ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.497.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 497/2020-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti – děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1, se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 71/4, identifikační číslo osoby: 65050410, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, 2) Statutárnímu městu České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 1/1, identifikační číslo osoby: 00244732, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 421/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 2019, č. j. 19 Co 1199/2019 – 471, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit každému z žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 15 C 421/2015 – 436, zamítl žalobu na určení, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemku parc. č. 2873/15 – ostatní plocha o výměře 636 m 2 a pozemku parc. č. 3355/22 – ostatní plocha, zeleň, o výměře 8.524 m 2 , vymezeného v geometrickém plánu č. 5555-7/2019 vyhotoveném Evou Pivoňkovou, ověřeném oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Michalem Hanušem dne 22. 2. 2019 a schváleným Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice dne 5. 3. 2019, obou zapsaných pro obec České Budějovice a katastrální území České Budějovice 3 na listu vlastnictví č. 1 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice – dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“ (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dále uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit státu, na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích, soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 19 Co 1199/2019 – 471, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované 1) náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok II.) a žalované 2) náklady odvolacího řízení ve výši 900,- Kč (výrok III.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně opírá aktivní legitimaci k podání určovací žaloby o ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), přičemž ovšem shledaly, že předmětné pozemky přešly na stát v rozhodném období, nikoliv ovšem na základě skutečnosti upravené v ustanovení §5 písm. e) zákona č. 428/2012 Sb., tj. že by pozemky daroval právní předchůdce žalobkyně státu na základě darovací smlouvy uzavřené dne 6. 10. 1960 v tísni. Uzavřely, že tvrzení žalobkyně o tísni spočívající v systematické náboženské perzekuci římskokatolické církve ze strany komunistické státní moci zůstala pouze v obecné rovině. Soudy obou stupňů dále dovodily, že vyhovění určovací žalobě brání skutečnost, že pozemky jsou nyní veřejným statkem nacházejícím se v intravilánu města a slouží jednak jako komunikace III. a IV. třídy a dále jako veřejné prostranství. S ohledem na účel a smysl zákona č. 428/2012 Sb., jenž má vést k obnovení vlastnického práva k původnímu církevnímu majetku oprávněných osob, by nebylo možné, aby žalobkyně mohla realizovat jednotlivá vlastnická oprávnění; vydáním pozemků by jí vzniklo pouze tzv. holé vlastnictví [na podporu tohoto závěru odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017 (oba rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz )]. Dalším důvodem pro vyslovení závěru o nedůvodnosti žaloby byla i skutečnost, že se v poměrech projednávané věci nemohl na nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům ve prospěch žalovaného 2) projevit právní dopad blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), neboť žalovaný 2) nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům přechodem (“ex lege“) – nikoliv převodem
– ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). V této souvislosti soudy nižších stupňů akcentovaly skutková zjištění, podle nichž právo hospodaření k předmětným pozemkům bylo na základě dohody o převodu správy národního majetku převedeno z bývalého Okresního národního výboru v Českých Budějovicích, finančního odboru, dne 15. 1. 1960 na bývalý Městský národní výbor v Českých Budějovicích a z něj přešlo se vznikem obecního zřízení na žalovaného 2). Ten prostřednictvím jím zřízených organizací s předmětnými pozemky hospodařil. Odvolací soudu doplnil, že na existenci vlastnického práva žalovaného 2) nemá žádný vliv skutečnost, že tento žalovaný nesplnil zákonnou jednoroční lhůtu pro podání návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, neboť se jedná o lhůtu pořádkovou (v tomto směru odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalobkyně maje je ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení otázky hmotného (nebo procesního) práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a dále i soudu dovolacího, a dále – zčásti – pro řešení otázky hmotného (nebo procesního) práva, která v rozhodovací praxi dosud nebyla řešena. Dovolatelka má za to, že dovolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (představované v dovolání specifikovanými rozhodnutími Ústavního soudu) a porušil její právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že při formulaci závěru, že vydáním nárokovaných pozemků by žalobkyně získala pouze tzv. holé vlastnictví, nepřihlédl k jejím tvrzením, že po vydání pozemků by na nich vybudovala pietní místo, což by odpovídalo duchovnímu významu lokality, v níž se nacházel nejstarší hřbitov v Českých Budějovicích. Tím, že tento argument odvolací soud zcela pominul a nijak se s ním nevypořádal, porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces, jemuž odpovídá povinnost soudu svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se s námitkami uplatněnými účastníky řízení způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že v souvislosti se závěrem o přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovaného 2) ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. dospěl ke skutkovému závěru o hospodaření žalovaného 2) s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991 bez toho, aby tento závěr měl podklad v provedeném dokazování. Upozorňuje, že v dovoláním napadeném rozsudku je správa předmětných nemovitostí od roku 1960 přičítána žalovanému 2), což je nonsens, neboť žalovaný 2) vznikl až o třicet let později. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanovením článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod postrádá dovoláním napadený rozsudek racionální odůvodnění zjištěných závěrů a je tak projevem svévole zakládající protiústavní stav. Dále žalobkyně s využitím argumentace o odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolacímu soudu vytýká, že se (nesprávně) nezabýval námitkou neplatnosti darovací smlouvy ze dne 6. 10. 1960, jež byla sice vznesena až v odvolacím řízení, nicméně s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2070/2002, z něhož cituje, připomíná, že k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. V souvislosti s provedením důkazu shora označenou darovací smlouvou má žalobkyně dále za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Žádá dovolací soud o odpověď na otázku, zda není porušením zásady koncentrace řízení, je-li ve sporném řízení důkaz, jehož provedení navrhl účastník řízení (zde žalobkyně) do okamžiku, k němuž mělo být podle zákona řízení zkoncentrováno, předložen po uplynutí koncentrační lhůty jiným účastníkem řízení [zde žalovaným 2)]. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oba žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se skutkovými, jakož i právními, závěry, prezentovanými v rozsudku odvolacího soudu. Žalovaný 2) mimo to poukázal na skutečnost, že předmětné pozemky slouží jako veřejné prostranství a pozemní komunikace a jejich vydáním žalobkyni by nemohl být naplněn smysl a účel restitucí církevního majetku. Žalobkyně by vydáním předmětných pozemků získala toliko holé vlastnictví, přičemž by nemohla realizovat vlastnická oprávnění. Dále žalovaný 2) připomněl, že na předmětných pozemcích byl hřbitov zrušen již v roce 1889 a pozemky v době trvání vlastnictví právního předchůdce žalobkyně pustly. V době převodu vlastnického práva na stát v roce 1960 se na pozemcích již rozprostíraly parky. Podle názoru žalovaného 2) z provedeného dokazování rovněž vyplývá, že na něj vlastnické právo k pozemkům přešlo v souladu s ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Vysvětlil, že právo hospodaření k pozemkům vykonával jeho právní předchůdce, Městský národní výbor v Českých Budějovicích nepřetržitě od 17. 11. 1960, přičemž práva a závazky z MěNV v Českých Budějovicích přešly na žalovaného 2), který ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. na nich hospodařil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. 10. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jenž potvrdil prvostupňový rozsudek, je založen na třech důvodech (závěrech), pro něž soud prvního stupně určovací žalobu opírající se o ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zamítl.
Jedním z důvodů zamítnutí žaloby byla skutečnost, že účinky blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. nedopadají na případy přechodu vlastnického práva z majetku státu na obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., neboť se stricto sensu nejedná o majetkové dispozice, jež by se příčily účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění alespoň některých majetkových křivd, jež byly v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 spáchány na církvích a náboženských společnostech (k tomu srovnej z judikatury dovolacího soudu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, publikovaný pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016).
Dovolatelka maje dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe nikoliv dovolacího, ale Ústavního, soudu, dovozuje, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces (jehož součástí je i právo účastníka řízení na racionální odůvodnění závěrů soudního rozhodnutí), pokud skutkový závěr o faktickém hospodaření žalovaného 2) s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. je v rozporu s provedenými důkazy.
Dovolací soud, ač aprobuje závěr vyplývající z třetí výrokové věty stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. [námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod byla Ústavním soudem shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“], současně připomíná, že samotné vymezení důvodu přípustnosti dovolání prostřednictvím námitky mající ústavně-právní rozměr dovolatele nezbavuje povinnosti uplatnit dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Takový požadavek Ústavní soud nepovažuje za protiústavní, což se zcela zřetelně podává z bodu 39. odůvodnění shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu [„Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“].
Jak se podává z dovolání žalobkyně, nesplnění jedné z podmínek pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům ze státu na žalovaného 2) ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. spatřuje v nesprávném skutkovém závěru o hospodaření žalovaného 2) s předmětnými pozemky k rozhodnému okamžiku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Žalobkyně přehlíží, že požadavek na jiné právní posouzení věci ipso facto spojuje s námitkami dožadujícími se odlišně zjištěného skutkového stavu. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) s účinností od 1. 1. 2013 přitom nepodléhá dovolacímu přezkumu, dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na odlišném (dovolatelem tvrzeném) skutkovém základu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017,
sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Proto v dovolacím řízení podle současné právní úpravy nelze účinně uplatnit ani námitku nedostatečně či nesprávně zjištěného skutkového stavu věci ze strany nalézacích soudů (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1995/2015).
Sluší se dodat, že v poměrech projednávané věci výtka dovolatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces, kterou vymezila důvod přípustnosti dovolání (spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu) by tak jako tak přípustnost dovolání založit nemohla.
Pomine-li dovolací soud, že výtkou o porušení práva na spravedlivý proces a o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolatelka dle závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vystihuje případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání [k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen
je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014)], pak skutečnost, že odvolací soud založil své řádně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejích ústavně zaručených práv (tedy i práva na spravedlivý proces). Žalobou uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
Dovolací soud, reflektuje individuální poměry projednávané věci, považuje za potřebné dodat, že je - na rozdíl od mínění dovolatelky – toho názoru, že jí kritizovaný kladný skutkový závěr o hospodaření žalovaného 2) s předmětnými pozemky
ke dni 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., je na provedených důkazech zcela zřetelně založen. Dovolatelka přehlédla, že odvolací soud plně aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jehož součástí byla i zjištění, že po nabytí vlastnického práva k pozemkům parc. č. 1110 a parc. č. 1156 (dnes pozemky parc. č. 3355/22 a parc. č. 2873/15) na základě darovací smlouvy ze dne 6. 10. 1960 státem převedl bývalý ONV v Českých Budějovicích dohodou uzavřenou dne 15. 11. 1960 správu národního majetku na MěNV v Českých Budějovicích, kterému ke dni 23. 11. 1990 k předmětným pozemkům příslušelo právo hospodaření. Po vzniku obecního zřízení [ke dni 23. 11. 1990, kdy nabyl účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 367/1990 Sb.“)], což výslovně zdůraznil odvolací soud v bodě 12. odůvodnění rozsudku, přešly práva a závazky MěNV v Českých Budějovicích na žalovaného 2) – viz §68 zákona č. 367/1990 Sb., přičemž s ohledem na povahu předmětných pozemků jako veřejných statků (parky a pozemní komunikace) s nimi ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., hospodařil žalovaný 2), respektive jím spravované organizace. Za nekorektní tak dovolací soud považuje argumentaci dovolatelky, která v rozporu s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu tvrdí, že se odvolací soud dopustil nonsensu, „pokud hovoří o správě nemovitostí od roku 1960, neboť v té době žalovaný vůbec neexistoval, když vznikl až o dalších třicet let později“, a dále pokud tvrdí, že „jakékoli jednání třetího subjektu, zejména státu, tak žalovanému 2) nemůže být přičitatelné.“
Zbývá doplnit, že odkaz dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09, ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12, a ze dne 21. 7. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2077/14, nemůže být případný, neboť naplnění ústavněprávní teze o právu účastníka řízení na racionální odůvodnění závěrů v rozhodnutí (obecného) soudu jako integrální součásti práva na spravedlivý proces musí být vždy poměřována s konkrétním soudním rozhodnutím a kvalitou jeho odůvodnění. Z povahy věci proto není zásadně možné, aby výtky, které Ústavní soud v odkazovaných věcech z perspektivy porušení práva na spravedlivý proces adresoval soudům obecného (správního) soudnictví (absence odůvodnění odchýlené se od ustálené rozhodovací praxe ve věci správního soudnictví, nesprávné a nedostatečně odůvodněné odmítnutí odvolání poškozeného jako osoby neoprávněné v trestním řízení, převzetí skutkových zjištění soudu prvního stupně soudem odvolacím v řízení o náhradu škody bez toho, aby bylo postaveno najisto, zda si tato zjištění vzájemně neodporují), mohly být promítnuty do jiných právních věcí, v nichž požadavek na řádné a racionální odůvodnění soudního rozhodnutí je odvislý od zjišťování zcela odlišného okruhu právně relevantních skutečností a podřazování těchto skutečností subsumpčním podmínkám jiných ustanovení právních předpisů.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobkyně opírající se o argument odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázce porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces (zahrnující právo účastníka řízení na racionální odůvodnění závěrů soudního rozhodnutí) není (při benevolentnějším posuzování náležitostí dovolání – viz výklad shora) přípustné. Nemohl jím tudíž být ani zpochybněn jeden ze tří závěrů (důvodů) pro zamítnutí určovací žaloby soudem prvního stupně, který odvolací soud aproboval, tj. že se žalovaný 2) stal vlastníkem předmětných pozemků přechodem - nikoliv převodem - vlastnického práva ex lege (ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991) a právní dopady blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991, jenž ostatně nabyl účinnosti až o měsíc později (dne 24. 6. 1991), se na zmíněný přechod nevztahují.
Dalšími dovolacími námitkami, jimiž žalobkyně zpochybňuje správnost rozsudku odvolacího soudu (a tedy ani dalšími dovolatelkou uplatněnými důvody přípustnosti dovolání, jež byly námitkami vymezeny), se již dovolací soud nemusel zabývat. Z judikatury dovolacího soudu se podává, že v případě, že žaloba je zamítnuta z více důvodů, je zamítavé rozhodnutí věcně správné, obstojí-li i jen jeden z těchto důvodů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1979/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2019/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 610/2019). Pokud proto žalobkyně námitkami brojila proti dalším dvěma závěrům odvolacího soudu, na nichž byl založen potvrzující věcný výrok rozsudku (o získání tzv. holého vlastnictví v případě vydání předmětných pozemků a o posouzení platnosti darovací smlouvy ze dne 6. 10. 1960, včetně procesního aspektu provádění důkazu darovací smlouvou), pak tyto námitky nemohou zpochybnit správnost závěru o nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům žalovaným 2) mimo právní účinky blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., což samo o sobě implikuje závěr o nedůvodnosti určovací žaloby ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Námitky, jimiž dovolatelka brojila proti dalším (dvěma) důvodům, na nichž je potvrzující rozsudek odvolacího soudu založen, tak přípustnost dovolání založit nemohou.
Protože dovolatelka výslovně neuvedla, že by dovolání směřovalo pouze proti některému z výroků rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i v akcesorických výrocích, a ve vztahu k výrokům II. a III. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné
[§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 3. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu