ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.5277.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 5277/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Hloubětínské společnosti s.r.o. , IČ 283 81 637, se sídlem v Praze 9 - Hloubětíně, Mandloňová 944/5, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 29/471, proti žalovanému P. Z. , zastoupenému JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Koněvova 2596/211, o zaplacení 858.047,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 79/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 22 Co 567/2011-507, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze stejného dne č. j. 22 Co 567/2011-519, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný j e povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.568,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Roberta Kučery.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 11. 10. 2011, č. j. 6 C 79/2008-338, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,092.500,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalovaný se dle žalobních tvrzení měl bezdůvodně obohatit na úkor původní žalobkyně Moravsko-třebovské obchodní společnosti s.r.o., v likvidaci, (dále též jen „žalobkyně“ či „původní žalobkyně“) užíváním v žalobě označených nemovitostí v Moravské Třebové v době od 15. 2. 2005 do 31. 12. 2008 bez právního důvodu. Původní žalobkyně následně žalovaný nárok postoupila smlouvou ze dne 2. 3. 2009 Hloubětínské společnosti s.r.o., pročež bylo následně rozhodnutím soudu připuštěno, aby tato namísto ní vstoupila do řízení. Okresní soud při svém posouzení vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných nemovitostí byla v době od 12. 8. 1993 do 30. 6. 2009 původní žalobkyně. Pokud byly tyto nemovitosti převáděny na další subjekty (mimo jiné i žalovaného), šlo o právní úkony absolutně neplatné. Užíval-li v době od 15. 2. 2005 do 31. 12. 2008 nemovitosti žalovaný bez právního důvodu, vzniklo žalobkyni dle §451 a násl. obč. zák. právo požadovat, oč se žalovaný tímto užíváním obohatil. S ohledem na datum podání žaloby u soudu dne 6. 2. 2008 je zřejmé, že byla zachována tříletá objektivní promlčecí doba dle §107 odst. 2 obč. zák., bylo-li současně až ke dni 20. 11. 2008 právní mocí rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 9 C 185/2008-113 najisto postaveno, že k obohacení došlo na úkor původní žalobkyně, lze pokládat za zachovanou i dvouletou subjektivní promlčecí dobu dle §107 odst. 1 obč. zák. K tvrzení žalovaného, že nemovitosti jsou ve skutečnosti užívány společností D - styl CZ s.r.o., které nemovitosti smlouvou ze dne 1. 11. 2006 pronajal, soud uvedl, že se jedná o nájem účelový, jelikož žalovaný je jednatelem a společníkem uvedené společnosti (druhým společníkem je jeho manželka) a žalovanému již s ohledem na předchozí soudní řízení muselo být zřejmé, že se vlastníkem nemovitostí nestal. Užíváním nemovitostí tedy vznikl prospěch žalovanému, kterého lze mít v projednávané věci za pasivně věcně legitimovaného. Soud nadto připomenul obranu žalovaného v podobě tvrzených investic do nemovitostí dokládající, že to byl právě on, kdo nemovitosti spravoval a kdo do nich investoval. Výši obohacení určil dle znalcem stanoveného obvyklého nájemného s přihlédnutím k tomu, že využití předmětných nemovitostí předpokládalo užívání pozemku ve vlastnictví žalovaného. K žalovaným vznesené námitce započtení soud uvedl, že s ohledem na žalobkyní uplatněnou obranu námitkou promlčení je třeba považovat za promlčené případné nároky vzniklé dříve než v době tří let přede dnem, k němuž se náhrady investic začal žalovaný domáhat (tj. před 24. 4. 2005). Doložil-li přitom žalovaný vynaložení částky 75.000,- Kč na opravu nemovitostí, aniž by prokázal, že vynaložení této částky vedlo ke zhodnocení nemovitostí, nelze tuto námitku pokládat za relevantní. Další náklady žalovaného vynaložené na zaplacení daní, ostrahu apod. přitom ke zhodnocení nemovitostí rovněž nevedly. Namítal-li dále žalovaný, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, pak je sice možno připustit, že žalovaný nemovitosti koupil v roce 1996 v dobré víře a nezavinil, že dřívější dispozice s nemovitostmi byly posouzeny jako neplatné, nelze však odhlédnout od toho, že žalovaný již od roku 2002 ví, že soudy hodnotí dřívější dispozice s nemovitostmi jako neplatné, a že se tudíž nemohl stát jejich vlastníkem. Měl tedy dost času nastalou situaci řešit tak, aby utrpěl co nejmenší újmu, případně si zajistit právní důvod užívání (což neučinil), užíval-li přesto nemovitosti i v letech 2005 až 2008, není důvod pokládat projednávaný nárok za odporující dobrým mravům. S ohledem na uvedené tedy soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 5. 4. 2012, č. j. 22 Co 567/2011-408, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud označil závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu za odpovídající a jeho právní posouzení věci za správné. K odvolacím námitkám pak doplnil následující. V projednávané věci není důvodu mít pochybnosti o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, kterou žalovaný zpochybňoval poukazem na neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky a oznámení postoupení. Postupník prokázal oznámení postoupení pohledávky dlužníku, přičemž toto oznámení je platným jednostranným právním úkonem, a proto v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 ve spojení s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2276/2008 není možno přezkoumávat platnost samotné smlouvy o postoupení pohledávky. Poukazoval-li dále žalovaný na to, že se nemohl obohatit na úkor žalobkyně, jelikož ta byla v době od 3. 12. 2003 do 10. 9. 2007 vymazána z obchodního rejstříku, a právně tak neexistovala, pak i v tomto lze mít za správný postup okresního soudu, jenž vyšel ze skutečnosti, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách č. j. 9 C 185/2007-113 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 150/2008-151 byla pravomocně určena za vlastníka původní žalobkyně. Z deklaratorní povahy tohoto rozhodnutí vyplývá, že původní žalobkyně vlastnické právo vůbec nepozbyla, aniž by na kontinuitu jejího vlastnictví mohlo mít vliv, že v době od 3. 12. 2003 do 10. 9. 2007 nebyla zapsána v obchodním rejstříku. Možnost existence vlastnictví právnické osoby k majetku i po jejím výmazu z obchodního rejstříku je předpokládána ustanovením §75b odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jež bylo v případě původní žalobkyně aplikováno a podle nějž, je-li po výmazu společnosti z obchodního rejstříku zjištěn dosud neznámý majetek, rozhodne soud na návrh státního orgánu, společníka, věřitele nebo dlužníka o zrušení zápisu o jejím výmazu a o obnovení likvidace společnosti nebo o vstupu do likvidace a jmenuje jejího likvidátora. Trvalo-li tedy v předmětném období vlastnické právo původní žalobkyně, pak došlo na její úkor k obohacení žalovaného.
Rovněž výtku, že nemovitosti nebyly užívány žalovaným, ale společností D – styl CZ s.r.o., nelze pokládat za opodstatněnou. I tehdy, pokud by byly nemovitosti užívány uvedenou společností, byl by vzhledem k tomu, že toto užívání umožnil, pasivně věcně legitimovaný žalovaný. Vědomost žalovaného o neplatnosti smlouvy, na základě níž měl nabýt vlastnické právo, přitom vylučuje, aby jej bylo možno pokládat za oprávněného držitele, který by mohl s nemovitostmi disponovat. Co do posouzení námitky promlčení, jakož i započtení odvolací soud plně odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Dodal pouze, že úspěšnost námitky započtení v daném případě vylučuje i znění ustanovení §529 odst. 2 obč. zák., dle nějž může dlužník použít k započtení své pohledávky vůči postupiteli, které měl v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky, jestliže je oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Došlo-li v projednávaném případě k oznámení postoupení dne 13. 3. 2009 a žalovaný netvrdil, že by oznámil započtení dříve, než námitkou specifikovanou v řízení dne 26. 10. 2009, nebyla podmínka včasného oznámení splněna.
Odvolací soud odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně i co do námitek žalovaného proti správnosti znaleckého posudku. Úvahu žalovaného, dle níž není logické, aby výše nájmu nemovitostí převyšovala jejich cenu, soud odmítl s tím, že cena, za kterou nemovitosti byly prodány původní žalobkyní, nevypovídá o tržní hodnotě těchto nemovitostí, jež byla ovlivněna nejen faktickým, ale i právním stavem nemovitostí, mimo jiné i zatížením nemovitostí zástavním právem. Odvolací soud rovněž neshledal, že by nárok žalobkyně bylo možno pokládat za nemravný, maje na zřeteli především to, že žalovaný již od roku 2004 věděl o neplatnosti kupní smlouvy, na základě níž měl nemovitosti nabýt, a tedy o tom, že není vlastníkem, a nemohl tak být ani oprávněným držitelem. Užíval-li přesto po několik let předmětné nemovitosti a dokonce ohledně nich dle svých tvrzení uzavřel nájemní smlouvu, není nárok žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Předestřené úvahy tedy vedly odvolací instanci k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.
K dovolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1108/2013, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přitakal námitkám žalovaného poukazujícím na to, že po dobu výmazu původní žalobkyně z obchodního rejstříku zde nebyl subjekt, na jehož úkor by se mohl užíváním nemovitosti obohacovat. Až zrušením výmazu bylo opětovně plně ustaveno právní postavení původní žalobkyně, jež se opětovně stala plně způsobilou nabývat práv a povinností a na jejíž úkor se tak mohla obohacovat jiná osoba. Byť výtky směřující proti úvahám odvolacího soudu zaobírajícím se namítaným rozporem výkonu žalovaného práva s dobrými mravy nebyly shledány důvodnými, již pro nastíněnou nesprávnost právních názorů odvolacího soudu nemohlo jeho rozhodnutí obstát jako správné.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích následně rozsudkem ze dne 21. 11. 2013, č. j. 22 Co 567/2011-507, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2013, č. j. 22 Co 567/2011-519, rozsudek soudu prvního stupě potvrdil v části výroku I., jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 858.047,- Kč s příslušenstvím (výrok I.)., v části výroku I., jíž byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 1,234.453,- Kč s příslušenstvím, jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud označil námitky žalovaného stran aktivní věcné legitimace žalobkyně, promlčení, stanovení výše obohacení znaleckým posudkem, započtení i tvrzeného rozporu s dobrými mravy za neopodstatněné a odkázal na odůvodnění svého předchozího rozsudku v této věci. Přihlédl dále k názorům vysloveným v rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu a dovodil, že žaloba nemůže být důvodná co do nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí po dobu výmazu právní předchůdkyně žalobkyně z obchodního rejstříku, to jest za období od 15. 2. 2005 do 10. 9. 2007, kdy tato osoba postrádala právní subjektivitu. Odvolací soud tudíž žalobkyni přiznal právo na vydání obohacení nabytého žalovaným po dobu zbylého v žalobě vymezeného časového úseku, v rozsahu přesahujícím takto určenou výši majetkového prospěchu přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu (pouze jeho výroku I.) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy odchýlil od ustálené judikatury reprezentované například rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2009, či ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005. Dovolatel poukázal na řetězec neplatných smluv, jež předcházely koupi nemovitostí jeho osobou, a zdůraznil, že v letech 1996 až 2008 byl v katastru nemovitostí veden jako jejich vlastník, i to, že o neplatnosti kupní smlouvy se dozvěděl až sedm let po jejím uzavření v roce 2003. Nemovitosti přitom nebylo komu předat, neb jejich předchozí vlastníci skončili v konkursu a byli vymazáni z obchodního rejstříku. V době, v níž byl soudem určen vlastník předmětných nemovitostí, dovolatel dle svých slov již neměl s ohledem na běh lhůt žádné právní prostředky, jež by mu umožnily domoci se vrácení kupní ceny. Byl-li odvolacím soudem přijat závěr, že není mravným, užívá-li nějaká osoba vědomě a bez právního důvodu majetek jiného, aniž by za to cokoli hradila, je jím poměřován toliko dovolatel a jeho dobrá víra ve vlastnictví a z něj odvozeného užívání, aniž by v souladu se soudní praxí (např. rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 29/2005 a sp. zn. 33 Cdo 3012/2013) byla zohledňována hlediska konkrétního individualizovaného případu včetně jednání obou účastníků právního vztahu a byly zvažovány veškeré rozhodné okolnosti na straně dotčených osob. Jednostranný pohled odvolacího soudu opomíjí počínání žalující strany, jež je původkyní absolutně neplatných převodů po dlouhou dobu se ke svému vlastnictví nehlásící a jíž je dovolatel nucen uhradit hodnotu užívání věcí, za něž už dříve zaplatil, aniž by současně měl možnost uplatnit své vlastní nároky. Polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření rozporovala argumentaci dovolatele a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dané věci však na přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení usuzovat nelze. Poukazuje-li dovolatel na údajný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, je třeba zdůraznit, že odvolací soud nikterak nepopřel pojetí dobrých mravů ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., tak jak bylo předestřeno v dovolání vzpomínané judikatuře, toliko konkrétní skutkové okolnosti individualizovaného sporu a jejich význam z hlediska mravnosti žalovaného nároku zjevně nevyhodnotil tak, že by výkon práva shledal s dobrými mravy vskutku v rozporu. V tomto směru je namístě připomenout, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posouzení, zda výkon práv odporuje dobrým mravům, přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v něm odkazovanou).
Jak již bylo nastíněno v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávaném sporu, v úsudku odvolací instance zmiňovanou nepřiměřenost spatřovat nelze, a nezavdává k tomu důvodu ani obšírnější argumentace předestřená v nyní posuzovaném dovolání. Mínění odvolacího soudu, jenž zjevně neshledal, že by okolnosti provázející majetkové dispozice s nemovitostmi mohly být za dané situace vnímány jako ve své podstatě zprošťující žalovaného coby jejich domnělého nabyvatele povinnosti respektovat objektivně nastalý právní stav a nést pozdější následky svého vědomého počínání, obstojí jako korektní. Cítil-li se dovolatel poškozen protiprávním jednáním jiných osob při dispozici s nemovitostmi, bylo na něm, aby využil právním řádem poskytované prostředky k dosažení nápravy a ochraně svých práv (srov. zejména §42 obč. zák. či §457 obč. zák. ve spojení s §107 odst. 3 obč. zák.). Neučinil-li tak, nelze tuto skutečnost bez dalšího přičítat k tíži žalobkyně a usuzovat z ní na nemravnost výkonu práva na vydání obohacení nabytého žalovaným se značným časovým odstupem po té, co získal náležité povědomí o rozhodných okolnostech, a měl tak dostatečný prostor uzpůsobit jim své počínání. Jak již dříve připomněl Nejvyšší soud, bylo by podstatným narušením právní jistoty, pokud by pouhé neuplatnění práv jednoho účastníka bez dalšího bránilo s ohledem na rozpor s dobrými mravy úspěšnosti žaloby druhé strany sporu směřující proti této osobě (k tomu srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1784/2010). Dále lze podotknout, že dovolatel svá povšechná tvrzení o tom, že se nemohl úspěšně domoci kompenzace újmy vzniklé v důsledku neplatných transakcí s nemovitostmi, přesvědčivými argumenty nepodkládá, přičemž zmínka o běhu lhůty, pro niž nemohl dosáhnout vrácení kupní ceny, zjevně nereflektuje úpravu §107 odst. 3 obč. zák., přičemž je zjevné, že z dané situace do určité míry profitoval i on, což opět relativizuje význam této skutečnosti pro posouzení rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy.
Dovolateli se tedy nepodařilo předestřít otázku, pro niž by na podané dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11.740,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.568,40 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu