ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2276.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2276/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců a/ Ing. arch. I. S., a b/ Ing. arch. D. S., zastoupených JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Čechticích, Náměstí Dr. Tyrše 56, PSČ 257 65, proti žalovaným 1/ A. H., 2/ P. S., 3/ J. H., 4/ S. H., a 5/ Stavebnímu bytovému družstvu Vítkovice, se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Daliborova 390/54, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 00050806, zastoupenému JUDr. Miroslavem Pavelkou, advokátem, se sídlem v Petřvaldě 352, PSČ 742 60, o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 172/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 5 Cmo 171/2011-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit pátému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 2.904,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobci a zbylými žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. prosince 2010, č. j. 15 Cm 172/2008-120, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalovaných tak, že návrh Stavebního bytového družstva Vítkovice (pátého žalovaného), aby „shromáždění vlastníků jednotek v domě přijalo usnesení, že společenství vlastníků jednotek schvaluje předpis účinný od 1. dubna 2008 a rozpočet střediska bytového hospodářství na rok 2008 se zamítá“ (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyhodnotil podanou žalobu jako žalobu přehlasovaných vlastníků podle ustanovení §11 odst. 8 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 30. června 2000 (s přihlédnutím k ustanovení §9 odst. 4 téhož zákona, neboť společenství vlastníků v daném případě nevzniklo a původním vlastníkem budovy bylo družstvo uvedené v §24 odst. 1 a 2 zákona).
Konstatoval, že družstvo (pátý žalovaný) plní povinnosti správce podle §9 zákona o vlastnictví bytů. Dále dovolací soud, cituje ustanovení §11 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů ve znění účinném do 30. června 2000, dovodil, že byla-li v posuzovaném případě provedena revitalizace domu, kterou nedošlo ke změně účelu užívání stavby, jejíž financování zajistilo družstvo prostřednictvím uzavřeného úvěru, jsou vlastníci jednotek povinni spolupodílet se na jejím financování ve smyslu §15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů ve znění účinném do 30. června 2000. Ve shodě se závěrem soudu prvního stupně pak uzavřel, že povinnost vyplývající z označeného ustanovení zákona zahrnuje také povinnost podílet se na splátkách úvěru, který družstvo uzavřelo, neboť se jedná o úvěr k udržení a zlepšení celkové kvality domu. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že na posuzovanou věc dopadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, podle něhož se důležitou záležitostí ve smyslu §11 odst. 8 zákona o vlastnictví bytů rozumí pouze taková skutečnost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití; o to však v posuzovaném případě nejde.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je dovolání bez dalšího objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmiňovaná níže – dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé však Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládají.
Dovoláním zpochybněný právní závěr, že napadené usnesení shromáždění společenství není v poměrech projednávané věci důležitou záležitostí ve smyslu §11 odst. 8 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 30. června 2000 (§11 odst. 3 téhož zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013) a že proto přehlasovaným vlastníkům nevzniklo právo požádat soud o jejich přezkum postupem podle citovaného ustanovení, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. především již odvolacím soudem přiléhavě zmiňované usnesení z 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007. V označené věci Nejvyšší soud rovněž posuzoval usnesení shromáždění vlastníků jednotek bez právní subjektivity týkající se „revitalizace“ domu, přičemž uzavřel, že samotné „provádění těchto úprav a s tím související povinnost spolupodílet se na jejich financování prostřednictvím zálohových plateb do fondu rezerv a oprav a placení příspěvků či vkladů do fondů 'doplňkové tvorby' a 'účelové tvorby' není důležitou záležitostí, o níž by měl rozhodovat soud podle shora uvedeného ustanovení.“
Nejvyšší soud nemá za důvodnou ani námitku dovolatelů, podle níž výklad pojmu „důležité záležitosti“ provedený za pomoci odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 „ve světle aktuální judikatury NSČR neobstojí“. Poukazují-li v této souvislosti dovolatelé na rozsudek ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněný pod číslem 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 95/2012“), pak přehlížejí, že R 95/2012 se k závěrům formulovaným v usnesení sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 naopak výslovně přihlašuje, stejně tak jako usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 421/2014.
Konečně k výhradám dovolatelů, podle nichž bylo napadeným usnesením shromáždění vlastníků jednotek zasaženo do jejich práv dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pročež je nutno rozhodnutí shromáždění považovat za rozhodnutí o důležité záležitosti, Nejvyšší soud poukazuje na to, že usnesení sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, z něho vychází rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, obstálo i v řízení před Ústavním soudem, když ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 60/09.
Námitku, podle které je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť dovolatelé byli „vedeni soudem ke změnám a doplňkům svých podání, čímž došlo do jisté míry k nepřehlednosti řízení a zatemnění podstaty sporu“, pak dovolatelé uplatňují dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který však nemají u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze postupem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici a k jehož přezkoumání – nezahrnují-li vytýkané vady, jako je tomu i v projednávané věci, podmínku existence právní otázky zásadního významu – dovolání připustit nelze (srov. výslovné znění §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř., a např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a prvním až čtvrtým žalovanými se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a těmto žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Ve vztahu mezi žalobci a pátým žalovaným Nejvyšší soud na základě týchž ustanovení občanského soudního řádu uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně pátému žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jež podle §6 odst. 1, §9 odst. 3 písm. a/, §7 bod 5 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. čl. II a čl. III vyhlášky č. 486/2012 Sb.), činí 2.100,- Kč, náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. dubna 2012) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tak Nejvyšší soud přiznal pátému žalovanému k tíži dovolatelů 2.904,- Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud při výpočtu odměny za zastupování vycházel z advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., čl. II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 14. srpna 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu