ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1779.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1779/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška právní věci žalobce Ing. M. J. , zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, PSČ 571 01, proti žalovanému J. K. , zastoupenému Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem v Brně – Veveří, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 114/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2011, č. j. 7 Cmo 148/2010-215, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2011, č. j. 7 Cmo 148/2010-215, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. února 2010, č. j. 3 Cm 114/2007-166, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 21. září 2007, č. j. 3 Sm 210/2007-12, jímž původně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 600.000,- Kč s 6% úrokem od 28. července 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.000,- Kč a náklady řízení, (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 3. července 2008, č. j. 3 Cm 114/2007-69 (jímž zrušil směnečný platební rozkaz), odvolací soud usnesením ze dne 8. září 2009, č. j. 7 Cmo 326/2008-115, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – především neshledal opodstatněnými námitky nepravosti podpisu a nepředložení směnky k placení. V této souvislosti uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný směnku, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní, vystavenou dne 6. května 2007 na řad J. D., znějící na směnečný peníz 600.000,-Kč, s doložkou „bez protestu“, splatnou v Modřicích dne 27. července 2007, jež byla nedatovaným indosamentem převedena na žalobce – dále též jen „sporná směnka“), podepsal. Co se týče namítaného nepředložení směnky k placení, žalovaný „nijak neprokázal, že v platební den a následující dva pracovní dny byl připraven v Modřicích jako platebním místě po předložení směnku proplatit“. Navíc v posuzovaném případě byla žalovanému řádně doručena žaloba spolu se směnečným platebním rozkazem a žalovaný tak „měl možnost ve lhůtě tří dnů od doručení (…) směnečný peníz žalobci zaplatit“.
Za důvodnou měl soud prvního stupně naopak námitku nedostatku kauzy. Potud především zdůraznil, že provedeným dokazováním nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by měl žalovaný spornou směnku ve prospěch remitenta vystavit, „zástupce žalobce tento důvod soudu odmítl sdělit“ a z výpovědí slyšených svědků M. H., D. H. a Ing. J. Š. vyplynulo, že „žalovaný se s nikým nestýká, neuzavírá žádné obchody a veškeré záležitosti i podstatně menšího významu, než je směnka na částku 600.000,- Kč, vždy konzultuje a probírá se svědkyní M. H.“ (což v případě sporné směnky, jak bylo zjištěno, neučinil). Za tohoto stavu nelze podle přesvědčení soudu prvního stupně než „potvrdit důvodnost námitky žalovaného o tom, že směnka nemá žádnou kauzu“.
Uvedená námitka přitom podle soudu prvního stupně žalovanému v poměrech dané věci příslušela, neboť k indosaci směnky na žalobce došlo „až po splatnosti směnky“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že žalovaný se námitkou neexistence kauzy povinnosti plnit ze sporné směnky ubránil.
Předesílaje, že námitka neexistence kauzy je – za situace, kdy žalovaný popírá existenci směnečné dohody – obecně přípustná (potud též odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého z provedených důkazů vyplývá, že sporná směnka vskutku žádnou kauzu nemá. Svědkové shodně vyloučili existenci jakéhokoliv právního vztahu, k němuž by se mohla vztahovat sporná směnka, přičemž tento závěr podle odvolacího soudu koresponduje rovněž „s postojem remitenta před orgány Policie České republiky“, kde původní majitel směnky odmítl „podat jakékoli vysvětlení a uvést důvod existence směnky“.
Za opodstatněné pak neměl odvolací soud ani výhrady žalobce ke správnosti závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovanému uvedená námitka přísluší i proti žalobci, na kterého byla sporná směnka indosována. Potud odkázal na závěry, k nimž v této souvislosti dospěl již v předchozím kasačním rozhodnutí v dané věci, podle kterých je sice námitka neexistence kauzy svou povahou námitkou vyplývající z vlastních vztahů směnečného dlužníka k majiteli směnky ve smyslu ustanovení čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), v posuzovaném případě však bylo v řízení prokázáno (úředním záznamem o podaném vysvětlení ze dne 9. dubna 2008, při kterém žalobce před orgány Policie České republiky uvedl, že s remitentem jednal o převodu sporné směnky již po termínu její splatnosti), že žalobce nabyl směnku od remitenta tzv. podindosamentem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatele „ve věci došlo k nesprávné aplikaci pravidel procesních i nesprávné aplikaci norem hmotného práva při rozhodování odvolacího soudu v otázkách existence a prokazování kauzy směnky a vůbec směnky jako abstraktního cenného papíru, podindosamentů i neadekvátní aplikace procesních předpisů o plnění poučovací povinnosti a provádění důkazů, zejména svědeckých výpovědí“.
Konkrétně pak odvolacímu především vytýká, že soudem vyslechnutí svědci vypovídali „v rozporu s procesním postavením svědka“ o otázkách, které svými smysly nemohli vnímat (svědci tak předestírali soudu podle dovolatele spíše své názory a dojmy než fakta, navíc zcela irelevantní pro projednávaný případ) a soudy proto na základě těchto důkazů nemohly vzít tvrzení žalovaného o neexistenci kauzy směnky za prokázané.
Nesprávným shledává dovolatel rovněž postup odvolacího soudu, který (stejně jako soud prvního stupně) odmítl provést dokazování žalobcem navrhovaným výslechem remitenta a ještě „naprosto nepřípustně“ v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal (na podporu argumentace o prokázání neexistence kauzy směnky) na skutečnost, že remitent využil svého ústavního práva a odepřel před orgány Policie České republiky výpověď. Žalobce také nebyl soudy nižších stupňů – v situaci, kdy dospěly k závěru o tom, že žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně namítané neexistence kauzy směnky – o této skutečnosti poučen podle §118a o. s. ř.
Za „právně nepřijatelný“ dovolatel považuje závěr odvolacího soudu, podle kterého má v posuzovaném případě indosament umístěný na směnce jen účinky pouhého postoupení pohledávky. Přestože šlo o z hlediska posouzení přípustnosti uplatněné kauzální námitky o otázku zásadní, odvolací soud se s ní prakticky nevypořádal, navíc „příslušná zákonná ustanovení“ aplikoval nesprávně.
Jediným důkazem, o který soudy nižších stupňů opřely svůj závěr o přípustnosti vznesené námitky, je úřední záznam o podaném vysvětlení (jehož obsah dovolatel zásadně nepopírá), při kterém žalobce na dotaz vyšetřovatele uvedl, že směnka byla indosována „po splatnosti“. Z uvedeného však ještě bez dalšího neplyne (a žalobce ani při podaném vysvětlení nic takového neuvedl), že k indosaci došlo až po prezentačních dnech, resp. až po uplynutí lhůty k protestu. V posuzované věci přitom připadla splatnost směnky na pátek 27. července 2007, ještě v následujících dvou pracovních dnech (30. a 31. července 2007) tak mohla být (a také byla) směnka indosována „s plnými účinky takového úkonu“. Samotný pojem splatnosti směnky tak nic nevypovídá o „právním režimu“ indosamentu a jeho účincích.
Dovolatel dále polemizuje s názorem odvolacího soudu o obecné přípustnosti námitky nedostatku kauzy, poukazuje v tomto směru na „právněteoretické základy směnečného práva“, jimž posouzení této otázky odvolacím soudem odporuje. Námitku nedostatku kauzy nelze podle přesvědčení dovolatele uplatnit jako samostatnou námitku, ale jen „skrze další skutečnosti, které mají vliv na existenci směnečného vztahu“, jakými jsou např. nesvoboda podpisu, omyl při podpisu směnky apod. Žádné takové skutečnosti však žalovaný v podaných námitkách netvrdil.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popřípadě zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za věcně správné.
Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku účinků rubopisu učiněného po splatnosti směnky v rozporu s ustanovením čl. I. §20 směnečného zákona a níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I §11 směnečného zákona každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem) [odstavec 1]. Pojal-li výstavce do směnky slova „nikoli na řad“ nebo jinou doložku stejného významu, lze převést směnku jen ve formě a s účinky obyčejného postupu (cesse) [odstavec 2].
Dle ustanovení čl. I. §14 odst. 1 směnečného zákona se indosamentem převádějí všechna práva ze směnky.
Podle ustanovení čl. I §20 směnečného zákona indosament po splatnosti směnky má stejné účinky jako indosament před splatností. Byla-li však směnka indosována teprve po protestu pro neplacení nebo uplynutí lhůty k protestu, má indosament jen účinky obyčejného postupu (odstavec 1). Dokud není prokázán opak, má se za to, že nedatovaný indosament byl na směnku napsán před uplynutím lhůty k protestu (odstavec 2).
Ustanovení §44 odst. 3 pak určuje, že protest pro neplacení musí být učiněn, jde-li o směnku splatnou v určitý den nebo v určitý čas po datu vystavení nebo po viděné, v některý ze dvou pracovních dní následujících po dni splatnosti. Při směnce na viděnou musí být učiněn protest pro neplacení ve stejných lhůtách, jaké jsou stanoveny v předchozím odstavci k protestu pro nepřijetí.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že nesdílí výhrady, jimiž dovolatel zpochybňoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o obecné přípustnosti námitky neexistence kauzy směnky. Nejvyšší soud se opakovaně k uvedenému závěru ve své rozhodovací praxi přihlásil (k tomu srov. rozsudky ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005, ze dne 20. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005 a ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 818/2006, popřípadě usnesení ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1114/2010), shledávaje naopak nesprávným postup soudů, které se odmítly při posuzování důvodnosti včas uplatněných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu námitkou neexistence kauzy zabývat. Soudy nižších stupňů tedy nemohly v posuzované věci – oproti mínění dovolatele – pochybit již tím, že včas uplatněnou námitku, podle níž mezi směnečným dlužníkem a prvním majitelem směnky neexistoval nikdy žádný vlastní mimosměnečný vztah, nepovažovaly bez dalšího za nepřípustnou.
Úvahy odvolacího soudu, jimiž odůvodnil závěr, podle kterého úspěšnému uplatnění námitky neexistence kauzy v poměrech dané věci nebrání ani skutečnost, že žalobce nabyl spornou směnku indosamentem (tedy, jinak řečeno, že i přes indosaci směnky žalovanému přísluší proti žalobci jako nabyvateli směnky námitky z vlastních vztahů k předchozímu majiteli směnky), však neobstojí (a závěr o přípustnosti uvedené námitky je přinejmenším předčasný).
Odvolací soud považoval (ve shodě se soudem prvního stupně) pro posouzení otázky přípustnosti žalovaným uplatněné kauzální námitky za rozhodnou skutečnost, že k indosaci směnky v daném případě došlo až po splatnosti směnky. Uvedená skutečnost však – oproti mínění odvolacího soudu – pro závěr o tom, že dlužníkovi i po indosaci směnky zůstaly zachovány všechny námitky, které mohl uplatnit vůči předchozímu majiteli směnky, určující není.
Z dikce ustanovení čl. I. §20 odst. 1 směnečného zákona se jednoznačně podává, že indosament po splatnosti směnky má stejné účinky jako indosament před splatností (k účinkům indosamentu před splatností srov. zejména ustanovení čl. I. §14 odst. 1 směnečného zákona, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006, uveřejněného pod číslem 32/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Účinky obyčejného postoupení pohledávky, projevující se mimo jiné v tom, že nabyvatel směnky (její nový majitel) vstupuje do práv a povinností předchozího majitele a že dlužníku zůstávají zachovány i všechny námitky, které měl proti poslednímu majiteli směnky, pak zákon spojuje až s indosací směnky provedenou po protestu pro neplacení nebo (nebude-li směnka protestována) po uplynutí lhůty k protestu (k tomu srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1446/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2009, pod číslem 42).
Uvedený závěr se přitom nepochybně prosadí také tehdy, je-li směnka (jako v posuzovaném případě) opatřena doložkou „bez protestu“ (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1636/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2007, pod číslem 151).
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že byla-li splatnost sporné směnky stanovena na den 27. července 2007 (jímž byl pátek), připadl konec lhůty určené ustanovením čl. I. §44 odst. 3 směnečného zákona k protestu pro neplacení na úterý 31. července 2007. Teprve s převodem směnky (indosamentem) učiněným po uplynutí této lhůty by tak bylo možné v souladu čl. §20 odst. 1 směnečného zákona spojovat účinky obyčejného postupu (včetně závěru o přípustnosti námitek vycházejících z vlastních vztahů k předchozímu majiteli směnky). Oproti tomu, jak správně namítá dovolatel, indosace směnky, k níž by došlo sice po splatnosti směnky, ovšem dříve než uplynula lhůta k protestu pro neplacení (tj. nejpozději do 31. července 2007), by měla účinky běžného rubopisu.
Jelikož odvolací soud, vycházeje z nesprávného úsudku o účincích indosamentu učiněného po splatnosti směnky (tj. aniž by se zřetelem k ustanovení čl. I. §20 odst. 1 směnečného zákona rozlišoval mezi indosací směnky po její splatnosti a indosací provedenou až po protestaci směnky pro neplacení, popřípadě po uplynutí lhůty k ní), se již nezabýval tím, kdy konkrétně k převodu směnky došlo, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Zabývat se další dovolací argumentací přitom pokládal Nejvyšší soud v dané situaci za zbytečné (vypořádat se s těmito argumenty bude v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu).
V dalším řízení odvolací soud (při opětovném posuzování otázky přípustnosti žalovaným uplatněné námitky neexistence kauzy směnky) nepřehlédne, že ustanovení čl. I. §20 odst. 2 směnečného zákona zakládá (pro případy nedatovaného indosamentu) vyvratitelnou právní domněnku, že indosament byl na směnku napsán před uplynutím lhůty k protestu (jinak řečeno, že jde o běžný rubopis s obvyklými účinky). Bude tedy na žalovaném, aby případně prokázal opak. Výše řečené přitom nikterak nevylučuje posoudit přípustnost žalovaným uplatněné námitky též se zřetelem k ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona (k tomu, že tvrzení, podle kterého žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka, nepředstavuje samostatnou námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu a zásadě koncentrace směnečného řízení vyjádřené v ustanovení §175 odst. 1, 4 o. s. ř. proto nepodléhá, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu