postupu (např. nestandardní podmínky ve vazební věznici apod.), v průběhu řízení vylíčeny nebyly.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, je třeba uvést, že skutkové závěry o rozhodných okolnostech případu i právní úvahy týkající se posouzení věci byly podrobně a přiléhavě vyjádřeny již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž se vypořádal i s námitkami vznášenými žalobcem, odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže se v odůvodnění svého rozsudku k námitkám odvolatele se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že odvolací soud dovolatelem nastíněné právní otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v posuzované věci. Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu