ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.875.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 875/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně N. H. , zastoupené JUDr. Lenkou Hostašovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Starobranská 330/6, za účasti: České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o vypořádání za nemovitý majetek , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 51/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2013, č. j. 24 Co 8/2013 – 76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Hostašové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. října 2012, č. j. 5 C 51/2011 – 55, ve výrocích pod body I a II, jimiž tento soud přiznal žalobkyni finanční vypořádání za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi (dle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v částce 727.491,- Kč, čímž nahradil rozhodnutí správního orgánu – Ministerstva vnitra ze dne 30. září 2010, č. j. MV-90445-30/OSM-2009, ve spojení s rozhodnutím ministra vnitra ze dne 24. ledna 2011, č. j. MV-92484-3/VS-2010 (výrok I rozsudku odvolacího soudu); změněn byl rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou předestřená otázka hmotného práva, týkající se výkladu ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění zákona č. 121/2012 Sb., je dovoláním napadeným rozhodnutím vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 2877/2013, nebo usnesení ze dne 14. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 4246/2013 – spolu s dalšími rozhodnutím Nejvyššího soudu dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) , přičemž Nejvyšší soud neshledává relevantní důvody, pro které by se měl od zastávaného výkladu v nyní posuzované věci odchýlit.
Z relevantní judikatury vyplývá, že pro pravomocně neskončená řízení o náhradě, včetně řízení před soudem, je rozhodné ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 121/2012 Sb. (srov. též článek II, bod 1 – přechodná ustanovení tohoto zákona) a že k zařazení žadatele do skupiny oprávněných osob dle citovaného ustanovení, v novelizovaném znění, postačuje i naplnění jedné z alternativně stanovených podmínek, v daném případě tedy to, že rodiče žalobkyně (od nichž žalobkyně odvozuje své postavení oprávněné osoby – §3 odst. 3 zákona) pozbyli svůj nemovitý majetek na území Podkarpatské Rusi právě v souvislosti se smluvním postoupením tohoto území Svazu sovětských socialistických republik (kam se po uskutečnění zmíněných teritoriálních změn – viz Smlouva č. 186/1946 Sb. z. a n., mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik – již nevrátili).
K dovolatelkou zpochybňovanému výkladu a aplikaci dotčeného ustanovení zákona sluší se též odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, jež i zákon č. 212/2009 Sb. řadí mezi normy restituční (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 65, nález č. 125), jímž se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, a kdy jsou stát a jeho orgány proto povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Při výkladu restitučních předpisů není možné postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutné vykládat je velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10 , nebo nález ze dne 24. února 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 65, nález 73, resp. svazek 52, nález 33, a dostupné i na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Další argumentace žalované, směřující ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu, jakož i její kritika postupu soudu, který těmto zjištěním předcházel, není z hlediska přípustnosti dovolání (jež lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci; §241a odst. 1 o. s. ř.) relevantní. Vadná skutková zjištění přípustnost dovolání nezakládají, stejně jako vady řízení; k nim dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání – poměřováno vymezeným dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 – přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Za dané situace je pak i dovolatelkou položená otázka procesního práva, týkající se povahy řízení dle části páté občanského soudního řádu (§244 a násl.), ryze akademická, zde bez vlivu na rozhodnutí o věci samé, nehledě na to, že i tato otázka byla již judikaturou zodpovězena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 4225/2013; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2005, sp. zn. 28 Cdo 2877/2013; z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 25. března 2010, sp. zn. III. ÚS 3332/09).
Námitky žalované, že odvolací soud nezjišťoval všechny relevantní okolnosti a že se opíral toliko o tvrzení žalobkyně, nelze mít ani za korektní, v situaci, kdy soudy nižších stupňů vzaly za svá právě skutková zjištění správního orgánu (v souladu s ustanovením §250e odst. 2 věty první o. s. ř.), jež žalovaná nesporovala ani v řízení před soudem, a to jak v otázce vlastnictví nemovitého majetku zanechaného rodiči žalobkyně na Podkarpatské Rusi (který rodiče žalobkyně dříve nezcizili ani se jej dobrovolně nevzdali), tak i ohledně jeho ceny (uvedené v přihlášce k náhradě podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. – viz §6 odst. 2 písm. d/ zákona č. 212/2009 Sb.), stejně tak jako zjištění o státním občanství žalobkyně a jejích rodičů (podmínky stanovené §3 odst. 1 písm. a/, resp. odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb.).
Dovolání žalované pak není přípustné ani v části, kterou dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). A to již proto, že těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč (srov. §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), nehledě na to, že i toto rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o dovolatekou předestřenou otázku určení výše odměny advokáta za zastupování účastníka v občanském soudním řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., sleduje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2012 Sbírky soudních rozhodnut a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy k účelně vynaloženým nákladům (oprávněné) žalobkyně v dovolacím řízení patří odměna advokátky ve výši 3.100,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátky v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu