ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4421.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4421/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce F. Ž. , zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti žalované J. V. (dříve Ž.), zastoupené JUDr. Františkem Váchou, advokátem se sídlem v Praze 8, Zenklova 8, o zaplacení částky 246.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 151/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. 11 Co 350/2008-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované ve prospěch České republiky na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení shora uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalované dostat tím, že jí žalobce v období od ledna 1991 do května 1994 vyplácel průměrně částku 7.000,- Kč měsíčně. Žalovaná však část těchto peněz využívala k jinému účelu, než k jakému jí byly žalobcem poskytovány.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 4. 2008, č. j. 23 C 151/2006-59, žalobu zamítl a následně doplňujícím usnesením ze dne 17. 4. 2008, č. j. 23 C 151/2006-60, rozhodl o odměně právního zástupce žalobce (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky II. a III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci došlo na základě ust. §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), k promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení (ust. §451 odst. 2 obč. zák.), neboť žaloba byla podána dne 20. 7. 2006, přičemž žalobce od počátku věděl, že k případnému bezdůvodnému obohacení došlo a kdo se na jeho úkor obohatil, a tudíž subjektivní promlčecí doba uplynula v květnu 1996.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, č. j. 11 Co 350/2008-68, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ve výroku o věci samé a v nákladových výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.), změnil jej ohledně výše odměny advokáta žalobce (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.), přiznal odměnu advokátovi žalobce za odvolací řízení (výrok IV.) a nepřiznal českému státu náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.). Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně a řízení mu předcházejícího ve shodě s ním uzavřel, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo a že soud prvního stupně nepochybil, když rozhodl bez provedení dokazování. Odvolací soud pouze shledal pochybení soudu prvního stupně ve výpočtu odměny právního zástupce žalobce, v důsledku čehož její výši změnil.
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam shledává dovolatel v právní otázce, zda lze prolomit institut promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení s přihlédnutím k dobrým mravům. Po rekapitulaci dosavadního řízení dovolatel uvedl, že se v důsledku neetického chování žalované nachází v tíživé životní situaci, s ohledem na což došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť nebylo přihlédnuto k dobrým mravům dle ust. §3 obč. zák. Dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k podanému dovolání uvedla, že otázka rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a navíc již byla v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena (např. v usnesení ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4579/2008). Dále upozornila i na rozhodnutí Ústavního soudu k dané otázce (např. nález ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95). Dle žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo, protože žalobce nebyl schopen platit žalované v rozhodném období částku ve výši 7.000,- Kč měsíčně. Žalovaná v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
O takový případ se zde však nejedná.
V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007, ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 812/2008, nebo ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010) je nutno problematiku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy posuzovat individuálně, a proto ji nelze zpravidla považovat za otázku zásadního právního významu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť o tu by se mohlo jednat jen v případě, že by pochybení při hodnocení rozporu s dobrými mravy bylo zvláště výrazné a mělo obecnější ráz (tedy pokud by se týkalo samotné koncepce posuzování rozporu s dobrými mravy).
S ohledem na to lze uvést, že výklad dovolatelem zpochybněné otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od konstantního řešení této otázky neodchýlil. Argument dovolatele, že námitka promlčení vznesená žalovanou odporuje dobrým mravům, tak musí dovolací soud odmítnout. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2009, konstatoval, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
V projednávaném případě však došlo dle obsahu spisu k marnému uplynutí promlčecí doby v důsledku chování žalobce, který neuplatnil své právo na vydání bezdůvodného obohacení včas, tj. ve lhůtě mu k tomu zákonem vyhrazené, ačkoli mu v tom nebránil žádný závažný důvod. Rozpor s dobrými mravy ohledně vznesené námitky promlčení tudíž v dané věci není možné shledat.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobce ve svém dovolání napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, a Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (ust. §167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle ust. §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tento výrok nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku III. napadeného rozsudku odmítl podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením soudem ustanoveným advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu