ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1114.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1114/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Holečkova 31, PSČ 150 95, proti žalovanému J. M. , zastoupenému Mgr. Michalem Solichem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556, PSČ 500 03, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 55/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2009, č. j. 5 Cmo 517/2008-336, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 39 Cm 55/2006-254-259, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. září 2005, č. j. 39 Sm 138/2005-12, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1.918.000,- Kč s 6% úrokem od 26. července 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6.393,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, zpracovaným soudem ustanoveným znalcem Ing. Martinem Mazánkem, jehož závěry jsou dále podporovány žalobcem předloženou listinou – znaleckým posudkem zpracovaným Mgr. Irenou Vašátkovou a účastnickou výpovědí žalobce, vzal za prokázané, že žalovaný vlastní směnku, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, jako její výstavce podepsal.
Za opodstatněnou neměl ani námitku, že směnka nemá žádnou kauzu, neboť jde o „podvrh, jehož účelem je snaha žalobce bezdůvodně se obohatit“ na úkor žalovaného. Přitom zdůraznil, že námitka neexistence kauzy sice obecně přípustná je (potud odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), v posuzované věci však o takový případ nejde, když z výpovědi žalobce, směnečného vyplňovacího prohlášení ze dne 8. ledna 2002 a smlouvy o tichém společenství uzavřené mezi účastníky téhož dne je zřejmé, že směnka kauzu má. Se zřetelem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný směnku podepsal, neměl soud prvního stupně pochybnosti ani o pravosti podpisů žalovaného na uvedených listinách a návrhům žalovaného, aby tyto podpisy byly podrobeny znaleckému zkoumání, proto nevyhověl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky žalovaného, že směnku nepodepsal, akcentuje, že skutková zjištění učiněná provedeným dokazováním jsou v tomto směru nepochybná.
K námitce nedostatku kauzy pak odvolací soud uvedl, že tato námitka zjevně navazuje na tvrzení, že směnka je podvrh s cílem žalobce se obohatit k tíži žalovaného, jiné skutkové okolnosti žalovaný ve včas podaných námitkách k neexistenci kauzy neuvedl a uplatněnou námitku nijak neodůvodnil. Námitkové tvrzení žalovaného tak je neurčité a neprojednatelné a soud prvního stupně se jím neměl zabývat. V této souvislosti dále zdůraznil, že postupovat způsobem, který se podává z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 347/2005, na které soud prvního stupně odkazoval, by bylo možné jen tehdy, byla-li by námitka nedostatku kauzy řádně odůvodněná, tj. uvedl-li by žalovaný v námitkách „konkrétní a projednatelná“ tvrzení o tom, proč kauzální závazek zanikl, popřípadě vůbec nevznikl. To však žalovaný v daném případě neučinil, přičemž důvod vystavení směnky „nad svoji zákonnou povinnost specifikoval a důkazně doložil“ naopak žalobce. Uvedl-li pak žalovaný až v průběhu řízení o námitkách (v průběhu odvolacího řízení) „další obranná tvrzení“, nemohl k nim odvolací soud s ohledem na zásadu koncentrace směnečného řízení vyjádřenou v ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) při posuzování správnosti směnečného platebního rozkazu přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je řízení podle dovolatele postiženo proto, že soud prvního stupně neprovedl žalovaným navržené důkazy (tj. neustanovil znalce k posouzení pravosti podpisu žalovaného na vyplňovacím směnečném prohlášení a smlouvě o tichém společenství).
V posouzení otázky určitosti a projednatelnosti námitky neexistence kauzy pak má dovolatel napadené rozhodnutí za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 347/2005 „najisto postavil“, že námitka neexistence kauzy směnky za situace, kdy žalovaný netvrdí či dokonce popírá existenci směnečné dohody, obecně přípustná je. Taková námitka je proto podle dovolatele bez dalšího námitkou dostatečně určitou a způsobilou k projednání, přičemž žalovanému nic nebrání v tom, aby teprve v průběhu řízení o námitkách před soudem prvního stupně po skutkové stránce konkretizoval svá tvrzení ohledně neexistence kauzy. V této souvislosti dovolatel také poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2270/2007 (jde o rozsudek ze dne 31. března 2009, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 3/2010“).
Odvolací soud výše uvedené judikatorní závěry nerespektoval a pokusil se je obejít tím, že žalovaným vznesenou námitku neexistence kauzy považoval za neurčitou a skutková tvrzení, jimiž žalovaný tuto námitku doplnil (v tom, směru, že směnka byla vystavena jako blankosměnka, přičemž měla zajišťovat nároky ze smlouvy o tichém společenství, žalovaný ale tuto smlouvu, ani směnečné vyplňovací prohlášení, jež s ní souviselo, nepodepsal a nemůže být proto zavázán k povinnosti směnku zaplatit) posoudil jako novou procesní obranu uplatněnou v rozporu se zásadou koncentrace směnečného řízení.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, neshledávaje napadené rozhodnutí zásadně právně významným, popřípadě zamítnout jako nedůvodné, maje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a souladné s (blíže nespecifikovanou) „konstantní“ judikaturou.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou především pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelem vytýkaná vada (jež měla spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem navrhované důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje (z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je ostatně zřejmé, z jakých důvodů tyto důkazy nebyly provedeny). Obecně přitom platí (srov. ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř.), že o tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Dospěly-li soudy nižšího stupně k závěru, že provedení navrženého důkazu není ke zjištění skutkového stavu nutné, a své rozhodnutí řádně odůvodnily, využily svého práva daného jim v ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelem zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (srov. již výše zmiňovaný rozsudek sp. zn. 29 Odo 347/2005, dále rozsudek ze dne 20. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005 a rozsudek ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 818/2006) shledal nesprávným postup soudů, které se odmítly při posuzování důvodnosti včas uplatněných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu zabývat námitkou neexistence kauzy, přičemž dovodil, že taková námitka je obecně přípustná. Dovolatel ovšem přehlíží, že námitka neexistence kauzy (jíž se označená rozhodnutí zabývala) nemůže být z povahy věci založena na jiném tvrzení, než že směnka byla žalovaným směnečným dlužníkem vystavena, aniž by zde pro to byl jakýkoliv důvod (jinak řečeno, na tvrzení, že mezi dlužníkem a prvním majitelem směnky nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by byla směnka vystavena). Jiné skutečnosti týkající se vlastních vztahů účastníků pak již nemůže směnečný dlužník v řízení o námitkách uplatňovat a takové skutečnosti nemohou být ani předmětem prováděného dokazování.
Namítal-li tedy žalovaný ve včas podaných námitkách, že kauza směnky neexistuje, pak jeho pozdější tvrzení o tom, že směnka sice ve skutečnosti konkrétní (bezprostřední) důvod pro své vystavení měla (mělo jít o směnku zajišťovací vystavenou v souvislosti se smlouvou o tichém společenství), jsou zde však okolnosti, pro které tento důvod neobstojí (žalovaný nepodepsal ani vyplňovací směnečné prohlášení, ani smlouvu o tichém společenství, navíc k „ukončení“ této smlouvy nedošlo), není pouhým doplněním námitky neexistence kauzy, ale z obsahového hlediska námitkou novou (v tomto směru je nezbytné rozlišovat mezi námitkou neexistence kauzy směnky, námitkou zániku kauzy směnky a námitkou, že předpokládaná kauza směnky se nenaplnila, přičemž tyto námitky nelze zaměňovat – viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 5257/2009), k níž – byla-li uplatněna až po uplynutí zákonné lhůty k podání námitek jako v posuzovaném případě – nelze při rozhodování o tom, zda má být směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti nebo zrušen (a v jakém rozsahu) přihlížet.
Jiný závěr se přitom – oproti očekávání dovolatele – nepodává ani z R 3/2010. V něm Nejvyšší soud naopak (ve shodě s výše řečeným) zdůraznil, že žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách; může pouze doplnit obranu řádně uplatněnou o skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti takové obrany.
V situaci, kdy prostřednictvím výhrady dovolatele k postupu odvolacího soudu při projednávání námitky neexistence kauzy nemohl být vyvrácen závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný se včas podanými námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil, Nejvyšší soud důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k řešení dovolatelem předestřené otázky neshledal.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. dubna 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu