ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.852.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 852/2017-379
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. S. , Č. L., proti žalované B. Z. , Č. L., zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, o zaplacení částky 394.959,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 167/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 83 Co 24/2016-342, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 83 Co 24/2016-342, se - vyjma zamítavého výroku II. - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 12 C 167/2010-300, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 251.209,50 Kč se 7,75 % úrokem z prodlení ročně od 3. 11. 2010 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení další částky 143.750,-Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 2. 2010 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 5.040,50 Kč od 10. 2. 2010 do 2. 11. 2010 zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 69.381,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Holovčákové (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalobce, který měl se žalovanou známost, se investicemi a svojí prací, jakož i prací svých známých, podílel v období let 2000 až 2009 společně se žalovanou a její rodinou na zhodnocení objektu v obci B. ve spoluvlastnictví žalované a jejího bývalého manžela, a to na základě příslibu žalované, že na něj převede svůj spoluvlastnický podíl (což dokládají i provedené listinné důkazy - darovací smlouva sepsaná mezi účastníky dne 6. 5. 2009 a darovací smlouva bez data, na níž byly notářsky ověřeny podpisy účastníků), že žalobce za tímto účelem čerpal v roce 2006 úvěr ve výši 50.000,- Kč, že z „prodeje“ svého bytu měl přes 100.000,- Kč a že žalovaná si na rekonstrukci objektu vzala v roce 2009 úvěr ve výši 100.000,- Kč, přičemž další částky na investice platila ze svých příjmů, neboť kromě důchodu měla i příjmy ze zaměstnání. Ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomiky se zvláštní specializací k oceňování stavebních prací a rozpočtování staveb M. M. soud dále zjistil, že rozpočtový seznam stavebních prací na předmětné nemovitosti a přístavku k ní v období 2000 až 2009 činil částku 673.634,- Kč, a ze znaleckého posudku znalce z oboru oceňování majetku Ing. Patrika Žďárského a z jeho výpovědí před soudem vzal za zjištěné, že obvyklá cena objektu byla v důsledku úprav provedených v daném období zvýšena o 410.000,- Kč, přičemž znalec rozdělil cenu materiálu a práce v poměru 1:1 a odměnu za přípomoc a odbornou práci v poměru 1:3. Soud prvního stupně především nepřisvědčil námitce žalované, že došlo k promlčení nároku žalobce, neboť v souladu s právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho předchozím rozsudku v této věci ze dne 25. 3. 2014, č. j. 83 Co 32/2013-127, vyšel z toho, že „pro promlčení práva na vydání vlastníkova bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zhodnocení nemovitosti v důsledku investic učiněných nevlastníkem na základě příslibu převodu vlastnictví, jenž odpadl, platí dvouletá promlčecí doba počítaná od okamžiku, kdy se investující nevlastník dozvěděl o tom, že ho vlastník odvolal nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že tento příslib nebude realizován, a že nejpozději se právo na vydání uvedeného bezdůvodného obohacení promlčí, nebylo-li získáno úmyslně, za tři roky ode dne, kdy vlastník zmíněný příslib odvolal nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude realizován“. Dovodil proto, že podal-li žalobce žalobu dne 30. 10. 2010 a rozhodla-li se žalovaná až v létě 2009 darování nerealizovat, o čemž se žalobce téhož roku dozvěděl, počala běžet dvouletá subjektivní i tříletá objektivní promlčecí doba k vydání bezdůvodného obohacení (§107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“) v roce 2009. Ohledně výše uplatněného nároku žalobce vyšel soud prvního stupně z toho, že finanční podíl obou účastníků na investicích do objektu byl shodný, přičemž podíl na práci směřující ke zhodnocení předmětných nemovitostí vyjádřil - vzhledem k výsledkům dokazování, v jehož průběhu provedl důkaz výslechem řady svědků - poměrem 3:1 ve prospěch žalobce, a dále z celkového zhodnocení objektu ve výši 410.000,- Kč, z čehož na výdaje za materiál připadá částka 205.000,- Kč, z níž 50 %, tj. částka 102.500,- Kč, představuje bezdůvodné obohacení vzniklé žalované, spočívající ve zhodnocení objektu vloženými finančními prostředky žalobce. Dále dovodil, že představuje-li podíl žalobce na pracích vedoucích ke zhodnocení objektu ve vztahu k podílu žalované na nich poměr 3:1, pak z částky 205.000,- Kč připadající na zhodnocení objektu provedenými pracemi žalobce jde o 75 % z této částky, tedy o částku 153.750,- Kč. Celkově tedy žalovaná získala bezdůvodné obohacení v částce 256.250,- Kč (102.500,- Kč + 153.750,- Kč), od níž soud odečetl částku 5.040,50 Kč přisouzenou žalobci již jeho předchozím rozsudkem ze dne 28. 11. 2012, č. j. 12 C 167/2010-82. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobci částku 251.209,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení (§517 odst. 2 obč. zák.) od 3. 11. 2010, tj. ode dne následujícího po doručení žaloby. S procesní obranou žalované uplatněnou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobci vzniknout tím, že „v objektu bydlel a za bydlení nic neplatil“, a to „do výše uplatněného nároku žalobce“, se soud vypořádal závěrem, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce v objektu bydlel se souhlasem žalované na základě jejich dohody s tím, že v době provádění rekonstrukce objektu bude hradit pouze spotřebované energie a topení, takže v objektu nebydlel bez právního důvodu; návrhu žalované na vyžádání znaleckého posudku ke stanovení výše obvyklého nájemného proto nevyhověl. Ve zbývající části uplatněného nároku žalobce soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 83 Co 24/2016-342, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 251.209,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky za období od 4. 11. 2010 do zaplacení, potvrdil (výrok I.), v další části výroku I. o povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 251.209,50 Kč za 3. 11. 2010 jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů předcházejících řízení ve výši 69.075,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Holovčákové (výrok III.), žalobci uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v České Lípě „náhradu nákladů placených státem“ ve výši 2.422,- Kč (výrok IV.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výší 12.342,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Holovčákové (výrok V.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a především podotkl, že v daném případě, kdy stavební úpravy nemovitosti byly prováděny v průběhu 9 let v době (od níž uplynulo přes 7 let) a kdy činnost i peněžní prostředky účastníků se prolínaly tak, že již nelze přesně zjistit jejich podíl na těchto úpravách a na zhodnocení nemovitosti, je namístě, aby soud při stanovení výše nároku postupoval ve smyslu §136 o. s. ř., přičemž právě tato úvaha soudu prvního stupně, ačkoliv jí výslovně nezmiňuje, byla základem pro určení výše žalobou uplatněného nároku na náhradu za bezdůvodné obohacení, kterého se žalované dostalo zhodnocením nemovitosti investicemi v letech 2000 až 2009, neboť je podložena závěry znaleckého posudku Ing. Žďárského o podílu práce a vestavěného materiálu na zhodnocení nemovitosti (v poměru 1:1), zjištěními o finančních možnostech účastníků a o úvěrech čerpaných v rozhodné době účastníky k nákupu materiálu, jakož i výpověďmi svědků o převažujícím podílu práce ze strany žalobce (v poměru 1:3). Nevymyká se proto objasněným rozhodným skutečnostem závěr soudu prvního stupně o stejném podílu peněžních vkladů obou účastníků, a s provedenými důkazy, zejména výpověďmi svědků vykonávajících určité práce na nemovitosti, koresponduje i jeho závěr, že přibližný podíl práce ze strany žalobce lze vyjádřit 75 %. Odvolací soud uzavřel, že bylo-li v řízení zjištěno, že žalobce na základě dohody s žalobkyní o společném užívaní předmětných nemovitostí a darování podílu na nich přispěl svou prací a peněžními výdaji v letech 2000 až 2009 ke zhodnocení nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví žalované, jehož výše byla znalcem odhadnuta na 410.000,- Kč, a tento důvod následně (v období mezi květnem 2009 a únorem 2010) odpadl, když žalovaná ukončila vztah s žalobcem, vyjádřila vůli nedarovat mu svůj podíl a nepokračovat ve společném užívání nemovitostí, došlo na straně žalované ve smyslu §451 obč. zák. k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 382/2012, a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cdo 74/93); žalobci tak vznikl nárok na peněžitou náhradu majetkového prospěchu, jehož se žalované dostalo zhodnocením nemovitosti z právního důvodu, který odpadl. Pakliže podíl žalobce na investicích, které vedly ke zhodnocení nemovitosti o částku 410.000,- Kč, činil podle úvahy soudu dle §136 o. s. ř. 5/8 z celkových investic, pak jeho nárok proti žalované na náhradu za bezdůvodné obohacení, které se jí dostalo zhodnocením (nárůstem hodnoty) jejího majetku, představuje částku 256.250,- Kč (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 66/1998); z této částky je pak třeba odečíst 5.040,70 Kč s příslušenstvím přisouzených žalobci dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně. Zda k odpadnutí právního důvodu (odvolání příslibu darování podílu na předmětných nemovitostech a zrušení dohody o jejich společném užívání) došlo ze strany žalované proto, že žalobce navázal vztah s jinou ženou, je nerozhodné, a takové případné jednání žalobce nedostává jeho požadavek na náhradu bezdůvodného obohacení do rozporu s dobrými mravy. Tvrzení žalované, že příslib darování domu dala žalobci až v roce 2009 a že do té doby se jednalo „o investice zcela bezdůvodné“, odvolací soud posoudil jako novotu (§205a o. s. ř.), neboť je žalovaná přednesla poprvé až v odvolání, ačkoli byla soudem prvního stupně před vyhlášením rozsudku poučena podle §119a odst. 1 o. s. ř. o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit před vyhlášením rozhodnutí. K další námitce žalované, že při stanovení míry obohacení mělo být zohledněno, že nemovitosti má v podílovém spoluvlastnictví s bývalým manželem, odvolací soud poukázal na to, že se k ní obsáhle vyjádřil již v předchozím rozsudku ze dne 25. 3. 2014, č. j. 83 Co 32/2013-127, kterým byl mimo jiné potvrzen dřívější rozsudek soudu prvního stupně v části zamítnutí žaloby proti M. Z. za stavu, kdy se investice žalobce do nemovitosti výlučně pojí s jednáním žalované v rámci jejího spoluvlastnického podílu. Možné obohacení žalované pak spočívá nejen ve zhodnocení jejího podílu, nýbrž i v nabytí majetkové hodnoty, kterou představuje právo na zhodnocení nemovitosti, jež může uplatit proti druhému spoluvlastníkovi (nesouhlasícímu s investicí) při zániku jejich spoluvlastnictví (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 216/2011).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že výklad „ustanovení §451 odst. 1, 2 a §107 dříve platného občanského zákoníku a §98 o. s. ř. ohledně počátku a běhu promlčecí lhůty u bezdůvodného obohacení a obrany proti takovému případnému návrhu na vydání bezdůvodného obohacení, má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť soudy obou stupňů, zejména pak odvolací, vůbec nepřihlédly ke všemu, co vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci a svědci“. Rozhodnutí odvolacího soudu je „v rozporu s provedenými důkazy a jeho hodnocení těchto důkazů je nepřezkoumatelné právě pro nedostatek důvodů, když odvolací soud dospěl k nepodloženému závěru, že námitka promlčení uplatněná žalovanou není důvodná, přičemž její procesní obranou proti nároku žalobce se nezabýval vůbec“. Dovolatelka ocitovala §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu a namítá, že není správný názor odvolacího soudu „na počátek i konec běhu objektivní promlčecí doby“, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, je pro běh této doby rozhodný okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně vzniklo. Bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu, jak je v daném případě posoudily soudy obou stupňů , vzniká již samotným přijetím plnění, a tehdy také začíná běžet objektivní promlčecí doba. Z toho vyplývá, že „právní názor odvolacího soudu na počátek i konec běhu objektivní promlčecí doby není správný, a nesprávné je tedy i jeho rozhodnutí, neboť žalobce uplatnil nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení po marném uplynutí objektivní promlčecí doby, takže námitka promlčení jeho nároku je důvodná, když od přijetí plnění ze strany žalované uplynula v době podání žaloby již objektivní promlčecí doba, kdy po jejím skončení nelze s ohledem na uplatněnou námitku promlčení a případného započtení nárok přiznat“. „Pokud jde o uplatněnou námitku započtení jako procesní obrany ve smyslu §98 o. s. ř., její odmítnutí či pominutí ze strany soudu prvního i druhého stupně pak je v rozporu i s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Její vznik i výše byly přitom žalovanou dostatečně specifikována a doložena, přičemž vycházela ze skutečnosti, že i žalobce získal bezdůvodné obohacení, kdy bezplatně bydlel v nemovitosti, která patří žalované, a dlouhodobě je užíval, takže v tomto směru získal plnění bez právního důvodu“. Podle platné judikatury základní povinností plynoucí z práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny je projednání věci v celém rozsahu a jsou-li přitom splněny podmínky řízení, pak soud musí věc nejen projednat, nýbrž o ní i meritorně rozhodnout. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
V doplnění dovolání, doručenému soudu prvního stupně dne 25. 1. 2017, dovolatelka dále uvedla, že jej doplňuje v tom směru, že dovolání je podáváno podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že nebylo prokázáno, „zda vůbec nějaký majetkový prospěch vznikl, případně kdy a v jaké výši a jak má být posuzován jeho vzájemný zápočet“, kdy odvolací soud se při řešení této otázky ve smyslu §237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak jak byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2758/2006. „Povinnost tvrzení vzniku neoprávněného majetkového prospěchu stejně jako důkazní břemeno byla přitom na žalobci, kdy odvolací soud nesprávně posoudil, že žalobce povinnost tvrzení i důkazní břemeno unesl a jeho nárok není ani zčásti promlčen“. Doklady předložené žalobcem ve skutečnosti nepotvrzují, že by investice byly provedeny a hrazeny jím a nikoliv žalovanou či další osobou. Žalobce většinu těchto dokladů „odcizil při odchodu z nemovitosti, přičemž z těchto dokladů nelze bezpečně zjistit, kdo je ve skutečnosti hradil“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), když řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, včetně jeho doplnění, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalované proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž částečně potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné (neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže se nezabýval obranou žalované proti žalobě, uplatněnou z titulu bezdůvodného obohacení, ačkoliv užívání nemovitosti či bytu v nemovitosti bez dohody s vlastníkem může představovat vznik bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu) a že ohledně této námitky je dovolání důvodné.
Podle §98 o. s. ř. je vzájemným návrhem i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.
Obecně platí, že vznese-li účastník řízení před soudem prvního stupně jako obranu proti návrhu (žalobě) námitku započtení, je soud povinen se touto jeho obranou zabývat (obdobně srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2068/2009, či odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, a dále nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, v němž dospěl mimo jiné k následujícímu závěru: „Vypořádá-li soud námitky žalobce, nikoli však již obranné námitky druhé strany sporu, upírá tím fakticky možnost procesní obrany proti uplatněnému žalobnímu návrhu; takový postup je v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň tím dochází k porušení rovnosti všech účastníků v řízení zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“).
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.) založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizí nemovitosti (domu) bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, či ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009).
Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od subjektu, který je získal některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a §454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci (domu, pozemku) bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§451 odst. 1, §456 věta první a §458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
Podle §212a odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§205 odst. 2 o. s. ř.).
Občanský soudní řád rozlišuje kvantitativní a kvalitativní rozsah odvolacího přezkumu. Kvalitativní rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu je určen (obsahovým) vymezením odvolacích důvodů (§212a o. s. ř.). Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud není vázán uplatněnými odvolacími důvody při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní; ta zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak aplikaci procesněprávních předpisů. Odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí ve věci je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů, a přihlíží i k případným vadám řízení, k nimž došlo před vydáním rozhodnutí. (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1694 až 1702).
Dovolatelka v dané věci namítá, že soud prvního stupně ani soud odvolací se „její procesní obranou proti nároku žalobce nezabýval“, což je v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, že „její vznik i výše byly přitom…dostatečně specifikována a doložena, přičemž vycházela ze skutečnosti, že i žalobce získal bezdůvodné obohacení, kdy bezplatně bydlel v nemovitosti, která patří žalované, a dlouhodobě je užíval, takže v tomto směru získal plnění bez právního důvodu“, a že „podle platné judikatury základní povinností plynoucí z práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny je projednání věci v celém rozsahu a jsou-li přitom splněny podmínky řízení, pak soud musí věc nejen projednat, nýbrž o ní i meritorně rozhodnout“.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná v odvolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (který se, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí plyne, s její procesní obranou proti žalobě z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobci vzniknout tím, že „v objektu bydlel a za bydlení nic neplatil“, a to „do výše uplatněného nároku žalobce“, vypořádal shora uvedeným závěrem) namítala, že „pokud žalobce před rokem 2009 do nemovitosti investoval anebo pokud něco na nemovitosti upravoval či činil, nešlo o neoprávněný majetkový prospěch, ale o způsob realizace protihodnoty jako nájmu bytu. I když totiž účastníci byli dohodnuti na nájmu uvedené chalupy, pan Sklenář nikdy nic na nájem neplatil. Žalovaná tuto skutečnost namítala jako procesní obranu do výše uplatněného nároku žalobce, ovšem soud tvrdil, že žalobce bydlel v nemovitostech se souhlasem žalované na základě dohody v době provádění rekonstrukce s tím, že si hradil spotřebované energie a topení a prováděl dohodnuté práce. To ovšem potvrzuje tvrzení žalované. Bez jejího souhlasu užívat nemovitost nemohl, přičemž dohoda o bydlení v nemovitosti směřovala nejen k hrazení spotřebované energie a topení, což bylo evidentně velice málo za bydlení v celé nemovitosti, ale i provádění určitých prací. Pokud je tedy žalobce uvádí, tak tímto způsobem fakticky jen realizoval protihodnotu nájemného…“.
S těmito námitkami žalované zpochybňujícími právní posouzení věci soudem prvního stupně ve výroku o věci samé z hlediska její obrany proti žalobě (§98 o. s. ř.) se však odvolací soud nikterak nevypořádal a ani se alespoň formou odkazu neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně (§212a odst. 1 o. s. ř.), jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá. Nelze tak dospět k jinému závěru, než že jeho právní posouzení věci v napadeném výroku I., jímž částečně potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.
Další námitky dovolatelky ovšem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Argumentace dovolatelky v doplnění dovolání, že nebylo prokázáno, „zda vůbec nějaký majetkový prospěch vznikl, případně kdy a v jaké výši, že povinnost tvrzení vzniku neoprávněného majetkového prospěchu stejně jako důkazní břemeno byla přitom na žalobci, kdy odvolací soud nesprávně posoudil, že žalobce povinnost tvrzení i důkazní břemeno unesl, že doklady předložené žalobcem ve skutečnosti nepotvrzují, že by investice byly provedeny a hrazeny jím a nikoliv žalovanou či další osobou, a že žalobce většinu těchto dokladů odcizil při odchodu z nemovitosti, přičemž z těchto dokladů nelze bezpečně zjistit, kdo je ve skutečnosti hradil“ , nevystihuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Těmito námitkami žalovaná ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž soudům vytýká, že rozhodly na základě nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. prosazuje, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že se v letech 2000 až 2009 finančně i odvedenou prací (i za pomoci svých známých) podílel na zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví žalované a jejího bývalého manžela. Žalovaná tak přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a že správnost skutkových zjištění, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Pokud pak dovolatelka namítá, že není správný názor odvolacího soudu „na počátek i konec běhu objektivní promlčecí doby“, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, je pro běh této doby rozhodný okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně vzniklo, pak zřejmě přehlédla, že jí vznesenou námitkou promlčení uplatněného nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se odvolací soud zabýval v jeho předchozím rozsudku v této věci ze dne 25. 3. 2014, č. j. 83 Co 32/2013-127, přičemž vyšel ze závěrů zaujatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 9/1998, podle nichž „pro promlčení práva na vydání vlastníkova bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zhodnocení nemovitosti v důsledku investic učiněných nevlastníkem na základě příslibu převodu vlastnictví, jenž odpadl, platí dvouletá promlčecí doba počítaná od okamžiku, kdy se investující nevlastník dozvěděl o tom, že ho vlastník odvolal nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že tento příslib nebude realizován, a že nejpozději se právo na vydání uvedeného bezdůvodného obohacení promlčí, nebylo-li získáno úmyslně, za tři roky ode dne, kdy vlastník zmíněný příslib odvolal nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude realizován“. Tímto právním názorem odvolacího soudu byl soud prvního stupně v dalším řízení vázán (§226 odst. 1 o. s. ř.), přičemž při svém rozhodnutí z něj vycházel, jak z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá; žalovaná v odvolání proti (v pořadí druhému) rozsudku soudu prvního stupně žádnou odvolací argumentaci ohledně jeho závěru, že k promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v subjektivní ani objektivní promlčecí době (§107 odst. 1 a 2 obč. zák.) nedošlo, nevznesla (viz čl. 305 až 307 spisu).
Od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, v němž bylo mimo jiné vysloveno, že „oprávněný se o vzniku bezdůvodného obohacení dozví ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši“, se odvolací soud neodchýlil. Ostatní závěry uvedené v tomto rozhodnutí na danou věc nedopadají, neboť v ní nejde o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu, nýbrž o bezdůvodné obohacení vzniklé žalované tím, že odpadl právní důvod k plnění v okamžiku, kdy žalovaná vyjádřila vůli nedarovat žalobci svůj podíl na nemovitosti (jinak řečeno odvolala svůj příslib darování podílu na nemovitosti žalobci) a „nepokračovat v jejím společném užívání“, jak odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně dovodil (dále srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1329, jakož i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cdo 74/93, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3936/2009).
Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku I., jímž potvrdil část vyhovujícího výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v napadeném výroku I., jakož i ve všech závislých výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, zrušil - vyjma zamítavého výroku II. - a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu se tímto rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným a dovolací soud proto o něm nerozhodoval.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu senátu