ECLI:CZ:US:2007:4.US.238.06.1
sp. zn. IV. ÚS 238/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti MUDr. H. C., zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 2, Sokolská 60 a ústavní stížnosti 1) J. F. a 2) P. F., obou zastoupených JUDr. Borisem Vacou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2006, čj. 28 Cdo 1605/2005-616, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 1. 4. 2005, čj. 30 Co 89/2005-560, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 11. 2004, čj. 13 C 457/92-523, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2006 se MUDr. H. C. (dále jen "stěžovatelka", resp. "žalovaná") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006 ve výrocích I., III. a IV. a rozsudek krajského soudu ze dne 1. 4. 2005 ve výroku I. v části, v níž byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 18. 11. 2004. Návrhu byla přidělena spisová značka IV. ÚS 238/06.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2006 se J. F. a P. F. (dále jen "stěžovatelé", resp. "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů v části týkající se rozhodnutí o nevydání ostatního stavebního objektu postaveného na parcele č. 2504. Návrhu byla přidělena spisová značka IV. ÚS 250/06.
Stěžovatelka i stěžovatelé se domáhali přezkumu správnosti rozhodnutí vzešlých z téhož řízení; proto byly jejich ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006 s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. IV. ÚS 238/06.
II.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 13 C 457/92 vyplývá následující:
Rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze - Oblastní úřadovny v Liberci, čj.-187-67-Li, byl P. F., akademickému malíři ve Starých Splavech, a manželce J. F., bytem tamtéž, z majetku konfiskovaného podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. přidělen každému jednou polovinou rodinný domek čp. 67 v obci Doksy, osada Staré Splavy, okres Doksy, se všemi parcelami, zapsaný ve složce č. 987 pozemkové knihy katastrálního území Doksy.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 10. 1971 byli stěžovatelé odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně s tím, že v cizině se neoprávněně zdržují od 10. 3. 1971; byl jim také uložen trest propadnutí majetku.
Podle kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 21. 3. 1972 se stěžovatelka stala výlučným vlastníkem nemovitostí, jež propadly státu na základě výše uvedeného rozsudku z roku 1971, tj. rodinného domku čp. 67 na stavební parcele č. 2503, chaty resp. rozestavěného ateliéru na stavební parcele č. 2504 a garáže na stavební parcele č. 2505. Současně bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků ke stavební parcele č. 2503 o výměře 105 m2, stavební parcele č. 2504 zahrada o výměře 85 m2, stavební parcele č. 2505 o výměře 14 m2 a pozemkové parcele č. 2506 zahrada o výměře 880 m2. Prodávajícím byl čsl. stát - MěNV v Doksech. Kupní cena nemovitostí přecházejících do vlastnictví stěžovatelky byla stanovena celkovou částkou 39 482,- Kčs; úhrada za zřízení práva osobního užívání pozemků částkou 3 252,- Kčs. Celkovou částku 42 734,- Kčs stěžovatelka uhradila státu.
Kupní cena byla údajně sjednána podle znaleckého posudku E. P. z listopadu 1971; ten byl ovšem vypracován již dříve a pro jiný účel, tj. pro hospodářskou smlouvu o převodu správy předmětných nemovitostí z ONV Česká Lípa na MěNV Doksy.
Usneseními Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 10. 1990 byl odsuzující rozsudek téhož soudu ze dne 20. 10. 1971, vydaný v trestní věci stěžovatelů, zrušen.
Dne 4. září. 1991, po nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stěžovatelé vyzvali stěžovatelku k vydání nemovitostí. Stěžovatelka výzvě nevyhověla.
Dne 25. března 1992 stěžovatelé podali u Okresního soudu v České Lípě restituční žalobu založenou na ustanovení §4 odst. 2 cit. zákona o mimosoudních rehabilitacích, jež zní:
"(2) Povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.".
Stěžovatelé tvrdili, že cena, za kterou stěžovatelka (žalovaná) předmětné nemovitosti koupila dle smlouvy ze dne 21. 3. 1972, byla v rozporu s tehdy platnou cenovou vyhláškou č. 43/1969 Sb.
Ve svém vyjádření ze dne 21. 4. 1992 žalovaná zdůraznila, že podle ní cena byla určena správně. Soudní znalec E. P. vypracoval znalecký posudek v listopadu 1971 podle tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. Od zakoupení nemovitostí průběžně prováděla opravu a modernizaci nemovitostí.
Dne 14. 12. 1995 okresní soud nařídil vypracování revizního znaleckého posudku Ing. V. K.; ustanovenému znalci uložil určit, zda znalec P. do svého znaleckém posudku z listopadu 1971 zahrnul veškerý nemovitý majetek, který je předmětem sporu, a zda tento majetek správně ocenil podle tehdy platných předpisů.
Revizní znalecký posudek byl soudu předložen dne 23. 5. 1996. Znalec uvedl, že v revidovaném znaleckém posudku nebyly oceněny venkovní úpravy a trvalé porosty. K hrubým nepřesnostem došlo při zaměření zastavěných ploch především garáže a chaty. Došlo ke dvěma výrazným početním chybám, nebyl uveden popis konstrukcí a vybavení pro zařazení do tříd. Při stanovení opotřebení rodinného domku a atelieru nebyla řádně zdůvodněna neúměrně vysoká sazba. Znalec dále uvedl, že zjištěná cena dle revidovaného znaleckého posudku E. P. z listopadu 1971 byla použita v hospodářské smlouvě, které se předmětné nemovitostí převáděly z ONV Česká Lípa na MěNV Doksy. Vyhláška č. 43/1969 Sb., podle které byl revidovaný znalecký posudek proveden, však nestanovila ceny mezi socialistickými organizacemi, a proto neměla být na tento převod aplikována. Při uzavření kupní smlouvy v březnu 1972 mělo dojít k novému ocenění, ve kterém by byla zohledněna změna stáří u některých staveb. Teoreticky by došlo k mírnému snížení ceny oproti ceně původní. Revizní znalecký posudek byl doplněn dodatkem č. 1 ze dne 10. 8. 1997.
Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 5. 1998 žalobě vyhověl s odůvodněním, že žalovaná odňatý majetek nabyla na základě protiprávního zvýhodnění porušením tehdy platných právních předpisů, "konkrétně předpisu cenového a vyhlášky č. 43/69 Sb.".
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, dne 27. ledna 1999 rozsudek okresního soudu ze dne 22. 5. 1998 zrušil s odůvodněním, že v řízení provedené důkazy nebyly hodnoceny v souladu s §132 o.s.ř. Zdůraznil, že pro posouzení kupní ceny je rozhodující okamžik prodeje nemovitostí žalované a to, v jakém stavu se v tomto okamžiku nemovitosti nacházely.
Okresní soud dne 11. 3. 1999 již ustanovenému znalci Ing.V. K. uložil vypracovat nový znalecký posudek o stavu a hodnotě nemovitostí ke dni 29. 3. 1972. V této věci byla podána žalovanou dvě odvolání.
Okresní soud dne 9. 3. 2000 Ing.V. K. zprostil funkce znalce v této věci a ustanovil znalcem Doc. Ing. A. B., CSc. Znalecký posudek byl okresnímu soudu doručen dne 2. 10. 2000.
Okresní soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2001 žalobě vyhověl.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, dne 17. 5. 2002 rozsudek okresního soudu ze dne 25. 10. 2001 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že se okresní soud měl zabývat pouze restitučním důvodem uplatněným žalobci ve výzvě k vydání nemovitostí a současně v žalobě u soudu, kde zúžili restituční důvod pouze na skutečnost, že v důsledku podhodnocení nemovitostí byla cena, za níž žalovaná nemovitost získala, stanovena v rozporu s tehdy platnými předpisy pro oceňování nemovitostí.
Okresní soud rozsudkem ze dne 18. 11. 2004 ve výroku I. žalobu v plném rozsahu zamítl. Existenci zákonných podmínek pro navrácení odňatého majetku neshledal a měl také za to, že za zjištěných okolností by byl výkon práv žalobců v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o ateliér, tj. ostatní stavební objekt na parcele č. 2504, ze znaleckého posudku Ing. Š. dospěl k závěru, že tato stavba změnila za trvání vlastnictví žalované svůj stavebně technický charakter a tudíž se podle §8 odst. 1 zák.č. 87/1991 Sb. nevydává. Ve výrocích II. a III. rozhodl okresní soud o povinnosti žalobců zaplatit náklady řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, odvolání žalobců považoval za částečně důvodné. Rozsudkem ze dne 1. 4. 2005 ve výroku I. proto rozsudek okresního soudu ze dne ze dne 18. 11. 2004 zčásti změnil tak, že žalovaná je povinna vydat žalobcům dům čp. 67 na st.p.č. 2503, st.p.č. 2503, st.p.č. 2504 (bez stavby) a garáž na st.p.č. 2505 (bez pozemku). Výrok o zamítnutí žaloby na vydání ostatního stavebního objektu na st.p.č. 2504 (bez pozemku), st.p.č. 2505 (bez stavby) a pozemku p.p.č. 2506 (zahrada) odvolací soud jako věcně správný potvrdil.
Kupní cena a krajským soudem zjištěná cena nemovitostí byla následující::
cena dle znaleckého posudku znalce Pittnera z listopadu 1971 (jež byl podkladem pro kupní smlouvu)
cena dle zjištění krajského soudu (v okamžiku převodu nemovitostí na stěžovatelku)
dům čp. 67
29 790,40 Kčs
23 481,- Kč
garáž
1 881,60 Kčs
1 736,73 Kč
studna
1 700,- Kčs
11 828,65 Kč
ateliér
5 360,- Kčs
20 892,- Kč
altán
300,- Kčs
x
oplocení
450,- Kčs
604,45 Kč
trvalé porosty
x
370,04 Kč
venkovní úpravy
x
3 061,19 Kč
celkem
39 482,- Kčs
61 975,20 Kč (+ 31 %)
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 4. 2005 podali žalobci i žalovaná dovolání. Žalobci napadli potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Žalovaná brojila proti té měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o její povinnosti vydat stěžovatelům výše uvedené nemovitosti.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobců je z větší části důvodné, a proto rozsudkem ze dne 22. 2. 2006 rozsudek krajského soudu ze dne 1. 4. 2005 zrušil v potvrzující části výroku I., v němž se zamítá žaloba, aby byla žalovaná povinna vydat žalobcům stavební parcelu č. 2505 (bez stavby) a pozemkovou parcelu č. 2506 - zahradu a tyto nemovitosti vyklidit, jakož i ve výrocích II. a III. o nákladech řízení. V části potvrzujícího výroku I. odvolacího soudu, kterou se zamítá žaloba o vydání ostatního stavebního objektu na pozemku st.p. č. 2504 (bez zastavěného pozemku), bylo dovolání žalobců zamítnuto. Poněvadž důvodem zrušení části rozsudku odvolacího soudu byl právní názor výlučně odvolacího soudu (nikoliv soudu prvního stupně), vrátil dovolací soud věc v příslušném rozsahu k dalšímu řízení pouze tomuto soudu.
Dne 27. 4. 2006, resp. dne 3. 5. 2006 - jak již uvedeno - byly Ústavnímu soudu doručeny ústavní stížnosti MUDr. H. C., resp. J. a P. F.
Podáním ze dne 21. 8. 2006, doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2006, MUDr. H. C. požádala o odložení vykonatelnosti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006 (ve výroku I., III. a IV.), čj. 28 Cdo 1605/2005-616 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 1. 4. 2005, čj. 30 Co 89/2005-560 (ve výroku I. v části, v níž byl změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 11. 2004, čj. 13 C 457/92-523).
Usnesením ze dne 27. 9. 2006 Ústavní soud výrokem I. vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 1. 4. 2005, čj. 30 Co 89/2005-560, ve výroku I. v části, v níž byl změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 11. 2004, čj. 13 C 457/92-523, odložil do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci samé a výrokem II. návrh na odklad vykonatelnosti výroků I., III. a IV. rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2006, čj. 28 Cdo 1605/2005-616, odmítl.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že pravomocnými rozhodnutími obecných soudů, a to výslovně jí uvedenými výroky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, byl porušen čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR") a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a čl. 17 odst. 1 a 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
V podstatné části odůvodnění stěžovatelka popsala dosavadní průběh a výsledky řízení. Nesouhlasila s posouzením podmínky státního občanství stěžovatelů, jak bylo učiněno odvolacím soudem, ani s jeho celkovým právním posouzením věci. Uvedla skutkové okolnosti případu a vyjádřila názor, že rozsudek odvolacího soudu není spravedlivý, protože formálně právní aplikací zákona č. 87/1991 Sb. zakládá novou křivdu po mnohaletém soudním procesu, přičemž úmyslem zákonodárce bylo zmírnit následky některých majetkových křivd a nikoliv vytvářet křivdy nové. Také dovolací soud dle jejího názoru zákon o mimosoudních rehabilitacích aplikoval formalisticky a jeho rozsudek zakládá novou křivdu, tentokrát v neprospěch stěžovatelky.
Stěžovatelka poukázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") z 5. 11. 2002 ve věci Pinc a Pincová proti České republice a vyjádřila přesvědčení, že i ona má nést zvláštní a nepřiměřenou zátěž, která narušuje spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu a zachování práva na ochranu majetku jednotlivce, zejména tím, že soudy (kromě okresního soudu) dospěly k závěru o jiné ceně ateliéru - chaty než v původním odhadu znalec P.
a právě kvůli ceně této stavby, která se nevydává, má stěžovatelka vydat ostatní nemovitosti, zejména rodinný dům, který však zakoupila za cenu o cca 6 000 Kč vyšší, než měla cena tohoto domu v dané době mít. Stěžovatelka v závěru uvedla, že napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu jsou závažným zásahem do práva na vlastnictví. Došlo též k porušení práva na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě a k zásahu do práva na soudní ochranu.
IV.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že nevydáním ostatního stavebního objektu postaveného na parcele č. 2504 bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, článek 90 Ústavy ČR a zásada rovnosti zakotvená v čl. 1 a čl. 3 Ústavy a čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny. K namítanému porušení došlo jednak nesprávným postupem nalézacího a odvolacího soudu a Nejvyššího soudu ČR, spočívajícím v neprovedení důkazu znaleckým posudkem soudem jmenovaným znalcem, a jednak nesprávným právním posouzením změny stavebně technického charakteru stavby.
Stěžovatelé uvedli důvody, pro které neprovedení jimi navrhovaného důkazu soudem ustanoveným znalcem k posouzení otázky, zda stavba ztratila svůj stavebně technický charakter, považují za porušení práva na spravedlivý proces. Neměli přístup do předmětného stavebního objektu a neměli tedy ani možnost nechat si vyhotovit svůj vlastní znalecký posudek. Dovolací soud se námitkou, že nebyl proveden navrhovaný důkaz a tím, že nebyl soudem prvního stupně ani soudem odvolacím dostatečně zjištěn skutkový stav, vůbec nezabýval. Pokud by znalec obdržel zadání a veškeré podklady od soudu, mohl by zcela jistě dospět k odlišným závěrům než Ing. Š., čímž by se rázem ocitli v jiném procesním postavení a ve sporu by s největší pravděpodobností uspěli. Soud prvního stupně se k neprovedení navrhovaného důkazu znalce vůbec nevyjádřil a odůvodnění jeho rozhodnutí je v tomto směru zcela nedostačující. Znalecký posudek Ing. Š. byl předložen žalovanou na posledním jednání před soudem prvního stupně. Jednalo se o zásadní důkaz, s jehož obsahem stěžovatelé neměli možnost se před jednáním seznámit nahlédnutím do spisu, popř. nechat si k němu vypracovat odborné stanovisko. Takový postup soudů byl dle jejich názoru porušením principu rovnosti účastníků a byl i v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I.ÚS 236/98.
Stěžovatelé dále podrobně uvedli důvody, jimiž polemizovali se závěrem obecných soudů, že budova ateliéru zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter. Poukázali přitom na četná rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k aplikaci §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a vyjádřili přesvědčení, že provedenými důkazy nebylo v žádném případě prokázáno, že by došlo ke změně stavebně technického charakteru stavby. Žádný ze soudů nezkoumal, zda provedenými úpravami nedošlo pouze k výměně prvků dlouhodobé životnosti, zda provedené úpravy představovaly nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku dlouhodobé životnosti a zda obměna prvku dlouhodobé životnosti představuje opravdu změnu stavebně technického charakteru stavby. Nesprávným právním posouzením dané otázky obecnými soudy pak došlo k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů.
Závěrem stěžovatelé shrnuli, že k zásahu do jejich základních práv došlo neprovedením navrhovaného důkazu znaleckým posudkem soudem jmenovaným znalcem, žádným či nedostatečným odůvodněním neprovedení důkazu znaleckým posudkem soudem jmenovaným znalcem a nesprávným právním posouzením otázky změny stavebnětechnického charakteru stavby.
V.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky uvedl, že své závěry v napadeném rozsudku považuje za správné. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání. K ústavní stížnosti stěžovatelů se nevyjádřil.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky uvedl, že tato zpochybňuje skutkové i právní posouzení věci soudem odvolacím. Na svých závěrech vyjádřených v odůvodnění svého rozhodnutí setrvává i nadále. K otázce posouzení státního občanství uvedl, že mezi okresním soudem a krajským soudem v tomto směru nevznikl rozpor. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. K ústavní stížnosti stěžovatelů se nevyjádřil.
Okresní soud v České Lípě se k ústavním stížnostem nevyjádřil.
P. a J. F. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. H. C. polemizovali s jejím tvrzením ohledně nesplnění podmínek státního občanství ČR. Uvedli, že se chtěli dohodnout na řešení celé situace; stěžovatelka je však nikdy nekontaktovala za účelem smírného vyřešení věci. Nevydávaný objekt na parcele č. 2054 je v důsledku změny stavebnětechnického charakteru způsobilý k trvalému bydlení, jak vyplývá z rozsudků Okresního soudu v České Lípě čj. 13 C 457/92-523 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 30 Co 89/2005-560. Stěžovatelce by tudíž nemělo nic bránit v tom, aby začala tento objekt užívat zcela v souladu s jeho určením k trvalému bydlení. Není tudíž pravdou, že by se vydáním nemovitostí stala bezdomovcem. Cena nemovitostí byla stanovena v rozporu s tehdy platnými předpisy; ocenění nemovitostí nelze posuzovat samostatně. Poukázali na nález Ústavního soudu II. ÚS 384/98 (Sb.n.u., sv. 17, str. 159) a zdůraznili, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 10. 1971 byli připraveni o svůj veškerý majetek a následně usnesením téhož soudu sp. zn. Rt 447/90 byli rehabilitováni. Jsou toho názoru, že mezi okolnostmi obsaženými v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") z 5. 11. 2002 ve věci Pinc a Pincová proti České republice a jejich věcí existují zásadní rozdíly. MUDr. H. C. si byla plně vědoma toho, že nemovitosti byly zkonfiskovány a kdo byl jejich dřívějším vlastníkem. Navíc je vlastníkem ostatního stavebního objektu sloužícího k trvalému bydlení.
P. a J. F. ve svém vyjádření ze dne 21. 5. 2007 k usnesení Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. IV. ÚS 238/06, uvedli, že tvrzení MUDr. Cengrové o tom, že okamžitý výkon rozhodnutí vedoucí k vyklizení předmětných nemovitostí, zejména domu čp. 67 na st.p. 2503, by byl pro ni nepřiměřeně tvrdý a provedením exekuce by se ocitla bez obydlí a stala se "bezdomovcem", popírají závěry znalce Ing. Škorpila. Na základě těchto tvrzení podali u Okresního soudu v České Lípě žalobu na obnovu řízení, k níž se stěžovatelka vyjádřila dne 2. 1. 2007 (kopii tohoto vyjádření připojili); řízení je vedeno pod sp. zn. 15 C 386/2006.
Ústavní stížnost stěžovatelů P. a J. F. byla ve stejnopise doručena právnímu zástupci stěžovatelky MUDr. H. C. spolu s usnesením Ústavního soudu o spojení věcí IV. ÚS 238/06 a IV. ÚS 250/06 dne 14. 8. 2006; vyjádření stěžovatelů k ústavní stížnosti stěžovatelky bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 22. 3. 2007. Ani k jednomu z uvedených podání stěžovatelů stěžovatelka stanovisko nezaujala.
Vyjádření podaná dovolacím a odvolacím soudem neobsahovala žádné nové argumenty, jež by byly jakkoliv schopny ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, pročež tato nebyla k případným replikám účastníkům komunikována. Totéž platí o podání stěžovatelů ze dne 21. 5. 2007.
VI.
Dříve, než přikročil k meritornímu posouzení věci, Ústavní soud zkoumal podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost (stěžovatelky) je nepřípustná v části napadající zrušující výrok I. rozsudku dovolacího soudu ze dne 22. 2. 2006.
I když napadený výrok rozsudku Nejvyššího soudu je z hlediska formálního pravomocný, není jím ještě (v rozsahu tímto výrokem vymezeném) spor mezi stěžovatelkou a stěžovateli pravomocně ukončen; z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu řízení, jež bude v důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu dále pokračovat. Teprve v případě, že by - podle mínění stěžovatelky - konečné rozhodnutí v této části sporu narušilo její základní práva, mohla by se stěžovatelka domáhat nápravy cestou ústavní stížnosti. Řečené přirozeně platí i ve vztahu k výroku IV. rozsudku Nejvyššího soudu, kterým tento soud v důsledku svého parciálně kasačního rozhodnutí nutně musil v rozsahu zrušení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud tudíž podrobil meritornímu přezkumu pouze ostatní části ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 13 C 457/92, a dospěl k závěru, že obě ústavní stížnosti je třeba jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatelka se dovolávala článku 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a čl. 17 odst. 1 a 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
Stěžovatelé se dovolávali článku 1, čl. 2 odst. 3, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy, čl. 1, čl. 3 a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud je toho názoru, že čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, stejně jako čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny, nezakládají samostatná veřejná subjektivní ústavně chráněná základní práva či svobody a tudíž se jich nelze v ústavní stížnosti dovolávat samostatně.
Pokud jde o stěžovatelkou namítané porušení čl. 17 odst. 1 a 2 Všeobecné deklarace lidských práv, Ústavní soud připomíná, že Všeobecná deklarace má přes svůj výjimečný historický i politický význam stejnou právní povahu jako ostatní rezoluce Valného shromáždění OSN. Je doporučením, a proto nevytváří pro státy závazky, ani není přímým pramenem práva. Pro vnitrostátní soudy nemá právní závaznost, neboť není mezinárodní smlouvou. Deklarace se tudíž při podání k vnitrostátním soudům nelze účinně dovolat.
Ústavní soud se tudíž bude nadále zabývat ústavní stížností z pohledu stěžovatelkou tvrzeného porušení čl. 96 Ústavy, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě s přihlédnutím k tomu, že porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy současně namítali i stěžovatelé.
Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. 96 Ústavy:
Podle čl. 96 Ústavy "(1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. (2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.". S výjimkou "přesvědčení" na str. 15 ústavní stížnosti, že k porušení tohoto článku došlo, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud z vyžádaného spisu neshledal žádný náznak porušení citovaného článku, a proto mu nezbývá než konstatovat, že v tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že podstata tohoto práva byla zachována.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.". Relevantní ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zní: "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech ...........".
Stěžovatelka nesouhlasila s právním posouzením splnění podmínky státního občanství stěžovatelů a s celkovým právním posouzením věci. Stěžovatelé pak zejména tvrdili, že obecné soudy vadně posoudily změny stavebně technického charakteru stavby. Pokud tedy stěžovatelka a stěžovatelé argumentovali, že obecné soudy měly dospět k jinému právnímu závěru, než učinily, pak nezbývá, než takové jejich tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a v důsledku toho je odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb.n.u., sv. 1, str. 41 (46)], aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Ústavní soud není běžnou třetí či čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud neopakuje hodnocení důkazů již uskutečněné obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, pokud ovšem sám podle §48 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") tyto či další důkazy neprovedl. Porušení ústavních principů, tak jak jsou vymezeny ustálenou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu, ve věci stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
K zásahu do základního práva na spravedlivý proces by mohlo dojít v případě, že by skutkové závěry soudu byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález III. ÚS 84/94, Sb.n.u., sv. 3, str. 257 (260)] nebo pokud by v procesu interpretace a aplikace "jednoduchého" práva soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v tomto procesu byl obsažen prvek svévole, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, anebo prvek extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu [srov. nález III. ÚS 224/98, Sb.n.u., sv. 15, str. 17 (23)]. Žádný z těchto zásahů v případě stěžovatelky a stěžovatelů Ústavní soud neshledal.
Stěžovatelé dále namítli, že soud prvního stupně nevyhověl jejich návrhu na provedení důkazu ohledně změny stavebně technického charakteru stavby znaleckým posudkem soudem jmenovaným znalcem a vycházel pouze ze znaleckého posudku předloženého stěžovatelkou. Obecné soudy tedy měly provést veškeré jimi navrhované důkazy, a pokud tak neučinily, porušily tím jejich ústavní procesní práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dle něhož "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích ... .".
Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy ukládá obecným soudům povinnost efektivně přezkoumat argumenty a důkazní návrhy stran a provést jejich hodnocení ve vztahu k rozhodnutí, které má být přijato. Toto ustanovení nutí soudy řádně svá rozhodnutí odůvodnit; nelze jej ovšem vykládat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Dosah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může lišit v závislosti na jeho povaze a otázka, zda soud dostál této své povinnosti, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 4. 2005 na str. 6 je zřejmé, že znalecký posudek Ing. Š. byl pouze jedním z více důkazů, z nichž obecné soudy dovodily, že stavba ateliéru zásadní přestavbou a doplněním nových konstrukčních prvků ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter. Na straně 7 odůvodnění pak odvolací soud konkretizoval, proč nevyhověl návrhu stěžovatelů na nový znalecký posudek. Výše uvedené tvrzení stěžovatelů proto nemá oporu ve spise.
Ústavní soud je tudíž toho názoru, že stranám byly v řádně vedeném kontradiktorním procesu dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv.
K tvrzenému porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě:
Stěžovatelka i stěžovatelé dále tvrdili, že došlo k zásahu do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě.
Ústavní požadavky na délku řízení jsou obsaženy v čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána ...., bez zbytečných průtahů ....." a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dle něhož "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla .... v přiměřené lhůtě projednána .... soudem .... .".
Ústavní soud připomíná, že přiměřenost délky řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným jak ve své judikatuře (srov. např. nález II. ÚS 71/99, Sb.n.u., sv. 30, str. 281 a násl.), tak i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Zwierzyňski proti Polsku, in Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2002, str. 5 a násl.). Těmito kritérii jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů, přičemž soud bere na zřetel i předmět sporu, resp. jeho význam pro účastníky. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. např. nález IV. ÚS 55/94, Sb.n.u., sv. 2, str. 39).
Pojem přiměřená lhůta je tedy relativní. Neexistuje žádná absolutní doba trvání řízení, jejíž překročení by se automaticky kvalifikovalo jako doba nepřiměřená, porušující čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nicméně pokud se za okolností konkrétního případu doba řízení jeví na první pohled jako "značná" či "nepřiměřená", může mít tato skutečnost za následek přesun důkazního břemene ohledně zbytečných průtahů na rozhodující orgány veřejné moci, které musí podat vysvětlení a dokázat, že průtahy nelze přičítat jim. Výjimečně, pokud se lhůta na první pohled jeví být příliš dlouhou a vysvětlení příslušných orgánů není dostačující, Ústavní soud bez toho, aniž by analyzoval průběh řízení, jen na základě délky řízení může konstatovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V daném případě bylo civilní řízení zahájeno dne 25. 3. 1992, kdy stěžovatelé podali u soudu restituční žalobu a skončilo dne 7. 3. 2006, kdy nabyl právní moci rozsudek dovolacího soudu ze dne 22. 2. 2006 (pravomocně však bylo rozhodnuto již ke dni 22. 4. 2005 s výjimkou st.p.č. 2505 bez stavby a p.p. p.č. 2506). Celková délka řízení tedy činila 13 let, přičemž ohledně pozemků 2505 a 2506 dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Během této doby až dosud rozhodoval soud prvního stupně třikrát, odvolací soud třikrát a dovolací soud jednou.
V ústavní stížnosti ani stěžovatelka ani stěžovatelé, kromě obecného konstatování celkové délky řízení, podrobněji nespecifikovali, která období v řízení lze kvalifikovat jako nečinnost soudu.
V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly nedůvodné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí [srov. např. usnesení III.ÚS 355/97, Sb.n.u., sv. 9, str. 445 (447); nález IV.ÚS 628/03, Sb.n.u., sv. 34, str. 301 (308)]. Jiné stížnostní žádání upínající se k namítaným průtahům řízení stěžovatelka Ústavnímu soudu nepředložila.
I když se prima facie nejeví řízení před obecnými soudy jako bezprůtažné, nepovažoval Ústavní soud z uvedených důvodů za (pro účastníky) přínosné jakkoliv se k délce řízení autoritativně vyjadřovat.
Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že vyklizení předmětných nemovitostí, nabytých v dobré víře, tj. zejména obytného stavení čp. 97, pro ni představuje zvláštní a nepřiměřenou zátěž, narušující spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu a zachování práva na ochranu majetku jednotlivce. Dovolávala se článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní:
"Článek 1
"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
V případě stěžovatelky je evidentní, že pokud obecné soudy pravomocně rozhodly o přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z žalované stěžovatelky na žalobce, došlo k zásahu do jejího vlastnického práva, tj. k "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a to dnem 22. 4. 2005, kdy nabyla právní moci příslušná část rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 11. 2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 1. 4. 2005. Ústavní soud tedy musil zkoumat oprávněnost tohoto zásahu se zřetelem k požadavkům článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě především a hlavně vyžaduje, aby zásah státní moci do výkonu práva na ochranu majetku byl zákonný. Druhá věta prvního odstavce povoluje zbavení majetku pouze "za podmínek, které stanoví zákon", a druhý odstavec přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů". Navíc princip právního státu, jako jeden ze základů každé demokratické společnosti, prolíná všechny články Úmluvy (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu ve věci Pincová a Pinc proti České republice, 2002, odst. 45 a násl.).
Úvodem nutno předeslat, že pokud jde o soulad restitučního zákonodárství České republiky s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Evropský soud zastává stanovisko, že Úmluva státům neukládá žádné omezení jejich volnosti, pokud se týče úpravy rozsahu působnosti právních předpisů, které mohou přijmout v oblasti restituce majetku, a stanovení podmínek, za jakých umožní navrácení vlastnických práv osobám, které jich byly zbaveny.
Ke zbavení stěžovatelky jejího majetku došlo podle zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., jež ve svém ustanovení §4 odst. 2 umožňuje obecným soudům rozhodnout o přechodu vlastnického práva k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby do vlastnictví oprávněné osoby. Z toho nutno dovodit, že podmínka zákonnosti zde byla naplněna. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že posouzení, zda konkrétní podmínky stanovené zákonem byly v daném případě naplněny, spadá výlučně do kompetence obecných soudů.
Další otázkou k posouzení je, zda toto zbavení majetku sledovalo legitimní cíl, tj. zda existoval "důvod obecného zájmu" ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. K pojmu "obecný zájem" a k volnosti smluvních stran Úmluvy při rozhodování o vlastní ekonomické a sociální politice, viz výše citovaný rozsudek ve věci Pincová a Pinc (odst. 47 a násl.). Podle Evropského soudu legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc. Tím se restituce nestává nuceným vyvlastněním majetku, ale povinností nastolit původní právní stav.
Stěžovatelka nezpochybnila cíle výše zmíněného zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale je přesvědčena, že ve snaze odčinit jednu křivdu vzniká křivda nová, tentokráte na její straně, která ji psychicky deptá již od září 1991, kdy jí byla doručena výzva k vydání věci spolu s následně podanou žalobou. Uvedla, že v roce 1971 jí bylo tehdejším ředitelem okresního ústavu národního zdraví uloženo před atestací vykonávat funkci obvodní lékařky v Jablonném v Podještědí nebo v Doksech. Nakonec se rozhodla pro Doksy a za předpokladu, že po dobu 10 let bude pracovat jako obvodní lékařka, jí bylo umožněno nemovitost zakoupit. Na procesu odhadu ceny nemovitostí a tvorby kupní smlouvy se nijak nepodílela. Stejně tak v době koupě nemovitostí nevykonávala žádnou politickou či veřejnou funkci, z níž by bylo možno dovodit úmysl ji jakkoliv zvýhodnit. Pouze přistoupila na nabídku odkoupit nemovitost, kterou učinil stát a který také zajistil odhad, jež byl východiskem pro stanovení kupní ceny.
Ústavní soud akceptuje názor, že jakýkoliv zásah do práva na ochranu majetku musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společnosti a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Snaha o zachování takové rovnováhy se odráží ve struktuře celého článku 1 Přílohy č. 1 k Úmluvě a tedy i v jeho větě druhé, kterou je nutno interpretovat ve světle principu obsaženého ve větě první. Zvláště musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který sleduje každé opatření zbavující osobu jejího majetku. Rovnováha mezi požadavky obecného zájmu a imperativy ochrany základních práv je tedy narušena, pokud dotčená osoba byla nebo bude nucena nést "nepřiměřenou zátěž". Požadavek takové rovnováhy lze dovodit i z čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož "Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu", který je současně i fundamentální interpretační zásadou, kterou je nezbytné brát v úvahu při aplikaci zákonů.
Evropský soud ve svém výše citovaném rozsudku (v odst. 58. a násl.) vyslovil požadavek, že legitimní cíl restitučních zákonů je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Dle jeho názoru by za tímto účelem měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. V tomto smyslu je tedy nutno dále zkoumat, zda stěžovatelka vydáním předmětných nemovitostí byla (resp. bude) nucena snášet zvláštní a přílišnou zátěž, což by porušilo spravedlivou rovnováhu, která má vládnout mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku.
Ústavní soud akceptuje tvrzení stěžovatelky, že předmětné nemovitosti nabyla v dobré víře a aniž by v řízení bylo prokázáno, že mohla jakkoliv ovlivnit způsob převodu nebo kupní cenu. Navíc je zjevné, že závěr soudů, podle něhož stěžovatelka nemovitosti nabyla za cenu nižší, než odpovídá cenovým předpisům, vychází především z rozdílného ocenění ateliéru (který stěžovatelka nemá povinnost vydat), přičemž dům čp. 67, který se má vydat, stěžovatelka dokonce nabyla za cenu vyšší než odpovídající cenovým předpisům.
Naproti tomu však nelze přehlédnout, že kromě domu čp. 67 zakoupila stěžovatelka od státu i další nemovitosti, jejichž celková hodnota byla téměř o 1/3 vyšší než kupní cena, za kterou stěžovatelka nemovitosti nabyla. Dokonce i při vyloučení hodnoty ateliéru (stavebního objektu na st.p. p.č. 2504) nabyla stěžovatelka sporné nemovitosti za cenu jen 34 122,- Kč, ačkoliv jejich hodnota byla v době převodu podle zjištění soudů 41 083,- Kč.
Podle ustálené judikatury obecných soudů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2006, 28 Cdo 1346/2005 a ze dne 14. 10. 2003, 28 Cdo 1941/2003, uveřejněné na www.nsoud.cz), korespondující judikatuře Ústavního soudu [srov. např. nález II. ÚS 384/98 in Sb.n.u., sv. 17, str. 159 (166); v případě tímto nálezem posuzovaném byly Ústavním soudem předcházející rozsudky obecných soudů zrušeny, a to ačkoliv odvolacím soudem zjištěný cenový rozdíl představoval zhruba jen 5 %], je nutno za nabytí věci fyzickou osobou v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, naplňující tak jednu z klíčových podmínek pro to, aby se fyzická osoba - nabyvatel věci protiprávně státem nabyté stala osobou povinnou, považovat nabytí nemovitosti za cenu nižší než za cenu dle příslušné vyhlášky o oceňování nemovitostí (v posuzované věci vyhl.č. 43/1969 Sb.) v toleranci větší než 20 %, a to aniž by bylo rozhodné, zda nabyvatel jakkoliv toto porušení cenových předpisů vyvolal a bez ohledu na to, zda o něm věděl či nevěděl. Odvrátit se nyní - po té, kdy tyto judikatorní závěry v mnoha případech - a to i před Ústavním soudem přezkoumávaných - vedly k závěrům podobným projednávané cause (tedy k tomu, že objektivně zvýhodnění nabyvatelé byli uznáni povinnými dříve státem protiprávně odňaté věci oprávněným osobám vydat), nutně by pro futuro rozkolísalo již dávno stabilizované řešení takovýchto sporů; pro stěžovatele bylo by takové rozhodnutí překvapivé a stojící v rozporu s jejich legitimním očekáváním, že jejich pře se stěžovatelkou bude rozhodnuta stejně jako mnoho jiných předcházejících a srovnatelných případů. Žalovaní v těchto předcházejících a - jak již uvedeno - též i Ústavním soudem přezkoumávaných rozhodnutí a jim předcházejících řízeních nutně by musili považovat za krajně nespravedlivé, že zatímco v jejich věci Ústavní soud naznačenou judikaturu obecných soudů respektoval (a tudíž požadavek na vydání jimi držených nemovitostí považoval za legitimní), nyní nově rozhodl se postupovat opačně. Je proto evidentní, že změna postoje Ústavního soudu k řešení projednávané věci připodobnitelné k mnoha případům dříve posuzovaným opodstatněna není.
Jakkoliv z odůvodnění napadených rozhodnutí není zcela patrno, zda ve věci rozhodující obecné soudy braly dostatečně v potaz osobní a společenskou situaci stěžovatelky a věc posoudily i z toho hlediska, zda vydáním a výkonem napadených rozsudků nebude stěžovatelka nucena snášet zvláštní a přílišnou zátěž, jež by porušila výše zmíněnou spravedlivou rovnováhu, nemohl navíc Ústavní soud odhlédnout od specifických okolností daného případu. V současné době je pravomocně rozhodnuto, že stěžovatelka není povinna vydat objekt na parcele č. 2504, přičemž ústavní stížnost stěžovatelů tento výrok napadající byla Ústavním soudem shledána zjevně neopodstatněnou. Ze znaleckého posudku Ing. J. Š. ze dne 17. 11. 2004 vyplývá, že tento objekt je svým stavebně technickým uspořádáním vybaven pro bydlení. Obytné místnosti mají zajištěno větrání, vytápění a dostatečné osvětlení. Objekt má odpovídající vybavenost - kuchyň, sociální zařízení - a je napojen na elektrickou síť, veřejnou kanalizaci a veřejný vodovod. K účelu bydlení je užíván bez závad. Tyto okolnosti vedly Ústavní soud k závěru, že zátěž, kterou bude stěžovatelka nucena snášet vydáním domu čp. 67 na st.p. č. 2503, stavební parcely č. 2503, stavební parcely 2504 a garáže na st.p.č. 2505, nenaruší spravedlivou rovnováhu mezi zachováním práva na ochranu majetku stěžovatelky a požadavky obecného zájmu na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nímž došlo v období let 1978 až 1989. Rozhodnutím o vydání předmětných nemovitostí tedy nedošlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. čl. 11 Listiny.
Podáním ze dne 21. 8. 2006 doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2006 navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud vydal ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu usnesení, že věc týkající se její ústavní stížnosti projedná Ústavní soud jako naléhavou přednostně. K takovému (zcela výjimečnému) postupu neshledal však Ústavní soud žádného důvodu, a to zvláště i proto, že vykonatelné rozhodnutí ukládající stěžovatelce povinnost vydat žalobcům dům čp. 67 a další nemovitosti, byla usnesením Ústavního soudu z 27. 9. 2006 odložena do doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci samé; aniž by bylo nutno vydávat o tomto akcesorickém nároku zvláštní zamítavé usnesení, postačuje konstatovat, že tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než obě ústavní stížnosti dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. července 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu