ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.382.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 382/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. K. , a b) R. K. , zastoupených Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované E. D. , zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 92, o vzájemném návrhu na zaplacení částky 500.000,- Kč , vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 108 C 278/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 6. 2011, č. j. 23 Co 180/2011-127, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 6. 2011, č. j. 23 Co 180/2011-127, v části výroku I., jíž byly potvrzeny výroky II. i III. rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II. a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 12. 2010, č. j. 108 C 278/2009-88, ve výrocích II. a III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení částky 79.349,- Kč s přísl. s tím, že se jako synové zůstavitele V. Š., zemřelého, stali jeho výlučnými dědici. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 7. 2008, č. j. 32 D 174/2008-44, jim bylo potvrzeno nabytí vlastnického práva, každému v rozsahu jedné ideální poloviny, k bytové jednotce v G. v P. Žalovaná, jež byla družkou zůstavitele, tento byt po jeho smrti výlučně užívala do 29. 11. 2008, kdy jej žalobcům předala. Před tímto dnem neumožnila žalobcům vstup do bytu, ani jim za jeho užívání nic neplatila. Užíváním bytu od ledna do listopadu 2008 se na úkor žalobců obohatila částkou 88.000,- Kč. Kromě toho žalovaná dne 17. 12. 2009 vybrala z účtu zůstavitele třemi výběry z bankomatu celkovou částku 6.000,- Kč. Dopisem ze dne 1. 12. 2008 prostřednictvím své právní zástupkyně žalovaná uznala pohledávky žalobců ve výši 92.000,- Kč. Pokusila se rovněž započíst svou pohledávku ve výši 300.000,- Kč, neboť se touto částkou měla podílet na rekonstrukci předmětného bytu, avšak žalobci existenci této pohledávky popřeli. Uznali pouze, že žalovaná uhradila celkovou částku 14.651,- Kč do fondu oprav a jako poplatek za správu domu. Po provedení započtení tak žalobci mají vůči žalované pohledávku ve výši 79.349,- Kč. Žalobci připustili, že s otcem se od rozvodu rodičů asi 25 let nestýkali, snažili se jej však neúspěšně kontaktovat, přičemž žalovanou neznali. Žalovaná vůči žalobcům uplatnila vzájemným návrhem právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že do předmětného bytu investovala své prostředky, čímž se jeho hodnota zvýšila o 500.000,- Kč. Později žalovaná tvrdila, že mezi ní a zůstavitelem došlo k uzavření smlouvy o zbudování díla, jejímž předmětem byla rekonstrukce bytu.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j. 108 C 278/2009-88, žalobu o zaplacení částky 79.439,- Kč s přísl. zamítl (výrok I.), stejně jako vzájemný návrh žalované, aby byla žalobcům uložena povinnost zaplatit jí částku 500.000,- Kč (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud z provedených důkazů nedovodil projev vůle žalované uznat svůj dluh vůči žalobcům. V rámci soudního řízení došlo k částečnému započtení pohledávek, a tedy k jejich zániku v příslušném rozsahu. Soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2272/2006, uvedl, že odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí jiný důvod, je souhlas nájemce s bydlením této osoby. Taková osoba je po zániku tohoto právního důvodu bydlení povinna byt vyklidit. „Družský poměr“ nelze klást naroveň rodinněprávnímu vztahu mezi manžely. Soud rovněž vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4873/2007, podle kterého na pronajímatele bytu nepřechází ve smyslu ust. §680 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), závazek jeho právního předchůdce strpět podnájem bytu. Soud dovodil, že žalovaná užívala předmětný byt z právního důvodu, který odpadl, neboť její odvozený titul k bydlení zanikl úmrtím V. Š., tedy ke dni 15. 12. 2007. Žalobci žalované souhlas k bydlení neudělili. Závazek právního předchůdce žalobců, jenž souhlasil s užíváním bytu žalovanou, na ně nepřešel. Soud však přesto žalobu zamítl, neboť měl vzhledem k ust. §3 odst. 1 obč. zák. za to, že výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení by byl v rozporu s dobrými mravy. Jde-li o požadavek žalobců, aby jim žalovaná zaplatila částku 6.000,- Kč v souvislosti s výběrem této částky z účtu zůstavitele, konstatoval soud prvního stupně, že se zde nejedná o bezdůvodné obohacení, jelikož žalované tímto výběrem nevznikl majetkový prospěch, protože uvedený obnos použila na pronájem hrobového místa a úhradu kamenických prácí na náhrobku. Právo žalované na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo, neboť právní důvod investice do předmětného bytu odpadl ke dni smrti V. Š. a práce skončily v říjnu 2007, takže subjektivní promlčecí doba uplynula v říjnu 2009, přičemž vzájemný návrh byl vznesen až dne 7. 6. 2010. Pokud by soud přistoupil na to, že žalovaná s V. Š. uzavřela smlouvu o dílo, i pak by bylo právo žalované promlčeno, neboť obecná promlčecí doba by uplynula v říjnu 2010 (když konstrukci o uzavření smlouvy o dílo žalovaná prezentovala teprve dne 15. 11. 2010).
K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č. j. 23 Co 180/2011-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.), přičemž dospěl k následujícím závěrům. Žalovaná užívala byt po smrti V. Š. bez právního důvodu, a na úkor žalobců se tak ve smyslu ust. §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodně obohatila. Přiznání ochrany právu žalobců na vydání bezdůvodného obohacení by však vzhledem k v řízení zjištěným okolnostem bylo v rozporu s dobrými mravy podle ust. §3 odst. 1 obč. zák. Právo žalované na vydání bezdůvodného obohacení se pak podle ust. §107 odst. 1 obč. zák. promlčelo. Žalovaná investovala své finanční prostředky do cizí věci – bytové jednotky svého druha a k těmto investicím od počátku neexistoval právní důvod. Investice byly uskutečněny nejpozději v říjnu 2007, kdy začala nejpozději běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Vzájemný návrh tak byl uplatněn po jejím uplynutí. Jestliže později žalovaná v řízení tvrdila, že její nárok vychází ze smluvního ujednání se zůstavitelem, uplatnila takové tvrzení až po koncentraci řízení a nelze k němu vzhledem k ust. §118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přihlížet. Neobstojí ani argumentace žalované, že po smrti V. Š. neznala okruh subjektů, které se na její úkor obohatily, a proto by měl být počátek subjektivní promlčecí doby počítán až od okamžiku zaslání výzvy k vyklizení bytu. Změna v osobě dlužníka však nemá na běh promlčecí doby vliv (ust. §111 obč. zák.). V případě pochybností o povinném subjektu mohla žalovaná v období mezi smrtí zůstavitele a potvrzením nabytí dědictví (skončením dědického řízení) zahájit soudní řízení vůči neurčitému okruhu dědiců daného zůstavitele.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu (posuzováno dle obsahu dovolání jen ohledně jejího vzájemného návrhu) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Soudy se neshodly v posouzení toho, zda zde právní důvod investice byl a odpadl nebo zda zde takový právní důvod od počátku neexistoval. Žalovaná nesouhlasí s hodnocením provedeným odvolacím soudem, podle nějž do bytu od počátku investovala bez právního důvodu. Žalovaná a V. Š. spolu žili a vedli společnou domácnost, a to vede dovolatelku k závěru, že z právního hlediska došlo mezi ní a zůstavitelem k uzavření ústní smlouvy o dílo, v níž se oba zavázali ke společnému provedení rekonstrukce bytu s tím, že se na ni použijí podle potřeby prostředky obou z nich. Nemohlo se tak jednat o bezdůvodné obohacení. Pokud by byl správný závěr odvolacího soudu, bylo by soužití druha a družky diskriminováno na úkor jiných forem párového soužití, neboť druh a družka by nemohli vynakládat prostředky na majetek toho druhého. Počátek běhu promlčecí doby nelze podle názoru dovolatelky vztahovat k okamžiku smrti zůstavitele. K tomuto okamžiku jí totiž nemohl odpadnout právní důvod užívání bytu. Žalovaná byt užívala na základě dohody s jeho majitelem, přičemž se jednalo nejspíše o výpůjčku nebo o vztah jí nejbližší (že uvedený právní vztah je možný, konstatoval i dovolací soud v rozsudku ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2715/2010). Zvláštnost takového vztahu spočívá v tom, že vypůjčitel a půjčitel se dohodli na společném užívání věci. Práva a povinnosti ze smlouvy o výpůjčce pak přešla na právní nástupce zůstavitele (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 18/2011). I po smrti zůstavitele tak žalovaná v předmětném bytě bydlela na základě právního důvodu, neboť její právo vypůjčitele dále trvalo a bylo ukončeno až ke dni 10. 11. 2008, tedy ke dni, který jí byl žalobci určen jako den předání bytu. Dovolatelka zdůraznila, že svůj nárok uplatnila dne 7. 6. 2010. Dne 15. 11. 2010 provedené právní hodnocení bylo již pouze sdělením právního náhledu žalované, který ve svém důsledku není vůbec podstatný. Promlčecí doba tedy začala plynout dne 11. 11. 2008 a vzhledem k tříleté obecné promlčecí době bylo právo dne 7. 6. 2010 uplatněno včas. Soudy se nezabývaly otázkou, zda žalobci vznesená námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, byť za daných okolností by takové posouzení bylo namístě. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v naznačeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání vyjádřili v tom smyslu, že v něm absentuje vymezení otázky zásadního právního významu. Nelze za ni považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy. V daném případě navíc vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy nebylo. Uvádí-li dovolatelka, že se zůstavitelem uzavřela ústní smlouvu o dílo, jedná se o nové tvrzení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přitom přípustné i důvodné z následujících příčin.
Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že soudy nižších stupňů se neshodly v posouzení, zda od počátku neexistoval právní důvod investice či zda teprve následně tento důvod odpadl. To však na danou věc nemůže mít žádný vliv, jak bude vyloženo dále. Dovolací soud se přiklání k závěru, že právní důvod investice původně existoval, a teprve dodatečně došlo k jeho odpadnutí. V rozsudku ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, Nejvyšší soud dovodil, že užívají-li spolu dva lidé, kteří spolu žijí, byt, ačkoliv tento patří pouze jednomu z nich (v odkazovaném judikátu se jednalo o byt družstevní, což však na věci nic nemění), mohou tak činit na základě vzájemné dohody, kterou je třeba kvalifikovat jako nepojmenovanou smlouvu ve smyslu ust. §51 obč. zák. Součástí této smlouvy bylo ve zmíněném případě i ujednání, na jehož základě žalobkyně poskytla žalovanému určitou částku na opatření zmíněného bytu, která pak nebyla poskytnuta bez právního důvodu. Ke vzniku bezdůvodného obohacení, judikoval dovolací soud v citovaném rozhodnutí, tak došlo teprve v okamžiku, kdy účastníci řízení zrušili společné soužití a společné užívání dotčeného bytu. Obdobné závěry též vyplývají z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010. V posuzovaném případě tak byla právním důvodem užívání bytu žalovanou, stejně jako právním důvodem její investice do předmětného bytu nepojmenovaná smlouva, kterou uzavřela s V. Š. Není tak pravdou, že druh a družka vzájemně nemohou investovat do majetku toho druhého. O diskriminaci zde není možné hovořit, avšak nelze přehlédnout, že manželství (případně registrované partnerství) je svým právním charakterem skutečně odlišné od jiných forem soužití, což má ovšem oporu v právních předpisech (viz např. usnesení sp. zn. 28 Cdo 2666/2010).
O výpůjčku, jak se domnívá žalovaná, se zde nejednalo. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2715/2010, na nějž v tomto směru dovolatelka odkazuje, se zabývá otázkou charakteru vzájemného vztahu mezi osobami, kdy jedna z nich přenechá druhé osobě byt k bezplatnému užívání, a dovozuje, že v takovém případě byla mezi stranami uzavřena smlouva o výpůjčce podle ust. §659 a násl. obč. zák., a nikoliv smlouva nájemní podle ust. §663 a násl. obč. zák., neboť pojmovým znakem nájemní smlouvy je její úplatnost. Nezabývá se však posouzením vzájemného vztahu mezi lidmi, kteří spolu žijí a společně užívají byt, jenž je vlastnictvím pouze jednoho z nich. Jestliže aplikujeme závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2716/2008 na posuzovaný případ, musíme analogicky dospět k závěru, že právní důvod užívání bytu žalovanou, stejně jako právní důvod její investice do předmětného bytu, zanikl ke dni smrti V. Š., neboť v důsledku jeho úmrtí došlo rovněž ke zrušení jejich společného soužití a společného užívání bytu. Ačkoliv se tak zde nestalo z vůle stran, výsledný efekt je stejný – právní důvod užívání bytu žalovanou a jejích investic do tohoto bytu odpadl. Závazek nemohl přejít na právní nástupce V. Š., neboť si lze jen těžko představit, že by tímto způsobem na právní nástupce zesnulé osoby přecházely práva a povinnosti ze smlouvy, jejímž obsahem bylo mimo jiné vzájemné soužití dvou subjektů. Za těchto okolností právní důvod investice odpadl dne 15. 12. 2007. Byl-li vzájemný návrh uplatněn dne 7. 6. 2010, stalo se tak po uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu ust. §107 odst. 1 obč. zák. Ačkoliv právní posouzení odvolacího soudu nebylo v tomto směru zcela přesné, rovněž dospěl k závěru o promlčení práva žalované na vydání bezdůvodného obohacení, takže zásah dovolacího soudu v podobě zrušení rozsudku soudu odvolacího by postrádal jakýkoliv smysl. Uvádí-li dovolatelka, že s V. Š. uzavřela smlouvu o dílo, na jejímž základě do předmětného bytu investovala, je třeba podotknout, že toto skutkové tvrzení poprvé uplatnila prostřednictvím svého právního zástupce na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 15. 11. 2010 (viz č. l. 78 a násl.), tedy po koncentraci řízení ve smyslu ust. §118b odst. 1 o. s. ř., takže k němu není možné přihlédnout. Ze skutkových tvrzení žalované uplatněných dne 7. 6. 2010, tedy před koncentrací řízení, totiž žádným způsobem nevyplývá, že by do předmětného bytu investovala na základě smlouvy o dílo (tvrzení existence smlouvy není sdělením právního názoru žalované, ale skutkovým tvrzením). Nadto dovolací soud podotýká, že podstatnou náležitostí smlouvy o dílo je její úplatnost, kterou žalovaná v daném případě netvrdí.
Dovolatelce je však nutno dát zapravdu v tom směru, že odvolací soud se opomněl zabývat otázkou, zda výkon práva vznést námitku promlčení nebyl v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák., ačkoliv žalovaná tuto námitku v rámci odvolacího řízení vznesla ve svém podání ze dne 24. 6. 2011 (viz č. l. 117 a násl. spisu; před soudem prvního stupně byla tato námitka uplatněna na jednání konaném dne 15. 11. 2010, viz č. l. 78 a násl. spisu). Citované ustanovení, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou ovšem nastat situace, v nichž uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 171/2005). Rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností a důvodů spojených pouze se vznikem uplatněného nároku, ale z okolností, za nichž byla tato námitka uplatněna (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Jelikož odvolací soud se uvedenou námitkou nezabýval, dopustil se nesprávného právního posouzení, čímž naplnil dovolací důvod ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je třeba považovat za nesprávné. Jelikož důvody, pro které je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. i III., a rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II., včetně nákladových výroků obou rozsudků, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ust. §243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení se soud zaměří na posouzení otázky, zda bylo v daném případě vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, a to především s ohledem na relevantní judikaturu.
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu ust. §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ust. §226 odst. 1 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (ust. §243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu