ECLI:CZ:NS:2012:28.ND.240.2012.1
sp. zn. 28 Nd 240/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně ANDERSEAL, a.s., IČ: 28264452, se sídlem v Olomouci, Holická 1173, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Brně, Hilleho 1843/6, proti žalovanému J. V. , o zaplacení částky ve výši 60.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 EC 494/2011, o určení místní příslušnosti podle §11 odst. 3 o. s. ř, takto:
Neurčuje se, který soud projedná a rozhodne věc vedenou u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 EC 494/2011.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 25. 8. 2011 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 60.000,- Kč. Uvedla, že její právní předchůdkyně Autoúvěr, a.s., uzavřela se žalovaným dne 8. 7. 2009 úvěrovou smlouvu č. UDTA09/3007180, na základě které mu poskytla finanční prostředky ve výši 181.300,- Kč na koupi automobilu AUDI A4 Avant II Diesel 1.9 TDI, č. kar. WAUZZZ8E84A095177. Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou úvěrových splátek žalobkyně dopisem ze dne 21. 4. 2010 (doručeným dne 11. 5. 2010) vůči žalovanému uplatnila podle smluvních podmínek právo na okamžité splacení úvěru. Následně žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě zbylé úvěrové pohledávky ze dne 18. 7. 2011 a opakovaně ze dne 29. 7. 2011. Žalovaný však dlužnou částku nezaplatil. Žalobkyně uvedla, že přestože ke dni podání činila dlužná částka 132.887,- Kč, uplatnila žalobou pouze nárok ve výši 60.000,- Kč a příslušenství z celé dlužné částky 132.877,- Kč.
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 15. 5. 2012, č. j. 7 EC 494/2011-42, vyslovil svou místní nepříslušnost k projednání věci a postupem podle §11 odst. 3 o. s. ř. tuto věc předložil Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z výpisu CEO zjistil, že žalovaný má státní občanství Slovenské republiky a nemá na území České republiky evidován pobyt, když svůj trvalý pobyt na území České republiky zrušil ke dni 31. 12. 1995. Z uvedeného důvodu došlo ke skartaci dokumentů, z nichž by bylo možné dohledat poslední známý pobyt žalovaného na území České republiky. Na základě sdělení Okresného súdu v Námestove předkládající soud zjistil, že žalovaný má bydliště ve Slovenské republice, avšak z vyjádření policejních orgánů a jeho manželky vyplývá, že se v místě bydliště nezdržuje a je pracovně vzdálen v Polské republice. S odkazem na čl. 16 odst. 2 a čl. 26 Nařízení rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Rady (ES) č. 44/2001“) dospěl předkládající soud k závěru, že dokud žalovaný neprojeví svou vůli nepodrobit se jurisdikci soudů České republiky, je mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky dána s tím, že chybí podmínky pro určení místní příslušnosti. Proto věc postupem podle §11 odst. 3 o. s. ř. předložil Nejvyššímu soudu.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř. „[j]de-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.“
Podle §103 o. s. ř. „[k]dykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).“
S ohledem na citovaná ustanovení se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda projednávaná věc patří do pravomoci soudů České republiky, tedy zda byly splněny podmínky stanovené v §11 odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí ve věci, a to s přihlédnutím k existenci mezinárodního prvku v souzené věci (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 1. března 2005, ve věci C-281/02 Owusu , ECR I-1383; nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 17. listopadu 2011, ve věci C-327/10 Hypoteční banka a.s. proti U. M. L. , ECR I-00117). O věci s mezinárodním prvkem jde pak zejména v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo osoba s bydlištěm v cizině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004).
Protože předmětem sporu v souzené věci je žaloba na plnění z úvěrové smlouvy uzavřené mezi tuzemskou právnickou osobou a státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie (Slovenské republiky), s prokazatelným bydlištěm mimo území České republiky, postupoval Nejvyšší soud podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001.
Podle čl. 16 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, může smluvní partner (podnikatel) „podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.“
Podle čl. 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 platí, že „[n]ení-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání k tomuto soudu. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.“
Již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 09. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněném pod č. 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „[v] režimu Nařízení Rady (ES) číslo 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu“ (srov. též Simon, P. In Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 2967).
Jak vyplývá z obsahu spisu, předkládající soud v dosavadním průběhu řízení nebyl schopen žalobu, ani předvolání k jednání žalovanému doručit, když veškeré zásilky doručoval na zjištěnou adresu bydliště v N., L. 467, S. r., kde se však žalovaný prokazatelně nezdržuje. Z tohoto důvodu byly rovněž zásilky vráceny předkládajícímu soudu (viz obálka na č.l. 26, Potvrzení Okresného súdu v Námestove o nedoručení písemnosti na č.l. 34). Žalovaný se přitom z důvodu nedoručení předvolání nedostavil ani k jednání nařízenému na den 21. 3. 2012 (viz Protokol o jednání ze dne 21. 3. 2012 na č.l. 26). Z předeslaných souvislostí je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že žalovanému, který by měl jinak být v souladu s čl. 16 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 žalován u soudu určeného podle místa jeho bydliště, nebyla v dosavadním průběhu řízení doručena žaloba nebo předvolání k jednání. Za této situace ovšem nejsou splněny podmínky pro posuzování mezinárodní příslušnosti (pravomoci) a místní příslušnosti, neboť teprve poté, kdy je žalovanému žaloba doručena a ten příslušnost procesního soudu nezaloží podle článku 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, může soud prvního stupně zkoumat podmínky (mezinárodní a místní) příslušnosti a postupovat (podle okolností případu, např. podle §11 odst. 3 o. s. ř. (k problematice nepřesnosti překladu článku 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 srov. Simon, P. – Šuk, P. Záludnosti gramatického výkladu Nařízení Brusel I v jeho českém překladu. Právní Fórum , 2007, číslo 11. s. 391-395).
Popsaný postup předkládající soud nedodržel a v rozporu s článkem 26 odst. 1 nařízení Brusel I vyslovil nedostatek své (místní) příslušnosti dříve, než umožnil žalovanému ji založit podle článku 24 citovaného nařízení.
Protože v souzené věci nebyly splněny podmínky pro postup podle §11 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud nemohl určit místně příslušný soud, k projednání a rozhodnutí věci.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že judikatura Soudního dvora (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 17. listopadu 2011, ve věci C-327/10 Hypoteční banka a.s. proti U. M. L. , ECR I-00117, odst. 52, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 15. března 2012, ve věci C-292/10, G. proti C. de V. , odst. 55) dospívá k závěru, že soud „může v případě, že není prokázáno, že žalovaný mohl obdržet návrh na zahájení řízení, platně pokračovat v řízení pouze tehdy, když byla přijata veškerá nezbytná opatření, aby se žalovaný mohl hájit. Soud, který se věcí zabývá, musí za tímto účelem zajistit, aby proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného. Je pravda, že i když jsou tyto podmínky dodrženy, je právo tohoto žalovaného na obhajobu možností pokračovat v řízení bez vědomí žalovaného prostřednictvím [náhradního doručení] omezeno. Toto omezení je nicméně odůvodněno s ohledem na právo žalobce na účinnou ochranu vzhledem k tomu, že bez takového doručení by toto právo zůstalo nenaplněno“ (srov. též závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 322/2000, N 150/24 SbNU 105).
Na překládajícím soudu proto bude, aby vyhodnotil, zda je schopen žalovanému písemnosti doručit za použití všech dostupných způsobů doručování (§49 odst. 2, 4 a 5 ve spojení s §50l o. s. ř.), a teprve v případě záporné odpovědi řízení podle §103 ve spojení s §104 odst. 2 o. s. ř. zastavil pro nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů. Obdobně pak musí předkládající soud postupovat, jestliže písemnosti sice žalovanému doručí (i s využitím institutu náhradního doručení), avšak žalovaný se k jednání nedostaví (čl. 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 a contrario ).
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu