ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4943.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4943/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) P. F. b) J. F., zastoupených advokátem, proti žalované MUDr. H. C., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 457/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. 6. 2006, č. j. 30 Co 173/2006-637, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit na nákladech řízení o dovolání žalobcům částku 1.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr. B. V.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci změnil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 11. 2004, č. j. 13 C 457/92-523, tak, že žalovaná je povinna vydat žalobcům stavební parcelu č. 2505 (bez stavby) a pozemkovou parcelu č. 2506 - zahradu, obojí zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 772 pro katastrální území D. u M. j., vedeno u Katastrálního úřadu pro L. kraj, pracoviště Č. L., a tyto nemovitosti vyklidit ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Žalobce byl povinen nahradit České republice - Okresnímu soudu v České Lípě náklady řízení ve výši 609,- Kč a žalovaná byla povinna nahradit témuž soudu náklady řízení ve výši 1.826,- Kč, vždy do tří dnů od právní moci rozsudku.
V řízení již rozhodoval Nejvyšší soud a to rozsudkem č. j. 28 Cdo 1605/2005-616 ze dne 22. 2. 2006. Rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části ohledně dvou pozemků - stavební parcely č. 2505 a pozemkové parcely č. 2506, zapsaných jak shora uvedeno, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části dovolání žalobců a žalované zamítl. Odvolací soud byl poté vázán právním názorem dovolacího soudu, podle něhož žalobci splnili všechny podmínky (zákonné náležitosti) v písemné výzvě ze dne 3. 9. 1991, kterou se domáhali vůči žalované vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud následně změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost vydat žalobcům oba sporné pozemky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že sporné pozemky nenabyla do svého vlastnictví, nýbrž k nemovitostem získala pouze právo osobního užívání. V tomto případě se pozemky, k nímž je zřízeno právo osobního užívání, oprávněné osobě nevydávají (§8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.). Tvrdila též, že oba pozemky nejsou zastavěny, takže nelze aplikovat judikaturu Ústavního soudu k §8 odst. 4 a §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích pro sporné situace zastavěnosti pozemků. Žádala, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání vyjádřili. Tvrdili, že v dovolání žalovaná neuvádí, z jakého dovolacího důvodu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, a vnáší do řízení dosud neuplatněné skutečnosti. Považovali interpretaci zákona odvolacím soudem za ústavně konformní a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Žalovaná podala dovolání prostřednictvím advokáta a ve lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. pro diformitu rozsudků soudů nižších instancí a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání není důvodné.
V této restituční věci, v níž bylo základem právního posouzení několik ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, již provedl Nejvyšší soud v předchozím rozsudku č. j. 28 Cdo 1605/2005-616 podrobné právní posouzení věci. Vycházel při něm ze skutkových závěrů, jak je učinily nižší instance. Na základě těchto skutkových závěrů dospěl k právnímu závěru vlastnímu, totiž že strana žalující uplatnila svůj restituční nárok včasnou a řádnou výzvou i k pozemkům parc. č. st. 2505 a parc. č. 2506. Dovolací soud v tomto rozsahu zrušil napadený rozsudek odvolací instance a věci vrátil k dalšímu řízení. V rámci svého právního posouzení věci vycházel dovolací soud též ze skutkového zjištění, že vedle pozemku parc. č. 2506 - zahrady je na pozemku parc. č. 2505 umístěna garáž (ostatní stavba). Proto implicite předpokládal, že vůči těmto dvěma pozemkům je možné vydání a předvídal možnost aplikace §8 odst. 4 ve spojení s §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Při aplikaci těchto ustanovení měla být respektována jejich ústavně konformní interpretace pro obdobné případy.
Odvolací soud se poté řídil právním názorem dovolací instance a se současným vyklizením pozemků nařídil ve výroku I. nynějšího rozsudku vydat žalobcům oba pozemky parc. č. 2505 (označen jako bez stavby) a parc. č. 2506 - zahradu.
Nyní brojí dovolatelka proti vydání těchto pozemků z toho důvodu, že jsou – viz zejména závěr jejího dovolání – nezastavěny. Za takového stavu, když navíc jde o pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, restituční zákon v §8 odst. 4 „striktně zapovídá“ vydání takových pozemků.
Dovolací soud nesdílí tento právní názor. Nadále je třeba vycházet z ústavně konformního výkladu, jak byl podrobně prezentován zejména v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/98. Jestliže bylo k předmětným pozemkům zřízeno právo osobního užívání, pak dovolací soud vycházel z toho, že jeden z pozemků, a to parc. č. 2505, zastavěn je – i když jde o stavbu garáže -, a druhý z pozemků, kterým je zahrada, může být vydán z toho důvodu, že tvoří funkční celek s ostatními nemovitostmi, které jsou žalobcům též vydávány. Nejvyšší soud zde konstatuje, že podkladem po stránce skutkové pro jeho rozhodování jsou zjištění nižších instancí. Jde sice po stránce zastavěnosti – odvolací soud navíc označil pozemek parc. č. 2505 jako „bez stavby“ - o situaci hraniční, nicméně i zde je zapotřebí dát přednost oprávněným zájmům restituentů, opřeným o náležitou aplikaci a interpretaci relevantních restitučních ustanovení.
Nejvyšší soud musí kromě toho konstatovat, že pod sp. zn. IV. ÚS 238/06 byly Ústavním soudem dne 10. 7. 2007 posuzovány ústavní stížnosti obou stran. Obojí stížnost byla usnesením Ústavního soudu odmítnuta. Ve vztahu k žalované, tedy nyní k dovolatelce, je třeba z citovaného usnesení Ústavního soudu zmínit zejména závěr odůvodnění, ve kterém se poměřuje podle Ústavního soudu spravedlivá rovnováha mezi postavením restituentů a stěžovatelky. Ústavní soud dovodil, že je k dispozici pravomocné rozhodnutí o tom, že stěžovatelka není povinna vydat objekt na pozemku parc. č. 2504. Tento objekt je vybaven pro bydlení, napojen na elektrickou síť, veřejnou kanalizaci i veřejný vodovod a k účelu bydlení je žalovanou užíván bez závad. Tyto okolnosti vedou Ústavní soud k závěru, že zátěž, kterou bude stěžovatelka nucena snášet vydáním dalších nemovitostí, a to domu č. p. 67 na pozemku parc. č. 2503, zastavěné parcely č. 2503, stavební parcely č. 2504 a garáže na st. p. č. 2505, nenaruší spravedlivou rovnováhu mezi zachováním práva a ochranou majetku stěžovatelky a požadavky obecného zájmu na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd na straně nynějších žalobců. Nutno si povšimnout, že zde vycházel i Ústavní soud z toho, že pozemek parc. č. 2505 je zastavěn garáží.
I s přihlédnutím k těmto právním závěrům Ústavního soudu tedy nemá Nejvyšší soud ani důvod, aby cokoli změnil na svém předchozím právním závěru a potažmo na právních závěrech odvolacího soudu, jehož rozsudek byl nyní předmětem dovolacího přezkumu.
Ze všech uvedených důvodů bylo dovolání žalované zamítnuto podle §243 odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
Úspěšná strana žalující měla podle §243b odst. 5, §142 odst. 1 o. s. ř. a návazných ustanovení právo na náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem. Tyto náklady jí vznikly podáním vyjádření k dovolání. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen ještě před účinností novely vyhlášky č. 484/2000 Sb. (č. 277/2006 Sb.), řídil se výpočet odměny advokáta za zastoupení podle tehdejších dosavadních předpisů. Tedy základní sazba odměny ve výši 3.800,- Kč (§7 písm. e/ cit. vyhl.), která však musí být krácena na polovinu – 1.900,- Kč – pro jediný úkon v dovolacím řízení (§18 odst. 1 cit. vyhl.). S přičtením režijního paušálu 75,- Kč představovala odměna za zastoupení žalobců částku 1.975,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu