ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4874.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4874/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyň a) A. M. , b) I. N. , obou zastoupených JUDr. Mgr. Vladimírem Severinem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Adámkova 149, proti žalované Místní odborové organizaci Odborového svazu UNIOS , se sídlem v Chrudimi, V Hliníkách 4, zastoupené Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 107/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. dubna 2014, č. j. 18 Co 118/2014-377, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. dubna 2014, č. j. 18 Co 118/2014-377, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. listopadu 2013, č. j. 4 C 107/2006-337, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit druhé žalobkyni částku 186.622,50 Kč, a dále ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky před soudy obou stupňů a vůči státu se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresního soudu v Chrudimi k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, č. j. 18 Co 118/2014-377, k odvolání žalované potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 11. 2013, č. j. 4 C 107/2006-337, v napadených výrocích, kterými byla žalované uložena povinnost zaplatit první žalobkyni částku 35.262,50 Kč a druhé žalobkyni částku 186.622,50 Kč, a dále ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi náklady státu ve výši 11.344,- Kč; ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna „nahradit první žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 22.368,- Kč a druhé žalobkyni ve výši 75.432,- Kč k rukám jejich zástupce“; dále rozhodl, „že žalovaná je povinna nahradit první žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6.285,30 Kč a druhé žalobkyni ve výši 17.978,30 Kč k rukám jejich zástupce“.
Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobkyň na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo tím, že v době od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2008 bezesmluvně užívala pozemky v katastrálním území S. u H., kde jsou na stavebních parcelách č. 215, 216, 217, 301, 302, 303, a 304 postaveny stavby žalované (převedené do jejího trvalého užívání hospodářskou smlouvu ze dne 9. 7. 1991), přičemž tyto stavby a dále pozemková parcela č. 1290/1 ve výměře 4.396 m 2 byly žalovanou užívány k provozování dětského letního tábora (za toto období žalovaná zaplatila druhé žalobkyni jako úhradu za užívání těchto pozemků pouze částku 12.000,- Kč). Vzaly za prokázané, že vlastnicí označených pozemků byla (na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 2. 6. 1992, ze dne 12. 11. 1993 a ze dne 5. 8. 1996) do 16. 9. 2005 původní žalobkyně A. P., která se domáhala po žalované zaplacení částky 70.525,- Kč za období od 1. 1. 2004 do 16. 9. 2005 a která darovací smlouvou ze dne 15. 9. 2005 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 16. 9. 2005 převedla tyto pozemky na I. N., jež za období od 17. 9. 2005 do 31. 12. 2008 - po změně žaloby soudem prvního stupně připuštěné - požadovala zaplacení částky 163.411,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně A. P. dne 2. 2. 2010 zemřela, rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §107 o. s. ř. o procesním nástupnictví tak, že v řízení bude pokračováno namísto této žalobkyně s dědičkami A. M. a I. N., které na základě pravomocného usnesení soudu o schválení dědické dohody vstoupily do práv a povinností zůstavitelky každá v rozsahu jedné poloviny. Z listinných důkazů předložených žalovanou bylo zjištěno, že tržní cena pronájmu stavebních parcel v k. ú. S. u H. činí 3,50 Kč/m 2 ročně a tržní cena pronájmu pozemkové parcely č. 1290/1 činí 1,50 Kč/m 2 ročně (viz zpráva realitní kanceláře TANA ze dne 27. 2. 2008), podle zprávy realitní a finanční společnosti BiB a.s. z téhož data činí tržní cena pronájmu stavebních parcel v k. ú. S. u H. 3,40 Kč/m 2 ročně a tržní cena pronájmu pozemkové parcely č. 1290/1 činí 1,50 Kč/m 2 ročně, a ze znaleckého posudku Ing. Františka Machače, znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, ze dne 15. 10. 2012 (který soudy obou stupňů hodnotily podle ustanovení §127a o. s. ř.) vyplývá, že znalec dospěl k tržnímu nájemnému ve výši 1,80 Kč/m 2 , což za rok činí 9.713,- Kč, když vycházel z toho, že tábor je možné užívat jen dva měsíce v roce, že je situován v chráněné krajinné oblasti a že žalované nepřináší žádný zisk. Znaleckým posudkem soudem prvního stupně ustanoveného znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, Petra Brodského ze dne 23. 7. 2008 a z výpovědi znalce při jednání u soudu prvního stupně dne 5. 3. 2009 bylo dále zjištěno, že obvyklé tržní nájemné za předmětné pozemky v daném místě činilo v letech 2004 - 2006 částku 9,- Kč/m 2 ročně, v letech 2007 až 2008 pak částku 12,- Kč/m 2 ročně, že znalec nepovažoval za rozhodující, zda jde o letní dětský tábor nebo rekreační zařízení, jelikož areál může sloužit k rekreaci kohokoliv, může být provozován na komerční bázi a generovat určitý zisk, že areál představuje jeden funkční celek, že chatky (v počtu 30) jsou využívány k ubytování a sociální zařízení se nachází v hlavní budově, přičemž na stanovení tržní ceny nájmu nemá vliv okolnost, že areál je situován v chráněném území a že chatky lze užívat pouze v letních měsících a že obce v okolí, pokud vlastnily pozemky pod rekreačními objekty, uplatňovaly ve vztahu k vlastníkovi objektů ceny podle výměru Ministerstva financí ČR o cenové regulaci (regulovaný nájem v letech 2004 až 2006 činil 7,- Kč/m 2 ročně a v letech 2007 až 2008 činil 8,- Kč/m 2 ročně). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalované, že vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržela, jelikož již v roce 1997 byla vyzvána buď ke koupi pozemků nebo k uzavření nájemní smlouvy, a za nevýznamné považoval „zjištění o tom, v jaké míře a jak často žalovaná v rámci jí provozovaného rekreačního areálu pozemky užívala“, neboť výše bezdůvodného obohacení je dána předmětem užívání a tím, v jakém rozsahu bylo vlastníkovi upřeno oprávnění věc užívat. Pro účel právního posouzení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu (§451 a §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), k němuž je povolán jedině soud, je podle odvolacího soudu taktéž bezcenný odhad obvyklého nájemného vycházející z faktického způsobu a intenzity užívání pozemků a z ekonomické bilance toho, kdo se bezdůvodně obohatil. Protože na pozemcích žalobkyň stály stavby žalované, došlo k omezení užívacího práva žalobkyň, které tak přicházely o částku, za kterou by mohly za obvyklých okolností volné pozemky pronajmout. Právě o tuto částku, kterou by byla nucena zaplatit jako nájemné ze srovnatelných pozemků, se žalovaná jako vlastnice staveb na úkor žalobkyň obohatila; rozhodnutí nájemce, jakým způsobem bude pozemek užívat, nemůže mít na výši nájemného žádný vliv. Za správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně ohledně způsobu výpočtu a určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované určeného znaleckým posudkem znalce Petra Brodského s přihlédnutím k celkové ploše pozemků jí užívané (celkem 4.587 m 2 , tj. plocha všech stavebních parcel a část parcely č. 1290/1), která odpovídá nájemnému obvyklému v daném místě a čase; původní vlastnici A. P. tak vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení za rok 2004 a 259 dní roku 2005 ve výši 70.525,- Kč (tj. 35.262,50 Kč pro každou z dědiček, a druhé žalobkyni za 106 dní roku 2005 a za léta 2006 až 2008 ve výši 151.360,- Kč + 35.262,50 Kč - 12.000,- Kč, celkem 186.622,50 Kč).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož „nestanovil výši bezdůvodného obohacení získaného užíváním nemovitosti bez právního důvodu ve výši obvyklého nájemného v daném místě a čase (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004)“. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, spočívá podle dovolatelky v tom, že soudy obou stupňů při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházely ze znaleckého posudku znalce Petra Brodského, který „tvrdil, že dětský tábor může být využíván k rekreaci prakticky kohokoliv a sloužit ke komerčnímu využití“, a na základě toho dospěl k závěru, že výše obvyklého nájemného v roce 2004 až 2006 činila 9 Kč/m 2 ročně a 12,- Kč/m 2 v roce 2007 a 2008. Znalec však nepřihlédl ke způsobu užívání pozemků a neučinil tak ani odvolací soud, ačkoliv podle ustanovení §671 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, platilo, že nájemce je povinen platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání. Dovolatelka je proto přesvědčena o tom, že „otázce vlivu způsobu užívání předmětných pozemků a vyčíslení bezdůvodného obohacení je třeba přiznat zásadní právní význam“. V tomto ohledu namítá, že již z názvu „letní dětský tábor“ vyplývá, že jej lze používat jen v letních měsících, tj. v období školních prázdnin, přičemž pouze tímto způsobem byl také využíván, což v řízení bylo prokázáno. Skutečnost, že dětský tábor nelze využívat ke komerčním účelům celoročně, vyplývá z toho, že chatky nejsou vybaveny a určeny k celoročnímu užívání, nelze je vytápět, není v nich zavedena voda, elektřina ani instalováno sociální zařízení, a v areálu tábora není možno parkovat motorovými vozidly; nejedná se tudíž o rekreační středisko. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že pozemky se nacházejí v chráněném území, což je podle dovolatelky hledisko zásadní, které výrazným způsobem snižuje jejich hodnotu. Naopak za správný považuje závěr jí předloženého znaleckého posudku znalce Ing. Františka Machače, který stanovil výši obvyklého nájemného částkou 1,80 Kč/m 2 ročně, což odpovídá i zprávám obou realitních kanceláří, podle nichž tržní cena pozemků (správně zřejmě obvyklého nájemného) činila 1,50 Kč/m 2 ročně. Protože v průběhu řízení byly předloženy dva znalecké posudky, mezi nimiž je zcela zásadní rozdíl, měl být vyžádán revizní znalecký posudek, který by tyto rozpory odstranil. Jestliže odvolací soud ve svém rozhodnutí nevysvětlil, proč přihlédl jen k jednomu z nich, porušil tím právo žalované na spravedlivý proces. Dále dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „i pokud jde o ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. (§2 zákona č. 89/2012 Sb.)“; s poukazem na to, že je odborovou organizací, která nepodniká a podnikat ani nemůže, že letní dětský tábor byl zbudován v minulosti, přičemž žalobkyně, resp. jejich právní předchůdkyně pozemky nabyla na základě rozhodnutí pozemkového úřadu již tímto táborem „zatížené“, dovozuje, že „výkon práva žalobkyněmi ve výši přiznané odvolacím soudem je v rozporu s dobrými mravy“ a že způsobí zánik její činnosti. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhly, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolací soud rozhodl „zcela v intencích tehdy platného hmotného či procesního práva“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým žalované byla uložena povinnost zaplatit první žalobkyni částku 35.262,50 Kč, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž nejde o některou z výjimek uvedených v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., není v tomto rozsahu dovolání přípustné; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o dovolání žalované proti výroku o věci samé ve vztahu mezi ní a druhou žalobkyní, pak je třeba připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. ledna 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí, jak z jeho znění vyplývá (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky rozhodnutí a stanovisek). Toto kritérium dovolatelka v dovolání zmiňuje (přes přiléhavé poučení odvolacího soudu o podmínkách přípustnosti dovolání), zjevně vycházeje ze znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2012. Dovolání přesto z obsahového hlediska splňuje náležitosti, které vyplývají z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je naplněn formulací shora uvedené otázky, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, a tvrzením dovolatelky, že tuto otázku dovolací soud posoudil v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým žalované byla uložena povinnost zaplatit druhé žalobkyni částku 186.622,50 Kč, dospěl k závěru, že dovolání je proti tomuto výroku podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť v tomto rozsahu závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to výkladu a aplikace ustanovení §458 odst. 1 obč. zák., a že dovolání je důvodné.
Se zřetelem k ustanovení §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z toho, že odvolací soud při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel ze závěru znaleckého posudku znalce Petra Brodského, že „dětský tábor může být využíván k rekreaci prakticky kohokoliv a sloužit ke komerčnímu využití“, a na základě toho stanovil výši obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků částkou 9 Kč/m 2 ročně v letech 2004 až 2006 činila a částkou 12,- Kč/m 2 v letech 2007 a 2008, přičemž znalec ani soud nepřihlédli ke skutečnému způsobu užívání pozemků žalovanou v těchto letech.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze vydat (ustanovení §458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v podobě výkonů). Citované ustanovení výslovně upravuje, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě užívání cizí nemovitosti bez nájemní či jiné smlouvy spočívá obohacení v užívání cizí věci bez placení úhrady za užívání. Uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud postupem podle §136 o. s. ř. opírajícím se o jeho volnou úvahu. Tato úvaha musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy. Jestliže je v daných poměrech výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, a ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009).
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a §454 obč. zák. Výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§451 odst.1, §456 věta první a §458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
V posuzované věci bylo zjištěno (a vyplývá z obsahu spisu), že hospodářskou smlouvu ze dne 9. 7. 1991 o odevzdání národního majetku do trvalého užívání (§70 hospodářského zákoníku a §10 vyhl. č. 119/1988 Sb.), uzavřenou mezi Československým státem - Okresním úřadem Chrudim a žalovanou, byly žalované s účinností od 1. 8. 1991 odevzdány do bezplatného trvalého užívání pozemky č. kat. 1290, 214, 215, 216, a 217 v kat. území S., na nichž je vybudován dětský letní tábor, který je ve vlastnictví žalované. Rozhodnutími pozemkového úřadu (ze dne 2. 6. 1992, ze dne 12. 11. 1993 a ze dne 5. 8. 1996) se vlastnicí těchto pozemků stala A. P., která dne 2. 2. 2010 zemřela, a jejími dědičkami jsou obě žalobkyně. Žalovaná v rozhodném období užívala tyto pozemky k provozování letního dětského tábora, resp. pozemkovou parcelu č. 1290/1 v rozsahu 4.396 m 2 , přičemž za toto období žalovaná zaplatila druhé žalobkyni jako úhradu za užívání těchto pozemků částku 12.000,- Kč.
Při určení výše bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo užíváním předmětných pozemků k provozování letního dětského tábora v rozhodném období, vyšly soudy obou stupňů ze znaleckého posudku znalce Petra Brodského ze dne 23. 7. 2008 a z jeho výpovědi před soudem. Pokud dovolatelka namítá, že v řízení nebyl odstraněn zásadní rozpor mezi znaleckým posudkem tohoto znalce a znaleckým posudkem znalce Ing. Františka Machače ze dne 15. 10. 2012 (který soudu předložila), je možno poukázat na to, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) při hodnocení těchto znaleckých posudků dovodil, že rozpor mezi nimi nespočívá v odlišných odborných závěrech při stanovení obvyklého nájemného, ale v rozdílných skutečnostech, z nichž znalci vycházeli (znalec Ing. Machač vycházel z toho, že tábor je možné užívat jen dva měsíce v roce, že je situován v chráněné krajinné oblasti a že žalované nepřináší žádný zisk).
Znalec Petr Brodský ve svém posudku ze dne 23. 7. 2008, vyžádaném soudem prvního stupně, a ve své výpovědi před soudem (mimo jiné) uvedl, že zkoumal obvyklé ceny pronájmů pozemků zastavěných rekreačními objekty a zjistil, že obce v okolí, pokud vlastnily pozemky pod rekreačními objekty, uplatňovaly ve vztahu k vlastníkovi objektu ceny dle výměru Ministerstva financí ČR o cenové regulaci (v letech 2004 až 2006 ve výši 3,- Kč/m 2 ročně a v roce 2007 ve výši 5,- Kč/m 2 ), že v roce 2003 sjednal vlastník pozemku (ve vzdálenosti cca 200 m od dětského tábora) pod rekreační chatou a přilehlého pozemku s vlastníkem stavby smlouvu o pronájmu pozemku ve výši 9,- Kč/m 2 ročně, že obvyklá cena pozemků pro výstavbu rekreačních chat se v obdobných místech pohybuje v rozmezí cca 100,- Kč až 150,- Kč/m 2 za rok, takže částka 9,- Kč za 1 m 2 pozemku se jeví jako přiměřená, že „dětský letní tábor může být využíván k rekreaci prakticky kohokoliv a sloužit ke komerčnímu využití a generovat určitý zisk“, že „u obdobných funkčních celků se v běžném obchodním styku nerozlišuje, zda se jedná o zastavěný nebo nezastavěný pozemek“, přičemž v těchto vztazích „jsou rozhodující vztahy užívací, nikoliv vlastnické“. Na základě těchto východisek dospěl znalec k závěru, že obvyklé tržní nájemné za předmětné pozemky v daném místě činilo v letech 2004 - 2006 částku 9,- Kč/m 2 ročně a v letech 2007 až 2008 částku 12,- Kč/m 2 ročně. Dále znalec uvedl, že pokud by šlo „o nekomerční nájem“, pak by podléhal cenové regulaci dle výměru Ministerstva financí, přičemž za roky 2004 až 2006 by činil 7,- Kč/m 2 ročně a v roce 2007 a 2008 by činil 8,- Kč/m 2 ročně. Skutečnost, že areál tábora se nachází v chráněném území, nemá na stanovení ceny vliv.
Z tohoto znaleckého posudku zcela nepochybně vyplývá, že stanovil-li znalec obvyklou cenu nájemného za užívání předmětných pozemků částku 9,- Kč/m 2 ročně v letech 2004 - 2006 a částku 12,- Kč/m 2 ročně v letech 2007 až 2008, vztahuje se tento jeho závěr k pozemkům užívaným v daném místě a čase ke komerčnímu využití. Jestliže však bylo dokazováním zjištěno, že předmětné pozemky byly žalovanou v letech 2004 až 2008 výhradně užívány jen jí, a to za účelem provozování letního dětského tábora, k čemuž předložila i fotodokumentaci (že by žalovaná areál tábora pronajímala jinému subjektu nebylo žalobkyněmi ani tvrzeno, natož prokázáno), nejednalo se o pozemky sloužící v této době k podnikání.
Nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v posuzovaném období regulovanou cenou ve smyslu ustanovení §3 a 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a stanovení maximální výše nájemného se proto odvíjelo od příslušného výměru Ministerstva financí za roky 2004 až 2008 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014), a nebylo proto možné v souladu s právem sjednat nájemné vyšší, než stanovil cenový předpis. Z toho důvodu ani bezdůvodné obohacení záležející v užívání pozemků nesloužících k podnikání nemohlo přesáhnout takto omezenou částku. Jestliže totiž nájemce nebyl povinen ani v případě platného nájmu platit na nájemném více, než stanoví cenový předpis, nemohl se ani užíváním pozemků bez právního důvodu na úkor pronajímatele obohatit ve větším rozsahu. Byla-li výše nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce regulována cenovým předpisem a účastníci smlouvy tak nebyli oprávněni sjednat nájemné vyšší, nelze uvažovat o tom, že by obvyklé nájemné představovalo vyšší částky a že v důsledku toho by se ten, kdo bez smlouvy užívá cizí pozemky, na úkor vlastníka obohatil o více než o takto omezenou částku.
Ačkoliv soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že „žalované nic nebránilo areál dětského tábora např. pronajmout třetí osobě“, jinými slovy, že „ho může užívat ke komerčním (podnikatelským účelům)“, a „proto také na daný případ nedopadá cenová regulace uvedená ve věstníku Ministerstva financí České republiky“, a ačkoliv žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně, jakož i v odvolání proti jeho rozsudku se závěry uvedeného znaleckého posudku nesouhlasila, přičemž namítala, že areál tábora nelze využívat ke komerčním účelům a že byl užíván jen jí za účelem provozování letního dětského tábora, ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, když dovodil, že pro účel právního posouzení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu (k němuž je povolán jedině soud), je bezcenný odhad obvyklého nájemného vycházející z faktického způsobu užívání pozemků“, a že „rozhodnutí nájemce, jakým způsobem bude pozemek užívat, nemůže mít na výši nájemného žádný vliv“. Tento právní názor odvolacího soudu na výklad ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. je tak v rozporu se zákonem i s ustálenou praxí dovolacího soudu.
V důsledku tohoto právního názoru pak odvolací soud - vycházeje rovněž z možnosti využití letního dětského tábora ke komerčním účelům, jak znalec uvedl - přisvědčil soudu prvního stupně v závěru o výši bezdůvodného obohacení, které žalované užíváním předmětných pozemků v rozhodné době mělo vzniknout (vzniklo), neboť taktéž nevycházel z toho, jakým způsobem žalovaná v rozhodném období předmětné pozemky skutečně užívala (tedy jako pozemky nesloužící k podnikání), a že výše nájemného z pozemků nesloužících k podnikání byla regulována cenovým předpisem.
Bylo však třeba zjistit výši nájemného pro podmínky srovnatelné s užíváním předmětných pozemků (pro provozování dětského letního tábora) v daném místě a v rozhodné době, popř. určit výši peněžité náhrady úvahou podle ustanovení §136 o. s. ř., která však musí být podložena zjištěním konkrétních skutečností o výši nájemného v daném místě a čase, na jejichž posouzení lze úvahu soudu podle tohoto ustanovení založit, přičemž bylo-li nájemné z pozemků nesloužících k podnikání v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou výměry Ministerstva financí ČR za roky 2004 až 2008.
Dovolatelce však nelze přisvědčit, pokud namítá, že pro rozhodnutí v dané věci je významné, že „dětský letní tábor lze používat jen v letních měsících, tj. v období školních prázdnin“, a nikoliv celoročně. V tomto ohledu odvolací soud správně vycházel z toho, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. právní názor vyslovený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či v rozsudku téhož soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu o výši nároku druhé žalobkyně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým žalované byla uložena povinnost zaplatit druhé žalobkyni částku 186.622,50 Kč, a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky a vůči státu zrušil (§243e odst. 1 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném výroku zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto jeho rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení (§243e odst. 1 věta druhá o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uplatněnými v dovolání.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu