ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.85.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 85/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) V. K., 2) Z. K., a 3) L. S., zastoupeným advokátkou, o vyklizení, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 181/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006, č.j. 31 Co 269/2006-90, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006, č.j. 31 Co 269/2006-90, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 4 C 181/2005-68, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č.j. 4 C 181/2005-68, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit a žalobci předat „3 místnosti o výměře 15 m2, 15 m2, 12 m2 a příslušenství v I. nadzemním podlaží budovy č.p. 9 v H., ulice Velvarská, při vstupu do budovy v pořadí prvním vchodem zleva při čelním pohledu na budovu, při vstupu do 1. nadzemního podlaží uvedeným vchodem vlevo“ (dále jen „předmětné prostory“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 8. 2006, č.j. 31 Co 269/2006-90, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a považoval za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nacházejí předmětné prostory, a to na základě kupní smlouvy ze dne 31. 1. 2005, jejíž právní účinky nastaly vkladem do katastru nemovitostí dne 9. 2. 2005, že žalovaný 1) pracoval od r. 1989 u právního předchůdce žalobce – JZD V. P. jako údržbář, že dopisem ze dne 25. 5. 1990 sdělilo JZD V. P. žalovanému 1), že představenstvo družstva rozhodlo na své schůzi dne 24. 5. 1990 o přidělení předmětných prostor označených jako byt žalovanému 1), že dne 25. 6. 1990 žalovaný 1) předmětné prostory převzal a byla podepsána dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Dále odvolací soud vyšel ze zjištění, že stavební dokumentace k domu, v němž se předmětné prostory nacházejí, se nezachovala, dochovalo se pouze kolaudační rozhodnutí Obecního úřadu v H. ze dne 27. 5. 1926, podle něhož při kolaudačním řízení konaném dne 15. 5. 1926 nebylo shledáno nějakých závad na adaptovaných hospodářských budovách a obecní rada udělila na své řádné schůzi konané dne 19. 5. 1926 povolení k užívání těchto budov, jež mohou být ke svému účelu odevzdány. Konečně odvolací soud pokládal (zprávou společnosti A., a.s., ze dne 14. 11. 2005) za prokázané, že prostory užívané žalovaným 1) jako byt vznikly adaptací nebytového prostoru v roce 1974, když přestavbu provedlo JZD R. z. H., že od r. 1974 do r. 1990 užívali předmětné prostory jako byt jiní nájemci a že není známo, k jakým účelům byly předmětné prostory užívány před rokem 1974. Rovněž po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní neužívají předmětné prostory bez právního důvodu. Dovodil, že tyto prostory jsou, vzhledem k tomu, že jsou jako byt vybaveny a dlouhodobě slouží k bytovým účelům, podle §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. bytem, že podle §66 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, podnikovými byty nemusely být pouze byty vystavěné organizací, ale i byty touto organizací adaptované, přestavěné podstatným způsobem, či zrekonstruované v objektech, které organizace sama nepostavila, když takové prostory byly určeny k jiným účelům než k bydlení, jak je tomu v souzené věci, že tedy pokud byly tyto prostory jako byt přiděleny podle §25 odst. 2 cit. zákona představenstvem JZD žalovanému 1), s nímž byla následně uzavřena dohoda o předání a převzetí bytu, vzniklo žalovanému 1) právo osobního užívání předmětného bytu, které se s účinností od 1. 1. 1992 transformovalo na nájem bytu. Předpoklady pro poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalobce proti neoprávněnému zásahu ze strany žalovaných dle §126 odst. 1 občanského zákonku (dále jen „obč. zák.“) tak nejsou splněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – aniž by rozlišil přípustnost dovolání a jeho důvody – odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 1, 2 o.s.ř. Napadené rozhodnutí označil za zásadně právně významné a vytkl mu nesprávné právní posouzení spočívající v tom, že odvolací soud jednak posoudil věc podle právní normy, která na daný případ nedopadá, jednak právní normu na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V první řadě dovolatel namítl, že odvolací soud pochybil při právním hodnocení charakteru předmětných prostor. Podle jeho názoru odvolací soud sice správně vycházel ze zjištění, že podle dochovaného kolaudačního rozhodnutí ze dne 27. 5. 1926 nebyly shledány závady na adaptovaných hospodářských budovách, a proto obecní rada udělila povolení k jejich užívání, avšak z tohoto zjištění učinil nesprávný závěr, že se nedochovala stavební dokumentace, že je tudíž nutno na daný případ nahlížet, jako by kolaudace nebyla, aplikovat ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. a považovat předmětné prostory za byt. Byla-li budova, v níž se nacházejí předmětné prostory, kolaudována jako hospodářské stavení, nemohl odvolací soud z této skutečnosti vyvodit závěr, že místnosti jsou bytem, protože o změně účelu stavby nebylo příslušným úřadem rozhodnuto, stále jde o nebytové prostory, byť jsou řadu let užívány jako byt. Dle stávající judikatury je rozhodující kolaudační stav a nikoli stav faktický. Soudní praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 826/98 a 2 Cdon 1848/97) dovozuje, že buď zde je rozhodnutí úřadu, z něhož lze zjistit účel jejich užívání, a pak je rozhodující právní stav tímto rozhodnutím založený, anebo zde takové rozhodnutí není, a pak se uplatní §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.
I pokud odvolací soud považoval předmětné prostory za byt, neujasnil si podle dovolatele charakter tohoto bytu. Na jedné straně totiž považoval byt za podnikový (o čemž svědčí odkaz na §66 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty – dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“), který přiděloval podle §24 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. místní národní výbor, na druhé straně jej považoval za byt z bytové výstavby jednotného zemědělského družstva (viz odkaz na §25 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb.), který však přidělovalo představenstvo jednotného zemědělského družstva. Dovolatel se rovněž domnívá, že odvolací soud v rozporu s dikcí zákona nepřípustně rozšiřuje pojem výstavby podnikových bytů, pod nějž zahrnuje i rekonstrukci, adaptaci či přestavbu nebytového prostoru.
Dovolatel dále namítl, že pokud soud činí právní závěr, že to bylo JZD, které z předmětných prostor vybudovalo byt, nemá tento závěr oporu v provedených důkazech.
Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání (dle jeho obsahu) opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá prvý dílčí závěr, že zpochybňuje-li dovolatel správnost skutkových zjištění (a to i v případě, že je zjevně nesprávně označuje za právní závěry – viz námitku, že „pokud soud činí právní závěr, že to bylo JZD, které z předmětných prostor vybudovalo byt, nemá tento závěr oporu v provedených důkazech“), není taková námitka způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Naproti tomu pokud dovolatel zpochybnil správnost právního názoru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že předmětné prostory jsou bytem a že k tomuto bytu svědčí žalovanému 1) právo nájmu bytu, jde o právní posouzení věci, založené na řešení právní otázky povahy předmětných prostor a možnosti vzniku práva osobního užívání k těmto prostorám podle právní úpravy účinné do 31. 12. 1991, přičemž těmto otázkám lze přiznat zásadní právní význam, neboť je soudy obou stupňů vyřešily v rozporu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího a tím se stává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Především nutno konstatovat, že dle ustáleného výkladu soudní praxe se bytem rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod poř. č. 90). Je tedy nutno souhlasit se žalobcem, že pro závěr, zda se jedná o byt nebo nebytové prostory, je rozhodující stav kolaudační, nikoli stav faktický. Při nezpochybnitelnosti skutkových zjištění (s výhradou opomenutých důkazů – viz dále) nelze tedy za situace, kdy původně byly předmětné prostory kolaudovány jako hospodářská budova zemědělské usedlosti, došlo sice přestavbě těchto nebytových prostor na byt, která však nebyla rozhodnutím stavebního úřadu ani povolena ani kolaudována, neobstojí právní závěr, že předmětné prostory jsou bytem.
Podle ustanovení §104 odst. 1 věty první zákona č. 50/1976 Sb. (stavební zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 50/1976 Sb.“) nejsou-li zachovány doklady (především ověřená dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad.
Z dikce citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že tam stanovená právní domněnka se uplatní pouze podpůrně, tedy jen v případě, že nejsou zachovány žádné doklady (především ověřená dokumentace, nebo alespoň jakákoli jiná dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1538/2004). Žalobci tedy sice nutno přisvědčit, pokud namítá, že dle soudní praxe buď zde je rozhodnutí stavebního úřadu, z něhož lze zjistit, zda jsou předmětné prostory určeny k bydlení, či (naopak) účelu jinému, a v tomto případě je pro posouzení charakteru předmětných místností rozhodující právní stav takovýmto rozhodnutím založený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97, uveřejněný v příloze č. I časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 15), anebo takovéto rozhodnutí k dispozici není, a pak se uplatní režim ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 826/98). Závěry citované judikatury však nelze uplatňovat mechanicky. Nelze především přehlédnout, že rozhodnutím stavebního úřadu, jež určuje účel užívání určitých prostor, nemusí být jen (původní) rozhodnutí o povolení užívání stavby, nýbrž také (pozdější) rozhodnutí o změně účelu jejího užívání. Svízelnost nynějšího posuzování situace je přitom podmíněna časově danými okolnostmi stavební a jiné praxe nedemokratického režimu v letech 1948 – 1989, který často nijak nelpěl na dodržování vlastních norem. Při úvaze o nárocích nových vlastníků vůči prostorám, jejichž někdejší ledabylá dokumentace založila dnešní nejistotu jejich dlouhodobých uživatelů, nelze od tohoto „historického“ aspektu bez dalšího abstrahovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 915/2002, a ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1321/2005). Bylo-li tedy podle skutkových zjištění soudů obou stupňů účelové určení předmětných prostor možno zjistit z rozhodnutí z 15. 5. 1926, není na danou věc aplikovatelné ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. Nelze však souhlasit ani s dovolatelovým názorem, že bylo-li zjištěno, že předmětné prostory se nalézají v budově, která je kolaudována (rozhodnutím z r. 1926) jako hospodářské stavení, nemohl soud dovodit (např. na základě dalších důkazů nasvědčujících tomu, že došlo ke změně účelového určení předmětných prostor), že tyto prostory jsou bytem.
Dovolatel dále oprávněně namítá, že – i pokud by byl správný závěr, že předmětné prostory jsou bytem – si odvolací soud (ani soud prvního stupně) neujasnily charakter takového bytu, neboť nerozlišily, zda jde o byt podnikový, který podle §24 zákona č. 41/1964 Sb. přiděloval místní národní výbor na návrh organizace s takovým bytem hospodařící, anebo o byt z bytové výstavby jednotných zemědělských družstev, který podle §25 odst. 2 zákona č 41/1964 Sb. přidělovalo představenstvo jednotného zemědělského družstva. Byty podnikové nelze tedy ztotožňovat s byty z bytové výstavby jednotných zemědělských družstev, a proto neobstojí úvaha soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací, že byty z bytové výstavby jednotných zemědělských družstev je na místě považovat za byty podnikové definované v §66 zákona č. 41/1964 Sb. a že tam obsažený demonstrativní výčet uvozený slovem „zejména“ naznačuje, že takovými byty mohou být nejen byty v domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly nebo získají ze státní bytové výstavby, nýbrž i byty získané adaptací (přestavbou) nebytových prostor v budově, kterou organizace sama nepostavila. Byty z bytové výstavby jednotných zemědělských družstev lze klást naroveň bytům vystavěným v podnikové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama, 1987, Díl I., str. 636). Proto lze ve vztahu k těmto bytům obdobně uplatnit závěr vyslovený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 156/2001, z něhož vyplývá, že dojde-li soud k závěru, že šlo o byt vystavěný v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku (přidělovaný podle §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. „organizací hospodařící s těmito byty po předchozím souhlasu ...“), posoudí, zda prvnímu žalovanému vzniklo právo osobního užívání bytu (§154 odst. 1, §155 odst. 1 občanského zákoníku veznění do 31. 12. 1991), které by se ve smyslu §871 občanského zákoníku ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností od 1. ledna 1992 transformovalo na nájem bytu. Přijme-li naopak závěr, že šlo o byt podnikový ve smyslu §66 zákona č. 41/1964 Sb. (přidělovaný podle §24 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. místním národním výborem), posoudí, zda o jeho přidělení nerozhodl k tomu absolutně věcně nepříslušný orgán. V tomto ohledu neopomene, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí o přidělení bytu); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní) - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom nicotným aktem je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z jehož první právní věty rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedenou vadou napadené rozhodnutí trpí.
Soud prvního stupně při posouzení otázky, zda předmětné prostory jsou bytem či nebytovým prostorem, zcela pominul obsah rozhodnutí Místního národního výboru v H. o přípustnosti stavby ze dne 14. 11. 1974 č.j. 229/74/Stav. a o povolení k obývání a užívání ze dne 14. 11. 1975 téhož č.j., jejichž kopie jsou založeny na č. listu 60 a 59 spisu a jimiž provedl důkaz při jednání dne 16. 11. 2005, a ani odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil. Není totiž vyloučeno, že po zhodnocení těchto důkazů v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, by se změnil skutkový závěr o tom, že přestavba předmětných prostor na nebytové nebyla stavebním úřadem povolena ani kolaudována, popřípadě že se nedochovaly žádné doklady , z nichž by bylo možno zjistit účel, k němuž byla stavba určena (jimiž bylo účelové určení předmětných prostor změněno).
Z uvedeného vyplývá, že námitka nesprávného právního posouzení byla uplatněna důvodně a rozhodnutí soudů obou stupňů je navíc postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za této situace dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu; jelikož důvody zrušení platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle §243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu