ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4816.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4816/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce města Velké Meziříčí , IČ 002 95 671, se sídlem ve Velkém Meziříčí, Radnická 29/1, proti žalovaným 1. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2. obci Petráveč , IČ 008 42 559, se sídlem v Petrávči 40, zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 56/2008, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. prosince 2014, č. j. 54 Co 735/2014-360, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První žalovaná je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Pavlase, Ph.D.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 12 C 56/2008-330, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že vlastníkem nemovité kulturní památky – silničního mostu je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (výrok I.), současně zamítl žalobu na určení, že vlastnické právo k uvedené nemovitosti náleží obci Petráveč (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně dovodil, že Městskému národnímu výboru Velké Meziříčí (dále jen „MNV Velké Meziříčí“) náleželo v rozhodnou dobu právo hospodaření s předmětným mostem, které obec rovněž vykonávala. K okamžiku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), proto nic nebránilo tomu, aby zmíněná kulturní nemovitá památka přešla dle §1 odst. 1 citovaného zákona do majetku města Velké Meziříčí. K následnému přechodu vlastnictví ze žalobce na druhou žalovanou oddělením obce Petráveč od města Velké Meziříčí přitom vzhledem ke skutkovým zjištěním dojít nemohlo. S ohledem na řečené tedy okresní soud žalobu ve vztahu k oběma žalovaným zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě, jenž je rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 54 Co 735/2014-360, ve výroku I. změnil tak, že vlastníkem předmětného mostu je Česká republika (výrok I.), ve výroku II. rozhodnutí potvrdil (výrok II.), ve výroku IV. je změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a předcházejícího odvolacího řízení částku 24.112 Kč (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou (výrok IV.) a uložil povinnost první žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.). Odvolací soud na rozdíl od soudu okresního neshledal, že by v projednávaném případě bylo učiněno zadost všem třem podmínkám vyplývajícím z §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (majetek v rozhodné době náležel České republice, ke stanovenému datu k němu měl právo hospodaření příslušný národní výbor a daná obec s ním ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařila), jejichž kumulativní splnění je nutným předpokladem pro přechod vlastnictví ze státu na obec (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96). Konkrétně nemá za to, že by žalobci náleželo právo hospodaření s dotčenou kulturní památkou, ani že by s ní fakticky hospodařil ve smyslu citovaného ustanovení. Za jediného vlastníka zmiňované nemovitosti je proto možné pokládat výlučně první žalovanou, jež vlastnické právo k ní nikdy nepozbyla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání první žalovaná, jež je má za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť směřuje vůči rozhodnutí spočívajícímu na otázce, která nebyla doposud dovolacím soudem vyřešena. Za ni považuje, zda místní komunikace přestane být místní komunikací pouze na základě skutečnosti, že není nadále užívána, popřípadě byl-li na ni zamezen přístup pro nevyhovující technický stav cesty, jenž je důsledkem zanedbání její údržby. Dovolatelka se totiž domnívá, že nikdy nedošlo k zániku místní komunikace, a předmětný most (jako její součást) tak vždy náležel do správy (respektive právo hospodaření k němu vždy příslušelo) MNV Velké Meziříčí, pročež je nyní žalobce – právní nástupce MNV Velké Meziříčí tím, kdo je vlastníkem dané nemovité památky. Z uvedených důvodů má první žalovaná za to, že při rozhodování došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, a proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu, dovolání první žalované označil za nedůvodné a navrhl, aby bylo jako takové Nejvyšším soudem zamítnuto. Rovněž druhá žalovaná souhlasí s názorem krajského soudu, dle nějž vlastnictví k dotčenému mostu náleží první žalované, pročež navrhuje dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z podaného dovolání však nelze usuzovat na jeho přípustnost ve výše naznačeném smyslu.
Z dikce citovaného ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zřejmé, že dovolání nemůže být shledáno přípustným podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti k řešení předestírá otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 338/2015, či ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4572/2014). Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo v dané věci podstatným posouzení, zda došlo ke splnění zákonných podmínek stanovených pro přechod vlastnického práva ze státu na obec v souvislosti s obnovou obecního zřízení na území dnešní České republiky. Zjištění, že dvěma ze tří těchto předpokladů, jejichž kumulativní splnění je zákonem vyžadováno, nebylo vyhověno, vedlo odvolací soud k přesvědčení, že vlastnické právo k předmětné nemovité památce ze státu na žalobce nikdy nepřešlo, pročež uzavřel, že jejím vlastníkem je právě první žalovaná. Vymezuje-li tedy dovolatelka přípustnost svého podání potřebou vyřešení, zda může upuštění od užívání místní komunikace vést k jejímu zániku, domáhá se tak posouzení otázky, jejíž zodpovězení by bylo v kontextu řešeného sporu ryze teoretické bez významu pro výsledné rozhodnutí ve věci (k tomu srovnej obdobně mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1505/2014). Nelze totiž přehlédnout, že dovolatelka takto rozporuje pouze závěry odvolacího soudu týkající se splnění jedné ze tří vzpomínaných podmínek ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a sice že MNV Velké Meziříčí nepříslušelo právo hospodaření k předmětné nemovité památce. Opomíjí přitom skutečnost, že k přechodu vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu citovaného ustanovení mohlo dojít jedině za současného splnění všech třech v něm uvedených předpokladů, proto je nezbytné, aby bylo s konkrétní věcí ve vlastnictví státu rovněž hospodařeno. O splnění třetí z podmínek (hospodaření s věcí) však odvolací soud rozhodl také negativně. Při interpretaci pojmu „hospodaření“ je dle ustálené judikatorní praxe dovolacího soudu i soudu Ústavního zapotřebí vycházet ze zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a z vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, z nichž vyplývá, že musí jít o hospodaření faktické (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, či kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1927/2007). Zároveň není možné přihlédnout pouze k existenci právního titulu k němu, nýbrž je nutné zohlednit i způsob, jakým bylo hospodaření vykonáváno (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001, a ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1698/2009, či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 470/2007, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3302/2010, jakož i další rozhodnutí v nich odkazovaná). Dovodil-li tudíž odvolací soud, že žalující obec s mostem ve smyslu uvedené judikatury fakticky nehospodařila, což ostatně první žalovaná ve svém dovolání nikterak nerozporuje, nemohlo by na výsledku jeho rozhodnutí ničeho změnit rovněž zjištění, že byl druhý ze jmenovaných předpokladů (trvání práva hospodaření) ve vztahu k právnímu předchůdci žalobce naplněn. Není-li tedy (poměřováno uvedenou optikou) otázka existence práva hospodaření sama o sobě pro napadené rozhodnutí zásadně významnou, nelze ji pokládat ani za schopnou založit přípustnost dovolání (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3599/2014).
S ohledem na předestřené je proto zřejmé, že první žalovaná nepoukázala na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu nezbylo než je jako nepřípustné odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly druhé žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 odst. 4 písm. b) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy druhá žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.
Žalobce nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem a náhradu jiných nákladů nepožadoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 4. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu