ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1199.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1199/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyň a) J. S. , a b) L. F. , zastoupených Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem, se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, proti žalovanému Mgr. Čestmíru Sekaninovi , advokátu, se sídlem v Boskovicích, Hybešova 2378/17, PSČ 680 01, jako správci konkursní podstaty úpadce AVAX – BRASSI, spol. s r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 48910112, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 173/2008, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2011, č. j. 10 Cmo 2/2011-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. října 2010, č. j. 12 Cm 173/2008-81, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobkyně (J. S. a L. F.) domáhaly vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce AVAX – BRASSI, spol. s r. o. v likvidaci) vyloučení v rozsudku označených nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Oba soudy při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšly zejména z toho, že:
1/ Investiční banka, akciová společnost (dále jen „banka“) uzavřela dne 19. července 1993 s pozdějším úpadcem smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě se zavázala poskytnout pozdějšímu úpadci úvěr ve výši 6.600.000,- Kč.
2/ Téhož dne uzavřela banka, pozdější úpadce a žalobkyně k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy smlouvu o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem (dále též jen „zástavní smlouva“).
3/ Sporné nemovitosti byly v době uzavření zástavní smlouvy v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví obou žalobkyň.
Na tomto základě odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) především uzavřel, že zástavní smlouva je platným právním úkonem, v němž jsou (přes „určité nedostatky spočívající v tom, že pro její uzavření byl použit předtištěný formulář, který nebyl důsledně vyplněn“) určitým a nezaměnitelným způsobem identifikovány jak zajišťovaná pohledávka, tak i nemovitosti (jež byly v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň), k nimž má být zřízeno zástavní právo.
Za opodstatněnou neměl odvolací soud ani žalobkyněmi uplatněnou námitku promlčení zástavního práva. V této souvislosti – odkazuje na ustanovení §407 odst. 1 a 4 a §408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a §100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – zdůraznil, že není-li (s ohledem na písemné uznání závazku z úvěrové smlouvy pozdějším úpadcem dne 21. dubna 2005 a se zřetelem ke skutečnosti, že věřitel uplatnil nárok na zaplacení části pohledávky z úvěrové smlouvy žalobou u soudu dříve, než uplynula nová čtyřletá promlčecí doba, jejíž běh založilo uznání závazku) promlčena v celém rozsahu (konkrétně co do částky 2.000.000,- Kč) zástavním právem zajištěná pohledávka, nemohlo dojít ani k promlčení samotného zástavního práva.
K tvrzení o uspokojení (dosud nepromlčené) části pohledávky z úvěrové smlouvy z výtěžku získaného zpeněžením úpadcových nemovitostí odvolací soud s poukazem na zákonnou koncentraci řízení podle ustanovení §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku nepřihlížel, neboť bylo uplatněno až v průběhu odvolacího řízení, přičemž do skončení prvního jednání, které se v dané věci konalo, nevyšly ani jinak najevo žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je na místě se otázkou zániku zástavním právem zajištěné pohledávky (výše uvedeným způsobem) zabývat.
Přiléhavými konečně odvolací soud neshledal ani výhrady žalobkyň, podle kterých jim měl soud prvního stupně při jednání poskytnout poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V situaci, kdy žalobkyně založily žalobou uplatněný nárok pouze na tvrzení o neplatnosti zástavní smlouvy a promlčení zástavního práva, soud prvního stupně nijak nepochybil, jestliže věc posoudil na základě těchto skutkových tvrzení a žalobkyně postupem podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nevyzýval, aby případně tvrdily další „právně významné skutkové okolnosti“.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podaly žalobkyně dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/), a požadujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“ (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolání žalobkyň proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (k tomu srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelky přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nepředkládají.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou především pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky, jimiž dovolatelky vystihují dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelkami vytýkané vady (jež měly spočívat v tom, že soud prvního stupně jednak nepoučil dovolatelky o tom, že tvrzení uvedená v žalobě nejsou dostačující pro vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, a postupem dle ustanovení §118a o. s. ř. je nevyzval, aby svá tvrzení doplnily a navrhly k jejich prokázání další důkazy, jednak nepřihlédl ke skutečnosti, že zástavním právem zajištěná pohledávka byla – v nepromlčené části – uspokojena) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011) vyplývá, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jako v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci (žalobkyně) neunesli důkazní břemeno nebo břemeno tvrzení, ale na základě zjištěného skutkového stavu (umožňujícímu posoudit důvodnost žalobkyněmi namítané neplatnosti zástavní smlouvy a vznesené námitky promlčení zástavního práva), nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř.
Z obsahu spisu je rovněž zřejmé, že tvrzení o zániku (dosud nepromlčené) části (zástavním právem zajištěné) pohledávky z úvěrové smlouvy dovolatelky uplatnily až po skončení prvního jednání, které se v této věci konalo (učinily tak až v průběhu odvolacího řízení) a soudy nižších stupňů proto k takovému tvrzení nemohly při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku se zřetelem k zákonné koncentraci řízení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. přihlížet (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006 a ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006, uveřejněné pod čísly 28/2009 a 50/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani v řešení otázky (ne)platnosti zástavní smlouvy, když právní posouzení věci v tomto směru odpovídá výkladovým pravidlům určeným ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a zásadám pro výklad právních úkonů formulovaným např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ani Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že z důvodů přesvědčivě vyložených soudy nižších stupňů nelze – při posuzování obsahu zástavní smlouvy – dospět k jinému závěru, než že předmětem zástavy byly právě sporné nemovitosti.
Dovolání konečně nečiní přípustným ani argumentace dovolatelek, podle níž právní úprava obsažená v zákoně o konkursu a vyrovnání neumožňuje zástavním dlužníkům (odlišným od osobního dlužníka) „jakýmkoliv způsobem ovlivnit zjištění pohledávky věřitele“. Postavení zástavního dlužníka v konkursním řízení co do jeho (ne)možnosti zpochybnit (popřít) nárok zástavního věřitele totiž nijak nelimituje okruh námitek, jež zástavní dlužník (obecně vzato) může uplatnit ve sporu o vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 ZKV.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu