ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.72.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 72/2018-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně R. L. , P., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 255.960 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 154/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2017, č. j. 23 Co 470/2016-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.664,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Hrbka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 6. 2016, č. j. 41 C 154/2014-190, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni shora uvedený obnos s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení (výrok II.) i státu (výrok III.). Soud zjistil, že žalobkyně byla v období od 1. 1. 2013 do 3. 6. 2013 spoluvlastnicí pozemků v katastrálním území S., které výhradně užíval žalovaný (coby druhý spoluvlastník) umístěním pozemních komunikací, respektive jako tzv. pomocné silniční pozemky, jež na řečené stavby dopravní infrastruktury vykazují úzkou funkční souvislost. Tímto nadužíváním svého spoluvlastnického podílu získal na úkor žalobkyně majetkový prospěch, který je nyní povinen vydat v souladu s §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyni tak náleží právo na vydání náhrady ve výši regulovaného nájemného, neboť obvyklé nájemné, na něž by v zásadě měla právo, určené znaleckým posudkem Ing. Kaftana, přesahuje maximální hodnotu stanovenou cenovými předpisy. Jelikož takto zjištěná částka přesně odpovídá žalobnímu požadavku, bylo možné žalobě v plném rozsahu vyhovět.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 23 Co 470/2016-241, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil, jen pokud jde o výši náhrady nákladů řízení přiznané České republice, jinak je i v této části potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech vzniklých účastníkům i státu v odvolacím řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud po částečném zopakování dokazování aproboval jak skutkové, tak právní závěry obvodního soudu. Mimo jiné vyzdvihl, že výše bezdůvodného obohacení žalovaného byla správně ztotožněna s hladinou regulovaného nájemného činící 120 Kč/m 2 /rok, poněvadž dle soudem ustanoveného znalce Ing. Kaftana hodnota obvyklého nájemného dosahuje částky vyšší. Posledně zmíněný znalec pak své odborné závěry, zejména ztotožnění obvyklého ročního nájemného s 6 % ceny pozemků, obhájil i ve světle znaleckého posudku předloženého žalovaným, jejž zpracoval Ing. Hůrka a v němž bylo doporučováno kalkulovat obvyklé nájemné za rok jako 3 % tržní hodnoty pozemků. Soud podotkl, že se znalci rozcházeli též ve stanovení samotné ceny sporných nemovitostí, avšak při použití sazby 6 % přesahuje výše obvyklého nájemného částku 120 Kč/m 2 /rok, ať již se zmíněný koeficient aplikuje na cenu nemovitostí zjištěnou Ing. Kaftanem, nebo na údaj uvedený Ing. Hůrkou. Žalobě tudíž bylo soudem první instance vyhověno po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, namítaje, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu jednak při řešení otázky určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu, jednak při volbě přiléhavé reakce na rozpor v závěrech dvou znaleckých posudků, jíž podle dovolatele mělo být ustanovení revizního znalce soudem. Tím, že soud propojil výpočet ceny pozemků zjištěné v posudku Ing. Hůrky s procentní sazbou uvedenou v posudku Ing. Kaftana, se navíc dopustil nepřípustného nahrazování odborných závěrů vlastní úvahou. Dovolatel dále podotýká, že z posudku Ing. Hůrky vyplývala výše obvyklého nájemného nedosahující maximální hranice dané cenovou regulací; v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu by tedy obohacení žalovaného nemělo být ztotožněno s nejvyšší přípustnou cenou užívacího práva, nýbrž právě s onou nižší hodnotou podávající se ze závěrů posléze řečeného znalce. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež navrhla jeho zamítnutí nebo odmítnutí a požádala o přiznání náhrady nákladů řízení za dva úkony právní služby.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žádnou otázku naplňující předestřená kritéria však dovolatel Nejvyššímu soudu k řešení nepředložil.
V ustálené judikatuře dovolacího soudu se uvádí, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř, jenž se však od jiných liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají revizi soudem. Ten hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda mají dostatečný podklad v obsahu nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda nejsou úvahy znalce v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z řečeného zároveň vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, či jeho usnesení ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2557/2016, a ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017).
Zdůrazňuje se rovněž, že o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, případně znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní
-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016, respektive rozsudek téhož soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017, ale též žalovaným zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Ani z dovolatelem citovaných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, a ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, neplyne, jak se domnívá, „povinnost ustanovení revizního znalce soudem“, nýbrž právě naopak prostor pro úvahu nalézacího soudu při hodnocení otázky, zdali bude pokládat za nezbytné zadání revizní expertízy, či zda mu k rozptýlení všech pochybností postačí výslech znalce či jiný postup směřující k vyjasnění problematických bodů již vyhotovených posudků.
Z podaného výkladu pro účely přezkoumávané kauzy předně vyplývá, že odvolacímu soudu nelze přiléhavě vytýkat, nepřikročil-li k ustanovení revizního znalce, pakliže dospěl k závěru, že pochybnosti o správnosti posudku zpracovaného soudem ustanoveným znalcem Ing. Kaftanem vyplývající ze žalovaným předloženého posudku Ing. Hůrky byly rozptýleny výslechem prve zmíněného odborníka (tento úsudek pak spadá do rámce volného hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř., a je tudíž z kognice dovolacího soudu zcela vyloučen; k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017). Dovolateli pak není možné dát zapravdu ani v námitce, že odvolací soud nahradil závěr znalce vlastní úvahou, jestliže na cenu pozemku vyčíslenou Ing. Hůrkou aplikoval koeficient 6 % převzatý z posudku Ing. Kaftana. Touto poznámkou totiž odvolací soud toliko zdůraznil, že rozdíl ve výpočtu ceny pozemku nehraje pro výsledek řešeného sporu roli, neboť i kdyby bylo přiléhavé určit tržní hodnotu nemovitostí v nižší z částek uvedených oběma znalci, při kalkulaci obvyklého nájemného ve výši 6 % ceny pozemku bude zjištěná výše hodnoty užívacího práva přesahovat maximální částku stanovenou cenovými předpisy. Správnost použití 6% koeficientu pak byla soudem dovozena na základě porovnání přesvědčivosti předložených znaleckých posudků a výslechu Ing. Kaftana, pročež se opět jednalo o důsledek legitimního hodnocení důkazů ze strany soudu (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015).
Jelikož odvolací soud na základě popsaného hodnocení důkazů znaleckými posudky dospěl k závěru, že obvyklé nájemné za užívání sporných pozemků činilo více, než je maximální hodnota nájemného stanovená cenovými předpisy, jeví se plně konformním s ustálenou judikaturou i to, že prospěch žalovaného poměřoval právě touto nejvyšší přípustnou hodnotou nájemného (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015, jakož i dovolatelem vzpomenuté rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015).
Dovolání žalovaného tak muselo být odmítnuto podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.340 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.664,40 Kč. Náhrada za převzetí a přípravu zastoupení v dovolacím řízení žalobkyni nebyla přiznána, jelikož nebyly tvrzeny objektivní skutečnosti, jež by opodstatňovaly jí provedenou volbu odlišného zástupce pro řízení před dovolacím soudem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 909/2004, ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, a ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1892/2017).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu