ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1728.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 1728/2019-439
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Zbytková ECCZ s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Táboře, Tyršova 521/1, PSČ 390 02, identifikační číslo osoby 15504158, zastoupeného JUDr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, proti žalovanému městu Kravaře , se sídlem v Kravařích, Náměstí 405/43, PSČ 747 21, identifikační číslo osoby 00300292, zastoupenému JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1936/19, PSČ 602 00, o zaplacení částky 101.709,01 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 138 C 164/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2018, č. j. 8 Co 66/2016-370, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.763,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Žalobce (původně Ing. Jiří Hanák, insolvenční správce dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s. r. o., identifikační číslo osoby 15504158) se žalobou domáhal po žalovaném (městu Kravaře) zaplacení částky 101.709,01 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně za dobu od 1. listopadu 2012 do zaplacení, a to s odůvodněním, že žalovaný tuto částku získal na základě bankovní záruky, aniž by měl na toto plnění vůči dlužníku nárok.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 8. září 2015, č. j. 138 C 164/2012-146, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 101.709,01 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně od 1. listopadu 2012 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 82.948,24 EUR a co do úroku z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 101.709,01 EUR od 1. listopadu 2012 do zaplacení a ve výroku II. o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 16. května 2016, č. j. 8 Co 66/2016-257 (jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. co do částky 18.760,75 EUR a ve zbývající části výroku I. jej změnil tak, že žalobu zamítl), Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018, sp. zn. 31 Cdo 3936/2016, uveřejněným pod číslem 79/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 79/2019“, zrušil (s výjimkou potvrzující části výroku o věci samé) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že čerpal plnění z bankovní záruky oprávněně (že získal z bankovní záruky plnění, na něž měl vůči dlužníkovi nárok).
Přitom (mimo jiné) zdůraznil, že u (prvního) jednání konaného dne 5. října 2013 (správně 15. října 2013) před soudem prvního stupně „nebylo zahájeno jednání“, neboť soud se (pouze) snažil o uzavření mimosoudní dohody mezi účastníky, kteří navrhli přerušení řízení na dobu tří měsíců. K (druhému) jednání konanému dne 8. září 2015 před soudem prvního stupně se pak žalovaný nedostavil, čímž „se zbavil možnosti být poučen“ podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za věcně správné.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. února 2019, č. j. KSOS 36 INS 954/2012-B-383, které nabylo právní moci dne 12. dubna 2019, zrušil konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení. Nejvyšší soud proto pokračoval v řízení přímo se společností Eiffage Construction Česká republika, s. r. o. (po změně obchodní firmy Zbytková ECCZ s. r. o. v likvidaci). K tomu srov. §229 odst. 1 a 3 písm. c), §312 odst. 1 věta první a §313 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatel má dovolání za přípustné především pro řešení otázek souvisejících s postupem soudů obou stupňů při plnění poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V této souvislosti dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že uvedeného poučení se mu mělo dostat již při prvním jednání, které bylo ve věci nařízeno (15. října 2013), případně mělo být dovolateli poskytnuto na druhém jednání (konaném 8. září 2015), kterého se sice nezúčastnil, mohlo však být „adresováno i nepřítomnému účastníku“.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, však odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1/ Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“)].
2/ Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (R 59/2012).
3/ Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. poskytne soud nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protokolace poskytnutého poučení pak nesmí vzbuzovat pochybnosti o tom, že se účastníku příslušného poučení dostalo a přesto zůstal nečinný stran svých důkazních návrhů (srov. v literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. l. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 831). Viz též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018.
4/ Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení §114c o. s. ř. Jedná-li soud v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2011, pod číslem 68, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010).
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že soud prvního stupně nijak nepochybil, jestliže žalovanému poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neposkytl ani při jednání 15. října 2013 (jednání nařízené na tento den bylo odročeno za účelem poskytnutí „časového prostoru“ účastníkům k mimosoudnímu vyřešení věci, a to aniž by vůbec došlo k jeho zahájení a tedy i k provedení úkonů umožňujících účastníkům reálně včas a řádně splnit povinnost tvrzení a důkazní povinnost – srov. v této souvislosti též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněného pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ani na jednání (již skutečně) konaném dne 8. září 2015 (kterého se nezúčastnil ani žalovaný ani jeho zástupce). Za výše popsané procesní situace nebyl ani odvolací soud oprávněn (povinen) poučení žalovanému v odvolacím řízení poskytnout.
Současně není pochyb o tom, že 15. října 2013 neproběhlo (nemělo proběhnout) ani přípravné jednání ve smyslu ustanovení §114c o. s. ř., jak se snažil dovozovat dovolatel. K tomu srov. předvolání zástupce žalovaného k prvnímu jednání vzor 029 (doručenka založená u č. l. 82 spisu, včetně „usnesení“ o nařízení jednání na č. l. 83) a protokol o jednání před soudem prvního stupně vzor 001 (č. l. 94-95 spisu).
Námitkami, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, pak dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.); k jejich přezkoumání tudíž dovolání také nemůže být připuštěno.
Rovněž dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel neunesl důkazní břemeno, je závěrem skutkovým, nikoli právním. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 2499/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 457/2019.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Konečně ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění skutkových i právních závěrů, na nichž jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů založena, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti obou rozhodnutí, je rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně dostatečným způsobem vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jaký učinily závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudily po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. května 2019), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí [z tarifní hodnoty 2.134.258,22 Kč (podle kurzovního lístku České národní banky k 7. květnu 2019 při kurzu 25,73 Kč/EUR)] částku 16.860 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 3.603,60 Kč pak přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem částku 20.763,60 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2, části první článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu