ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.75.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 75/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. K., proti žalovaným 1) K. K., a 2) R. K., oba zastoupeni advokátem, o zaplacení 41.393,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 10 C 933/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2008, č. j. 24 Co 426/2007-259, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 2. 2007, č. j. 10 C 933/2003-231, rozhodl tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným zaplatit mu částku 97.977,- Kč, zamítl (výrok I.). Ve výrocích II. a III. pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu a mezi účastníky řízení navzájem.
K odvolání žalobce odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci částku 41.393,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 10. 3. 2004 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části jej potvrdil s tím, že příslušenství, ohledně něhož byla žaloba zamítnuta, činí úrok z prodlení ve výši 2 % od 6. 11. 2003 do 9. 3. 2004, a ve výrocích II., III., IV. a V. rozhodl odvolací soud o náhradách nákladů řízení.
Soud odvolací se ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Účastníci řízení byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí identifikovaných v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 11. 2003 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2004, které nabylo právní moci dne 18. 6. 2004, došlo k vypořádání podílového spoluvlastnictví tak, že výlučnými spoluvlastníky se stali žalovaní. V průběhu trvání podílového spoluvlastnictví vedli žalovaní proti žalobci spor o užívání předmětných nemovitostí, neboť žalobce je užíval výlučně sám od roku 1995 do 30. 3. 2001, kdy je na základě rozhodnutí většinových spoluvlastníků o užívání společné věci vyklidil. Dne 6. 11. 2003 podal žalobce v této věci žalobu, v níž se domáhal peněžité náhrady za užívání jeho spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech žalovanými, a to za období od října 2001 do října 2003, kdy tyto nemovitosti neměl možnost užívat.
Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že spoluvlastník nemovitostí má právo podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu a, neumožňují-li mu existující poměry užívání, náleží mu za to peněžitá náhrada, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Případné přiznání nároku by nebylo ani v rozporu s dobrými mravy. Výše náhrady se pak odvíjí od výše nájemného, která byla stanovena ve vyjádření znalce na 11.200,- Kč měsíčně.
Odvolací soud se však neztotožnil se způsobem stanovení výše náhrady, neboť ve znaleckém posudku stanovenou výši by bylo možné po žalovaných požadovat jen v případě, že by dotčené nemovitosti byly ve stavu nevyžadujícím žádné opravy
a samozřejmě za podmínek dostatečného zásobení pitnou vodou z vlastních či obecních zdrojů, vytápění všech místností a jednalo-li by se o byt 3-4 +1. S přihlédnutím ke stavu nemovitostí k říjnu 2001 a k tomu, že tyto nemovitosti nebylo možné užívat jako celek, ale pouze v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce, odvolací soud uzavřel, že jejich pronájmem mohlo být dosaženo maximálně poloviční částky z 11.200,- Kč, tedy 5.600,- Kč měsíčně. Žalobci by pak připadla částka odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu 3645/10000, tj. 2.041,- Kč měsíčně, tedy za 24 měsíců celkem 48.984,- Kč.
Žalovaní však jako obranu proti žalobě uplatnili námitku započtení za užívání nemovitostí výlučně žalobcem v období od dubna 1999 do dubna 2001, a to v částce 7.290,- Kč měsíčně. Odvolací soud zde na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k promlčení pohledávky žalovaných za toto užívání žalobcem. V daném případě má peněžitá náhrada za užívání nemovitosti povahu bezdůvodného obohacení. Je třeba rozlišit vznik práva samotného a splatnost pohledávky. Splatnost závazku k vydání bezdůvodného obohacení nastává dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění. Žalovaní od žalobce v období předcházejícím vyklizení (tj. 30. 3. 2001) nikdy žádnou náhradu nežádali. Žalobce byl vyzván žalovanými k plnění nároku ve stejném okamžiku, kdy byla uplatněna námitka k započtení dvěma výzvami, a to dne 21. 5. 2004 v rozsahu jejich požadavku za užívání od listopadu 1999 do dubna 2001 a plnění za vynaložené náklady nutné na opravy nemovitostí a dne 21. 9. 2004 za období od dubna 1999 do října 1999, přičemž dále byl vyzván k plnění jejich již konkrétní pohledávky z titulu vynaložení nutných nákladů na opravu a údržbu jedné z dotčených nemovitostí. Vzhledem k žalobcem vznesené námitce promlčení dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalovaných na peněžní náhradu, kterou navrhovali k započtení, je promlčen podle §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Dvouletá subjektivní promlčecí doba počala běžet od splatnosti nároku za každý jednotlivý měsíc, tedy za duben 1999 od května 1999 atp., ale vůči žalobci byla námitka uplatněna až dne
21. 5. 2004, resp. 21. 9. 2004, tedy po více jak pěti letech. Pohledávky účastníků se střetly až dnem výzvy žalovaných (uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení jako součásti námitky započtení) a v této době byl již nárok žalovaných promlčen (§580 obč. zák.). Ze žádné ze zjištěných skutečností přitom nevyplývá, že by mělo dojít k úmyslnému bezdůvodnému obohacení s dopadem do desetileté promlčecí doby.
Co se týče opravy předmětných nemovitostí, pak odvolací soud dospěl k závěru, že nebyla-li nutnost provedení oprav žalobci jakožto spoluvlastníku nemovitostí předestřena, a ten tak neměl možnost se k ní vyjádřit, jednalo se o neplatné rozhodnutí spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 obč. zák. Povinnost menšinového spoluvlastníka podílet se na vynaložených nákladech tedy vyplývá z titulu bezdůvodného obohacení. Povinnost vydat jej vzniká vynaložením nákladů na nutnou údržbu. V daném případě byly tyto náklady uplatněny žalovanými až dne 21. 5. 2004,
a „nárok“ na zaplacení částek za tuto opravu a údržbu vynaložených před 21. 5. 2002 je proto promlčen. V období od 21. 5. 2002 do vypořádání spoluvlastnictví vynaložili žalovaní na nutnou úpravu a údržbu společné věci celkem 20.825,- Kč, z čehož podíl žalobce představuje částku 7.591,- Kč. Zbylou část nákladů na opravu a údržbu nemovitostí nemohl soud proti nároku žalobce započíst, a to zčásti vzhledem k námitce „započtení“ (správně zřejmě „promlčení“) a zčásti proto, že některé byly vynaloženy až po vypořádání spoluvlastnictví.
Dále k započtení žalovaní navrhovali částku, kterou vynaložili navíc při vypořádání spoluvlastnického podílu z důvodu nesprávného vypočtení podílu žalobce. K této částce však odvolací soud nemohl přihlédnout, neboť tuto námitku měli žalovaní uplatnit v jiném řízení a soud v současném řízení ji není oprávněn přezkoumávat.
Námitka promlčení vůči započtení žalovaných vznesená žalobcem není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť sám zákon stanoví nezapočitatelné pohledávky v případě jednostranného započtení, mezi nimiž uvádí i pohledávku promlčenou. Proto ani v případě, že by žalobce námitku promlčení nevznesl, by nebylo možné započíst na pohledávku žalobce pohledávku, kterou z téhož titulu proti němu měli žalovaní. Šlo totiž o jednostranné započtení a uplatněná pohledávka byla v době, kdy se pohledávky střetly, promlčena. Tato promlčená pohledávka by nebyla způsobilá k jednostrannému započtení, které žalobci uplatnili, a nedošlo by tak k zániku pohledávky žalobce. Proto vzhledem k tomuto závěru nebylo třeba hodnotit rozpor s dobrými mravy žalobcem vznesené námitky promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to konkrétně proti té části výroku I., jíž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřují v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem a konečně i v tom, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé předně namítají, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu v tom ohledu, že nárok žalobce byl posouzen jako nárok plynoucí z bezdůvodného obohacení, ačkoliv se jedná o vypořádání majetkových práv mezi podílovými spoluvlastníky ve smyslu §137 odst. 1 obč. zák. (nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05). Navrhli, aby v případě, že příslušný senát Nejvyššího soudu nezohlední citované rozhodnutí Ústavního soudu, postoupil tuto věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.
Dále dovolatelé namítají, že žalobce netvrdil a neprokázal, že nemohl předmětné nemovitosti užívat, neboť „žalovaní nijak nebránili ve spoluužívání části předmětných nemovitostí v rozsahu jeho spoluvlastnického práva, což tvrdili již v řízení před soudem I. stupně.“ Odvolací soud se s touto skutečností nijak nevypořádal.
Odvolací soud měl svým postupem též porušit zásadu dvouinstančnosti soudního řízení, když změnil skutkové zjištění soudu prvního stupně ohledně otázky rozporu žaloby s dobrými mravy, aniž by doplnil či zopakoval dokazování. Změnu skutkového zjištění navíc odůvodnil jen tak, že „žalovaní svou možnost uplatnění nároku nevyužili, aniž se stejně jako rozsudek soudu prvního stupně vypořádal s tím, že mezi nejbližšími příbuznými je aplikace rozporu s dobrými mravy nejčastější.“ Dovolatelé dále uvedli celou řadu skutkových okolností, z nichž dovozují, že podání žaloby v předmětném sporu bylo v rozporu s dobrými mravy.
Konečně dovolatelé obsáhle argumentují proti závěru soudu odvolacího, že jejich protipohledávky vůči žalobci za předchozí užívání téže nemovitosti jsou promlčeny. Namítají, že dne 4. 5. 2003 vznesli vůči nároku žalobce za užívání jeho spoluvlastnického podílu za období od října 2001 do března 2003 námitku započtení,
a to za užívání jejich spoluvlastnického podílu žalobcem v období od listopadu 1999 do dubna 2001 v rozsahu 7.290,- Kč měsíčně. Podáním ze dne 15. 9. 2004 vznesli žalovaní vůči pohledávce žalobce za užívání jeho spoluvlastnického podílu v období od dubna 2003 do října 2003 další námitku započtení za užívání spoluvlastnického podílu žalovaného 1) žalobcem v období od října 1999 do dubna 1999, a to v rozsahu 7.290,- Kč měsíčně. V období od 1. 12. 1997 do dubna 2001 bylo výlučné užívání předmětné nemovitosti žalobcem v „úmyslném rozporu s rozhodnutím majoritních spoluvlastníků cca 2/3 domku (žalovaného 1/ a tehdejšího spoluvlastníka J. Š.) a ze strany žalobce vědomě protiprávní.“ Navíc promlčecí doba u pohledávek, u nichž není doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, počíná běžet již dnem následujícím po vzniku samotné pohledávky bez ohledu na to, kdy věřitel dlužníka o plnění požádal. Posunutí počátku běhu promlčecí doby až na první den po té, co věřitel dlužníka o plnění skutečně požádal, by vedlo k tomu, že by dle uvážení věřitele byl dlužník v neustálé nejistotě, zda a kdy věřitel o plnění požádá s rizikem pozdějšího a stále obtížnějšího zjišťování skutkového stavu. Námitka promlčení byla žalobcem vznesena rovněž opožděně až po střetu pohledávek, tj. až po zániku vzájemných pohledávek započtením.
Z výše uvedených důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé v tomto ohledu namítají, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti soudního řízení, když změnil skutkové zjištění soudu prvního stupně ohledně otázky rozporu žaloby s dobrými mravy, aniž by doplnil či zopakoval dokazování. Nejvyšší soud však neshledal, že by v tomto směru došlo ke změně
v náhledu obou soudů. Naopak soud prvního stupně na straně 5 odůvodnění svého rozsudku ze dne 14. 2. 2007 uvedl, že „je přesvědčen že případné přiznání nároku by nebylo v rozporu s dobrými mravy, a to především proto, že v době, kdy žalobce výlučně užíval věci ve spoluvlastnictví, již probíhalo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to na návrh žalovaného.“ Odvolací soud se pak s tímto názorem ztotožnil.
Nadto je nepochybné, že závěr o rozporu či souladu výkonu práva s dobrými mravy spadá do kategorie právního, nikoliv skutkového posouzení, byť se do značné míry odvíjí od skutkových zjištění v daném konkrétním případě. To se koneckonců odráží i v judikatuře Nejvyššího soudu, v níž bylo konstatováno, že „oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo náležet převažující měrou soudům nižších instancí“, neboť ty „jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tak náležitými skutkovými podklady pro své rozhodování“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Dovolací soud pak má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 5309, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Dovolací soud pokládá za nepřípadnou námitku žalovaných, že žalobci nijak nebránili ve spoluužívání části předmětných nemovitostí v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Tvrzení dovolatelů jsou v tomto ohledu přinejmenším rozporuplná, ne-li přímo zavádějící či nepravdivá. Sami totiž na několika místech (např. na str. 5 dovolání) uvádějí, že „zápisem o rozhodnutí spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí ze dne 15. 2. 2000,… žalovaní jako majoritní spoluvlastníci pro chování žalobce rozhodli tak, že žalovaní jsou oprávněni výlučně užívat celý rodinný domek č. p. 111 v L.“ Kritikou tohoto tvrzení se Nejvyšší soud nedotýká oprávněnosti takového rozhodnutí majoritních spoluvlastníků, pouze konstatuje, že i tvrzení žalovaných zřetelně přiznává skutečnost, že v rozhodném období byl žalobce jako minoritní spoluvlastník z užívání předmětné nemovitosti zcela vyloučen.
Nelze se ztotožnit ani s argumentací dovolatelů směřující proti posouzení nároku žalobce odvolacím soudem jakožto nároku vyplývajícímu z bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. Judikatura vztahující se k této otázce je dlouhodobě založena na stanovisku, že spoluvlastník, jenž užívá společnou věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, je povinen za toto nadužívání poskytnout náhradu spoluvlastníku, jenž je v důsledku tohoto nadužívání omezen či vyloučen z užívání společné věci (viz již rozsudek Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 9. 1979, sp. zn. 2 Cz 54/79). Rozsah práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu (§137 odst. 1 obč. zák.) nemůže být proti jeho vůli rozhodnutím ostatních spoluvlastníků modifikován (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy, ročník 2000, sešit č. 2, str. 69).
Nahlížení na právní povahu nároku na vydání této náhrady se v judikatuře Nejvyššího soudu postupně vyvíjelo s tím, že v posledních letech se ustálil právní názor, že se jedná o nárok plynoucí z bezdůvodného obohacení toho spoluvlastníka, jenž nad míru svého podílu užívá společnou věc. Tento nárok vyplývá právě z práva podílet se na užívání společné věci v rozsahu spoluvlastnického podílu (§137 odst. 1 obč. zák.). Pro ilustraci tohoto judikatorního vývoje je možné odkázat zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1213/99, ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, či ze dne 28. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1499/2006 (veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
V dalším významném rozhodnutí Nejvyššího soudu pak bylo dovozeno, že „bezdůvodné obohacení podílového spoluvlastníka, který užívá věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, vzniká bez ohledu na to, zda o takovém užívání rozhodla většina spoluvlastníků počítaná podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů nebo bylo upraveno dohodou spoluvlastníků nebo o užívání rozhodl soud, pokud ovšem
z dohody spoluvlastníků nevyplývá něco jiného, např. že si za užívání nad rámec odpovídající spoluvlastnickému podílu nebudou nic hradit“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, publikovaný v Soudních rozhledech, ročník 2004, sešit 11, str. 416, též na www.nsoud.cz).
Pokud se jedná o rozhodování Ústavního soudu v obdobných sporech, pak je třeba připomenout, že sám Ústavní soud zastává v tomto ohledu nejednotné stanovisko. Je pravda – kterak argumentují dovolatelé – že ve svém nálezu ze dne 22. 2. 2006,
sp. zn. II. ÚS 471/2005 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), dospěl k závěru, že „domáhá-li se podílový spoluvlastník peněžitého plnění vůči druhému spoluvlastníku, který bez dohody spoluvlastníků užívá společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nejedná se o nárok opírající se o bezdůvodné obohacení spoluvlastníka, ale nárok mající základ v §137 odst. 1 ObčZ.“ Avšak v následném nálezu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 385/05 (veřejnosti dostupném též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), Ústavní soud zcela potvrdil správnost právního posouzení obdobných nároků tak, jak je dosahována na půdě Nejvyššího soudu, když uvedl, že z hlediska ústavně právního aprobuje judikaturu obecných soudů, z níž plyne, že „v případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky) byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá (bezdůvodné) obohacení druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu.“
Nejvyšší soud proto ani v souzeném případě neshledává důvod pro odchýlení se od stávající judikatury, jíž pokládá za ustálenou, a tedy ani pro kritiku právního posouzení nároku žalobce provedeného odvolacím soudem. Nejsou tak naplněny ani podmínky pro postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (§20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Konečně ani co se týče námitky započtení, neshledal Nejvyšší soud v posouzení odvolacího soudu pochybení. Je nejprve třeba připustit, že započtení pohledávek
z bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky společné věci je obecně přípustné právě v případech, kdy pohledávka z bezdůvodného obohacení za užívání nad rámec spoluvlastnického podílu směřuje proti pohledávkám plynoucím z investic na předmětu spoluvlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 958/2006, či Králík, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008. str. 106). Lze bezpochyby konstatovat, že přípustné bude
i započtení pohledávek spoluvlastníků plynoucích ze vzájemného bezdůvodného obohacení za nadměrné užívání spoluvlastnických podílů, neboť se jedná o pohledávky stejného druhu (§580 obč. zák.). Aby však takové pohledávky byly způsobilé k započtení, je nezbytné, aby byly splněny i další zákonem stanovené podmínky (§580
a §581 obč. zák.).
V §581 odst. 2 obč. zák. je stanoveno, že „započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.“ To platí, pokud mezi účastníky daného závazkového právního vztahu nedojde k dohodě (§581 odst. 3 obč. zák), což v daném případě neplatí.
Z citovaného ustanovení se tedy podává, že započíst nelze jednak pohledávku promlčenou, a jednak nelze započíst pohledávku splatnou proti pohledávce nesplatné, přičemž platí, že námitka promlčení má význam jen tehdy, byla-li pohledávka promlčena již v okamžiku, kdy se pohledávky střetly, tj. v okamžiku splatnosti. Pro souzený spor má tedy v tomto ohledu zásadní význam posouzení, kdy se pohledávky žalovaných vůči žalobci (jejichž existence nebyla sporována) staly splatnými. Odvolací soud správně dovodil, že splatnost pohledávek plynoucích z bezdůvodného obohacení (o něž se v případě žalovaných jedná) je nutno posoudit podle obecných ustanovení o splnění dluhu, a to konkrétně podle §563 obč. zák., jenž stanoví, že „není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“ Účastník závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení, na jehož úkor k obohacení došlo, stanoví okamžik splatnosti tím, že dlužníka požádá o vydání bezdůvodného obohacení, čímž způsobí, že den následující po dni požádání, je pohledávka z bezdůvodného obohacení splatná, a dlužník je povinen svůj dluh splnit.
V souzeném sporu byla podle zjištění soudů obou stupňů uplatněna výzva žalovaných vůči žalobci na vydání výše specifikovaného bezdůvodného obohacení až současně s námitkou započtení, tedy dne 21. 5. 2004, resp. dne 21. 9. 2004. Tvrzení žalovaných, že k výzvě došlo již dříve (4. 5. 2003, resp. 15. 9. 2004), nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazovaní (viz doručenky na č. l. 25, resp. na č. l. 50). Pohledávky žalovaných vůči žalobci se tak staly splatnými den po té, kdy byly námitky k započtení, jsoucí současně výzvou k zaplacení, doručeny do právní sféry žalobce, tedy dne 22. 5. 2004, resp. dne 22. 9. 2004. To je sice o den později, než jak dovodil odvolací soud, avšak to na rozhodnutí ve věci ničeho nemění.
Správná je úvaha dovolatelů, že promlčení pohledávky z bezdůvodného obohacení se odvíjí nezávisle na okamžiku splatnosti pohledávky, aby nemohlo docházet k tomu, že věřitel bude libovolně prodlužovat promlčecí dobu. Právě z toho důvodu §107 obč. zák. neváže počátek běhu promlčecí doby na okamžik splatnosti pohledávky, ale na okamžik, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (u subjektivní promlčecí doby), nebo na okamžik, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (u objektivní promlčecí doby). Je tedy možné, že pohledávky z bezdůvodného obohacení se promlčí dříve, než dojde k jejich splatnosti. Zákon zde vychází z obecné zásady soukromého práva, že každý si má střežit svá vlastní práva (vigilantibus iura scripta sunt), tedy že právo přeje bdělým. Proto je třeba k námitce dlužníka (žalobce) zkoumat, zda v době splatnosti nebyly pohledávky věřitele (žalovaných) vůči dlužníku – žalobci promlčené. Pokud v době uplatnění pohledávek vůči žalobci (zde současně s uplatněním námitky započtení), tedy v době jejich splatnosti, byly některé z pohledávek žalovaných promlčeny, pak je v souladu
s §581 odst. 2, poslední věty, obč. zák. nelze započíst.
Právní institut promlčení má obecně dvě fáze, jednak fázi objektivní – samotné uplynutí promlčecí doby – a jednak fázi subjektivní – uplatnění námitky promlčení dlužníkem. V případě započtení jakožto jednostranného adresovaného projevu vůle směřujícího k započtení vzájemných pohledávek bude tedy pravidlem, že se promlčení započtené pohledávky z hlediska časového projeví až po uplatnění námitky započtení, což by mohlo vést k zavádějícímu závěru, že v okamžiku uplatnění námitky započtení nebyla započtená pohledávka ještě promlčena, že v okamžiku započtení zanikla a že k později vznesené námitce promlčení již není možno přihlédnout. To by však popíralo samotný smysl a účel ustanovení §581 odst. 2 obč. zák., neboť námitka promlčení je chápána jako obrana dlužníka proti uplatněné pohledávce věřitele, a z tohoto úhlu pohledu tedy bude vždy uplatněna až po vznesení námitky započtení. Bylo by nelogické, aby dlužník vznášel na svoji obranu námitku promlčení, aniž by pohledávka vůči němu byla uplatněna (tedy preventivně).
Namítají-li žalovaní, že v případě žalobce se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení, a že se tak jejich pohledávky vůči žalobci promlčí až po uplynutí deseti let od okamžiku, kdy obohacení žalobci vzniklo, nemůže Nejvyšší soud s takovým argumentem souhlasit. Ze skutkových zjištění provedených jak nalézacím, tak
i odvolacím soudem, nepochybně plyne, že žalovaní o vzniku bezdůvodného obohacení žalobcem věděli, neboť jej opakovaně v době, kdy sám (výlučně) užíval předmětnou nemovitost, vyzývali, aby tuto nemovitost opustil či aby žalovaným umožnil užívání v rozsahu jejich spoluvlastnických podílů. Subjektivní promlčecí doba práva žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalobce počala tedy plynout v okamžiku, kdy se žalovaní o této skutečnosti dozvěděli, což byl v daném případě zároveň
i okamžik počátku běhu objektivní promlčecí doby. Za těchto okolností se právo promlčí uplynutím subjektivní promlčecí doby, tedy v daném případě dva roky po té, co se žalovaní o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobce dozvěděli.
Posouzení části pohledávek uplatněných žalovanými k započtení vůči žalobcově nároku jako promlčených, a tedy nezapočitatelných, je tudíž správné.
Dovolací soud považoval z výše uvedených důvodů rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalovaných za nedůvodné, a proto je podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní, jejichž dovolání bylo zamítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo
a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu