ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.928.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 928/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, zast. JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 11, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, zast. JUDr. Františkem Mozgou, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 41, o zaplacení 1.915.677,03 Kč , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 11/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2011, č. j. 44 Co 355/2010-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2010, č.j. 30 C 11/2007-95, jímž bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni zaplatil 1.915.677,03 Kč a nahradil jí náklady řízení ve výši 76.820,- Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 51/2000 se obchodní společnost AUTO H. B. spol. s r.o. vůči státu jednajícímu prostřednictvím Ministerstva pro místní rozvoj domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Úřadu městské části Brno – jih ve stavebním řízení. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 61 C 51/2000, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 44 Co 92/2004, a ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 44 Co 330/2008, bylo státu uloženo, aby poškozené obchodní společnosti nahradil škodu ve výši 821.573,70 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a nahradil jí náklady řízení. Nesprávný úřední postup Úřadu městské části Brno – jih soudy shledaly v tom, že se při vydání stavebního povolení ohledně stavby klempírny a lakovny na pozemku parc. č. 521/4 katastrálního území K. navrhovaného poškozenou obchodní společností (stavební povolení ze dne 13. 5. 1998, č.j. SÚ 1633/98) nezabýval tou částí návrhu, jíž se obchodní společnost coby investor domáhala povolení výstavby ve dvou etapách zakončených samostatnou kolaudací. V důsledku neúplného stavebního povolení došlo k prodlevě s kolaudací první etapy výstavby uvedené provozovny (výstavba prvního nadzemního podlaží), jež nebyla kolaudována při místním šetření svolaném na 3. 11. 1998, nýbrž pravomocně až 4. 5. 1999. Dle závěrů soudů vyjádřených v dotčeném soudním řízení stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem Úřadu městské části Brno – jih, neboť za dobu od 3. 11. 1998 do 4. 5. 1999 poškozené obchodní společnosti v příčinné souvislosti s tímto postupem (v důsledku prodlevy s kolaudací provozovny) ušel zisk z podnikání ve výši 389.876,- Kč s příslušenstvím a vznikla skutečná škoda ve výši 431.697,70 Kč s příslušenstvím představovaná nezbytnými výdaji na mzdy zaměstnanců, kteří po předmětnou dobu nemohli plně vykonávat sjednanou pracovní činnost, a údržbu (temperování) provozovny (§13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“). Podle výsledků popisovaného soudního řízení stát poškozené na náhradě škody (včetně úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení) zaplatil celkem 1.915.677,03 Kč.
K námitkám vzneseným žalovaným územním samosprávným celkem v projednávané věci (řízení o regresní náhradě) soudy zjistily, že prodleva s kolaudací první etapy výstavby provozovny byla dle obsahu spisu stavebního úřadu zapříčiněna výlučně nesouladem výsledku stavební činnosti s obsahem stavebního povolení vydaného dne 13. 5. 1998 a nikoliv též jinými nedostatky zabraňujícími kolaudaci. Souhlas se zahájením zkušebního provozu předmětné lakovny a klempírny vydaný stavebním úřadem dne 7. 12. 1998 přitom poškozené umožňoval provozovnu užívat toliko v omezeném rozsahu, přičemž v důsledku omezeného provozu jí nadále ucházel zisk z podnikání a vznikala výše popsaná skutečná škoda.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že škoda, kterou žalující stát poškozené obchodní společnosti nahradil ve výši 1.915.677,03 Kč, byla způsobena zaviněným (ve formě nevědomé nedbalosti) porušením právních povinností žalovaným územním samosprávným celkem při výkonu státní správy v přenesené působnosti (nesprávný úřední postup při vydání stavebního povolení a následné kolaudaci). Dospěl proto k závěru, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na regresní úhradu vyplacené částky (§§16, 18 zák. č. 82/1998 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Co do důvodů měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že ke dni 3. 11. 1998 nebyly splněny veškeré podmínky nutné k zahájení provozu kolaudované stavby klempírny a lakovny. Poukazoval rovněž na okolnost, že již 7. 12. 1998 byl vydán souhlas k zahájení zkušebního provozu. Poškozené obchodní společnosti tudíž od uvedeného dne v užívání předmětné stavby nebylo stavebním úřadem nijak bráněno. Z uvedených skutečností dovolatel dovozuje nedostatek příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou. Dovolatel odvolacímu soudu též vytýkal, že se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s odvolacími námitkami. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci, může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném závěru, že škoda, kterou žalující stát poškozené obchodní společnosti nahradil ve výši 1.915.677,03 Kč, vznikla v příčinné souvislosti s porušením právních povinností žalovaným územním samosprávným celkem při výkonu státní správy v přenesené působnosti (nesprávný úřední postup při vydání stavebního povolení a následné kolaudaci).
Nezbytnou podmínkou nároku státu na regresní úhradu je příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi porušením právní povinnosti územním samosprávným celkem při výkonu státní správy v přenesené působnosti (nesprávný úřední postup) a vznikem škody, tedy je-li nesprávný úřední postup se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku (§§16, 18 zák. č. 82/1998 Sb.). K tomu srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2178. Přitom obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
V projednávané věci byla v souladu s ustanoveními §§16 a 18 zák. č. 82/1998 Sb. zjišťována příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem žalovaného územního samosprávného celku při výkonu státní správy v přenesené působnosti (vydání neúplného stavebního povolení, prodleva s kolaudací provozovny) a škodou vzniklou stavebníkovi (poškozená obchodní společnost) v podobě ušlého zisku z podnikání za dobu od 3. 11. 1998 do 4. 5. 1999 ve výši 389.876,- Kč s příslušenstvím a skutečné škody ve výši 431.697,70 Kč s příslušenstvím představované nezbytnými výdaji na mzdy zaměstnanců, kteří po předmětnou dobu nemohli plně vykonávat sjednanou pracovní činnost, a údržbu (temperování) provozovny. Závěr odvolacího soudu, že příčinná souvislost mezi porušením právních povinností ze strany žalovaného a vznikem vymezené škody dána je, je pak již závěrem skutkovým. Námitky týkající se otázek skutkových ovšem spadají pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Dovolací důvod se totiž neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Stejně tak nelze přihlížet ani k námitkám dovolatele, jimiž brojí proti dílčím skutkovým závěrům odvolacího soudu, že prodleva s kolaudací první etapy výstavby provozovny byla zapříčiněna výlučně nesouladem výsledku stavební činnosti s obsahem neúplného stavebního povolení a nikoliv též jinými nedostatky zabraňujícími kolaudaci a že souhlas se zahájením zkušebního provozu lakovny a klempírny vydaný stavebním úřadem dne 7. 12. 1998 poškozené obchodní společnosti umožňoval provozovnu užívat toliko v omezeném rozsahu, v důsledku čehož jí nadále ucházel zisk z podnikání a vznikala uplatňovaná skutečná škoda.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, je třeba uvést, že skutkové závěry o rozhodných okolnostech případu i právní úvahy týkající se posouzení věci byly podrobně a přiléhavě vyjádřeny již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž se vypořádal i s námitkami vznášenými žalovaným, odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže se v odůvodnění svého rozsudku k námitkám odvolatele se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu